ERNEST HEMINGWAY – OKOUZLEN
PAŘÍŽSKÝMI VELODROMY
Hemingway
uměl vytvořit svým dobrodružným způsobem života o sobě mýtus „drsného chlápka“,
fyzicky zdatného a mužně agresivního Železného Zekona, který se promítá i do
jeho literárních charakterů. Nevyhýbal se nebezpečí – ve válkách, při lovech
divoké zvěře, pilotování letadla nebo mořského rybolovu – a rizika vyhledával
také ve sportovních arénách. Náruživě miloval býčí zápasy a box, ale také
dostihy a cyklistiku. Rozuměl mnoha sportům zdar a dokázal proniknout až do
jejich technických jemností. V Paříži, kde se v roce 1921 usídlil jako
zahraniční zpravodaj kanadského týdeníku Toronto
Star Weekly, k tomu nacházel dostatek příležitostí. Učebnicí
francouzštiny mu byly sportovní rubriky novin. Zdokonaloval se četbou referátů
z utkání a podniků, které předtím viděl. Psal vždy jen o tom, co sám
prožil. Pocit radosti ze sportu k tomu patřil.
V posmrtně
vydaném souboru povídkových črt vzpomíná Hemingway na svůj první pobyt
v Paříži, na bouřlivá mladá léta plná životního i tvůrčího elánu. Na
sklonku života, když propadal těžkým rozčarováním a melancholiím, se vrací
v memoárové knize Pohyblivý svátek
(A Moveable Feast) do snově šťastné
atmosféry Paříže dvacátých let, v níž ho přitahovaly nejen osobnosti
kulturního světa. Jeho soboty a neděle tehdy patřívaly dostihům, boxu a
cyklistice. Vzrušovalo ho dění na pařížských velodromech s chlapisky
odolnými a drsnými souboji dráhových závodníků. V Pohyblivém svátku se vyznává z obdivu k cyklistice.
O závodech na kole jsem začal mnoho povídek,
ale nepodařila se mi jediná, která by byla tak dobrá jako vlastní závody, ať už
na kryté nebo nekryté dráze či na silnici. Ale stejně bych rád dostal jednou na
papír Vélodrome d´Hiver s tím začouzeným odpoledním světlem, s tou
silně klopenou dřevěnou dráhou, s tím svistem, jaký vydávají pneumatiky na
dřevě, když se kolem řítí závodníci, a to úsilí a tu taktiku, s jakými se
jezdci řítí nahoru a vrhají dolů, každý z nich součást svého kola: rád
bych dostal na papír to kouzlo demi–fondu (střední tratě proklatě), ten řev motorů s jejich válci
vystrčenými dozadu, na kterých jezdili jejich entraineurs (trenéři a
zároveň vodiči na motocyklech) s těžkými
ochrannými přilbami na hlavách, zaklánějící se ve svých neohrabaných kožených
oblecích, aby jezdce, co jedou za nimi, chránili před odporem vzduchu, i ty
závodníky v lehčích ochranných přilbách, skloněné až k řídítkům a
šlapající nohama do pedálů obrovských převodů, a ta malá přední kolečka
dotýkající se válce za motocyklem, v jehož krytu jeli, a ty souboje, jež
byly ze všeho nejnapínavější, to prsk–prsk motocyklů a ty jezdce, kteří loket
na lokti, kolo na kole drnčeli smrtelnou rychlostí nahoru, dolů, kolem dokola,
až jeden z nich nevydržel tempíčko, odpadl a srazil se s tou
kompaktní vzduchovou stěnou, před kterou ho motocykl chránil.
Existovalo tolik druhů závodů. Sprinty, které
se jezdily buď sólově, nebo ve dvojicích, kdy oba jezdci balancovali po několik
dlouhých vteřin na svých strojích, aby přinutili toho druhého jet vpředu, a pak
pomalu kroužili a nakonec nasadili prudké, na nic nedbající tempo–terno. Byly
tu programy týmových dvouhodinovek, prokládané sériemi čistých sólových
sprintů, aby to vydalo na celé odpoledne, osamělé hodinovky jednotlivců, kdy
jedinec závodil jen s časem, potom ty strašlivě nebezpečné, krásné závody
na sto kilometrů na silně klopeném, dřevěném, pětisetmetrovém oválu stadiónu
Stade Buffalo, na nekrytém stadiónu v Montrouge, kde se závodilo za
silnými motocykly a kde Linart, ten slavný belgický šampión, kterému se říkalo
kvůli jeho profilu „Sioux“, skláněl hlavu a upíjel gumovou hadičkou připojenou
k termoforu pod dresem cherry brandy, když to ke konci potřeboval ke
zvýšení svého šíleného tempa, a šampionáty Francie za silnými vodiči na
šestsetšedesátimetrové betonové dráze v Parc du Prince poblíž Auteuil, na
té nejprožluklejší dráze ze všech, kde jsme viděli pád slavného Ganaye a
slyšeli, jak závodníkovi křupla pod ochrannou přilbou lebka, jako když člověk
naťukne na pikniku o kámen natvrdo uvařené vajíčko, aby si ho mohl oloupat.
Musím napsat o tom podivném světě šestidenních i o těch divech při silničních
závodech v horách. Jediný jazyk, ve kterém o tom kdy kdo pořádně psal, je
francouzština a všechny výrazy jsou francouzské, takže se o tom strašně těžko
píše.
Škoda, že
nenapsal. S cyklistickými závody se setkáme již v jeho prvním románu The Sun Also Rises (I slunce vychází), v pozdějších evropských vydáních známějším
pod původním pracovním názvem Fiesta.
V letech 1923 až 1925 několikrát navštívil se ženou Hadley a hrstkou
přátel Španělsko. Učarovalo mu zejména navarrské městečko Pamplona, vyhlášené
svojí fiestou San Fermin s býčími zápasy, ke kterým se sjížděli nejlepší
španělští matadoři. Hektická atmosféra koridy, přátelství se slavnými toreadory
a další zážitky z těchto cest jsou stavebními kameny Fiesty. Hemingway do ní zařadil drobnou epizodu z mondénního
lázeňského města San Sebastianu, v němž přenocovali účastníci etapového
závodu kolem Baskicka.
Později, když se začalo smrákat, jsem se
pustil kolem zálivu a promenádou a konečně jsem se vrátil do hotelu. Právě se
konaly cyklistické závody kolem Baskicka, Tour du Pays Basque, a závodníci tu
noc přenocovali v San Sebastianu. V jídelně stál po jedné straně
dlouhý stůl cyklistů, kteří jedli se svými trenéry a manažery. Byli to samí
Francouzi a Belgičani, horlivě si hleděli jídla, ale dobře se přitom bavili.
V čele stolu seděly dvě hezké Francouzky, moc šik, jako z rue du
Faubourg Montmartre. Nemohl jsem přijít na to, ke komu patří. Všichni u toho
dlouhého stolu mluvili hantýrkou a padla tu spousta soukromých žertů a na
horním konci se vyprávěly vtipy, které pak odmítli těm holkám opakovat. Druhý
den v pět ráno měl závod pokračovat poslední etapou San Sebastian–Bilbao.
Závodníci pili spousty vína a byli spálení a zhnědlí sluncem. Nebrali ten závod
vážně, leda sami mezi sebou. Utkali se spolu už tolikrát, že moc nezáleželo na
tom, kdo zvítězí. Zvlášť v cizině. S penězi se to dá vždycky nějak
zařídit.
Cyklista, který v závodě vedl o dvě
minuty, trpěl hrozně bolestivým opruzením. Seděl skoro na kříži. Měl hodně
červený krk a blond vlasy vybledlé sluncem. Ostatní závodníci si z něho
kvůli tomu opruzení stříleli. On zaťukal vidličkou o stůl.
„Tak poslechněte,“ řekl, „zejtra se tak
přilepím nosem na řídítka, že toho vlka se mi bude dotýkat jedině líbeznej
vánek.“ Jedna z těch holek se po něm podívala přes stůl a on se zazubil a
zčervenal. Španělé prý, jak říkali, neumějí šlapat.
Kávu jsem vypil venku na terase
s manažerem týmu, který jel za jednu továrnu na bicykly. Vykládal mi, že
to byl až dosud moc příjemný závod a že by stálo za to sledovat ho, kdyby byl
Bottecchia nevypadl v Pamploně. Prach že je svinstvo, ale jinak že jsou
silnice ve Španělsku lepší než ve Francii. Silniční cyklistické závody jsou prý
jediný sport na světě. Sledoval jsem někdy Tour de France? Jedině
v novinách. Tour de France je největší sportovní událost na světě.
Sledování a organizování silničních závodů ho naučilo znát Francii. Málo lidí
Francii zná opravdu. Tráví celé jaro a celé léto a celý podzim na silnicích se
závodníky. Podívejte se, kolik těch aut dneska jede za cyklisty při silničních
závodech od města k městu! Francie je bohatá země a rok co rok je čím dál
víc sportive. Pomalu to bude ta nejsportovnější země na světě. To udělaly ty
silniční závody. Ty a fotbal. Zná přece Francii. La France Sportive. Vyzná se
v silničních závodech.
Kratičkou
dobu Hemingway na kole sám jezdíval. Ani ne devatenáctiletý přichází
s dalšími mladými dobrovolníky Amerického Červeného kříže (American Red
Cross), ke kterému patřily sanitní sbory Americké polní služby (American Field
Service) operující na bojištích první světové války, na italskou frontu. Jezdil
tam jako řidič polní ambulance, a když Červený kříž zřizoval kantýny docela
blízko frontové linie, na čas v jedné z nich působil. Sám se
přihlásil, že bude na kole rozvážet vojákům poštu, čokoládu a cigarety přímo do
zákopů. S batohem na zádech sedal na bicykl a vyjížděl k předním
pozicím. Až do chvíle, než ho zasáhl a těžce zranil výbuch granátu
z rakouského minometu. Bylo to v červenci roku 1918 u vesnice
Fossalta na řece, jejíž název se stal v historii první světové války
pojmem – Piava.
ERNEST HEMINGWAY (☼ 21.7.1899 – ۞ 2.7.1961) – přední americký spisovatel, nositel
Nobelovy ceny za literaturu. Výjimečný, ale i svérázný člověk. V mládí
odchází jako dobrovolník na italskou frontu, kde je těžce zraněn. Tam nachází
námět ke svému nejznámějšímu románu Sbohem,
armádo. Zblízka poznal také další války, občanskou ve Španělsku a druhou
světovou. Zážitky z bojišť traumatizovaly Hemingwaye po celý život. Byl
vynikajícím novinářem, válečným reportérem, ale také cestovatelem, lovcem a
obdivovatelem španělské koridy. Jeho jméno se stalo synonymem ryzího chlapství
a jeho knížky si podmanily miliony čtenářů. Poslední léta psychicky strádal,
zrazovala ho paměť a nedokázal psát. Zemřel vlastní rukou, výstřelem
z lovecké pušky, na svém ranči v americkém státě Idaho.
|