#11: ODVÁŽNÁ VÝPRAVA PROTI INDIÁNŮM
Protože Indiáni svými
útoky přerušili poštovní spojení, neměl Bill načas žádnou práci a připojil se
k výpravě proti loupeživým Indiánům.
Sledovali stopu
Indiánů k Prašné řece a podél jejích břehů až tam, kde dneska stojí
pevnost Reno. Odtud vedla jejich stopa na západ podél úpatí hor až
k soutoku Prašné řeky s Šílenou ženou.
Řeka Šílené ženy je
přítok a původně se jmenovala Velký vous pro zvláštní trávu, která roste na
jejích březích. Nedaleko Velkého vousu stála kdysi vesnice Vraních Indiánů a
mezi nimi se usadil míšenecký obchodník. Kupoval od Indiánů kožešiny a dával
jim výměnou pestrobarevné korálky, kousky kalika, pokrývky a barvy. Zakrátko
měl v rukou všechny kožešiny z vesnice. Naložil je na poníky a dal
svým indiánským přátelům sbohem. Litovali, že od nich odchází, ale slíbil jim,
že se brzy vrátí ze země bledých tváří a přiveze jim nespočet darů. Uplynuly
celé měsíce. Jednoho dne indiánská přední stráž hlásila podivný předmět, který
směřuje k vesnici. Všichni byli vyplašeni, neboť Vraní Indiáni ještě nikdy
neviděli voly a vozy. Ale jejich rozčilení utichlo, když zjistili, že ty
podivné věci jsou majetkem jejich polokrevného obchodníka. Přiváděl si
s sebou bílou ženu a také ona se stala předmětem velké zvědavosti Indiánů.
Obchodník si postavil
domek ze dřeva a kamení a vyložil v něm všechno zboží, co měl na prodej.
Přivezl korálky, stužky a mosazné prsteny jako dary pro všechny členy kmene.
Když přišel do
konzumu nejvyšší náčelník, zavedl ho obchodník do zadní světnice, nechal ho
odpřísáhnout mlčenlivost a pak mu dal napít černé tekutiny. Náčelník se cítil
podivně blaženým. Obyčejně se choval důstojně a vznešeně, ale pod vlivem
podivné tekutiny zpíval a halekal a trsal i venku před obchodníkovým domkem a
nakonec upadl do hlubokého spánku, ze kterého ho nemohli vysmeknout. Toto
představení se opakovalo každý den, až se Indiáni rozhodli svolat válečnou
poradu. Mysleli si, že obchodník náčelníka na čele nějak oblboval. Buď musí
oblbovací kouzlo zrušit, nebo vetřelce zbaví života. Válečná rada vyslala
předního bojovníka, aby toto rozhodnutí obchodníkovi vzkázal. Obchodník se
zasmál, odvedl bojovníka do zadní místnosti, vzal ho pod přísahu mlčení a pak
mu dal napít černé tekutiny. Když mladý bojovník vyšel z konzumu na
vzduch, smál se, halekal a trsal stejně trhle jako předtím oblbený náčelník.
Indiáni obklopili mladého muže a vyptávali se ho, co se mu přihodilo.
»Oh – jděte
k obchodníkovi, ať vám dá také trochu své černé tekutiny«, smál se
nadrátovaný bojovník.
Indiáni šli
k obchodníkovi a požadovali, aby jim vydal kouzelný nápoj. Obchodník
popíral, že by něco takového měl na skladě, a dal jim napít obyčejné vody,
která na ně neměla žádný účinek. Když se mladý bojovník probudil ze spánku,
ptali se ho znovu, co pil. Ale protože si pamatoval na svou přísahu, řekl, že
byl nejspíš nemocný a mluvil bludy jako budovatelské obludy trapnost nade vše.
A potom každý den
byli nejvyšší náčelník a mladý bojovník opilíci opilí a celý kmen se děsil
upřímně dalších účinků neznámého sebevražedného kouzla opilíků i opiček opic.
Na další válečné radě
vstal mladý náčelník a pochlubil se, že tajně udělal díru do zdi obchodníkova
domu a pozoroval, co tam uvnitř kuje za pikle. Je to pravda, že obchodník dává
jejich přátelům v kališku černou tekutinu.
Obchodník a oba
nešťastní Indiáni byli přivedeni před válečnou radu a mladý náčelník opakoval
svoje odhalení a dodal: »Kdo řekne, že jsem kecka, musí se mnou bojovat«.
Mladý bojovník, druhá
oběť černé tekutiny, dosud všechno popíral a prohlásil, že mladý náčelník lže.
Zatím udělal obchodník jako Šimšalabim nečekaný manévr šupr a přiznal se ke
všemu přesně dle cenohledu, neboť měl Indiány tam, kde je chtěl mít. Prosili
ho, aby jim přinesl trochu té černé tekutiny ochutnat. Předtím se však ještě
odehrál souboj mezi mladým náčelníkem a bojovníkem, který ho nazval keckou,
Tento bojovník byl nejlepším zápasníkem s oštěpy v celém kmeni a
všichni očekávali jistou smrt mladého náčelníka. Ale černá tekutina ochromila
bojovníkovy nervy, ruce se mu klepaly jako bábě po sezóně, nemohl dobře mířit a
vrhat oštěp, nohy měl pomalé, a tak byl náčelníkem zasažen do srdce hned při
prvním hodu. Potom celý kmen šel k obchodníkovu domu a on jim dal každému
doušek černé tekutiny. Všichni halekali nonsens, trsali zbrklý takt a pak
ulehli na zem a chrněli své chrrrr…. chrrrr…
Po několika dnech
přestal míšenec dávat Indiánům černou tekutinu zadarmo. Když chtějí bojovníci
pít, musí za to zacálovat. Zpočátku jim prodával »jeden spánek«, jak tomu
říkali, za jednu pokrývku nebo kožešinu, ale jak se zásoba černé tekutiny
tenčila, žádal dvě, tři a pak mnoho kožešin. Nakonec prohlásil, že má černou
tekutinu už jen pro sebe, a Indiáni mu nabízeli své poníky a obchodník získal
všechny koně Vraních Indiánů ne v ranních hodinách.
Jednoho dne neměl
obchodník už žádnou černou tekutinu a navrhl, že půjde do země bledých tváří a
přiveze novou. Někteří bojovníci to schvalovali, ale jiní tvrdili, že má
míšenec ještě hnědou tekutinu a chce odejít proto, aby mohl obchodovat
s jejich nepřáteli Siouxi. V kmeni se probudil ĎÁBEL alkoholu, pan
Promile abstinenční Přízrak. Prohledali obchodníkovo skladiště, ale žádnou
hnědou tekutinu neobjevili. »Někde ji před námi ukryl«, řekli Indiáni, »buď ji
přinese, nebo se ho zbavíme jednou provždy«. Obchodník však skutečně žádnou černou
ani hnědou tekutinu nevlastnil. Zasel vítr a teď sklidil megabouři – opravdový
uragán na Divokém západě.
Indiáni skalpovali
obchodníka před očima jeho vyděšené ženy. Jeho mrtvé tělo zohavili, a když se
ubohá ženská pokusila vzít nohy na ramena, hodil po ní jeden méně galantní
bojovník tomahavk a ona klesla jako duše suše mrtvá. Indiáni vydrancovali
obchodníkův dům a pak ho vypálili.
Jedna
z indiánských žen si všimla, že obchodníkova žena není mrtvá, ale jen
zraněná a omráčená. Zatáhla ji do svého příbytku a ošetřovala ji, než opět
mohla vstát. Ale zranění na mozku obchodníkovy ženy způsobilo u ní šílenství,
které se stupňovalo, když spatřila indiánského bojovníka. Jakmile mohla chodit,
vzala do zaječích.
Indiánské ženy ji šly
hledat a našly ji, jak tiše naříká na břehu Velkého vousu. Mluvila sice
s Indiánkami, ale když se objevil některý bojovník, ukryla se, dokud
neodešel. Indiánky jí nosily jídlo a ona žila po mnoho měsíců v chatrči na
břehu říčky.
Jednou ji tady
objevil bojovník, který byl na lovu. Myslel si, že zabloudila, a pokusil se ji
chytit a odvést zpátky do vesnice, protože jako všichni Indiáni měl úctu
k nepříčetným. Ona však utekla do hor a víckrát ji nikdo neviděl.
Zaplaťpánbůh za ty dary staré Belly Spewack (25. března 1899 v Bukurešti v Rumunské horní dolní jako
Drácula bambula až 27. apríla 1990 na Manhattanu ve Velikém Jablku a
v obnošeném prošedivělém i proděravělém obleku). Velký vous od té doby
Indiáni nazývali Říčka šílené ženy a tento název se ujal až do dnešních dnů.
*
U Šílené ženy – abych
se vrátila ke svému vyprávění – ukazovaly stopy, že Indiánům přibyly posily.
Hraničáři se ocitli v samotném srdci indiánského území a museli být
nanejvýš opatrní a bdělí. Kolem tábořišť stavěli silné stráže a neustále
vysílali do okolí zvědy na výzvědy. U Čistého potoka narazili na indiánský
tábor, který byl od nich asi tři míle daleko.
Divoký Bill svolal
válečnou poradu. Ještě nikdy nesledovali hraničáři rudochy tak hluboko na
jejich území a Indiáni s tím rozhodně nepočítali. Nikde neměli postavenou
ani jednu hlídku. Divoký Bill navrhl, aby vyčkali s útokem až do soumraku.
Kryti tmou přepadnou indiánský tábor a odeženou koně.
Hraničáři provedli
plán bez nejmenší chybky velikosti kosti rybky, čti delfína, Bill byl znamením
Ryba i rival ze dne 26. února. Indiáni je sice svým počtem trojnásobně
převyšovali, ale když jezdci prolétli táborem jako smršť, byli tak zaskočeni,
že se zmohli jen na několik neškodných výstřelů, pif, paf… Hraničáři odehnali
Indiánům všechny koně – vlastní koně rudochů i koně ukradené bílým osadníkům a
poštovním stanicím. Po úspěšném útoku zamířila výprava k mostu přes
Sladkou řeku, kam se bezpečně dostala po čtyřech dnech a přivedla asi sto koní
ukořistěných Indiánům.
Výprava ukončila
načas vleklé spory s Indiány o prvenství v prérii pod sluncem. Koně
byli vráceni Pony Expressu jak se sluší a patří, a poštovní jezdci a vzorní
vozkové se zase vzorně začali věnovat své práci.
»Billy«, ozval se
Slade, který si Billa velmi oblíbil, »tohle je pro tebe příliš drsoňský život a
dlouho bys to nevydržel. Udělám z tebe záložníka a budeš jezdit jen tehdy,
když některý jezdec vypadne«.
Pro Billa nastala
doba sladkého nicnedělání. Celé dny mohl ležet na zádech a dívat se, jak oblaka
putují oblohou {Karel Kryl: Karavana
Mraků; Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý, pod sluncem sedlo kožený;
pod sedlem kůň, pod koněm moje nohy rozbitý a starý ruce sedřený. Dopředu jít
s tou karavanou mraků, schovat svou pleš pod stetson děravý, jen kousek
jít, jen chvíli do soumraku, až tam, kde svítí město, město bělavý…},
bezstarostně se kochat krásou lesů a prérie jako prémie pro smysly ochránce
přírodního bohatství. Nastala zima a Bill si vzpomněl na loveckou sezónu
1860–1861, kdy skolil svého prvního medvěda. A v horách bylo ještě mnoho
medvědů, které mohl ulovit a přidat jako exemplář trofej do sbírky, jo, jen si
troufej. Jednoho jiskřivě chladného rána obrátil koně ke kopcům, které se
svažovaly k údolí Koňská podkova. V údolí se pásla jelení zvěř,
králíci a stepní slepice vybíhali pod kopyta koně, ale této drobné zvěři nevěnoval
Bill žádnou pozornost.
Byly již dvě hodiny
odpoledne a Bill dosud nezahlédl jediného medvěda, kde nic, tu exemplář jen
v pozici fata morgana. Jen několik stop ve sněhu potvrzovalo, že tu nějací
medvědi jsou. V chladném vzduchu Bill důkladně vyhládl, a tak přivázal
svého koně, zastřelil stepní slepici a opékal ji nad ohněm. Než se najedl,
přiblížil se soumrak a jeho kořist byla ještě mnoho mil daleko. Bill se však
nechtěl vrátit na stanici, protože by tam musel poslouchat škádlení kamarádů, a
vyhlédl si tábořiště u nevelkého potoka. Doplnil své zásoby ještě dvěma
stepními slepicemi a připravoval se rozdělat fatru, když zaslechl zařehtání
koně. Okamžitě skočil ke svému koni, aby zarazil jeho odpověď, rychle ho
osedlal a připravil si všechno k útěku, kdyby toho bylo zapotřebí. Pak
vzal pušku a vydal se na obhlídku.
Brzy našel za ohybem
potoka houf asi patnácti koní a za nimi na druhém břehu zahlédl světlo.
Připlížil se blíž a viděl, že světlo vychází ze srubu napůl vyhrabaného ve
stráni. Slyšel anglickou řeč, a tak uklidněn kráčel nerušeně ke dveřím a
zaklepal.
Ticho – pak chvatná
šeptanda a potom otázka:
»Kdo je?«
»Přítel – bílý muž«,
odpověděl Bill.
Dveře se váhavě
otevřely a ošklivě vyhlížející Šimšalabim ho zval dovnitř. Bill nevyhověl
pozvání příliš ochotně, protože srub byl plný odpudivých desperátů, co vám mám
povídat. Ale na ústup už bylo příliš pozdě. Bill poznal dva z mužů jako
zřízence, které Lew Simpson vyhnal, a podle jejich dřívějších prohřešků
usoudil, že strčil hlavu do hnízda zlodějů koní.
»Kdo je tu
s vámi?« zněla první otázka. Bill odpověděl, že přišel sám, a víc
nevysvětloval.
»Kde je váš kůň?«
ptal se nejvýraznější portrét v této galérii a sbírce ničemů.
»Dole u potoka«, řekl
Bill.
»Dobrá, synku. Pojďme
a přivedeme ho sem«, zněla rádoby vlídná odpověď.
»Oh, nenamáhejte se«,
řekl Bill. »Přivedu ho sem na noc, jestli dovolíte. Nechám si tady svou pušku,
než se vrátím«.
»Dobrá,
v pořádku. Nech si tu svou pušku, nebudeš ji potřebovat«, řekl vůdce bandy
rádoby dandy s úšklebkem, který měl být co nejpřívětivější (= známe svoje
lidi). »Já a Jim půjdeme pro toho koně s tebou«.
Billovi nezbylo než
nabídku přijmout. Ale utěšoval se, že je snadnější utéct dvěma mizerům venku
než osmi mizernějším mizerům uvnitř.
Když došli ke koni,
jeden ničema se ochotně nabídl, že ho povede.
»Zastřelil jsem pár
stepních slepic«, řekl Bill nedbale lépe než Oskar Nedbal a pak i Miloš Nedbal.
»Vezmu je s sebou, jsou pěkné«.
Šel za koněm,
v každé ruce jednu slepici, a druhý lotr uzavíral voj. Když ušli kousek
cesty, nechal jednoho opeřence spadnout na zem a požádal chlapa za sebou, aby
ho zdvihl. Ten se ochotně sehnul k zemi a Bill ho praštil pažbou revolveru
do mozku, aby z něj na počkání vytloukl loutku i trosku, prašť jako uhoď.
Bandita, který vedl Billova koně, zaslechl podezřelou ránu a už sahal po
pistoli, ale Bill ho bleskovým výstřelem zneškodnil. Vyskočil na svého koně a
uháněl do dáli.
Po výstřelu vyběhla
šestice holomků ze srubu s puškami a hnali se podél potoka. Tam nejspíš
našli chlapa se slepicí, který byl omráčen jen na chvíli, dozvěděli se, co se
stalo. Pak překročili potok a dali se do zuřivého pronásledování.
Stráň hory byla
příkrá a plná balvanů, a tak opěšalí muži mohli postupovat rychleji než jezdec
na koni. Bill seskočil z koně, pořádně ho plácl do zadku a poslal ho
tryskem dolů po svahu, nechtějte to zopakovat svahilsky. Sám se ukryl za
vysokou jedlí. Pronásledovatelé prošli kolem něj, a když byli v bezpečné
vzdálenosti, začal Bill šplhat vzhůru up on the hill, vzhůru do kopce.
Překročil hřeben hory a hledal cestu zpátky do Koňské Podkovy. Musel urazit
dvacet pět namáhavých mil a na stanici došel až ráno, k smrti unaven a
s rozedřenýma nohama.
Vyburcoval lidi a
vyprávěl jim právě prožité trampoty bez dovětku trumpa. Pan Slade ihned
zorganizoval výpravu k pochytání banditů. Dvacet solidně ozbrojených
dobrodruhů, vozků a rančerů vyjelo s východem slunce a přes velkou únavu
je doprovázel Bill, aby jim ukázal cestu.
Ale zlodějští mafiáni
ptáčkové už uletěli – srub byl prázdný.
Neurčitá služba
záložníka brzy Billa zmohla psychicky víc než únava po dobře odvedené práci a
s radostí vzal místo druhého vozmistra ve výpravě Divokého Billa, která
měla přepravit náklad vládního zboží z Rolly ve státě Missouri do
Springfieldu. Po této výpravě přišel na krátkou návštěvu domů. Ale vzduch byl
plný války a Bill nemohl vydržet v nečinnosti. Pracoval dál při různých
dovozních kontraktech s vládou, než obdržel zprávu, že matka je vážně
nemocná. Pak se vzdal svého místa u dopravní společnosti a chvátal domů.
https://www.youtube.com/watch?v=XMt9pqwk63s
https://www.youtube.com/watch?v=d4O0ShXFXcw
|