OSFALD

Ten den šlo všechno na levačku. Jakub vstal až kolem poledne- dřív se mu to prostě nepovedlo.  Ležel v posteli naznak a hleděl do stropu, a kdykoli se už už chystal vstát, napadlo ho, jestli opravdu chce, a během několika dalších minut, kdy řešil dilema vstát / nevstát, zase zapomněl, co chtěl vlastně dělat.

Bylo mu zima, a taky smutno.  Smutno po sobě kdysi.  Připadal si cizí a nevlastní, patřil všem a všemu okolo, byl trochu tohohle pokoje, trochu i toho vedlejšího, zrovna tak patřil své matce a o něco míň té staré ženské odnaproti, a vůbec ze všeho nejmíň patřil...  umíral. 

Pozvolna a tiše na špinavém prostěradle uprostřed dočista bílé místnosti...

K obědu si udělal míchaná vajíčka (bez cibule, kterou doma neměl, což ho rozteskňovalo), a pak se šel projít ke kontejneru s pytlem odpadků v jedné a klecí s Osfaldem v druhé ruce.

Křeček pobíhal v kleci jako šílenec a zběsile kvičel, snad něco tušil.

Když ho pak pustil ven mezi popelnice, ani se na Jakuba nepodíval a dal si záležet na hodně uraženém výrazu.  Odcupital neznámo kam a Jakub skoro ani nelitoval.  Jenže pak mu došlo, že...  Osfald taky umře.  Začal zběsile hrabat mezi hromadami odpadků, hledal toho malýho hajzla, snad aby v tom nebyl tak sám...  Nepěkně se pořezal o špinavé sklíčko a začala mu týct krev.  Bojoval s papírky a lahvemi, s obaly od nanuků a všude zanechával červené stopy.  Snad životní poselství malýmu Osfaldovi, kterej se mezitím v rohu u betonové tvárnice pustil do jedu na krysy...

Našel ho až po pár hodinách, bylo už pozdě.  Osfald ležel u dvířek do své pitomé klece.  Nechal ho tam a odešel si umýt zkrvavené ruce.

V pět ho Matouš čekal u muzea.  Samozřejmě, že tam Jakub nešel.  Neměl výčitky.  Z tohohle ne.

Koupil si dvě krabice červenýho vína a proseděl odpoledne u okna v kuchyni.  Večer pak šel sesbírat prádlo (trenýrky a pyžamo) na balkónek v mezipatře. 

Zrovna, když vracel kolíčky do krabice s nápisem „kolíčky“, zaslechl zamňaučení jakési kočky.  Napadlo ho, jestli si třeba jedna z těch šikmookých osobností nepochutnává na tělíčku ubožáčka Osfalda...

***

Jo, musel si to přiznat- Osfald mu začínal chybět. Ten jeho tupě přátelský výraz, jeho věčné urážení a trapně hysterické scény, když mu zapomněl doplnit napáječku...

  K desáté večer si Jakub trošku osolil ránu po sklíčku, aby zkusil, jak moc to bolí.  Bolelo.  Pak si představil sevřený krk a stažený žaludek po požití jedu.  Další půlhodinu strávil v předklonu nad záchodovou mísou.  Mezi zbytky stráveného chleba a rýže rozeznával spousty malých Osfaldů a Osfaldíků. 

***

 Venku byla zima a foukalo. U klece křečíka nenašel.  Snad zmizel (společně se zbytky salámu, plesnivýho chleba a nahnilých pánečkových zásad) ve střevech některé z těch zasraných koček...