Liga za krásu
Zatýkají.
Všichni jsme se, sedíc namačkáni vedle sebe na poničené
počmárané lavičce v parku, v duchu utěšovali, že nás
se to netýká, my se přeci bát nemusíme; povídá se, že zavírají jen
ošklivé; zároveň jsme se báli, z toho samého důvodu, o své
druhy, i když jsme, jeden jako druhý, pokrytecky nešetřili slovy
útěchy. Jen jediný z nás – takový podivín, říkáme mu Klaun – se
považuje za šeredného; na tom se však zcela jistě do jednoho shodneme, že
on do takové kategorie rozhodně nespadá. Náhle jsem se vyděsil: snad
nezatýkají neskromné.