Slvo na úvod:
Tento příspěvek sem vkládám už podruhé. Jen a pouze proto, že jsem neuměl editovat můj příspěvek. Toto vysvětlení je ze tří důvodů: První, že se to sluší prostě "prásknout". To druhé, že jsem podle komentářů pod prvním pokusem zjistil, jak mocně tu vládne podezřívavost :-) A třetí, že jsem komentářích posbíral hrstičku skutečně dobrých podnětů. Děkuji za ně. F. Baďura
-------------

Předpokládám, že básně v této sbírce nebyly napsané „na jeden zátah“, ale vznikaly v průběhu určitého času. Budiž mé hypotéze oporou neznatelná, až nahodilá, „příběhovost“ jednotlivých básní, seřazených tak, že máme po dočtení dojem, že jsme byli přítomní velmi soukromému příběhu.
Název sbírky dobře vystihuje její hlavní tematické vymezení: psaní básní jako vyjádření a katalyzátor hlubokých vjemů a rozjitřených emocí. Škoda, že Jiří nenašel odvahu zařadit úvodní, a vlastně titulní, báseň Pero a slzy také na úplný konec. Mohl tak potvrdit jednu pravdu; že tvůrčí člověk má potřebu a přetlak své boly a radosti transformovat do uměleckého díla. Nikdy se mu to ale vlastně nepodaří. Je to totiž nekonečná cesta, kterou například dobří básníci podstupují znova a znova. Po dopsání básně jim mohou zůstat na tváři zase ty slzy - a pero na stole, připravené zase psát.

Tomešova poezie má opravdovost a naléhavost mladého, ve světě a ve svých pocitech ztrácejícího se, kluka. Jiří nemusel sahat po expresivních výrazech, ani scházet do slzavého údolí, aby mohl vyjádřit zmatení, hledání, trápení, vztah ke smrti, milostnou extázi a pochybnosti teenagera, který stojí na startovní čáře dospělosti.
Místy jako by ale bohužel volil opačný postup; s liknavostí volí výrazy, které nesouzní s poselstvím některých básní a srážejí je tak někam dolu, kde by taky mohly zůstat ležet zcela nepovšimnuty. Tahle pohodlnost se projevuje v nadužívání archaismů (lapit, pravil...), koncovek infinitivu –ti, podivný slovosled (Stínem nese se snob..., Hrobu ticho prořízl výkřik... ) a ve výsledku jsou to někdy podivné rýmy. Navíc chatrná tisková příprava sbírky srazí několik básní téměř na kolena.

Pokud odhlédneme od těchto kazů, setkáváme se s autorem, který nám několika způsoby dává nahlédnout do svého srdce, do tajemství své mysli a labyrintu své duše. V básni Bití času si velmi cením až erbenovské baladičnosti. Hodiny bijí / -BIM... BAM- / Jediné co vidí, jak potichu / umírám. / Ručičky tikají / -TIK, TIK, TIK-/ ptáci venku vzlétli / nezbyl ani jeden z nich. / Kyvadlo se kýve, / ........................... / Strom se větrem hýbe. / Smrtka s kosou ve dveřích.
Působivé je i letmé navštívení romantika Karla Hynka Máchy v básni V hlavě. „... láska je člověku co věznice, / okovy na duši a srdce dělí se...“
Tyto návštěvy klasiků jsou samozřejmě jenom vzácností, protože Jiří je především svůj. Dokazuje to básni JK, kde využívá zkratku: „Milenci v mechu. / Tisíce vzdechů. / Bez dechu. / V lehu. / Něhu. Nebo v básni Snad z hrudi nevyskočí vytváří atmosféru a namíchá k ní něhu s krutostí: Šepot a dotyk, / očí pohled, / lehni si na zem, nedělej povyk / luna už ztratila nad námi dohled. A konečně působivost některých básnických obrazů: Lepím na stěny zežloutlé jizvy. / A do zbytku těla stíny malují / zbytečný kraj v básni Malování.

Čtenář Tomešových básní se nemusí brodit žádnou změtí nejasných metafor a nepřipadá si jako luštitel složitých křížovek. Jiří nám otevírá svoje srdce a my k němu nemusíme hledat klíč, protože nám ho sám vkládá do dlaně. Mohlo by se napsat: pořád ty samé problémy, s láskou, s holkama, klukama, „přítelíčkování“ se smrtí a hledání Boha o pomoc. Ne. Každé srdce je přece jiné. Každý bolestný i radostný prožitek je odlišný a každé nalezené štěstí je původní. Žádná otevřená zpověď dobrého básníka není stejná.

Jak jsem napsal na začátku zamyšlení nad Tomešovou sbírkou, jde ji číst také jako příběh. Pravidelně se opakující motivy a návraty k některým obrazům a vjemům vytvářejí pro pozorného čtenáře skrytý příběh jednoho mladého citlivého kluka, který nás vede s rozsvícenou lampou, pod svitem Měsíce, v záři Slunce a v doprovodu přítele Boha hustým lesem a cestami svého nitra. Hledíme s ním k nebi, kde nateklé mraky co chvíli spustí déšť, aby ten smyl všechny těžkosti a strádání. Díváme se pod sebe na zem a šlapeme do špinavé kaluže, a na tom místě slyšíme rozhovor se zakalenou louží: ...“Jsi plná neštěstí,/ a přece nepláčeš!“/ „Život je nádhera, než slunce mě / vysuší, / chci si ho užít!“ Necháváme si vyprávět o prvním milování, které nebylo tím, čím mělo být a cítíme při tom pod nohama vlhkou hlínu, nasvícenou studeným svitem Měsíce, a ještě horký zválený mech.

Když se ale přiblížíme na konec putování, na obloze spatříme Slunce a Měsíc, jak jsou najednou spolu a vedle sebe. Oba jsou rozdílní, / jeden modř a druhý zář, / láskou jsou opilí, / však bez sebe truchliví...
Shlédneme znovu na zem a zjistíme, že stojíme v lese, kam se kdysi chlapcova bolest uchylovala do své samoty a hledala naplnění lásky. Ale tentokrát jsme na Měsícem osvícené mýtině a vnímáme, že láska a touha dvou milenců tu konečně našly svůj prostor. Ale něco za něco. Bez stromu – přátel. Lesy / nám mýtí.

Spustil se déšť a my se schováme do kostela, který jsme před tím jen obešli, a šli dál. Teď se tam chce totiž básník před lijákem schovat. Už ví, že provazy lijáku nesmyjí jeho bolesti a trápení. Může to být jenom hluboká vroucí modlitba. A přítel Bůh? Konečně má taky jméno: Amor!

Jako bonus je do sbírky zařazena báseň Omluva vlasti, omluva lidu (Poslední slova E. Háchy před jeho věčným odchodem podle J. Tomeše). Ačkoli se může „na první dobrou“ zdát, že se tato poměrně dlouhá báseň vymyká z koncepce celé sbírky, podle mě tomu tak není. Je totiž upřímným soucítěním s chybujícím člověkem, který umírá sám a většinou národa zatracený. Tomešovo hluboké souznění a básnická suverénnost v této (téměř) poémě překrývá i jistou kompoziční děravost.

„Když se mě zeptáte, co je moje poezie, musím vám odpovědět, že nevím. Pokud se však zeptáte mé poezie, kdo jsem, řekne vám to.“ Tahle slova chilského básníka, novináře a nobelisty Pabla Nerudy (1904 – 1973) si Jiří Tomeš zvolil tak trochu jako vysvětlující motto ke své sbírce. Jiří nám skrze svoje básně řekl o sobě hodně, možná to tak ani nezamýšlel. Jejich přednostmi je naléhavost, s jakou sděluje, kým je a co cítí. A také poctivé hledání (a nalézání) básnického výrazu.
A to vlastně v přímém přenosu.

František Baďura
----------------

PERO A SLZY

Po tvém odchodu,
jen pero a slzy.
Srdce je prázdné, a pero a slzy.
Teď otrokem proudu.
Tělo je nahé,
a na stole
Pero. A. Slzy.
--------------

MRAKŮ PLÁČ

Kapky deště mi dopadly na
okna,
jak slzy z mraků.
Slzy noci,
proudy bezmoci.

tu krásu vám už nepopíšu.
Když kapky vody prosvítily
hvězdy,
a lampa byla jak noční luna,
vítr je prorážel okem, rána
prudká.
-------

BEZ TEBE

Ticho a klid,
nuda a vtip,
nebe a třpyt,
Ty a slib.

Nuda je hrůza,
vtip bez smíchu,
odešla múza,
život bez hříchu.

Práce snad?
Či jiný milenec?
Už netrápí mě hlad,
v rukou růženec.
Ruka a provaz,
smyčku si zavaž,
v zrcadle odraz,
chlaste, stoličku podraž.

Já bez Tebe,
na cestě v nebe,
tak odvahu seber,
na život ohledy neber.
----------------------

OMLUVA VLASTI, OMLUVA LIDU
(ukázka z básně)

Teď budeme otroky Kříže -
hákového,
teď budou nás studit mříže,
a do srdcí nám německý "bratr"
hryže.
A konec je blízko.Nemůžeme
křičet.

Omlouvám se,
zbraně jsem Vám z rukou vzal,
mohli jsme bránit odkazy otců,
jen kdybys nás, Západe,
neprodal.
Teď učte se německy, česština
zemřela,
tesejte náhrobek,
ta drobounká země s hrdinským
duchem
zemřela.
Mé jméno bude rovno zrádci,
co bičem nad svým lidech
máchá.
Mé jméno budou hrdě nosit
vrazi.
Tímto se Vám omlouvám Emil D.
J. Hácha.
---------