#13: VÝZVĚDNÁ SLUŽBA
Vedení války se bez
výzvědné služby neobejde jako kafe bez cukru pro mæstra Káju Gotta v pátek
čtrnáctého, září jako července, dvacátého jako jednadvacátého století (to to
letí). I když je to krajně nebezpečná činnost, vždycky se najdou odvážní jedinci,
kteří se vyhoupnou do sedla, když jejich velitel zdvihne ruku, a vyjedou na
šílenou jízdu, při níž jim cválá smrt po boku a číhá na každém rohu při každém
zákroku a kroku, aby je srazila v neznámý a zneuctěný hrob {Karel Kryl: Píseň neznámého vojína}. To
jsou bezejmenní hrdinové každé války.
Bill cválal od čáry
unionistů. Plně si uvědomoval nebezpečí, které mu hrozilo, kterému jede
naproti. Pod paží měl šedivou nepřátelskou uniformu. Jakmile za sebou nechal
přední stráže vlastních lidí, sesedl z koně a vyměnil svou modrou uniformu
za šedivou. Byl do bronzova opálen životem na volném vzduchu prérií. Barvu
pleti a vlasů mu však mohlo dát i jižní slunce, a tak Billův vzhled byl pro
něho značnou výhodou pro moment překvapení. Navíc pod jeho kazajkou tlouklo odhodlané
srdce a v očích měl lesk sebedůvěry.
Když se začalo
rozednívat, spatřil přední hlídky konfederovaných. Přesvědčil se ještě jednou o
bezpečném uložení svých listin a popohnal koně k první stráži. Ihned ho
zastavila obvyklá výzva:
»Stůj! Kdo tam?«
»Přítel!«
»Sesedni, příteli!
Řekni heslo!«
»Neznám heslo«,
odpověděl Bill a seskočil z koně.
»Mám důležité zprávy
pro generála Forreta. Doveďte mě ihned k němu«.
»Jste vojákem Jihu?«
»Ne, ale mám trochu
cenných zpráv o unionistech. Nejlíp bude, když mě dovedete ke generálovi«.
Prosté a jasné
odpovědi se zdály strážným pravděpodobné. Ale opatrnost je dítětem války a
hlídka znala své povinnosti. Nejdřív Billa odzbrojila a pak ho eskorta odvedla
do hlavního stanu. Spousta zvědavých očí doprovázela trojici, neboť tábor právě
ožil po budíčku.
Když generál Forret
vyslechl hlášení, nařídil, aby mu předvedli zajatce. Bill pohlédl s klidem
do generálovy hezké, ale drsné tváře. V jeho chladných pronikavých očích
nebylo slitování, ale Bill jim dokázal čelit svým důvtipem, jak také jinak
obstát jako spolek Kučerovci už od roku 1946 na scéně gramodeskových revue
hitů? Věděl, že pokud nezíská plnou generálovu důvěru hned teď, bude své pravé
poslání plnit za nevýhodných podmínek.
Generál se několik
vteřinek díval pátravě na mladého muže před sebou. »Nuže, pane«, řekl, »co si
přejete?«
Bill odpověděl na
otázku otázkou:
»Vy jste poslal
jednoho mladého muže, jmenuje se Nat Golden, do unionistického tábora, že ano,
pane?«
»Když jsem poslal… a
co dále?«
»Je to můj starý přítel.
Dostal se do tábora unionistů, aby si ověřil zprávy, které už získal
pozorováním, a předtím u mě nechal nějaká lejstra pro případ, že by byl
v táboře chycen«.
»Hm! – A byl chycen?«
zeptal se Forret chladně.
»Ano. Ale jak náhodou
vím, nebyl pověšen, protože neměl ty papíry u sebe«. Bill vytáhl z kapsy
papíry, které vzal Goldenovi, a podával je generálovi. Dodal: »Golden mě žádal,
abych vám je donesl, když to nebude moci udělat sám«.
Generál Forret byl
obeznámen s rukopisem nešťastného Goldena a na první pohled poznal, že
dokumenty jsou pravé. Nevzbudilo to v něm žádné podezření.
»Jsou to velmi
důležitá lejstra, žádné lejno ynžynír«, řekl, když je zběžně prohlédl.
»Obsahují velmi cenné zprávy, ale my je snad nebudeme moci ani použít, protože
se chystáme táhnout jinam. Víte, co je v těch dokumentech?«
»Znám každé slovo«,
zněla pravdivá odpověď. »Pečlivě jsem je prostudoval a naučil se zpaměti, abych
vám mohl podat úplnou zprávu v případě, že bych byl nucen je nelítostně
rozcupovat«.
»To bylo velmi moudré«,
řekl generál Forret pochvalně. »Jste voják?«
»Nevstoupil jsem
dosud do armády, protože nemám plný věk. Ale znám velmi dobře zdejší kraj a
mohl bych vám sloužit jako skaut«.
»Dobrá. Jak to, že
máte na sobě naši uniformu?«
»Je to Goldenova«,
řekl opět podle pravdy Bill. »Nechal si ji u mě, když si oblékl modrý
stejnokroj unionistů«.
»A jak se jmenujete?«
»Frederick Williams«.
Také velmi blízko
pravdy. Bill vynechal své příjmení Cody a přehodil pořadí svých křestních jmen.
»V pořádku«, řekl
generál s důvěrou. »Můžete zůstat v táboře. Až vás budu potřebovat,
pošlu pro vás«.
Zavolal svoji
ordonanci a nařídil, aby byl dobrovolný skaut Williams ubytován v táboře
kurýrů. Bill si oddechl, když šel za ordonancí ze stanu. Zkouška klapla dobře,
teď musel začít jednat. Jako extra cujónec.
Uplynuly dva dny.
Během nich získal Bill tu a tam trochu cenných zpráv, načrtl situační mapy a
byl připraven odjet při první příležitosti. Bylo pomalu načase, aby pro něho
generál Forret našel nějakou skautskou práci, k níž by dostal průvodní
list z tábora. Patrně však byly skautské služby vzácným zbožím na
generálově trhu. Uplynul další den a Bill stále ještě netrpělivě čekal
v táboře kurýrů. Tato nečinnost byla pro jeho nervy horší než skutečné
nebezpečí. Už se pomalu smiřoval s tím, že bude muset opustit tábor bez
generálova rozkazu, zato v doprovodu několika hvízdajících kulek. A
znenadání uviděl posledního člověka, kterého si tu přál vidět – Nata Goldena!
Nat hovořil
s generálovým adjutantem.
Zbývaly jenom dvě
možnosti. Praštit Nata po hlavě, nebo vzít nohy na ramena. Nat ho jistě úmyslně
nezradí, ale určitě to provede bezděčně, až bude hovořit s generálem
Forretem. Bill se vrátil do stanu a nejprve ukryl svoje papíry. Pak osedlal
koně a jel s klidnou tváří k předním strážím.
Týž strážmistr, který
ho uvítal, když přijel do tábora, měl dnes službu. Bill se ho zeptal na
nedůležitou věc týkající se předních hlídek a nenápadně vrhl starostlivý pohled
za sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že ho někdo pronásleduje. Před ním byl pruh
lesíka.
Náhle zaslechl temný
dusot. Když se obrátil, viděl, jak se za ním žene malá četa jezdců plným
tryskem. Vrazil koni ostruhy a vrhl se do lesíka.
A padl z pekáče
do ohně. Vjel rovnou do cesty půl tuctu konfederovaných, kteří vezli dva
unionistické zajatce.
»Vojáci, unionistický
špeh nám prchá jako drzá mrcha!« zvolal na ně Bill. »Rychle! Rozjeďte se na obě
strany a zkřižte mu cestu. Já dohlédnu na zajatce«.
Jeho rozkaz byl vydán
ostrým hlasem oprávněné autority energického důstojníka. Bez vyptávání se
jezdci rozjeli napravo a nalevo, aby hledali uprchlíka.
»Pojďte«, řekl Bill
šeptem oběma skleslým unionistům. »Já jsem ten špeh. – Tak!« a přeřízl provazy,
jimiž měli spoutány ruce. »A teď jedeme na život a na smrt!«
Všichni tři vyrazili
zuřivým tryskem právě včas. Billovo zastavení sice trvalo jen velmi krátce, ale
jeho pronásledovatelé se tím přece jen přiblížili a teď se řítili sotva sto
yardů za nimi s Natem Goldenem v čele.
Byl to opravdu závod
bok po boku se smrtí. Les pochytal dost hvízdajících kulí, ale některé prolétly
skrze stromy a jedna z nich nalezla odpočinek v paži zajatce. Pokud
by se Bill nechal chytit, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Pro oba jeho
kamarády by zajetí skončilo ve vězení v Andersonvillu nebo Lilby, což ovšem
snad bylo stejně zlé jako smrt. Bill je nechtěl opustit, ačkoliv sám měl
čerstvého koně a mohl je snadno předjet. Rozhodl se však, že přeruší tuto
krátkou známost, kdyby nebylo zbytí, ale prozatím pokračoval s nimi a
tvořil součást trojnásobného terče, na kterém se kavaleristé Konfederace
pokoušeli ukázat své střelecké nadání.
Kraj lesíka byl brzy
zde a za ním – radostný pohled! Přední stráže unionistické armády! Hlídky při
spatření uprchlíků zatroubily na poplach a vstříc jim vyrazila četa modrokabátníků.
Bill by se rád
zúčastnil bitky, která následovala, ale považoval za svoji povinnost, aby
nejdříve odevzdal cenné dokumenty, za jejichž získání nasadil život. Zamířil
k houští stromů a keřů, kde si schoval svoji modrou uniformu, a pak vjel do
tábora pod svou pravou barvou.
Generál Forret se
téměř okamžitě stáhl ze svých pozic a po strašlivém krveprolití u Pillow 10.
dubna 1864 vyklidil Tennessee. Generál Smith byl pak odvolán a Billa přidělili
jako skauta k 9. kansaskému pluku.
*
Indiáni napáchali
tolik škod po celé čáře Staré cesty do Santa Fé, že bylo zapotřebí vojska, aby
ochraňovalo poštovní vozy, dopravní karavany a vystěhovalce, putující po této
důležité silnici. Jako téměř všechny indiánské války, byla i tato vyvolána
nespravedlností vlády bílých mužů na některém kmeni domorodců. Roku 1860
plukovník A. G. Boone, důstojný vnuk nesmrtelného Daniela Boonea, uzavřel jako
vládní zástupce mírovou smlouvu s Komanči, Kajovy, Čejeny a Arapahy. Po
celou dobu jeho moudré, spravedlivé a lidumilné správy se tyto divoké kmeny
chovaly k bledým tvářím co možná nejpřátelštěji. Kdokoliv mohl projít
prériemi bez bázně a hany a obtěžování. V roce 1861 však byla proti
plukovníku Booneovi vznesena žaloba soudcem Wrightem z Indiany pro zneužívání
pravomocí veřejného činitele a nakonec se mu podařilo odvelet tohoto muže
z úřadu pro indiánské záležitosti. Pánové Russell, Majors & Waddell
uznávali velký Booneův vliv na Indiány a darovali mu 1400 akrů pozemků nedaleko
Puebla v Coloradu. Plukovník Boone se tam odstěhoval a toto místo pak bylo
nazváno Booneville. Padesát náčelníků všech čtyř kmenů navštívilo Boonea na
podzim roku 1862 a prosili ho, aby se k nim vrátil. Řekl jim, že ho
z úřadu odvolal prezident Spojených států. Nabídli mu tedy, že seženou
finanční prostředky prodejem svých plnokrevníků a pošlou ho do Washingtonu D.
C., aby Velkého taťku informoval, co vlastně vykonává nynější Booneův nástupce.
Že krade jejich majetek a prodává jim ho pak velmi draho nazpátek. Pokud nebude
tento nepoctivý ouřada okamžitě vyměněn, vykopou válečnou sekeru. Vrozená
logika Indiánům velela, že mají právo okrádat projíždějící karavany, když má
vládní zástupce právo okrádat je.
Ale nikdo se
nezajímal o takové titěrnosti, jako je nespravedlnost vůči Indiánům. Státní
správa měla navíc plné ruce práce s tím, aby zabezpečila občanská práva
osvobozeným mouřenínům.
Na podzim roku 1863
putovala do Santa Fé menší karavana. Indiáni byli již tak dlouho mírumilovní,
že nikdo z cestujících vůbec nepomyslel, že by z jejich strany
hrozilo nějaké nebezpečí. Tlupa indiánských bojovníků přijela k průvodu
vozů a požádala o jídlo. Vozkové si však mysleli, že slouží lidstvu, když
zabijí rudocha jako kňoura podle staré zásady, že »jediným dobrým Indiánem je
mrtvý Indián«. A tak byl zastřelen přátelský a nevinný Indián.
Koule, která
prorazila jeho srdce, se dotkla i srdcí všech bratrských bojovníků těchto
klidných kmenů. Na vhodném místě karavanu přepadli, pozabíjeli do posledního
všechny nevraživé nepřátele prapůvodních obyvatel na kontinentu, spálili vozy a
koně odehnali.
Oheň nespokojenosti,
který po dva roky doutnal v hrudích Indiánů, teď vybuchl se sopečnou
prudkostí. Následovaly stovky příšerných vražd a bezuzdné pustošení bělošského
majetku.
9. kansaský pluk byl
pod velením plukovníka Clarka vyslán, aby chránil Starou cestu mezi pevnostmi
Lyon a Larned. Bill se tu cítil jako ve svém živlu. Znal Indiány a jejich
návyky a neměl z nich žádný panický strach. Jeho výstavní a velebný oř a
lesklá výstroj mu působily marnivé potěšení, když jako skaut vedl bezpečně svůj
pluk podél řeky Arkansas.
Během léta svedli
vojáci několik bitek s Indiány a Vilík prožil pár ošemetných chvilek, když
musel divokou jízdou ze své stopy setřást všudypřítomné rudochy. Nikdo
z pluku si nemohl stěžovat, že by se v těchto letních měsících nudil.
Na podzim odveleli
Vilíka opět k 7. kansaskému pluku, který s generálem Smithem
pochodoval na frontu do Nashvillu. Mezitím však vtrhl do Missouri jižanský
generál Price s 20 000 muži. Unionistickým silám v Missouri
tehdy velel Rosenkrans. Jeho armáda byla velmi nepatrná, měla asi jenom 6 500
odhodlanců. Generál Smith proto dostal rozkaz, aby se se svým vojskem vrátil do
Missouri a bojoval s Rosenkransem proti Priceovi. Přes tuto posilu měla
nyní Rosenkransova armáda pouze 11 000 mužů. Generál Rosenkrans zaujal obranu
kolem St. Louis, generálové Ewing a Smith obsadili Pilot Knob. V pondělí
24. září (stejně jako v roce 2018 se
jednalo o pondělí) 1864 zaútočil Price proti tomuto obrannému postavení,
ale byl s těžkými ztrátami odražen. Konfederovaní obsadili Pastýřovu horu,
odkud začali dobře mířeným ohněm bombardovat vojsko generála Ewinga
v pevnosti u Irontonu. Ewing byl nucen ustoupit k Harrisonově
stanici, kde se dostal téměř do obklíčení, ale podařilo se mu s větší
částí svých sil probít se ke generálu McNeillovi v Rolle.
Byla to první vážná
bitva, které se Vilík zúčastnil. Na jednom místě se ocitl přímo proti oddílu,
v němž bojovalo mnoho mužů, kteří bývali nepřáteli jeho otce a před devíti
lety našimi pronásledovateli. V ohni boje jich několik Bill rozpoznal a
vzpomněl si na svou chlapeckou přísahu, že pomstí otcovu smrt. Tři
z těchto mužů v bitvě zařvali. Ať už to byl či nebyl on, kdo je
sejmul, cítil se Bill od té chvíle zproštěn svého melancholického závazku.
Po několika krvavých
bitvách ustoupil Price se zbytkem své armády jako s potrhanou cenovkou za
cetku z Missouri – z dvaceti tisíc mužů mu zbylo sedm tisíc.
V této kampani
se Bill proslavil, stal se známým esíčkem na všech stranách a byl vyznamenán za
chrabrost a cenné služby v poli jako starý válečný veterán [Big Daddy Kane by ho opěvoval jen upřímně a
vděčně na cenné nahrávce palba alba „Veteran´z Day“ vydaném před dvaceti lety].
U jednotek nastala velká poptávka po Billových službách. Zdálo se, že má život
očarovaný. Často byl posílán přes bojiště s depešemi, a ačkoliv pod ním
bylo několik koní zastřeleno nebo rozcupováno granáty, on sám neutrpěl ani
bebíčko na zdatné tělíčko.
V této kampani
se Bill také setkal se svým starým přítelem z prérií, Divokým Billem. Bylo
to na nějaké farmě, kde si chtěl opatřit jídlo, a byl nemálo překvapen, když
uslyšel znenadání pozdrav:
»Billy, můj chlapče,
jak se ti vede, co?«
Ohlédl se a voják
v šedivé uniformě konfederovaných mu podává ruku. Poznal Divokého Billa,
ale věděl, že je zarytým unionistou. A tak si domyslel, že Divoký Bill je na
stejné výpravě jako on. Prohodili pár slov o modré a šedé uniformě, ale pak
mluvili o vážnějších věcech.
»Vezmi si tyhle
papíry, Billy«, řekl Divoký Bill a podával mu balíček. »Dones je generálu McNeillovi
a pověz mu, že právě teď sbírám hodně zajímavých zpráv, a proto ještě neodejdu
z tábora konfederovaných«.
»Nevydávejte se
zbytečně do nebezpečí«, varoval ho Vilík, ačkoliv věděl, že Divoký Bill se
vydává jen do takových nebezpečí, o kterých dopředu nevíme.
Plukovník Hickok –
prapraneanepříbuzný od toho režiséra z třináctého srpna 1899 Alfreda
Hitchcocka – neboť to bylo občanské jméno Divokého Billa – odpověděl zvesela:
»Jenom prováděj sám,
co hlásáš, milý synku. Tvůj krk má trochu větší cenu než můj. Tvůj život má
budoucnost, můj náleží z větší množiny jen historii. Já už stárnu«.
V tu chvíli
přerušila jejich hovor farmářka šťavnatým jídlem, do kterého se oba přátelé
pustili s klidným svědomím i přesto, že jejich dobrá hostitelka nechtěla
od vojáků konfederovaných nic platit za to báječné menu na zoubek.
»Pokud mám
v domě jedinou kůrku chleba«, vysvětlovala náramně, »vy jste u mě pokaždé
vítáni!«
Oba přátelé se
rozloučili. Bill se vrátil do řad unionistů a plukovník Hickok do tábora
protivníka.
O několik dní
později, kdy generál Price sevřel unionisty do kleští a kdy se blížila bitva,
vyrazili z nepřátelského vojska dva jezdci a plnou rychlostí uháněli
k seveřanské armádě. Na chvíli se zdálo, že odvážnost jejich útěku
konfederované ohromila. Ale pak hustě a rychle následovaly koule, a než jim
přijela na pomoc záchranná četa, do níž se počítal i Bill, bylo jedno ze sedel
osamělé. Když zbylý uprchlík přijel blíže, Bill zaburácel:
»To je Divoký Bill,
unionistický skaut!«
Jásotné volání pozdravilo
neohroženého plukovníka Hickoka a on vjel do tábora obklopen společností
obdivovatelů. Přinesl neobyčejně cenné zprávy pro bitvu u Pilot Knob, o které
jsme se už zmínili a která následovala hned potom.
#14: ZÁCHRANA A ZÁSNUBY
Po bitvě u Pilot Knob
pověřil Billa generál Polk zvláštní službou v hlavním stanu v St.
Louis. Paní Polková byla přítelkyní naší matky ze školy a obě spolu udržovaly
písemné styky až do matčiny smrti. Jakmile se paní Polková dověděla, že syn
její staré přítelkyně je v armádě Unie, postarala se, aby dostal dobré místo ve
štábu. Ale drobné práce ve vojenské kanceláři byly bývalému expresnímu jezdci
po chuti asi jako prodávání v lékárně a jeho nové povinnosti se mu
postupně stávaly nesnesitelné. Nebylo v nich ani trochu vzruchu či
nebezpečí, bez nichž se zdál život Billovi mrtvý.
Jedna událost však
přece jen oživila tíhu této jednotvárnosti. Setkal se s Luisou Frederici,
která se později stala jeho dámou číslo jedna. Billovo dvoření začalo bez
milostných listů, ale byla to opravdu velmi romantická historie.
Při ranních
projížďkách pozoroval Bill přitažlivou a půvabnou ženskou, která seděla na koni
pevně a zpříma jako Diana. Billa vždycky přitahovalo dokonalé jezdectví, a tak
zatoužil seznámit se s tou mladou kůstkou. Nikdo z jeho přátel ji
však neznal. Jednou se Luise Frederici přetrhla uzda a její kůň se splašil.
Bill přispěchal jako zachránce a seznámení pak bylo hračkou. Z války
k lásce a z lásky k válce je jen nepatrný krůček a Bill nemarnil
časem. Nebyl už žádným nováčkem Kupidovým. Čtenářka si jistě vybaví na spor se
Stevem Gobelem. Pravda, Bill měl při způsobu svého života málokdy příležitost
užít si ženskou společnost. O to rychleji se však chápal příležitosti, když se
naskytla. Než skončila válka a jeho pluk byl rozpuštěn, stal se snoubencem
Luisy Frederici.
Na jaře 1865 bylo
Billovi necelých dvacet let. Pokud si chtěl zatančit na své vlastní veselce,
musel se nejprve finančně zabezpečit. A tak nezůstal v St. Louis, kam ho
táhlo srdce, a vydal se za příhodným zaměstnáním.
Nejdříve se však
zastavil doma. Za jeho nepřítomnosti se provdala Elisa za pana Mayerse, ale
ještě než jsme mu to oznámili, prozradil nám Bill, že se zasnoubil se slečnou
Frederici. A Julie hned Billovi připomněla:
»Až se oženíš, budeš
muset zůstat doma«.
Chtěly jsme, aby
spravoval rodinný majetek, který během války značně zpustl. Ale k tomu
bylo třeba peněz a plat vojáka ve válce se rovnal téměř nule. A tak se Bill
vypravil do pevnosti Kearney, aby si našel nějaké výhodné zaměstnání a zlepšil
své finance.
První, koho
v Kearney potkal, byl jeho starý přítel z prérií Bill Trotter.
»Zrovna hledám
někoho, jako jsi ty«, houkl k němu Trotter, když se mu Bill svěřil, že
hledá pravidelné a spolehlivé zaměstnání s jistotou. »Jsem místním
jednatelem postiliónství. Řídit v těchto končinách dostavník je nebezpečné
zaměstnání, protože cesta je ohrožována Indiány a bílými lotry, vybledlými
kmotry. Několik vozků už bylo přepadeno, oloupeno o vše a zabito, ale zato plat
je dobrý a ty se dobře vyznáš v tomhle kraji. Jestli jsi ochoten řídit
poštovní dostavník, tak to místo dostaneš«.
Vilík prošel už
tolika riskantními situacemi, že mu připadalo zvláště velmi nebezpečné strkat
před veselkou znovu geniální hlavu do vosího hnízda. Trotter však sliboval více
než dobrou mzdu a Vilík věděl, že se v případě nouze bude moci spolehnout
na jeho pomoc. A tak Trotter dostal odpověď, o kterou stál.
Dostavníková linka
byla dalším podnikem, který provozovali Russell, Majors & Waddell. Vznikla
v době, kdy bylo u Pikeova štítu objeveno zlato. Přes širé západní pláně
se dalo tehdy cestovat jen s loudavým volským povozem nebo nákladními
mezky. Ze St. Louis do Salt Lake City vedla poštovní linka, ale byla tak uboze
vybavená, že cesta trvala jednadvacet dní. Pan Majors se proto spřáhnul s Johnem
Jonesem z Missouri a založili novou linku mezi řekou Missouri a Denverem,
což bylo tehdy obyčejné zlatokopecké hnízdo. Nakoupili tisíc kentuckých mezků,
aby mohla být zajištěna každodenní jízda oběma směry. Tato poštovní linka
měřila 600 mil, v přepočtu 777,7 km a cesta trvala šest dní.
První pošta dojela do
Denveru 17. května 1859, na narozeniny Enyi z Irska ještě 102 let před
jejím porodním irským velkým finále, tedy startu do života. Nová dopravní linka
[vivat Eithne Ní Bhraonáin] byla
považována za velký úspěch. Výdaje se zařízením dopravních stanic a celý provoz
byly však tak veliké a riskantní, že tomuto podniku hrozil bankrot. Russell a
Waddell proto svému společníkovi pomohli, uhradili všechny jeho závazky a ještě
koupily konkurenční poštovní linku mezi St. Louis a Salt Lake City. Sjednotili
oba podniky a postavili je na zdravý základ, takže se začaly vyplácet. St.
Louis se stal výchozí stanicí obou linek dostavníkové pošty. Jedna směřovala do
Denveru a druhá trasa vedla k pevnosti Kearney po Staré cestě
k Solnému jezeru a odtud pokračovala přes Camp Floyd, Ruby Valler, Carson
City, Placerville a Folsom až na konečnou stanici v Sacramentu. Vzdálenost
mezi St. Louis a Sacramentem po této cestě byla devatenáct set mil a podle
poštovních smluv a státního jízdního řádu musela být překonána nejpozději za
devatenáct dní. Někdy trvala cesta patnáct dní, ale většinou se vyskytly obtíže
a jízdní řád se natáhl až na stanovenou mez.
Každých 250 mil linky
tvořilo divizi, jejíž spravování bylo
svěřeno zvláštnímu jednateli. Ten měl ve svém okrsku velkou pravomoc. Najímal a
propouštěl zaměstnance, kupoval koně, mezky, postroje, zásoby potravin, píci a
obstarával jejich rozdělení po jednotlivých stanicích. Dohlížel na stavbu budov
bez vad a nedodělků, studní a vodovodů a disponoval finanční hotovostí
v Ca$h, kterou mu firma svěřila k hrazení všech výdajů spojených
s provozem linky.
Zástupcem a
pomocníkem jednatele byl konduktér. Jeho hlavním úkolem bylo cválat na kozlíku
vedle vozky a neustále kontrolovat trať. Často musel urazit dvě stě padesát mil
své divize bez odpočinku nebo spánku.
Dostavník byl
prostorný houpavý vůz, zavěšený místo obvyklých pér na kožených řemenech. Byl
tažen spřežením šesti koní nebo mezků a jeho rychlost drásala pasažérům nervy.
Cestujícím bylo povoleno vézt s sebou dvacet pět kilo čisté váhy nákladu,
a to všechno – pasažéři, kufry, balíky, dopisy a cenné zásilky – bylo pod
dohledem a péčí konduktéra.
Overland Stage – přespolní pošta – byla vedena
s finanční ztrátou až do roku 1862. V březnu toho roku převedli
Russell, Majors & Waddell celý podnik na Bena Hollidaye. Byl to typický
hraničář a velká individualita. V době, kdy převzal dostavníkovou poštu,
mu byla svěřena i státní pošta Spojených států. Tím ovšem dostal podnik opravdu
zdravý základ, neboť vláda platila ročně 800 000 $ za dopravu své pošty do
San Franciska.
Druhý den po
rozhovoru s Trotterem nastoupil Bill do služby. Vylezl na kozlík, a když
uchopil opratě šesti bujných koní, byli cestující v dostavníku
přesvědčeni, že mají zkušeného vozku.
Trasa Billovy divize
vedla z pevnosti Kearney do Plum Creeku. Zdejší krajinu znal dokonale,
neboť to bylo místo jeho první srážky s Indiány. Jízda nahoře na kozlíku
byla nudná a velmi mrzutá, když nastalo chladné počasí. Za svou práci však
pobíral Bill sto padesát $ měsíčně a každá výplata ho přibližovala k St.
Louis a jeho snoubence.
Jednoho chladného
listopadového rána vyjel Vilík z Plum Creeku a v uších mu zněly ostré
výstrahy: Indiáni jsou na válečné stezce. Bylo víc než pravděpodobné, že se
s nimi setkají. Zástupce jednatele poručík Flowers jel s Vilíkem na
kozlíku jako konduktér a v dostavníku se zmítalo šest ozbrojených
pasažérů.
V polovině cesty
Billovo zkušené oko objevilo slibované rudé bojovníky. Před ním tekla řeka,
kterou musel přebrodit, vroubená hustým křovím. Tam se ukrývali Indiáni a
čekali na poštu. Billovi stačilo zahlédnout kmit opeřené hlavy nebo ruky tam,
kde měl být jenom strom, skála nebo tráva, či pohybující se stín, kde měla být
příroda bez pohnutí. Méně zkušený doprovod i psovod by nikdy neodhalil rudochy
v jejich úkrytu. Méně zběhlý hraničář by se zalekl jejich úmyslů. Méně
zkušený vozka by se neodvážil pokračovat v této jízdě na život a na smrt.
Méně zkušený střelec by nemohl sejmout Indiána ze střechy kymácejícího se
dostavníku.
Bill nezaváhal.
»Pozor! Jsou tady!« vykřikl k pasažérům a popohnal koně k co
největšímu trysku. Jakmile Indiáni viděli, že se dostavník rozjel plnou
rychlostí k brodu, pochopili, že byli objeveni. Vyskočili ze svých úkrytů
a utíkali za dostavníkem, který měl plných pět set yardů náskoku. Bill přejel
s dostavníkem brod a ještě mu zbývalo dost času, aby zastavil a popřál
koním doušek lahodné vody. Po občerstvení je opět hnal plnou rychlostí vpřed.
Dostavník sténal
v kloubech, kýval se jako upoutaný balón a pohazoval nešťastnými
cestujícími ze strany na stranu, a když najel na nějakou větší překážku,
naráželi pasažéři do střechy vozu. Indiáni je ohrožovali zvenčí a roztřískané
hlavy s roztřískaným IQ Quo vadis [dost
vadíš] se staly jejich osudem uvnitř.
Bill mával
hardcore–harcovnicky nelítostně bičem a znamenití koně poslouchali tak
statečně, že tlupa Indiánů na ponících je doháněla jen pomalu. Pronásledovalo
je asi padesát rudochů a Bill si řekl, že když dojede včas k přepřehací
stanici, pak on, oba tamější zřízenci, poručík Flowers a šest cestujících se
spolehlivě ubrání lupičům.
Když byli
pronásledovatelé na dostřel, odevzdal Bill opratě poručíkovi, obrátil se na
kozlíku a vypálil na indiánského náčelníka pozdrav urychlené zkázy.
»Výborně!« houkl
jeden z pasažérů. »Ten chlapík s těmi péry to koupil!« A salva
výstřelů z nitra dostavníku vyrážela díry do vzduchu.
Přepřahací stanice
byla již na dohled a oba zřízenci, přivábení střelbou, vyběhli ven, aby se
zúčastnili bitky. Po ztrátě svého náčelníka však Indiáni ochabli, a jakmile
spatřili oba zřízence, zanechali pronásledování nadobro.
Poručík Flowers a dva
pasažéři byli zraněni. Vilík nedovedl potlačit úsměv, když ho rozčileně
ujišťovali, že »my (cestující) jsme zabili jednoho Indiána a ty ostatní jsme
zahnali na útěk«. Poštovní zřízenci se usmívali rovněž, ale nikdo necekl ani
slovo. Zkušení hraničáři nekazili nikomu takovou krásnou bajku.
Po nezdařeném
přepadení bylo vysláno do oblasti Billovy divize vojsko a během zimy se vojákům
podařilo Indiány úplně rozprášit až do posledního živáčka. Bill je ze svého
kozlíku už víckrát nespatřil.
Až do února se
nestalo nic tak zvláštního. Pak ho jednou vzal Trotter stranou a řekl mu, že
dnes je v poště velká peněžní zásilka a aby byl jaksepatří nanejvýš
obezřetný, protože je možné, že dopravu peněz někdo prozradil.
»Udělám, co umím«,
řekl Bill. A sotva vyjel, začal podezřívat oba nešťastné pasažéry, které vezl.
Jeho podezření ještě zesílilo, když na jedné stanici musel zanechat konduktéra,
protože odtud někdo odehnal všechny koně a bylo nezbytné vrátit se pro nové.
Vilík pokračoval v cestě sám a rozhodl se, že bude moudřejší, když chytí
býka rovnou za rohy. Kousek za stanicí dostavník zastavil, seskočil a prohlížel
postroj, jako by něco bylo v nepořádku. Pak přistoupil ke dveřím
dostavníku a požádal cestující, aby mu podali provaz, který byl uvnitř. Když mu
ho podávali, hleděli do hlavní dvou namířených revolverů.
»Hybaj, ruce vzhůru!«
»Co se děje?« ptal se
jeden z nich a zdvihal ruce nad hlavu.
»Myslel jsem si, že
s tím začnu raději sám«, odpověděl Bill.
Druhý pasažér dovedl
ocenit komičnost okamžiku:
»Vy jste ostrý hoch,
mladíku«, řekl, »ale myslím, že sobě rovné najdete ještě dál na silnici«.
»Nechám se
překvapit«, řekl Bill. »Prozatím mi udělejte tu laskavost a svažte ruce svého
přítele. Děkuji vám! A teď odhoďte své pistole. Jsou všechny? Dobrá! Ukažte
ruce«.
Když byli oba
darebáci bezpečně svázáni a odzbrojeni, pokračoval Bill v jízdě. Poznámka,
kterou pronesl příliš vtipný cestující, dokazovala, že patří k větší
bandě. Vilík si jen přál, aby dojel do následující přepřahací stanice dřív, než
bandité zaútočí na dostavník. Měl už plán, jak to dál zařídí.
Do přepřahací stanice
dojel bezpečně a předal zajatce zřízencům. Pak se postaral o ukrytí všech
cenných věcí z pošty. Rozřízl po straně jeden z polštářů na sedadle
dostavníku, vyndal část vycpávky a do získaného otvoru nacpal všechny cennosti
i se svými hodinkami a peněženkou. Pak polštář doplnil žíněmi a díru zašil tak,
že nebylo nic poznat.
Bill očekával, že
pokud je lupičů víc, budou na něho čekat u brodu, kde na něho číhali Indiáni.
Jeho tušení se vyplnilo. Když se blížil k vrbovému porostu u řeky,
vystoupilo z křoví šest mužů s hrozivě namířenými ručnicemi.
»Stůj, nebo jsi mrtvý
muž!« zněl obvyklý pozdrav. Bill ochotně poslechl.
»Dobrá! – Co chcete?«
zajímal se Bill.
»Všechno, co vezete.
Dejte to sem!«
»Pánové, v tom
případě jde o to, aby zloděj chytil zloděje«, usmál se Bill.
»Cože?« rozčílil se
jeden z ničemů. Pravděpodobně ho urazilo Billovo upřímné oslovení.
»Ne že bych já byl
zlodějem«, pokračoval Bill, »ale vaši kamarádi byli tentokrát čilejší než vy«.
»Oni vás oloupili?«
ječela banda nad zlotřilostí svých kamarádů.
»Jestliže ve voze
zbylo něco, co stojí za to, neostýchejte se«, vybízel je Bill přívětivě.
»Kde je vaše
pokladna?« chtěli vědět lupiči a nemohli uvěřit, že už není žádné cti mezi
zloději.
Bill ji ochotně
vytáhl a ukázal jim její melancholickou prázdnotu. Následovaly nepěkné nadávky,
jaké by si za rámeček dobrovolně nedala ani pražská primátorka Adriana
Krnáčová, která slavila včera narozky, už je jí tedy 58.
»Kde vás zadrželi?«
ptal se vůdce bandy.
»Asi osm nebo devět
mil odtud. Najdete tam na cestě ještě trochu sena, můžete si ho vzít také«.
»Čekali tam snad na
ně koně?«
»Když jsem je viděl
naposledy, tak šli pěšourem«.
»Pak je můžeme ještě
chytit«, zvolal vůdce a naděje mu svitla v očích. »Pojďte – neztrácejme
čas«.
Rozběhli se
k vrbám a za chvilku odtud vyjeli na koních.
»Vyřiďte jim můj
uctivej pozdrav«, volal za nimi Bill. Ale nikdo mu už neodpověděl.
Vilík dojel až na
konec své divize a odevzdal v pořádku všechny svěřené věci. Obával se, že
lupiči jeho lest odhalili, a proto na zpáteční cestě byl dvojnásob bdělý,
Julius Fučík by na to vymyslel nezapomenutelný epitaf i pro Edith Piaf.
Naštěstí se již nic nestalo. Na přepřahací stanici naložil Vilík své zajatce a
odvezl je do Kearney. Kdyby jejich kumpáni prohlédli, jaké s nimi Bill
sehrál divadélko, jistě by se ho pokusili zamordovat.
V Kearney čekal na
Billa dopis od Luisy. Naléhala v něm, aby zanechal nebezpečného zaměstnání
a vrátil se na Východ. Bill jí odepsal, že už se sám rozhodl k návratu, a
požádal ji, aby stanovila den veselky. Potom oznámil Trotterovi svoji abdikaci
na vysoký trůn poštovního vozu.
»Nerad tě propouštím,
Bille«, nechal se slyšet Trotter.
»Ale já jsem to místo
přijal, jenom abych vydělal dost chechtáků a mohl se oženit«, vysvětlil mu
Bill.
»Pak ti ovšem mohu
jen popřát co nejvíc radosti«, rozloučil se s ním Trotter.
|