Probudila mě neznámá naléhavost. Celým tělem mi probíjely zvláštní vibrace nepoznané energie a já nechápala, co je na tom ránu zvláštního. Vnímala jsem osobitou zvláštnost toho rána, ale ničemu nerozuměla. Pomalu jsem se tedy vyštrachala z tepla barevných přikrývek, nechala je jen tak nepořádně pohozené v mé široké posteli, v jejímž lůně se rozvalovaly již jen dva naducané líné polštáře se zahnutými rohy, vyklenutým břichem s teplým otiskem mé tváře a spěchala bosky ven z chatrné chatičky u lesa pohlédnout právě vycházejícímu slunci do tváře. Sluneční paprsky mě objaly a já roztála v jejich chlácholivém ranním teple. Omámená živočišnou náručí přírody jsem nebránila tenké bavlněné košili, aby mi sklouzla s ramen do trávy a šla jsem jen tak volností rána k řece. Ve své přirozené nahotě jsem vstoupila do vábícího proudu stříbra živé vody a stále vnímala jen ty neznámé vibrace podivna a nechápala, co se se mnou děje.
Něco v tom ránu bylo jinak a já nemohla přijít na to, co to je. Voda byla podivně teplá a v záhybech vodních švů světélkovaly modře a zelenkavě záhadné bublinky, rychle se rodící z proudu vody. Nemohla jsem od podivného úkazu odtrhnout oči. Najednou slunce zakryl svými mávajícími křídly tmavý mrak a louka se rozzářila fluoreskujícími odlesky skotačících lampionků. Stébla trávy se nepřirozeně napřímila, luční kvítka se chvěla jakoby strachem a schovávala se mezi modrými travními trsy, naježenými stále více vibrujícím prázdnem otékajícího prostoru.
Brodila jsem se nahá nepřirozeně teplou vodou, která k mému údivu počala houstnout a měnit se v olejovitého mloka, který se svou vazkostí přimknul k mému tělu a já se stále větší námahou, avšak kupodivu beze stop jakéhokoli strachu či nepříjemného pocitu směřovala korytem meandrů proti proudu. Vnitřní neznámá síla podivného úkazu mě vtáhla přímo do tůně své náruče. Mé tělo hladily ruce změnivší se vody, její prsty se dotýkaly mých kulatých prsů, prozkoumávaly koláče dvorců tmavých bradavek a pomalými zvídavými pohyby pokračovaly měkkou pokožkou břicha s krouživou zastávkou okolo skulinky pupíku směle dolů, pronikly i houštím kudrlinek, zakrývajících můj klín. Přestala jsem vnímat a zcela se oddala neznámým pocitům objímající řeky. Cítila jsem jemné dotyky čolků mezi svými prsty u nohou. Krajina se stále víc a více nořila do tmavnoucí indigové modři a pojednou se opět rozsvítila miliony elektrizujících světélek.
Strnula jsem. Obloha se rozestoupila a nad lučním kobercem se stáčely neuvěřitelné násobky spirál zhmotnělého prostoru a já zkameněla v nastavším reji barev a poryvů skučícího větru. Teplý fén si pohrával s prameny mých dlouhých vlasů, měnil je ve svíjející se neposedná háďata a po chvíli je zase srovnal do hladké lesklé přilbice, splývající do dlouhé légy až k těm dvěma důlkům podél páteře v oblasti křížové kosti.
Louka se chvěla a duhový stáčející se disk klesal prostorem nad pšeničné pole. Nevěděla jsem, jestli sleduji podivný film, jestli ještě stále spím a zdá se mi praštěný sen, či jestli blouzním. Všechno bylo možné, jen skutečnosti se to nepodobalo. Pojednou zůstal elipsoid barevné mlhoviny viset v prázdnu a já se zatajeným dechem sledovala spartakiádu zralých stébel obtěžkaných zrnem v prostru pod ním. V závěru skladby si zlatavé tanečnice lehly jedním směrem do obrovského uspořádaného kruhu a najednou vše mrtvolně ztichlo. Oslepla jsem a obklopila mě tma. V tu chvíli jsem pocítila, jak má mysl opouští tělo. Přestala jsem existovat a současně jsem se ocitla v několika vrstvách prostoru současně. Nebyla jsem tam sama a všechno bylo tak přirozené. Náhle slepotu tmy vystřídalo bílé absurdno. Pocítila jsem prázdnotu a palčivý smutek. Začala jsem se dusit a kuckala jsem vodu z plic.
V tu ránu se rozjasnilo. Já se drkotala zimou v chladné říční vodě, zelenkavou loukou povával mírný vánek a pestrobarevná kvítka otáčela své něžné hlavinky opět ke sluníčku. Rychle jsem doplavala ke břehu a rozeběhla se nahá loukou k nedaleké chatě. Vytřela své ztuhlé rozmáčené tělo hrubým ručníkem, promasírovala chodidla a ve spěchu si oblékla vybledlé dlouhé triko a džíny s roztřepanými nohavicemi. Nenamáhala jsem se s rozvazováním plátěnek, jen jsem do nich vklouzla a ukazovákem je lehce navlékla přes vyklenutou patní kost.
Odvázala jsem psa od boudy a rozeběhla se nedočkavě směrem zpátky k řece. Nemohla jsem popadnout dech, běžela jsem co to šlo a cítila své srdce pumpovat krev až v krku. Pojednou jsem to zahlédla. Pravidelný obrovský kruh polehlého obilí. Všechna stébla ležela jakoby podle šablony, každý klásek měl hlavičku skloněnu v přesně vypočteném úhlu. Ostrá hranice kruhu oddělovala absurdnost chvíle od okolního života. Zpomalila jsem a zadýchaně došla na okraj přesné geometrie.
Pes se mnou odmítal vstoupit do kruhu, stál v pohupujícím se obilí a bojácně čenichal na rozhraní mezi neznámem a poznaným. Já se procházela tím zvláštním úkazem a cítila obrovskou úlevu. Vždy jsem věděla, že pokud je potkám, bude to právě tady, kde se narodil v lůně přírody náš Svět. Věděla jsem, že je tu jednou potkám, jen si právě teď nejsem jistá, zda byl tenhle scénář skutečně tím, na co celý život čekám? Nemělo to být jinak?
Při výbuchu každé supernovy přeci vzniká víc světla, než vydává celá galaxie. V té chvíli my můžeme být svědky aktu stvoření, počátku čehosi nového. A tady nedošlo k žádné explozi, kterou jsem si vždy bláhově představovala. Vždy jsem si myslela, že právě při obdobné události se tu objeví. A oni přišli jen tak, jednoho obyčejného letního dne nad ránem. Ne jako ležérní doprovod něčeho neopakovatelného. Skutečně mi z toho bylo zvláštně a já litovala, že tu jsem dnes tak sama, jen s tím psem. Co bude dál? Můj život již nikdy po dnešním ránu nebude jako býval.
A ty věz, že horká slza vypálí cejch do tvého svědomí, žes samotnou a bezbrannou mě zanechal na pospas a oni si mě našli....
|