|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Člověk jako soubor otázek a odpovědí
Autor: Sallybill (Občasný) - publikováno 18.8.2019 (08:17:15)
|
|  |
Na všechno lze nahlížet z různých úhlů a v rámci vybraného spektra, což umožňuje vidět pozorované komplexněji. Typickým příkladem je pozorování Slunce, kdy se spektrálním posunem mění i to, co lze vidět. Když z takové analýzy získáme rozdílné obrázky, ani nás nenapadne rozhodovat se, který je ten pravý, který odpovídá skutečnosti. Prostě je spojíme v jeden komplexní.
Aplikovat podobnou metodu na pozorování člověka je mnohem složitější, nicméně stejně funkční. Ta složitost spočívá v tom, že pozorovacích úhlů a spekter k pozorování člověka je víc než k pozorování vesmíru, dokonce víc, než si člověk umí představit. Další překážkou je tendence výsledky pozorování nespojovat, ale vyměňovat, což může být tím, že ačkoli o tom běžně mluvíme, nejsme ještě schopni přijmout složitost člověka ani v přibližné míře.
Zkusme se na člověka podívat jako na množinu otázek a odpovědí. Takto pozorovaný člověk, nechť má podobu bodu se třemi nepravidelnými a různě tlustými obaly.
Tím bodem, jádrem člověka je ta část, která se vnímá, jako sebe. Toto „sebevědomí“ se nemění ani vlivem drog, nebo duševní choroby. Je to TA základní jednotka sebe si uvědomující jedinečnosti.
Toto jádro pluje v prvním tekutém obalu, kde jsou všechny otázky zreagovány odpověďmi. Vazby mezi otázkou a odpovědí tvoří sloučeniny zvané pravdy. Pravdy v tomto obalu jsou základními kameny. Nezpochybňujeme je, nedělíme. K rozdělení těchto pravd je zapotřebí taková síla, jako k rozdělení atomu. V prostředí prvního obalu se jádro člověka pohybuje bez odporu, protože vše je již zde zreagováno a k žádným dalším reakcím nedochází. Jádro ve spojení s prvním obalem tvoří vnitřního člověka, širší JÁ. Tvar prvního obalu je již ovlivňován vrstvami nad ním. Protože obě vrstvy nad ním působí jako tlumiče vnějších vlivů, mění se tvar prvního obalu jen nepatrně. To ale stačí k uvědomění si jisté hranice. Zatímco tvar prvního obalu se mění nepatrně, jeho objem se nemění téměř vůbec, respektive od doby kdy je tato vrstva dorostlá a zapouzdřená. Samozřejmě, že se člověk vyvíjí a roste. To musí platit i při tomto pohledu na člověka. Stejně jako se tělesný vývoj zastavuje v určitém věku plus-minus, zastavuje se i růst prvního obalu, k čemuž dohází mnohem dřív, než je člověk tělesně vyspělý, vlastně již v dětství.
Stejně jako se snažíme získat co největší životní prostor (byt, dům, pozemek…), tak se naše jádro snaží získat co největší prostor pro své Já. První vrstva roste spontánně do doby, než jádro člověka pochopí souvislost mezi sebou a prostorem Já, mezi otázkou a odpovědí. Tehdy vzniká první a základní nástroj života, jímž je zvědavost. Zpočátku je velice primitivní, ale u člověka se rychle vyvíjí. Díky zvědavosti je schopen mít otázky. Otázky na jádro člověka působí, jako dráždidlo. Když se otázka spojí s vhodnou odpovědí, na jednu stranu ustane dráždění a na straně druhé dojde k uspokojeni z rozšíření prostoru pro Já. Je to stejný princip, jako při jídle. Žvýkáním jídla (zvlášť nějaké lahůdky) dochází k dráždění, které je navíc příjemné v závislosti na faktu, že si sousto můžeme spolknout. Kdybychom ho museli vyplivnout, bylo by dráždění spojené se žvýkáním spíš mučivou záležitostí. Proto malé děti mnohdy polykají žvýkačky a proto se radši vyhýbáme otázkám, na které je těžké najít odpověď. Naopak otázky, které snadno reagují s odpověďmi, na nás působí blaženě.
První vrstva roste nejrychleji z pochopitelných důvodů. Člověk je na začátku vývoje prázdná nádoba. Obklopuje jej prostor plný neměnných zákonů, ať fyzikálních, tedy přírodních, nebo sociálních. Z hlediska prvotního vývoje jedince je nutné považovat i sociální prostor za neměnný, protože proměnlivost sociálního prostředí je oproti bouřlivému vývoji prvního obalu člověka tak pomalá, že se jeví, jako stabilní. (To však platí relativně. Je rozdíl, jestli se člověk vyvíjí v rodinném prostředí, nebo od svého počátku střídá různá sociální prostředí.)
První otázky a odpovědi nejsou formulovány slovy. To je velice důležité. Pokud prostor Já je tvořen množstvím otázek pevně spojených s odpověďmi, pak platí: čím víc, tím větší prostor a naopak. Budu-li tedy chtít zvětšit prostor Já, musím do něj vložit zreagovanou otázku, tedy pravdu. Abychom tuto pravdu odlišili od pravd vnějších vrstev, budeme ji zvát superpravdou. Superpravda je jakýmsi žolíkem. Lze ji dosadit všude. Je univerzálním dílem skládačky.
Tak například poznání účinků gravitace stvoří celou škálu superpravd. Kdybychom k nim do první vrstvy chtěli přidat ještě jednu, museli bychom zažít nějakou z dosud nepoznaných vlastností gravitace. Z toho vyplývá, jak je těžké něco dodatečně vpravit pod první vrstvu. Zároveň ale, je stejně těžké cokoli v první vrstvě rozbít a vyloučit. Protože poznání gravitace je nezávislé na slovech, neexistují myšlenky formulované slovy, které by dokázaly rozbít spojení jakékoli gravitační superpravdy. Ačkoli myšlenky, které se o to pokoušejí, samozřejmě existují. Když se nám později podaří formulovat otázku na nějakou ze superpravd, často se stává, že odpověď formulovat nedokážeme a odpovídáme: „Prostě je to tak.“ To je základ imunity Já. Prostě nemůžeme vstoupit pod první vrstvu a volně nakládat se superpravdami, stejně jako nemůžeme přeskupovat části svého těla. Na příkladu lidí trpících mnohočetnou poruchou osobnosti můžeme pozorovat, co se stane, když tato imunita selže.
Druhá vrstva je kompletně formulována myšlenkami, lépe řečeno logikou. Bylo by možné říci, že je formulována slovy, ale to bychom vynechali třeba hluchoslepé. Zatímco první vrstva obsahuje osobní potvrzenou zkušenost, druhá vrstva obsahuje vysvětlivky. Tento prostor je díky schopnosti aktivně myslet nesrovnatelně větší, než prostor první vrstvy. Zde se otázky s odpověďmi už nespojují nepřekonatelnou silou. Zde člověk působí, jako tvůrce. Mnoho pravd v tomto prostoru je zde dosazených vnější autoritou procesem vyučování. Pak jsou zde pravdy tvořené výhradně vlastní zvědavostí, ale i náhodnými srážkami otázek s odpověďmi. V této vrstvě jsou i nepravdy a lži.
Druhá vrstva vzniká v době, kdy je člověk schopen formulovat první myšlenku. V tom okamžiku už je první vrstva téměř dorostlá a mezi první a druhou vrstvou začíná vznikat silové pole. Lze-li první vrstvu vnímat, jako tělo, pak je možné druhou vrstvu chápat, jako dům. Uspořádání druhé vrstvy podléhá naší vůli, stejně jako uspořádání domu. Avšak je nutno mít na paměti, že tento dům stavíme podle projektu. A vydavatelem projektu je širší já, neboli to, pod první vrstvou. A stejně, jako jsme schopni prostor domu sdílet s ostatními lidmi, nebo ho předvádět, jsme schopni podobných projevů i ve druhé vrstvě. I když tato schopnost je spíš nutkavou potřebou. Druhá vrstva je tím, co je vidět, lépe řečeno- co je znát. Ostatní lidi přirozeně posuzujeme podle druhé vrstvy, protože tam se také odehrává aktivní existence člověka. Zatímco obsahem první vrstvy se navzájem jeden druhému podobáme víc, než jsme ochotni připustit, druhou vrstvou se od sebe výrazně odlišujeme. Vlastně se dá říci, že co do obsahu první vrstvy jsme identičtí. Jediné rozdíly vyplývají z rozdílů sociálního prostředí. Jinak řečeno: všichni Češi jsou jako jeden, Japonci jsou jako jeden, ale rozdíl mezi Čechem a Japoncem by tu byl. Ve druhé vrstvě už se lišíme počtem a poměrem pravd, nepravd a lží, jejich vzájemným propojením a pevností. Vnější podoba druhých vrstev jednotlivců je tak velká, jako je velký rozdíl v jejich vnitřních strukturách. Stejně jako mozky jednotlivých lidí jsou si navzájem velice podobné a z vnějšku se nepatrně liší hlavně velikostí, kdežto neurálními propojeními jsou unikátní.
Druhá vrstva vzniká v době, kdy je člověk schopen formulovat první myšlenku. Ano, ale ta schopnost myšlenky je záležitostí třetí vrstvy, která by se dala přirovnat k auře. Když nám něco dojde, říkáme „teď mi svitlo“. To je přesný příměr. Člověk tedy počíná tak, že jádro (jeho podstata)se začne obalovat první vrstvou superpravd, až dosáhne úrovně, kdy se zažehne první myšlenka, rozsvítí se vědomí. V tomto plameni, nebo světle (posviťme si na otázku) se rodí otázky, které už vědomě, aktivně neutralizujeme odpověďmi – tvoříme pravdy. Tyto pravdy jsou přitahovány k superpravdám. Zpočátku se s nimi mísí, čímž první vrstva nabývá na objemu, ale spíš než o růst, se jedná o otok. Člověk bez výhrad a lačně přijímá nové pravdy, prostor Já se zvětšuje. To trvá do doby, než se začnou pravdy rozpadat.
Pravda pravdě neklade odpor. Lze je klást na sebe do sebe vedle sebe, spojovat v libovolných množstvích a pořád budou fungovat. Ale vložte do pytle pravd jednu nepravdu, nebo lež. Lež i nepravda imitují pravdu, mají tedy schopnost fungovat v některých spojeních s některými pravdami, ale jakmile se pokusí spojit s pro ni nevhodnou pravdou, rozpadne se. Tyto reakce bývají různě silné. Někdy se rozpadne jenom nepravda a někdy všechny pravdy, které se na ni doposud připojili. Žádné neštěstí, prostě to znovu poskládáme (přehodnotíme). Ale když je to poprvé, šokuje nás to. Tehdy se začíná oddělovat první vrstva od druhé. Člověk začíná pravdy zkoumat, a protože ty jsou výtvorem jeho myšlení, je schopen je identifikovat, rozebrat na otázky a odpovědi a zase složit. Přičemž superpravdy míjí, protože je nevnímá. Tak se začíná oddělovat to, co je, od toho, co jsem poznal a čemu jsem uvěřil. Samozřejmě, že některé pravdy uniknou pozornosti a zůstanou tak v první vrstvě. Nestanou se superpravdami, ani nebudou pevnější, ale překonaly obrannou linii a zařadily se. Tyto pravdy kontaminují prostor vnitřního Já. Ačkoli jejich množství se bude počítat řádově v promile, činí tak Já jedinečným.
Stává se, že mezi pravdami uniklými pozornosti je i nějaké nepravda, nebo dokonce lež. To je problém. Zatímco pravda mezi superpravdami může spolehlivě fungovat po celý život, čímž vlastně rozšiřuje prostor vnitřního já a dělá tak člověka „větším“, nepravda a lež ho deformují zevnitř. Taková nepravda, kterou je snadné odhalit ve druhé vrstvě, se v první vrstvě stává skoro nepolapitelnou a je zle. Člověk zpracovává otázky na pravdy. To dělá tak, že vezme otázku a spojí ji z odpovědí. Odpověď musí splňovat tato kritéria v tomto pořadí:
1. Musí být schválena vnitřním Já, tzn., musí být v souladu se vším, co je v první vrstvě.
2. Musí být schopna neutralizovat otázku
3. Takto neutralizovaná otázka musí vejít ve spolupráci s ostatními pravdami.
Mám-li tedy v první vrstvě nepravdu, že pes je na světě proto, aby mě pokousal, protože mě rozdováděné štěně citelně štrejchlo zuby, když mi táhlo na první rok a od té doby jsem nezískal jinou zkušenost se psem, než se první vrstva zacelila, pak ani nepřipustím otázky, které podle bodu 1. kolidují s touto nepravdou se statusem superpravdy. Takže padne-li banální otázka: „Proč je pes roztomilý, když dělá psí oči?“ Většina lidí, když už se nad tím nezamyslí, aspoň pochopí otázku. Ale takto postižený člověk nechápe, jak se vůbec někdo takhle může zeptat. On vidí v psím pohledu záludnost. V jeho první vrstvě existuje spojení podpořené zážitkem: Co je pes? = Nebezpečná, zubatá bestie. Toto spojení není schopen vyhledat a revidovat, protože si nepamatuje, kdy a jak vzniklo a nijak nereaguje se superpravdami. Je neviditelné, ale absolutně platné. Je v první vrstvě, čili součástí Já. Když se jej někdo pokusí rozbít, bude se Já bránit, Jako se já budu bránit, když se mi někdo pokusí vyjmout ledvinu.
Způsob, jakým dojde k rozpadu pravd, nepravd a lží proniklých do první vrstvy, jak je pak člověk třídí a přesouvá, plus to, co uniklo pozornosti, tvoří schéma, podle kterého si člověk buduje druhou vrstvu, tedy osobnost. Základní kostra druhé vrstvy je u každého stejná a opět zůstaneme u příkladu příjmu potravy. Kostrou rozumějme jakousi motivační posloupnost, program života. Základní motivací je touha být (když už člověk je, má koukat, aby byl- J. Verich). Abych mohl být, musím doplňovat životní sílu. Z touhy být, vychází touha prosperovat, čili snaha odhalovat energeticky nejvýhodnější zdroje a zároveň ty nevýhodné, či smrtící. Musím tedy zkombinovat nenažranost s opatrností, kterýžto systém mohu zefektivňovat procesem učení. Na této kostře roste druhá vrstva, tak, jak ji člověk buduje. Nikoli vědomě, ale převážně při vědomí. Záměrně tvrdím, že ne vědomě, protože způsob, jak si počínat, byl vybudován už při stavbě první vrstvy, která rostla samojediná až do chvíle, kdy se zažehla aura třetí vrstvy, tedy uvědomění si otázky. Čili třetí vrstva je jen rozšířením již vybudovaných vztahů, jakýmsi pokračováním evoluce. Nosnou vlnou, nebo lépe vznosnou vlnou třetí vrstvy je zvědavost. A zvědavost evolučně vychází z nenažranosti, která koření v první vrstvě a s níž je spjata. Jak se zvědavost šíří dál, od otázky k otázce, prostor mezi nenažraností a zvědavostí roste. Tento prostor je druhou vrstvou a je ve znamení touhy shromažďovat, což je mezičlánkem mezi nenažraností a zvědavostí. Druhá vrstva je tedy jakýmsi skladem, lépe výlohou, kde nám nejvíc záleží, co na to řeknou ostatní. Zároveň slouží jako harddisk. Zde jsme těmi, kterými se cítíme být. Pravdy, ale i nepravdy a lži jsou zde pospojovány do definic.
Ve druhé vrstvě si tedy budujeme sebepotvrzení, což provádíme z prostoru třetí vrstvy, kde jme tvůrci. Mohlo by se zdát, že jako tvůrci můžeme druhou vrstvu upravovat podle libosti k dokonalosti. Omyl. Opět poslouží jakýkoli příklad ze života. Když už něco máme, považujeme to za své, neradi se toho vzdáváme, přičemž velmi záleží na tom, za jakých okolností jsme to získali. Rovněž to, co jsme získali, není to nejlepší, co se nabízí. Některé věci jsou zkrátka pro nás nedosažitelné. Vztah fyzického člověka k nashromážděným věcem, je stejný jako vztah mentálního člověka k nashromážděným pozorováním a závěrům. A tak stejně jako si budeme obhajovat vztah k zastaralému dosluhujícímu autu a budeme věnovat tolik prostředků, kolik bude třeba, abychom ho udrželi v chodu, tak si budeme obhajovat nepravdu a podporovat ji tolika prostředky, kolik bude třeba, aby se nám nerozpadla, zkrátka proto, že k ní máme vztah. A protože druhá vrstva je více záležitostí definic, než jednotlivých pravd vznikají tu celé problematické, logické řetězce. Máme-li takový řetězec v oblibě, jsme ochotni do něj investovat, abychom ho udrželi v chodu. K tomu máme tyto prostředky, řazeno od nejpoužívanějších: lepidlo, mezera, nepravda, lež. Ne každý je ochoten použít k udržení řetězce všech prostředků a každý z prostředků je schopen udržet řetězec pohromadě.
Každý člověk má ve své druhé vrstvě tyto chybné řetězce. Lišíme se jenom přístupem k nim a v jejich počtu (Není mezi vámi spravedlivého- J. Kristus).
Třetí vrstva, jak již bylo řečeno, je jakousi aurou tvůrce. Odsud uspořádáváme druhou vrstvu a odsud se vydáváme, kam se dosud nikdo nevydal – Star Trek. Zde jsme bohy vlastního vesmíru. Směrem ven ztrácíme pouta vlastního Já, vymaňujeme se z jeho gravitace. Jsme schopni vydat se za otázkami do ztracena. Hranice třetí vrstvy není vnější, ale je určena tím, kam jsme se doposud vydali. Směrem dovnitř jsme opět poutáni, lépe řečeno spjati s Já a konfrontováni se zákony prostředí, ve kterém se nacházíme.
Ve třetí vrstvě připouštíme a je tak mohutná, jak dalece jsme ochotni připustit. Ačkoli jsme ve třetí vrstvě aktivními tvůrci, většinou zde jednáme podle vztahového uspořádání první vrstvy, což na počátku paradoxně příliš nerespektujeme, ale jak roste druhá vrstva, získáváme „poučení“, díky kterému si vyšlapáváme cestu. Čím je cesta vyšlapanější, tím pohodlněji a rychleji jsme schopni po ní jít a tím méně jsme ochotni z ní sejít. Následkem toho jsme velmi efektivní na straně jedné, ale na druhé straně se pohybujeme mezi mentálními mantinely. Ty to mantinely mohou být na počátku pomyslnými hranicemi, za které se nevydáváme, protože nemáme důvod, pak, díky nechuti až odporu se za ně vydat se stávají silovými bariérami, před nimiž nakonec můžeme vystavět ochranné, různě vysoké a pevné mantinely, kterými se aktivně bráníme prostoru kolem cesty. Mentálními – tedy neviditelnými. Tím, že je nevidíme, nevíme o nich, na ně nereagujeme, čili stávají se těžko překonatelnými, až nepřekonatelnými.
Je tedy přirozené, že si člověk vytvoří osvědčený algoritmus, kterým pak přepočítává poznatky, čímž dostává ucelenou odpověď na „otázku života, vesmíru a vůbec“ – Hlubina myšlení. To je nesmírně funkční, je-li člověk Robinsonem, ale jakmile se střetává s jinými lidmi, střetává se i s jejich odpověďmi a ty se v mnoha případech liší, od té jeho. Je přirozené tyto odpovědi zavrhnout, jako chybné. Přirozené, ale rozhodně ne vyspělé. Pouze to svědčí o neschopnosti, nebo neochotě (což může být totéž) jedince vydat se mimo vyšlapanou cestu. Třetí vrstva je totiž především vrstvou svobody. To je dáno tím, že se v myšlenkách můžeme vydat kamkoli. Ale z „můžeme“ se časem stává „mohli bychom“ a to se nezřídka mění na „prostě to nejde“. Avšak, takto postižení jedinci si stále udržují jiskrný pocit absolutní mentální svobody – mantinely jsou neviditelné.
Třetí vrstva je ekvivalentem ráje. Vše je zde dovoleno, nic není nemožné. Člověk se může vydat jakýmkoli směrem. Kamkoli se vydá, pozná něco nového. Jeho nohy jsou odolné. Míří tam, kam ho vede zvědavost, na terén se neohlíží.
Časem, když si prošlape cestičky, pociťuje rozdíl mezi chůzí po cestičce a v neprošlápnutém terénu. Začíná pohodlnět. Svou zvědavost nežene kupředu, ale podniká stále kratší výpravy z vyšlápnutých cest. Dílem z pohodlnosti a dílem z úbytku objevů nepoznaného. Jeho nohy měknou.
Síť cest je tak rozsáhlá, že nemá potřebu vydat se mimo cestu. To činí jen tehdy, pokud očekává nějaký profit.
Zvykl si chodit po cestách. Má boty. Jeho výpravy mimo jsou dílem nešťastné náhody, prudkého hnutí mysli, nebo soustředěné motivace.
Udržuje cesty, stará se o ně, snaží se je oddělit od okolí. Poznal, co se dalo. Z prostoru mezi cestami neočekává nic přínosného, spíš problémy. Začíná se bát. Staví zeď.
Takhle zhruba vypadá neřízená, spontánní evoluce třetí vrstvy člověka. Takto spontánně vyvinutý člověk se zapouzdřuje i v rámci třetí vrstvy, která je však designovaná jako koróna Slunce a má, nebo může od zdroje tryskat tak daleko, kolik má energie. Namísto toho tito lidé natvarují třetí vrstvu, jako atmosféru planety, tedy se stává hladkou ohraničenou bublinou. Možná je proces, kdy se z koróny stává atmosféra nevyhnutelný. Pak jde tedy o to, kdy se to stane, a za jakých okolností.
Co je tedy třeba k udržení třetí vrstvy ve stavu koróny? V první řadě je nutné být aktivní při hledání otázek. To znamená, zabývat se jak novými tématy, tak těmi odhozenými za hlavu, protože logicky s věkem nová témata ubývají. To však následně znamená, že musím revidovat celé řetězce ve druhé vrstvě, tedy překonat nechuť rozebírat funkční modely a zároveň najít dost odvahy, pustit se do toho.
Velmi důležitá je pokora. Na začátku bylo označeno jádro člověka, jako sebe si uvědomující jedinečnost. Tato jedinečnost ve vztahu k jádru je absolutní. Není nic jiného, než čisté sebeuvědomění. To znamená, že k sobě nelze nic vztáhnout, nemám vlastnosti, pouze jsem. Nerozplývám se v jevech, v okolí, „Jsem, který Jsem“ – Bůh. Má jedinečnost, je také mou jedinou, mne naplňující vlastností. Teprve nárůstem prvního obalu získávám vztah k okolí, tedy mám další vlastnosti. Stávám se popsatelným Já. Má jedinečnost si začíná brát. Celý člověk takhle naroste na platformě jedinečnosti, a tedy jedinečným zůstává. Problém spočívá v tom, že jak člověk narůstá kolem jádra, automaticky má pocit, že tak narůstá i jeho jedinečnost. Omyl. Jedineční lidé jsou obklopeni jedním prostředím. Čili budují člověka z identické matérie. Celý člověk se podobá sklenici vody, kdy do jedné kápneme ocet, do druhé vhodíme krystalek cukru a do třetí zrnko soli. Ano, máme zde tři jedinečné roztoky, ale když je podrobíme vnějším vlivům, budou ve většině případů reagovat naprosto stejně, nebo jen s nepatrnou odchylkou. Když je zahřejeme-začnou vřít, podchladíme-zmrznou… Možná zde budou drobné rozdíly v teplotách varu, tuhnutí, nebo tání, ale ty jsou z praktického hlediska nevýznamné. Samozřejmě, že lze s těmito roztoky provádět i takové manipulace, kde se jejich jedinečnost projeví daleko výrazněji. Problém spočívá v tom, že člověk, jsa takovým roztokem to vnímá naopak, Tedy od hlavy až po paty je výjimečný, ale samozřejmě uznává, že by v něm mohla být jakási tuctová kapka. Problém to je, protože to není pravda. Tato nepravda tvoří logický řetězec, kořenící až u samého jádra člověka, čili vyvěrá z prvního obalu -a to je problém. Z uvedeného vyplývá, že tento logický řetězec má dost slušnou imunitu, což si může každý ověřit podle stavu vlastní pokory, protože pokora je právě tím nástrojem, kterým se dá tento chybný řetězec opravit. A než se do takové úvahy pustíme, podotýkám, že je rozdíl mezi pokorou, jakou si myslíme, že máme a jakou skutečně máme. Někdy je ten rozdíl obrovský. Navíc pokora není konstantou, ale proměnnou, jejíž hodnota se musí aktivně posilovat. A je to právě pokora, co nám umožní zdvihnout dříve odhozené téma k prozkoumání, které jsme v předchozí pýše odvrhli. Díky pokoře můžeme z módu- vlastnit pravdu, přejít na mód- znát pravdu, a tím udržet třetí vrstvu ve stavu koróny.
|
|
|
