VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ VIZUALITA, PSYCHIKA, DUŠE

Že vizuální podněty určitým způsobem působí na lidský mozek a spouštějí v něm nějaké reakce, to není nic tak nového pod sluncem. V tomto textu se ale blíže podíváme na to, jak si vědomě můžeme pomocí vizuálů „hacknout“ mozek a jak se můžeme prostřednictvím toho, co vnímáme očima, věnovat třeba nějakému seberozvoji, poznávání sebe sama a dalšímu.

Nejdříve se budeme věnovat působení vizuálů a využití představivosti v rámci našeho psychického zdraví.

Tak třeba ona zmíněná představivost – i když na nás nějaký podnět nepůsobí bezprostředně a jen si jej vizualizujeme, náš mozek mezi reálným a představovaným podnětem nedělá zas tak velký rozdíl, a nám se do krve mohou vyplavovat různé hormony. To se děje i třeba při storytellingu, kdy ve vypjatých scénách (které si představujeme) se uvolňuje kortizol a u částí, kde se máme ztotožňovat s hlavní postavou, se vylučuje oxytocin.

Praktické využití představivosti při práci se svou psychikou vidíme třeba u NLP – neurolingvistického programování. Při tom si můžeme například vizualizovat vzpomínku, kterou chceme zpracovat, či cíl, kterého chceme dosáhnout. V prvním případě se na tuto vzpomínku můžeme dívat jako video v editoru a dle toho s ní nakládat – zpomalit nebo zrychlit určité části, přiblížit nebo oddálit obraz, vybarvit jen některé části... V druhém případě zase můžeme pomocí imaginativních hrátek pracovat se svým duševním programem a „hrabat“ do jeho kódu, abychom dosáhli námi chtěných cílů.

Transformační síly představivosti můžeme využít nejen při denním snění, ale i při tom nočním – zejména v lucidních snech si můžeme nacvičovat něco, k čemu bysme se v realitě neodhodlali, a překonávat tak třeba posttraumatický stresový syndrom nebo různé fobie. Dnes už si můžeme lucidní sny s jistými omezeními zakoupit ve formě virtuální reality, kterou lze využít pro práci na sobě také. Nekonečnou sílu imaginace však VR zastoupit stále nedokáže, a tak dle mého názoru má pořád stará dobrá „člověčí“ vizualizace větší potenciál než VR a videohry.

Zvláštní roli ve vizualizaci hraje třeba vizualizace místa – tu můžeme použít jednak při stavění tzv. myšlenkového paláce (kdy si v mysli ukládáme informace na různá fyzická místa, a to nám pak pomáhá při vybavování), ale i k vytvoření si svého místa síly nebo prostě „podpůrného“ místa obecně. Můžeme si v mysli vytvořit fiktivní krajinu (nebo využít představu reálného místa), do níž se budeme vracet, když budeme potřebovat načerpat sílu.

Vizualita může být při práci na sobě využita i nejen v rámci našich představ, ale samozřejmě i v rámci okolního hmotného světa. To, čím se člověk obklopuje a co kolem sebe vidí, tím se někdy stává a to ho prostě bezprostředně ovlivňuje. Slast z možnosti se dívat na něco pro nás esteticky přitažlivého může spočívat třeba v tom, že viděné nás uvede do jakéhosi flow, kdy se soustředíme jen na viděný objekt a tak trochu možná zapomínáme na sebe. Taková zkušenost může být skvěle očišťující a uvolňující.

S tím se pojí i sebe-transcendence, kterou můžeme při vizuální slasti zažít také – a nejen při ní, ale i u jiných dalších formách umění. Není to ta přízemní slast, která se dostaví, když člověk zkonzumuje celou tabulku čokolády, v tomto případě se jedná spíš o zkušenost, která nám může pomoct k hlubšímu porozumění sama sebe a světa. Je to vlastně určitý viditelný klíč k tomu neviditelnému.

Vizualitu lze využít také v rámci psychohygieny – nejednomu z nás se určitě stalo, že nějaká viděná věc nám zlepšila náladu a uklidnila nás už i jen tím, že jsme ji viděli, nemuseli jsme nad ní ani nějak zvlášť přemýšlet. Sledování věcí, co jsou pro nás esteticky uspokojující a co v nás vzbuzují pocit úžasu, se v praxi může odehrát i třeba při „obyčejné“ procházce v přírodě. Zažít potěšení z výtvorů přírody a tiše žasnout nad tím, čeho je sama příroda schopná, to je rozhodně validní. Kouzlo japonské shinrin yoku – „koupele v lese“ – tak může klidně spočívat i v tom, že se prostě člověk nechá vizuálně strhnout a zároveň ukonejšit.

Další zajímavou záležitostí je i fakt, že podvědomí rozumí obrazům. Vědomě třeba nezaznamenáváme ve svém prožívání žádnou změnu, ale v našem podvědomí to přitom po zahlédnutí nějakého obrázku vře. Vezměme si pro příklad třeba podprahové reklamy – u nich se právě ukazuje princip „podvědomí vidí něco, co vědomí ne“, který může ovlivnit naše preference při nákupu. A vlastně podvědomí tak nějak zhltne vše, co vědomí opatrně kriticky přežvýká a něco z toho třeba vyplivne.

Sami můžeme tento princip využít tehdy, kdy si sami chceme nějakým způsobem „hacknout“ podvědomí – třeba při vizualizaci něčeho, jak je zmíněno v odstavcích výše. Neustálé bezmyšlenkovité opakování může být efektivní jak v případě obrazů, tak i slov – proč si nedat jako heslo k internetovým účtům nějakou vlastní afirmaci, kterou si takovým častým opakování vryjete až do podvědomí? V případě ovládání své mysli pomocí obrazů můžeme využít obrazy vlastní nebo cizí, důležité ale je, aby byly spojeny s něčím, co v sobě chceme podpořit. V magické praxi takto fungují třeba sigila, ale místo těchto magických značek můžeme k podobným účelům využít jakýkoliv existující nebo představovaný obraz. Kresby se zvířecími a loveckými motivy v jeskyních pravěkých lidí měly právě takovou magickou schopnost – přivolat zdar při lovu. Účinná mohou být i různá rituální tetování – jak hennou (kde může hlavní roli hrát to, že máme tento brazec stále na očích), tak i ta klasická, kdy se nám obrazec vrývá doslova do krve (v takových případech už bychom měli být pevně rozhodnuti, že chceme s tímto obrazcem uzavřít takový pakt).

Pozastavit se můžeme i nad tím, proč na člověka nějaká kompozice zapůsobí a jiná ne – o člověku může něco vypovědět, když ho zaujmou harmonické kompozice a když naopak disharmonické. Různé uspořádaní motivů v prostoru může různě působit na náš vnitřní kódovací systém.

Od pasivní konzumace a sledování vizuality se nyní přesuneme k problematice vytváření obrazů.

Pro začátek by mohlo být zajímavé porovnat si mechanismy, na kterých funguje vytváření fotografie a kresby. Při fotografování vysekáváme část z reality a dáváme jí jakousi významnost, máme ale určitým způsobem omezené ohnisko a vždy alespoň částečně musíme vycházet z reality – ač je asi všeobecně známo, že fotografie nezobrazuje realitu, částečně z ní stále čerpá. Dále také máme omezený autorský rukopis, který, ano, může vycházet z použití clony, času, aparátu, filmu, způsobů kompozice atd., ale stále nás médium do značné míry omezuje.

U kresby si ale můžeme vytvořit vlastní světy, které nemusí mít s realitou pranic společného, ohnisko může být jakékoliv si zamaneme /klidně můžeme v kresbě vidět i skrz věci, když chceme/, a při vytváření obrazu nemáme zas tolik technických limitů jako u fotografie. Samozřejmě že nějaké limity se najdou, ale u kresby rozhodně i tak více platí, že výsledný obraz máme více ve svých rukou.

Jak při vytváření, tak při vnímání obrazů často platí, že člověka zaujme to, co mu připomíná něco z jeho nitra (s čím se ztotožňuje, ale i co na sobě nesnáší) – a samozřejmě při vytváření pracuje s něčím, co jde z jeho nitra. Vytváření a vnímání obrazů tak může sloužit při výše zmíněném sebepoznání.

Ač se tedy vizuálno může někdy zdát jako podružné a povrchní, vůbec takové nemusí být, spíše naopak je to určitá brána k něčemu skrytému – což jsem se v tomto textu pokusila rozebrat.