WALK THIS WAY, MYS DOBRÉ NADĚJE V MISS KOCOUŘÍM „NIRVÁNKA: IN
UTERO“
Mylady Hořáková, jste Fenomén, jak by řek
Bořek Šípek jste abeceda milování i domácího senzačního
malování kdo je na procházkách ten výpravnej výmluvnej
týpek prozraďte mi v ústní tradici ne na hranici
Alžbětín bez odmlouvání jestli lezete ráda do hor jako pan Yetti jestli nemáte odpůrce ani na výzvě Kleti u Krumlova, tam jsou dobré vyvýšeniny do Krumlovských zahrad chci Vás jemně vlákat, jestli
máte volno, potažmo něčí hezčí narozeniny? třeba neznáte Dívčí Kámen, chci Vás jako Karel Čapek čapnout
kolem pasu, napnout kolem ramen a ucítit Vás plamen a rozbouřit jako Znojmo
dvojmo Kellyxír i literární odkaz pramen
bubláte jak kocour Bublina nad Strží vodopád
horská studánka jste můj úkryt pro štěstí, když nám hrozí
překvapením přeháňka vyzařujete cosi ne z La Toyi, jenom Lady, která chce svádět
mladšího (pro Vás hladšího) Trampa Vaše očka jsou tak svádivá, že nepohasnou jako
lampa mám Zpátky do budoucnosti na svém vytrvalém
procesí pil jsem včera Ferdinanda sedm kulí
s bylinkovou příměsí byla jste někdy na Blaníku jen tak posedět a
koukat? jste Orlice a ne sova, baví mě s Vámi,
Panno Orléanská, slova soukat, ne kdovíjak dlouze v touze houkat mám Vacanze Romane na svém funny body jste moje Funny Face i telepatie, která neumí
šetřit s grády mám i batikovaného Ferdu, je na triku v
neukvapeném pozadí že
spěchám jen pomalu s Vámi z Horní Břízy do páru, na flámu Vám k ránu prozradí pro netykavku Tykadlo Achtung Baby, ruku k dílu přilož a
budoucnost mi vylož, zdalipak marketingový tah světadílu ovládne čísi velmož? můj otec není cigoš, moje máti není flegmouš
nebo snadná oběť Tima Burtona mrkvouš mrtvouš, ani sunar Jánošíkův: jak to říci, když svíci
rozsvěcí Michael Jackson nebo Jackie Chan,
kolportér i do mrazu autentický Cole Porter ten
mrazuvzdorný solidní kámoš, jak
moc fotogenický (a naopak) u tulipánu je
mrož? Nesměj se mi třeskutě, nejsem z depek intenzivní flákač Pepek
Vyskoč, nýbrž perfekt vykroč s pravou nohou po směru k Vám, yeah…
♥ ☺
INTRO
TAMASHII NO SAKEBI
JIMAKU
JYUGOCHOUME
COMATUS
ZEROBANNSEN
OWARETERU Feat. Zeebra
MUGEN NO JIGEN
PHAT JAM
YAMINOWARE Feat. K-Dub Shine
The Waters
MIDORI
Brand New Feat. Rhymester
KUROITUKINOYORU
JIYU KAIDOU
KIMIDAKENOTENSHI
https://www.youtube.com/watch?v=HIcGxtuF_cM
VLNY K DRUHÉMU BŘEHU
Památce svého Mistra Poutník
k 25. březnu 1930 (rozuměj rok po smrti Otokara Březiny–Václava
Jebavého v Jaroměřici nad Rokytnou, nominovaného dokonce až na Nobelovu
cenu za literaturu dávno před Bobem Dylanem) vydala Žofie Harbichová
v Nové říši na Moravě
GOTICKÉ SNY
Byť i mé
sny nerostly z hloubky země v požehnání slunce a vláhy, nýbrž jen
z chudého srdce, které si šeptá svou útěchu na životní pouti, přece měly
býti jakýmsi svědectvím. (19. března
1927.)
Idyla
majdalenských lesů, bohužel, opět se končí a pohnuti vzpomínáme na chůze po
boku milovaného učitele, objevujícího krok za krokem krásu věcí před užaslými
zraky. Moudrostí jeho slova, vyváženého z hloubek životních, zaháníme
žízeň svou, neuhašenou vodou našich studnic. A necítíme, že jeho doprovod na
naší pouti je tím vzácnější, čím větší byly dálky našeho osamění? A že je mnoho
hlasů, které vystupují v duši za jejího tichého, radostného odevzdání? (26. srpna 1927.)
Z ticha
dnešních dnů noří se známý hlas a vůně starých chvil dýchla z minulosti:
ze samoty své vyšla má touha a chvěje se očekáváním. A z písně hovorů vyvěrá
cosi jak záře a oblévá duši, jíž zdá se najednou svět lepším. A požehnání
návštěv leje se světlem tisíce vzpomínek do budoucnosti. (29. srpna 1927.)
Na
osamělém mém záhoně vypučel ještě v předjaří bílý květ radosti. A Mistr
sklonil se nad ním: hle, jak se zachvívá pod dotekem světla jeho pohledu! (25. února 1928.)
Bylo
zapotřebí, abych napřed vykonal dvě cesty do Italie a potom objevil za úsměvu
jarního dne od břehu Rokytné krásu jaroměřického parku s pohledem na zámek
a chrám. A mé sny znova a znova zalétaly do minulosti, všecky připínajíce se
k domu nad jiné památnému a milému, kde prožil jsem tolik vonných chvil
pod ochranou svého dobrého genia, a bylo mi nevýslovně dobře v mé samotě
s Mistrem. (28. dubna 1928.)
„Věčně
znova přemoženi“, mohu i já zapěti s básníkem, přemožen tajemným voláním
hlasu, vytrysklým z hlubin srdce, rozkvétajícího tisícem květů; srdce,
jehož úder zve věřící za nedělního jitra k oběti děkovné; srdce nad jiné
drahého, šeptajícího tichá slova díků a odevzdání; srdce, jež dojímá svým
tajemstvím a které zanechává v nitru lítost z osamění krásy, věčnou
touhu, plající ze zajetí této země a tesklivý pozdrav výškám, navždy
nedostupným. Oheň naděje stále však hoří v duši, třebaže poznáváme
v smutku, že „plujem a ostrovy plují a nikdy se nepřibližujem.“ (9. června 1928.)
Mistr
promluvil… V monotonní mluvě všedního dne jeho slovo je jako zaslíbení.
Jeho harfa rozeznívá skryté odpovědi na dně duše. Jejich tón chví se pohnutím,
neboť vycházejí z hloubek, kde byly svedeny nejprudší boje o zasvěcení
života; kde jásavá píseň naší touhy je doprovázena temným voláním krve, kde
vroucí šepot milujícího srdce je zakřiknut brutálními hlasy tisícileté
moudrosti. Mistr promluvil… Co znamená slovo vládců proti slovu jeho, jenž
posvěcen byl shůry a jehož tiše milujeme pro tajemství této země, které žárlivě
střeží mezi svými sestrami ve vesmíru? (23.
června 1928.)
…Vždyť
mne k Vám přivádí týž duch samoty, který poprvé ve mně zaplesal ve Vaší
společnosti již v době studentské, který po léta u Vás hojil svůj stesk a
nalézal sílu k boji, radost ze slova a útěchu z duchovních věcí. A
Mistr mne vždy přijímal vlídně, neúnavně mne provázel lány života, kde raší
setba tisíciletí a kde věčnost stejně hovoří v naději našich srdcí jako z jiskřivého
pohledu hvězd… (29. srpna 1928.)
Dech
harmonie a smíření ovanul mne zase z míst, posvěcených minulostí, a nový
paprsek víry mi osvítil cestu. A když druhého dne navštívil jsem Váš rodný dům
a bloudil po stopách Vašeho dětství, abych stanul u posvátného hrobu počáteckého
hřbitova: mé nitro zalilo se vlnou dávné mé lásky a duše cítila požehnání onoho
smutku, který Vás hledal a ztrácel a opět nalézal. Neboť i hvězdy tohoto nebe
nejsou vždy viditelné, tím kouzelněji však zraku naší touhy náhle se vynoří… (8. prosince 1928.)
Z idyly
Vašich vzpomínek zadýchla vánoční poesie, teplo jaroměřického domova opět
zahřálo v duši. Touha po neviditelném, doutnající pod těžkým nánosem času,
jasně vyšlehla v okysličení Vašeho slova, v milém zvlnění známého
hlasu však neslyšně snesla se radost „jako píseň ztracená ze žití vyššího“,
snesla se docela blizoučko, aby náhle zajásala v srdci. Požehnání
blízkosti Vaší… (22. prosince 1928.)
VLNY K DRUHÉMU BŘEHU
Otokar
Březina odešel… Kdo bude zpívat nám píseň květů, jarních větrů, lidských srdcí,
zašlých a rodících se sluncí? Propast pohltila vznešenou samotu, kam zvykli
jsme přicházet nabírati dechu, síly, jasu i vůně, a není cesty ke dnu té
propasti. Světlo všech hvězd nenahradí nám vyhaslého světla jeho srdce a čas
bez útěchy jeho slova je studenější všech hrobů. Ó, Mistře, té strašlivé
skutečnosti, již dává věčnost, v níž jste nám zmizel! A přece, Váš odchod
byl rozhřešením, velikým usmířením, odešel jste tiše a žehnaje a Vaše duše,
z největších, které zrodila tato země, bude žíti v nás, nehodných, a
uprostřed našich vin bude slaviti své vzkříšení. (Jaroměřice 25. března 1929.)
Až
v samotě své zůstaneme sami a po dlouhém čekání srdce zas pocítí volání
touhy, letět však nebude moci (proč odchod Váš zlomil navždy mu křídla?);
v těch pokorných chvílích opuštění, kdy pozemský zabolí život a struna
naděje zaúpí v nejhlubším chvění: z šumění jarního osení,
z jásotu skřivanů, z tajemného hovoru věcí stejně jak z poslání
hvězd, ze skrytých zvěstí našeho rodu vlahým vanem lásky tiše nás obejme duše
Mistrova…
Hlas Váš,
stejně mocný a čistý, vonný a jasný, éternou vlnou k nám dolehl
z druhého břehu… A závity našeho vnitřního sluchu opět se radostně chvějí,
v pohledu krásného zraku Vašeho utajený život náš ožívá zase a naše touhy,
bolestnou zkouškou vyjasnělé, v němém pohnutí lásku i vinu svou
vyznávající, na prahu svatyně Vaší zbožně a vděčně jako dřív chléb života
přijímají…
Píseň
doprovodila srdce Vaše až k hrobu, avšak i ze záhrobí kouzelná její
melodie v smutek náš zní. A vlny její splývají s éternými vlnami,
letícími od hvězdy k hvězdě na povrchu blankytných moří, rozlévajících se
všemi nekonečnostmi, a nám se zdá, že kosmický van nám v zbarvení hlasu
Vašeho šumí a útěchu zpívá a na strunách harfy Vaší píseň víry a naděje hrá…
Váš odchod
z této země je stejně tajemný jako byl příchod na ni: legenda o životě
vidoucího…
Až budeme
hodni té chvíle (smutek a samota vykoupí ji a ohlásí nás), přijdeme a na prahu
nového Vašeho příbytku, jehož okna pozdravují východ všech sluncí na jejich
dráze věčností, v bázni budeme čekati. A Mistr přijde jako vždy přicházel,
dobrý a krásný. Stisk jeho ruky dodá nám síly, úsměv jeho bude nám zaslíbením a
pozdrav na přivítanou preludiem oněch nádherných hovorů, kdy před našimi zraky
zahrada života zatřpytí se v kráse obrozujících se jar, aby rozkvetla
nesčíslnými květy a dala plody ústům všech hladovějících. A tehdy srdce naše
v proměnění svém vyzpívá všecky škály svých citů a pak, až za ticha noci
bude v drahém doprovodu odcházeti, chvějící se dojetím, opilé vínem tohoto
poznání, zahanbené dobrotou svého hostitele, pokorné a milující, hvězdy zahoří
mu jako slzy a celý vesmír mu bude zpívat a vzpomínka na svaté obcování dlouho
bude tát v duši…
Dozněly
kročeje Mistrovy, magický hlas jeho navždy však rozechvěl vzduchové dálky země,
na níž žijeme. A jeho láska, tichá a diskrétní, v tom na nás dýchla ze
slov, dávno už zapadlých, a v blízké minulosti náhle jsme potkali jeho
úsměv, objímající veškeré tvorstvo, a zvláště ty, kteří trpí… A smutni,
poněvadž osiřelí, pozdravujeme alespoň záři, jež z jeho nesmírného srdce
vyvěrá i v temnotě hrobu…
Až nad
hlavou naší důvěrně zašumí štěstí a sen lásky, jež dosud zakleta v srdci
nám dříme, probudí tisíce nadějí; až mrazivý dech lidské zloby srazí své
krystaly na naší tváři, a nebude rtů, jež by odsud je zlíbaly: po boku našem
jako vždy stane host nad jiné drahý a vzácný a osvobozující slova jeho pravdy a
tajemství utiší smutek náš a zchladí žár přílišné touhy…
Poselství
věčnosti z končin těch zahlaholí a duch jeho sestoupí k nám
z výšin hvězd jak mezi rovné. Hranolem svého jasnozření ukáže nám všecka
bohatství světa, květ tisíciletí z jeho sadu vydá opojnou svou vůni a jeho
vize budoucího dění oslepí nás svými blesky. A až ze všech dálek času a
prostoru vrátí se k bolestem našim, aby z důvěrné blízkosti uslyšel
vlnobití života, jak našimi cévami se šíří, a kající slova zpovědi, jež bázlivě
plynou z našich rtů (té krásy jeho rozhřešení!): tu touha naše znova
napije se z křišťálového pramene jeho lásky. A bratrský úsměv jeho bude
nám znamením, že jeho duše opět k nám zavítá, až se doba naplní…
Až
labyrintem světa budeme v úzkostech bloudit a vyprahlé naše nitro rosa snu
nesvlaží; až naděje naše z výše své upadne v prach a hlas milujících
promluví zradou a lží; až nepřátelský smích do hlubší samoty zapudí naši touhu,
a nebude bratrské duše, jež by ji ukonejšila zpěvem svým: tehdy v ryzím
citu prvního zaplanutí potkáme opět svého Mistra, semena jeho slov,
v důvěrných chvílích na záhon náš hozená, tajemně vzklíčí a živná půda utrpení
vyžene svůj květ nejlíbeznější.
Naše
radost provázena je bolestným zachvěním Mistrova hlasu a naše bolest zpívá ve
výškách, vybojovaných jeho vítězstvími. Naše dni rozsvěcují se ve stínu jeho
myšlenek a zapadají v ohnivém reflexu jeho vidění. A z koupele svého
proměnění jeho duše vychází vonná a zářící a tep jeho královského srdce odbíjí
rytmicky slávu druhého života…
Z otevřené
rány našeho srdce tiše řine se krev nad ztrátou Přítele. Zda dodnes můžeme
uvěřiti, že opustil nás? Je pravdou ona chvíle, kdy z lože smrtelného
naposled zazněl jeho hlas jak z hloubek druhého bytí? Jsou pravdou slova,
jimiž obrátil se k nám, již napolo odvrácený, aby ještě rozdával krásu a
život? A je pravdou shledání za březnové noci u prostého rovu, v němž
navždy dozněl podivuhodný nástroj, z jehož strun prýštěla melodie slávy i
tragiky kosmu?
Z jeho
úsměvu, hlasu, gesta i kroku vždy se nám ozývaly dálky a jeho pohledu jevily se
hvězdy i za bílého dne v plném lesku jako ode dna závratné propasti.
Otevřme duše své světelným proudům, jež padají z jeho výšek! Tajemná
poselství nesou nám v řeči vykoupených a vítězů! Raněni slepotou nevidíme
a hluší neslyšíme, a přece tušíme smysl posvátných znamení.
V duši
naši, vyprahlou a žíznivou, jeho slova občas se snesou vlahou, jež žízeň uhasí
a vadnoucí vegetaci osvěží. A svým gestem (proto tak krásným a mocným, že
vyrostlo z odříkání) ovládne plameny vášní, hrozící spáliti jemnou
vegetaci touhy, a srdci dá novou radost z blížících se bojů a vítězství.
Neboť věříme, že jeho duch bdí nad nebezpečím našich budoucích cest a že jeho
štít zadrží ránu, jež by navždy mohla ochromiti naše rámě.
Manifestace
jeho ducha, jiskřící a neodolatelná, mocně jako veletok rozlévá se
v krajinách snění. Co na tom, že pohled náš po nesmírné pláni v úzkostech
bloudí a nitro neznámou bázní se v nezvyklé samotě svírá? Touha
v duši nám svítící jeví se temnou nepřátelskému zraku, její křišťálový
pramen padá však z horské výše, kde se v něm za hluboké noci magicky
zrcadlí hvězdy a kde se ozývá za prvního úsvitu nejsladší volání ptáků.
Bloudíce
a nenalézajíce památku svatou neseme v duši… A když tisíce našich snů na
znavených křídlech svých dopadlo k zemi (ó klamná sílo tisíce nadějí!) a
hmyz, vyrojivší se z tajných niterných úkrytů, jedovatými žihadly začal dorážeti;
když v duši naší přestala zpívati touha a jen hlas, záhadně
nesrozumitelný, v hluboké poloze se tesklivě chvěl: tehdy v srdci
našem pro tajemné svědectví nový zrodil se život, aby tíž pozemských dnů na
bedra svá tiše a pokorně vzal…
Z tajemných
hloubek života a smrti, z míst, kde umlkají zástupové, promlouvá Mistr
k našemu srdci. A jeho řeč nemá nic společného se svědectvím lidí,
chtějících hráti si na soudce a povyšovat se nad ostatní, nýbrž přináší
poselství míru a lásky a má slova nejlaskavější pro ty, kteří jsou obtíženi
nepřízní této země. Neboť ten, kdo je pronesl, nezemřel, nýbrž žije, a jeho
poslání bude naplněno přes všechen lomoz a vřavu, jež způsobuje člověk na svém
tažení bojištěm této země.
Zas
pozdravili jsme pokoj, kde hostil nás chlebem moudrosti své; les, dodnes
zadumaný nad hloubkou jeho slov, zrcadlících světla věčných dálek; kraj,
poznamenaný jeho pohledem, gestem, krokem a hlasem, i sad, kde mezi bratřími
poslední odpočinek našlo tělo jeho, umdlené pozemskou poutí: neboť ten, jenž
mezi námi tu chodil, vpravdě veliký byl a dech jeho z oněch míst znova
ovívá naše tváře…
A
zasáhne-li neočekávaně rána života, věčně nevypočitatelného, až v očích se
zatmí, půjdeme, abychom krví svou svlažili hroudu na jeho hrobě. A minulost
stane se přítomností: v tichém objetí jeho zraku najdeme spravedlnost
svou, v čistotě jeho slov skrytou svou lásku a v jeho blízkosti
bratrskou útěchu v opuštění.
Víra ve
vyšší mocnosti a v duchový základ života, jíž jste nás, ó Mistře, učil,
dává nám sílu, abychom vzdorovali nárazu nepřátelských vln a abychom i exil
svůj přijímali bez reptání. Neboť i nejvyšší symboly vyžadují své daně
z krve. Ztrácíme, abychom nalézali, a nalézáme, abychom dávali. Proto
nemůžeme n e m i l o v a t i i překážek a utrpení, proto nemůžeme býti
nevděčni životu, odnímajícímu radost naší písni a píseň našemu mládí. Zda
nepřijímá duše své světlo i z šera tisíce protivenství?
A slovo
poslední: trpěti pro jeho utrpení, odevzdané a tiché, odpouštěti pro jeho
odpouštění, pokorné a zapomínající, milovati pro krásu jeho lásky: a to vše,
protože „život náš není sám v sobě ukončen a že žijeme kvůli tajemné
naději duše.“
A
nastane-li doba, kdy duchovní obzor zástupů se zatemní a ti, kdo ještě
nezapřeli víry otců, (jak jste jí hájil, Mistře!) budou stigmatizováni a pro
větší zásluhu od místa k místu štváni, zůstaneme v nitru svém klidni.
Neboť naše poznání vyvěrá z pramene, dosti hlubokého, aby mohl uhasiti
žízeň nejpalčivější, a naši radost živí všecka tajemství utrpení. Zda
neuznáváme s Mistrem svým hierarchii duchů a nade všemi Vůli nejvyšší,
zrozenou ve věčnosti? A jako kdysi dosud nám v duši zní píseň jarních
souhvězdí, jež nás na cestách za Vámi, ó Mistře, (těch šťastných chvil
v životě!) tajemně provázela…
Mlčeti
navždy! Slova našich srdcí nechť v budoucnu uhasnou dříve, než zaplála
z našich rtů: krystaly tajemství nechť v niterných hloubkách
nevylomené září a záhadné vegetace, dnu mořskému nevyrvané, v zelenavém
přítmí svém nechť kvetou a vadnou, po světle touží a umírají…
Vytiskli
KRYL A
SCOTTI
v Novém
Jičíně
na Moravě
1930
à propos, Hugo Bœttinger 31. prosince 1918:
Zmije
nejedlá (velice jedovatá,
nebezpečná)
Popis
zvířete. – Délka 160 cm. Váha 46 kg. Barva (dle nejnovějšího zjištění) bílo–modro–červená.
Rozřízne-li se z.n. napůl nebo i rozseká na kousky, naroste všem částem
hlava, a koušou dále se stejnou jedovatostí. Až dosud byla pokládána za nezmara
šedého, ale nyní se podařilo zjistit přesný a definitivní popis. Zmije
nejedlá živí se smetanou. Nahromadí-li se v zubech mnoho jedu
zakusuje se do suků. Na rozdíl od brejlovce nosí cvikr. (z přírodopisných výzkumů Dr. Desideria.)
HLAS JIHU
SESTŘE SONI POUTNÍK
1927
Píseň naší
touhy pojí nás navždy tajemně s Jihem. Nejen pro stesk severské jeseně,
potopené v mlhy a chlad a toužící po jižním záření, rozlévajícím se ve
věčné zeleni jižních vegetací; nejen pro vlny ohnivějšího života, proudícího u
břehů jižních moří a pod hradbami památných měst: nýbrž, a to hlavně, pro ona
ztichlá, posvátná místa, kde shlížejíce se v díle minulosti sami sebe se
učíme poznávati, kde z práce mistrů požehnání vyššího světla nám vchází…
Ano, my milujeme Jih, milujeme jej tisíciletou svou minulostí: neboť všecka
sláva Severu se zrodila pod sluncem Jihu!
HORY K ČLOVĚKU MLUVÍ
Na březích
našich vod tvá kladiva po
tisíciletí
už zvoní,
tam
k obrazu tvému vyrostly hrady
a chrámy a
města.
V mrazivých
výších našich však jenom
tvých snů se
oblaka kouří,
tu za
letních veder žízeň svou u sněhových
plání hasíš,
trháš květy
své touhy a budeš je trhati
věčně.
V říši
naší však zákon jiné svobody vládne
a slovo jeho
je v řeči tvé nevyslovitelné.
MILÁNSKÝ DÓM
Sláb, hříšný
se plazím, kde ruka mistrů
vztyčila
chrám,
kde jiskra
svatého nadšení do duše padá,
z velebné
písně mramoru plesám a štkám,
u oltáře
věčné touhy své srdce kde strádá.
Hra věží a
oblouků a všecky linie krásy
jsou hotová
díla,
ruce sepjaté
modlí se z každé fiály,
něhou
nesčetných ozdob dojímá gotiky
síla,
že duše
poutníků tichý odkaz tvůj přijaly…
V ZEMI VĚČNÉHO JARA
V zemi
věčného jara dřímeš svůj sen.
Temné světlo
cypřišů tu za tebe hoří,
jezero
v záři jižního slunce jásá,
cikády
z palem a oliv o závod pějí.
Mlčí hory a
z jejich mlčení noří se chvíle,
kdy
v ohni mládí tě ve výšinách
potkala
koule
(ó, jak jsi naposled zatoužil po těch, kteří
tě milovali!)
a druhové
k spánku tě odnesli dolů,
kde libější
vůní dýchá květena jižní.
Již zmizel
kříž a neznám je zrakům našim tvůj hrob.
Jen temné
světlo cypřišů tu za tebe hoří
a cikády
z palem a oliv o závod pějí.
V zemi
věčného jara dřímeš svůj sen…
HLAS ITALSKÉHO NÁRODA
Nás netíží
tisíciletí,
na troskách
starých pomníků předků život
náš vítězně
plá,
milujem zemi
svou, na světě jedinou,
milujem
slunce, krásu nebes a moří,
srdce naše
v rukou mistra je nástrojem
věčného
mládí.
Láska naše
jak květy magnoliové kvete
a voní,
z výšek
ledovců do hloubky nejčistších
jezer padá
na
stříbrných strunách vodopádů
a
v kadencích jejích píseň naší nejstarší
modlitby
zní.
Země
k hvězdám ústy našimi po věky
hovořila
a bude
hovořit uměn našich hymnami
věčně.
POČKEJME V CHRÁMU
Počkejme
v chrámu, brzo se sešeří
a řeči
světců srdce dojaté uvěří.
Světlo živé
baroka nyní se ztlumilo
a Tajemství
tisícem pohledů k duši tvé
mluvilo.
Modlitby
neznámých bratří tu oživly
z kleneb
a stěn,
z ticha
krypt vycházel zašlých životů den.
A jak jsme
duše zemřelých vzývali,
hlasy smrtí
změněné sladce nám v odpověď
zpívaly.
MOŘE
Na vlnách
svých přináší lodi a písně.
Milujem
horečně jeho záři, dálku a bouře.
Z přístavů
vylétla naše touha přes všecky
oceány,
ve vůni
jiter třásla se v síle, radosti, vzpouře.
A moře,
zvlněné životem hloubek svých,
volá:
„Mám duši
svou, slyšíš ji u skal a břehů?
Těla
nesčetná laskám a brzo orkánem
zuřím.
A svých
tajemství nejsladších žárlivě před
tebou
střežím…“
MILUJEM JIŽNÍ BŘEHY
Milujem
jižní břehy, divé a skalnaté,
šílené jízdy
vlakem světlem a tunely,
palmy,
tajemné posly tropů,
i lid, opilý
sluneční září a ohnivým vínem
své krve.
Hle, větřík,
jenž hrál si se zralými citrony,
fíky a oranží,
ó, radosti
z česání hroznů pod loubím révy
a jižních
plodů!
Na výsluní
písčin směje se lid a smějí se
dívky
a srdce naše
chce býti vlnou,
letící na
hladině blankytných moří
dál a dál –
v nesmírnou dálku…
…poselství
měst, paláců, dómů, moří a řek v zátopě světla a krásy neseme
z dálky. Avšak ve všem tom triumfu člověka (jenž usiluje růsti do věků),
na prahu svatyň zaznívá úpění syna člověka, jehož zrak zabořen do tmy
k nebi vzhlédnout se bojí a který životu den ke dni splácí daň duše a
těla, že nezbývá nic z toho, proč zvykli jsme žíti. Výkřiky hladu a
starých žízní, neuhašených, výkřiky vášní, samot, rukou, vztažených po sladkém
ovoci lásky a znetvořených krutou hrou života dříve, než mohly ho dosáhnouti. A
ve slovech našich spoluzní bolest tuh neukojených, pláčů neusmířených, radostí
nesdílených, lásky nenaplněné, pokání nerozřešeného…
Vydala
ŽOFIE
HARBICHOVÁ
v Nové
Říši
1927
Vytiskli
KRYL A
SCOTTI
v Novém
Jičíně
na Moravě
http://planety.astro.cz/planetka-7226
Kryl = 1984 QJ
Planetku objevil A. Mrkos 21. srpna 1984 na
Kleti.
|
|
|
Pojmenována na památku Karla Kryla (1944--1994), českého
zpěváka a skladatele písní, který žil od roku 1969 v Německu a pracoval v
rádiu Svobodná Evropa. Jeho písně byly mnoha lidmi bývalého Československa
považovány za symbol svobody. Jméno planetky navrhli J. Tichá a M. Tichý.
Pozn.(JT+MT): Z několika
stovek kleťských planetek byla pro Karla Kryla vybrána symbolicky právě tato
s ohledem na datum objevu. Je to sice absurdní, ale je to tak.
|
#3: STÍNY KRVAVÉHO ZÁPASU JAKO Z DENÍČKU BLOODY MARY
V právě osídlovaném Kansasu byly zastoupeny
veškeré vrstvy obyvatelstva. Vedle poctivých, pracovitých farmářů a
přičinlivých obchodníků tlupy nespokojenců, neklidných vznětlivých dobrodruhů a
práce se štítících vagabundů všeho druhu. Otec snad někdy měl pochybnosti o
rozumnosti svého rozhodnutí, že se usadí v nové neznámé zemi, ale nechával
si je pro sebe a odhodlaně čelil budoucnosti.
V Iowě byl známou postavou
v politických kruzích a zastával místa ve veřejné správě. Nyní však neměl
chuť dát se zaplést do zápasu znepřátelených stran, který naprosto zuřil
v Kansasu. Byl stoupencem Volné půdy a v místě, kde jsme se usadili,
byli jenom ještě dva osadníci, kteří nevěřili v otrokářství. Celý rok si
otec nechával svoje názory pro sebe, ale nějak se proneslo, že je schopným řečníkem,
a přívrženci otrokářství si přirozeně mysleli, že otec má stejné názory jako
jeho bratr Eliah, který byl vysloveným přívržencem Jihu. A tak pohlíželi na
otce jako na slibného vůdce jejich věci. Ještě nějaký čas se otci dařilo
veřejně se nehlásit k jedné ani k druhé straně, ale v knize
osudu bylo psáno, že již brzy se má stát jednou z prvních obětí zápasu za
lidskou svobodu.
Obchodní situace byla oblíbeným dostaveníčkem
všech osadníků z okolí. Jednou v létě roku 1855 navštívil otec
skladiště, provázen jako obyčejně Billem a Turkem. Shromáždilo se tu dost lidí
a dost to mezi nimi vřelo, vrzalo. Otec zahlédl několik paličatých zuřivců a
rváčů ze strany otrokářů, viděl, že jsou přítomni i strýc Eliah a oba naši
sousedé, přívrženci Volné půdy, pan Hathaway a pan Lawrence.
Otcův příchod byl uvítán všeobecným
skandováním, aby pronesl řeč. Mluvit před tímto posluchačstvem znamenalo dávat
život v sázku = riskovat jako s novodobými zbohatlíky u koryt. Ale
přes všemožné vzpírání byl otec donucen, aby promluvil.
Bylo to psáno! Nebylo žádného úlevného úniku!
Otec šel pevným krokem k bedně od zboží,
která sloužila za řečniště. Když procházel kolem pana Hathawaye, starý dobrý
muž ho zatahal za rukáv a prosil ho, aby řekl jen několik všeobecností a
nedával najevo své skutečné názory.
Ale otec nebyl mužem obojetného jednání.
»Přátelé«, řekl pokojně, když stanul proti
auditoriu, a vzpřímil se v celé výši, »přátelé, jste na omylu, já nejsem
váš člověk. Je mi líto, že vás musím zklamat, protože s vámi nehodlám vést
žádné malicherné spory. Ale přinutili jste mě, abych promluvil, a já nemohu než
prohlásit, jaké je moje skutečné přesvědčení a názory. Jsem a vždycky jsem byl
rozhodným odpůrcem otrokářství. Je to zřízení, které nejen ponižuje otroka, ale
i z otrokáře dělá surovce, a já se vám zavazuji svým slovem, že vynaložím
své nejlepší síly, ano, že bych i život položil, kdyby to snad mělo být
nevyhnutelné, abych odvrátil tuto kletbu od půdy Kansasu. Stačí, že
nejkrásnější část naší země je již zamořena tímto neštěstím. Ať se aspoň nerozšiřuje
dál. Všechna moje energie a schopnosti mají za cíl, aby Kansas byl státem Volné
půdy!«
Shromáždění bylo v takovém ustrnutí nad
jeho šílenou odvahou, že zachovávalo úplné mlčení, cinknutí špendlíku na
podlahu by bylo lze uslyšeti v uších. Pak však vybuchla hřmotná bouře, běs
a děs. Křik vzteklých a zpupných hlasů se změnil v zuřivý štěkot a
rozvášněný dav obklopil otce. Několik desperátů skočilo dopředu
s vražednými úmysly a jeden z nich, Charles Dunn, vrazil až po jílec
svou kudlu do statečného muže, který se odvážil tak otevřeně se přiznat ke svým
mírumilovným zásadám.
Vilík přiskočil k padajícímu otci a
v chlapecké zuřivosti vykřikl k útočníkům:
»Vy bastardi, zapíchli jste mi tátu! Až budu
mužem, dočkáte se smrti ode mě, tím si buďte jisti!«
Dav ustoupil, protože si všichni mysleli, že
je otec mrtev. Smrt je děsila. Nebyli dosud zatvrzelí v nezákonnosti,
která se brzo měla stát hanbou státu Kansas.
Pan Hathaway a Vilík odnesli otce do úkrytu
ve vysoké trávě nedaleko cesty. Rozlícení muži se však rozcházeli pomalu a oni
museli čekat až do tmy, než bylo kolem bezpečno. Konečně podpírán Billem
doplazil se otec domů, zanechávaje za sebou krvavou stopu. Tato cesta byla
později v dějinách Kansasu nazývána »Codyho krvavá pěšina«.
Podobné divoké výjevy zanechaly hluboké dojmy
v duši mého bráchy a vytvářely Billa Codyho pozdějších let – chladného,
rychlého, odvážného a pohotového, když nadešel okamžik činu.
Tím však naše nesnáze teprve začaly. Otec se
zotavoval pomalu a obtížně a skutečně se neuzdravil vlastně už nikdy. Jeho
nepřátelé ho měli za mrtvého, ale jakmile otec vstal z lůžka,
pronásledování začalo nanovo.
Asi měsíc po tragédii u Rivelyho přiběhl
jednou večer Vilík se zprávou, že se k nám blíží četa jezdců. Maminka měla
hned podezření, že je zle, a donutila otce, aby se oblékl do ženských šatů,
dala mu džber na vodu a prosila ho, aby se ukryl v žitném poli. Otec vyšel
klidně z domu a chráněn soumrakem prošel šťastně kolem jezdců bez
zadržení. Jezdci dojeli před dům a sestoupili z koní.
»Kde je Cody?« vyzvídal jejich vůdce. Dostalo
se mu odpovědi, že zrovna není doma.
»To je jeho štěstí«, zněla syčivá odpověď
upřímného syčáka. »Příště se postaráme, aby byl zabit doopravdy!«
Zklamáni výsledkem své výpravy, pomstili se
nám záškodníci jak zákon primitivů obvykle káže, NEVYBÍRAVĚ & DRAVĚ.
Vyloupili dům a ukradli vše, co se jim hodilo. Pak se klidně usadili
v domě a prohlásili, že ještě počkají, až se jejich oběť vrátí.
Ačkoliv dosud panovalo léto, mami se obávala,
že noční vzduch neprospěje zrovna otcovu choulostivému zdravotnímu stavu, a
dala Vilíkovi znamení. Ten vzal pokrývky a veden Turkem donesl je otci do jeho
úkrytu v poli. Naštěstí se vrátil dřív, než byla jeho nepřítomnost
zpozorována. Ničemové se brzy unavili čekáním a rozhodli se odjet. Nezapomněli
však matce zopakovat, jaký hrdinský čin zamýšlejí provést. Otec se v noci
vrátil do domu a s rozedněním se zase ukryl do žitného pole.
Když se úplně rozednilo, poslali jsme Vilíka
k Rivelymu pod záminkou nákupu potravin. Vilík dovedl mít oči i uši
otevřené, a tak se dověděl, že nepřátelé na otce stále číhají. Otec zůstal i
nadále ukryt v poli, ale po několika dnech strávených venku
v nepříjemném počasí a ve stálém napětí se rozhodl, že odejde do pevnosti
Leavenworthu, vzdálené od naší farmy čtyři míle. V noci se vrátil
z úkrytu do domu, naložil si trochu nejnutnějších potřeb a dal nám sbohem.
Bill naléhal, aby jel na Princovi, ale otec měl za to, že cesta pěšky bude
bezpečnějším rizikem. Nikdo z nás nevěděl, zda otce vůbec kdy ještě
zahlédne zdravého.
»Doufám, že se ta mračna brzy přeženou a
budeme mít opět šťastný domov«, poznamenal otec matce. Pak položil ruce
Vilíkovi na hlavu a řekl mu: »Na tobě bude, hochu, abys byl mužem v domě
až do mého návratu. Ale já vím, že se mohu na svého chlapce bez obav dál
spolehnout, že ochrání svou matku a sestry«.
Není divu, že Vilík touto zodpovědností
vyrostl v muže myšlením i citem dávno předtím, než se jím stal skutečným
věkem.
Otec se dostal do Leavenworthu bez újmy. Spor
mezi otrokářskou a protiotrokářskou stranou byl však den ze dne bezohlednější,
a tak otec usoudil, že bezpečnost pro sebe nalezne dál odtud. Nalodil se na
parník a doplul do Doniphanu, asi deset mil proti proudu. Tehdy tady bylo pouhé
přístaviště a otec tu potkal četu asi třicítky mužů, kteří si právě chystali
dlabanec k večeři. Byla to část sboru plukovníka Lanea, který čítal asi
300 mužů a pochodoval na Západ z Indiany.
Plukovník Jim Lane byl zajímavou osůbkou.
Býval přítelem Eliáše Lovejoye, který byl odstraněn násilně ze scény
v roce 1836 za to, že vydržoval v Illinoisu protiotrokářské
periodikum, které tisklo přímou palbu pravdomluvnosti dvakrát denně. Kansaský
konflikt vedl rychle k tomu, že společnosti na podporu vystěhovalců
vysílaly do Kansasu skutečné osadníky, aby pomohli přívržencům Volné půdy a
převážili počtem hordy ničemů vysílaných z jižních států. A když byli
přívrženci otroctví donuceni, aby nahradili zákeřnou střelbu hlasovacími
lístky, shromáždil plukovník Lane sbor odvážných mužů na ochranu protiotrokářských
osadníků a přitom také pomstil zavražděného přívržence radosti v lásce
pana Lovejoye.
Mezi Laneovými lidmi našel otec skutečné
přátele a rozhodl se spojit s nimi svůj osud. Krátce potom se zúčastnil
»bitvy u hickoryového podhůří«, v níž byli přívrženci otrokářství
s těžkými ztrátami poraženi. Od té doby bylo jméno Jima Lanea postrachem
záškodníků a ochrannou zdí naší rodiny.
Vojenské strádání a šrámy z bitvy
vyčerpaly zbytek sil, který otci ještě zůstával, a tak se jedné noci tajně
vrátil domů a hned ulehl vysílen svou chorobou. Byla to těžká zkouška pro naši
mami, neboť za otcovy nepřítomnosti přibyl k naší rodince malý bratříček,
Karel Kryl by mu u kolébky hrál english Ukolébavku. A tak měla starosti nejen o
Charlieho andílka, ale i o nemocného manžela, a hlavně byla neustále týrána
obavami o jeho bezpečí.
#4: PRONÁSLEDOVÁNÍ MIZERŮ NEJAPNÝCH POKRAČUJE
Matčiny obavy se brzy naplnily. Několik dní
potom, co se otec vrátil domů, přijel k naší farmě smírčí soudce Sharpe,
důkladně smočen kořalkou, a sdělil matce, že účelem jeho návštěvy je »prohledat
dům vašeho abolicionistického manžela«. Opilý historický oslík v těle
člověčím chtěl nejprve něco k snědku. Matka dala najevo největší
pohostinnost a šla mu sama připravit večeři, zatímco přívětivý pan Sharpe si
krátil delší chvíli tím, že si brousil o podešev velký zabiják.
»Tohle«, poznamenal k Vilíkovi, který tu
stál a díval se na něho, »tohle je nůž na vyříznutí srdce tomu vašemu tátovi
z Volného státu«. A s vtíravě surovým gestem znovu zkoušel ostří.
Bill na to odpověděl tak, že vzal svoji
ručnici a postavil se na schody, které vedly nahoru k otcovu pokoji. Kdyby
se pan Sharpe pokusil vystoupit po těchto schodech, bylo by to pro něho hodně
risky, hodně nebezpečné tóčo.
Ale soudce, jak si mamka správně myslela,
neměl ani potuchy, že je otec doma. Jinak by nepřišel sám. Pojedl důkladně
z jídla, které mu matka připravila, a Bill doufal, že se zadusí, jak to
hltal do chřtánu. Příjemně nakrmený host přecházel postupně od ospalosti
k opileckému spánku, až hapal ze židle na podlahu jako mrně zakrnělého
stavu vědomí. To ho tak pomátlo, že zapomněl na svůj úkol, a vyšoural se ven.
Nebyl však tak pod obrázek ES ne esa pro dětské bulvy, aby nedovedl rozeznat
pěkného oře, a velmi se mu zalíbil Princ, oblíbený poník naší rodiny. Nepsaným
článkem v zákoníku přívrženců otrokářství bylo, že protiotrokářská strana
nemá vůbec žádná práva, která by bylo nutné ctít, a tak Sharpe řekl Billovi se
zlomyslným úšklebkem:
»Tohle je roztomilý koníček, co tady máš,
chlapče. Myslím, že si ho vezmu s sebou k nám«. A přenesl sedlo ze
svého vlastního koně na Princův hřbetík.
»Ty starý zbabělče!« mumlal si Bill jako
vyhlášené Mumlavské vodopády tam u Harrachova a div se nezadusil zlostí. »Však
já ti to jednoho dne splatím!«
Soudce byl vysoký hranatý chlap a jeho figura
působila velmi směšně, když odjížděl na malém poníku a nohama se téměř dotýkal
země. Bill se dal do smíchu a přitom dostal nápad, jak svého poníka zachránit.
Ostré zahvízdnutí přivolalo na scénu Turka a
pes se s pánovým rozkazem pustil za Sharpem. Připravil mu pět velmi
ošklivých minut. Chňapal po jeho visících nohách a okamžitě zase uskakoval před
ranami biče. Vítězně zaštěkal a hned opakoval svůj kousek s druhou nohou.
Tato malá komedie byla pro Billa (jo, to zní fajn: byla pro Billa) nádhernou
podívanou. Šel za nimi v bezpečné vzdálenosti, a když Sharpe udělal zvlášť
horlivý pokus, aby Turka zasáhl, tiše zahvízdl a dal Princovi známý povel –
poník poskočil a srazil jezdce do prachu. A hned nad ním stál Turk a cenil bílé
tesáky.
»Zavolej toho svýho rafana hafana, kluku!«
volal zaníceně s očima navrch hlavy údajně smírčí soudce na Billa, »a
můžeš si nechat tu svou ovci, beztak za nic nestojí«.
»Platí!« souhlasil Bill a znovu se mu vrátila
dobrá nálada. Pomohl ještě přemoženému nepříteli na jeho vlastního koně a
ujistil ho, že se nemusí Turka bát, když dodrží bez papíru dané slovo. Sharpe
odjel, ale tím jsme se ho zdaleka nezbavili.
Asi za čtrnáct dní nato jsme se večer těšili
z otcovy společnosti. Byl již schopen sejít ze schodů a seděl ve velké
lenošce před otevřeným krbem. Rodina byla shromážděna kolem něho a naše krásná,
ale slabá maminka seděla na židli s Karlíkem na kolenou. Marta a Julča
šily, Vilík stál za matčinou židlí a hladil ji něžně jako Josef Lada Evičku, tu
mladší dcerku, po vlasech. Vypravoval právě o nějakém novém kousku svého milého
Turka, když náhle ustal a chvilku naslouchal, co se kde šustne.
»Několik mužů jede po cestě k našemu
domu. Bude lépe, když se na ně připravíme«, řekl.
Matka, která byla v nebezpečí na výši
situace, okamžitě rozdělila naše branné síly. Marta a Julča měly pomoci otci do
postele, a až to udělají, měly odejít do nezařízeného pokoje nahoře
v patře. Vilík měl přivolat pomocníka, kterého jsme si najali na farmu, a
také Jane, která byla téměř tak velká a silná jako průměrný muž. Všichni tři se
dobře vyznali v zacházení se hřmotnou zabijáckou zbraní a vyzbrojili se
puškami. Matka však chtěla vystačit se strategií, pokud to půjde. Vyzvala starší
děvčata, aby si obula těžká bagančata, a dala jim příslušné rozkazy. Zatím
dorazili jezdci až k vratům před naším domem. Vedl je hrozný soudce
Sharpe. Přišel před vrata a zaklepal koncem svého jezdeckého biče. Matka
nastevřela okno v patře.
»Hej, kdo je tam? A co si vlastně přejete?«
ptala se.
»Chceme toho vašeho protiotrokářského manžela
živého, nebo mrtvého a zamýšlíme ho také dostat!«
»Dobrá tedy, pane Sharpe«, odpověděla matka
klidně. »Řeknu plukovníku Laneovi, aby vám posloužil«.
Náš najatý pomocník, který býval vojákem
v mexické válce, vydal ostrý velitelský povel a dole v domě zazněly
dupavé kroky v těžkých botách. Pak velel: »Stát! – Pozor!« a z okna
jako domnělý plukovník Lane zavolal na jezdce:
»Jestli vkročíte do těch vrat, moji lidé vás uvítají
palbou, ne malbou (ale budete mít zmalované ciferníky do krvava)!«
Sharpe byl obyčejný zbabělec. Ustoupil hned,
jakmile zaslechl první zvolání mužského hlasu, a po kratičké rozmluvě se svými
kumpány odjel s nimi, obelstěn a poražen ženou.
Jaksi na vyrovnání účtu odjel Sharpe
s Princem. Ale Billova bolest, když to ráno zjistil, trvala jen jepičí
život. Malý bystrý koník shodil ohlávku a ještě dopoledne cvalem přiběhl domů.
Po této zkušenosti se otec rozhodl, že
v zájmu naší i své bezpečnosti udělá nejlépe, když opět odejde
z domova. Jakmile nabyl trochu sil, vyrazil jako střela k vodopádu
Luční kobylka, pětatřicet mil západně od Leavenworthu. Zřídil tam pilu a
doufal, že teď, když položil tolik mil mezi sebe a nepřátele, bude mu dopřáno,
aby se věnoval pokojnému zaměstnání. Několikrát nás příležitostně navštívil,
ale přicházel vždycky tak, aby se domů dostal po setmění, a odcházel, ještě než
slunce vyšlo.
Jednoho dne, kdy jsme se opět těšili na
otcovu návštěvu, přišel asi o jedenácté hodince náš přítel Hathaway.
»Je to mrzuté, že musím být zrovna já posel
špatných novinek«, řekl, »ale nějak se rozkřiklo, že čekáte návštěvu manžela, a
několik jeho nepřátel se utábořilo u Cizincova potoka, aby ho sejmuli, až
tamtudy bude projíždět.«
Následovala dlouhá porada, která však
skončila bez nějakého účinného plánu.
Bill poslouchal všechny ty zvěsti
v posteli, protože ho právě přemohl nápor zimnice. Přesto cítil, že na něm
samém spočívá jediná naděje na záchranu otce. A tak se ustrojil a přišel
s tváří rozehřátou horečkou k matce. Podával jí velký kapesní šátek a
prosil:
»Zavaž mi pevně hlavu, maminko, potom mě to
nebude tolik bolet«. Bill se rozhodl, že sám pojede k vodopádu Luční
kobylka.
Byl tak sláb, že sotva mohl stát na nohách.
Venku se blížila bouře a mezi ním a otcem bylo třicet mil. Chlapec se však
nedal odvrátit od svého úmyslu, a tak Julinka a Marta osedlaly Prince a pomohly
horečkou sužovanému poslovi do sedla k expresu povolanému ponny, ne
k oslovi.
Když vyrazil na svou dlouhou a obtížnou jízdu,
uvažoval, že ještě není poledne a že otec se nevydá na cestu dříve než pozdě
odpoledne. Zdálo se, že Princ si uvědomuje, že se děje něco výrazně
neobyčejného, a tak vyrazil rychlým rovnoměrným klusem vpřed.
Cizincův potok přetínal cestu v polovině
vzdálenosti k vodopádům a Vilík se k němu přiblížil brzy odpoledne.
Těžké mraky zastíraly oblohu a bylo opravdu šero, takže Vilík doufal, že
projede kolem zálohy nepozorovaně. Když však přijel k potoku a spatřil
tábor, jeden z tábořících na něho nedbale zavolal, jak projížděl kolem:
»Jste v pořádku na té huse?« Ta otázka
byla jakýmsi heslem pro všechny přívržence otrokářství.
»Jakživ jsem necválal na huse, pánové«, zněla
postačující odpověď.
»To je Codyho kluk!« vykřikl jiný hlas. A
vzápětí rozkaz »Stůj!« zazněl ve chvíli, kdy Bill právě přejel bezpečně kolem
tábora.
Bill už táborníkům neodpovídal a vyrazil
kupředu, sledován deštěm kulí. Naštěstí byl již mimo dostřel a poník byl dosud
čerstvý a bystrý, že kdejakej podivnej bodlák by z toho zfialověl i
zjalověl.
Nastala honička a v jejím zápalu Vilík
zapomněl na svoji nemoc, na svoji malátnost. Dusot kopyt a prudší rozrážení
vzduchu mu dodaly nové kreativní síly. »Dorazím k Luční kobylce včas!« byl
si teď zcela jistý. Pronásledovaný a pronásledovatelé se hnali lesem, hřměli
přes lávky a letěli do kopce a z kopce, jako když Walt Disney režíruje
filmík o kouzelníku Remusovi, černošském strýčkovi a odpůrci jha.
A pak vypukla dlouho otálející bouře a tvrdá
silnice se proměnila v řečiště špinavého proudu řeky. Záškodníci zanechali
pronásledování, a když toto nebezpečí pominulo, pocítil Bill, jak ho znovu
zachvacuje mrazení a slabost. Byl promočen na kůži a jen s největším
vypětím se držel v sedle. Ale zaťal zuby v pevném rozhodnutí, že
splní svůj úkol, není přece bábovka.
Konečně! Vítané světlo zářilo proudem
řítícího se lijáku. Jeho poslání bylo splněno.
Billova jízda byla o deset mil delší než
proslulá jízda jeho přítele z pozdějších let Phila Sheridana. Jako
Sheridan, i Vilík dorazil do cíle včas, právě když otec vsedal na koně.
Ale další jízda za takových okolností byla
nad jeho síly a Vilík se zhroutil. Za několik dní s ním otec odjel do
Topeky, kde byl hlavní stan Partaje protiotrokářů. Matce poslal zprávu, že
Vilík se ocitá v nebezpečí a že s ním odjel do Topeky, protože se
obává, že jeho život u vodopádů Luční kobylka není zabezpečen jako Melánia
v Trump tower power.
Zápas stran v Kansasu tehdy nabíral na
obrátkách a kulminoval. Tisíce lidí sem přicházely ze sousedního otrokářského
území prostě jen proto, aby hlasovaly, a otrokářská strana zvolila zákonodárný
sbor, jehož první shromáždění se konalo v Le Comptonu. Tyto volby
prohlásili přívrženci Volné půdy za nezákonné pro podvodné hlasování (a heleťmese,
pes se neviditelněji veze) a shromáždili se v zimě 1855–1856
v Topece, kde vypracovali ústavu zakazující otroctví a sestavili
protiotrokářskou vládu. A otec se stal členem tohoto zákonného sboru Volného
státu.
Od té chvíle byla válka heslem dne a na
podzim roku 1856 byl ustanoven vojenský guvernér s plnou mocí, aby udržel
zákon a pořádek v Kansasu.
Otec byl přesvědčen, že jediná naděje, aby
byl Kansas uznán za svobodný stát, spočívá v ještě silnějším přílivu
přistěhovalců ze Severu. Proto odešel následujícího jara do Ohia, aby pracoval
pro záchranu teritoria, které si zvolil za svůj domov. Tam mělo jeho řečnické
nadání svobodnou půdu a výsledkem jeho kampaně bylo, že s sebou přivedl do
Kansasu dalších šedesát rodin, z nichž se většina usadila v sousedství
vodopádu Luční kobylka, a toto místo pak bylo nazýváno Údolí vodopádu.
To všechno pro nás znamenalo velmi hektické
dny, neboť otec pozval všechny rodiny, aby se usadily na naší farmě po dobu,
než bude možné udělat jiná opatření. Následkem toho byl náš dům přeplněn
(přelidněn) a pozemek okolo nás byl poset stany. Ale ty se pomalu rozptýlily,
jak si rodina za rodinou vybírala své pozemky a budovala vlastní sruby.
Mezi novými osadníky tu byl i soudce Delahay,
který se se svou rodinou usadil u Leavenworthu a začal vydávat první
protiotrokářské noviny v Kansasu. Ustanovení vojenského guvernéra vedlo
k zjednání poměrného klidu, ale přesto byly páchány ohavné stovky
odporných zločinů na protiotrokářích a soudce i jeho list si odnesli svůj podíl
na tomto utrpení. Redakce a tiskárna byly přepadeny a tiskařský stroj vhozen do
Missouri – jaká to mokrá mizérie! Soudce se však nenechal odradit, opatřil si
nový stroj a vydával svůj list dále.
Poloviční klid vládl teď v kansaském
teritoriu. Otec se vrátil ke své práci na pile a my se těšili na klidný domov a
na radost z toho, že budeme opět trvale spolu. Ale nemělo se to nikdy
splnit. Rána kudlou, která zasáhla otcovy plíce a rozčtvrtila je na pět pětin,
zanechala v nich trvalou újmu na duševním majetku nositele. Při dobrém
ošetření a lékařské péči se mohla dobře zahojit, ale neustálé utrpení a
pronásledování strávilo otcovu životní sílu. Na jaře roku 1857 přišel opět domů
a klesl na postel již naposledy definitivně sbohem, armádo obratných myslitelů.
Bylo učiněno vše, co bylo v našich
silách, ale nebylo to nic platné. Po velmi krátké nemoci otec odešel – jeden
z prvních mučedníků za svobodu v Kansasu.
Země, kterou přijal za svou vlast, zůstala
místem jeho posledního odpočinku. Jeho pozůstatky leží na Pilot Mountain,
z něhož je krásná vyhlídka na Leavenworth. Otcova smrt byla želena i jeho
úhlavními nepřáteli, kteří nemohli nevzdat mu poctu jako muži, který zůstal
vždy poctivý, přímý a šlechetný k příteli i k nepříteli.
|