ANDRÉ & EDOUARD MICHELINOVÉ
– SÁGA RODU MICHELINŮ
Rod
Michelinů má své tuhé kořínky v Paris, odkud je osud zavál do provinčního
městečka Clermont–Ferrand. On to ani tak nebyl osud jako spíše podnikatelský
záměr Charlieho Michelina otevřít si dílnu na výrobu a opravy zemědělského
nářadí, pro níž byly mnohem lepší podmínky a vyhlídky na prosperitu v městě
Clermont–Ferrand než v metropoli nad Seinou. Jméno Michelin je nerozlučně
spjato s výrobou pneumatik, která je od výroby zemědělských strojů a
nářadí pro rolníky hodně a hodně vzdálena. Jak se to tedy celé semlelo?
Velkou
roli sehrála náhoda, jak už to v životě někdy bývá. V tomto případě
tou náhodou bylo, že Charlesův bratranec se oženil s neteří skotského
chemika Ch. MacIntoshe, známého výzkumníka v oblasti gumárenství
v dobách, kdy byl tento obor ještě v plenkách. Ten se významně
zasloužil o vývoj tkanin impregnovaných kaučukem. Když se snaživá a podnikavá
MacIntoshova neteř přivdala k Michelinům, přesvědčila je, aby svůj rodinný
podnik rozšířili o dílnu na výrobky z kaučuku. Zhotovovaly se v ní
míče, termofory, hadice a jiné výrobky z gumy. Ale zpočátku se této dílně
příliš nevedlo, nesplnila očekávání, která do ní vkládali.
Obrat
nastal, když se této nové oblasti podnikání ujali synové Charlese Michelina
André a Edouard. Snažili se zpestřit sortiment na vozy, které šly dobře na
odbyt a zajistily prosperitu dílny, která pomalu přerůstala v továrnu.
Zlomovým se však stal až rok 1889, kdy se pustili do výroby bicyklových
pneumatik, což vedlo během několika málo let k překvapujícímu růstu firmy
Michelin. Opět k tomu dopomohla náhoda.
Vypráví
se, že na jaře roku 1889 potřeboval neznámý anglický turista, vychutnávající
lákadla Francie ze sedla velocipedu, pomoc při opravě pneumatiky. Stalo se to
právě, když projížděl městem Clermont–Ferrand. V nouzi se obrátil na dílnu
Michelinů a André s Edouardem jeho žádost o pomoc neodmítli. Ve firemní
publikaci Michelin je tato událost vylíčena následovně.
Jednoho
jarního odpoledne roku 1889 přivezl volem tažený povoz na dvůr továrny Michelin
anglického cyklistu s bicyklem, který měl proraženou pneumatiku. Byla to
nedlouho předtím patentovaná Dunlopova nafukovací pneumatika, která se pevně
lepila k ráfku kola. Její oprava byla velmi složitá a vyžadovala různé
nářadí. Dělníci od Michelina, zaujatí pro ně neznámou pneumatikou, se dali do
práce s cílem pomoci postiženému cyklistovi. Oprava trvala celé tři hodiny
a muselo se čekat až do příštího rána, než zaschne lepidlo. Edouard neodolal
pokušení vyzkoušet nafukovací pneumatiku. Vypůjčil si opravený bicykl a vydal
se na okružní jízdu ulicemi města. Velmi brzy se však vrátil – pěšky. Opravená
pneumatika neobstála na kostrbaté městské dlažbě, kočičích hlavách.
Jak to
nakonec dopadlo s nebohým cyklistou a kdy mohl zvesela pokračovat v cestě,
se již nedozvíme. Jeho příjezd na tovární dvůr však znamenal počátek dychtivého
zájmu Edouarda Michelina o další vývoj pneumatiky, směřující k jejímu
zdokonalení. Plně si uvědomil, že nafukovací pneumatika má před sebou velkou
budoucnost, ale pod jednou podmínkou – že bude snadno opravitelná. Předsevzal
si vyvinout pneumatiku snímatelnou z ráfku, kterou dokáže opravit bez
větších problémů i laik. Dosažení tohoto cíle nebylo snadné, i když se stal
prioritou celé rodinné firmy Michelinů. Edouard Michelin a firemní inženýr
Laroche se tomuto problému věnovali s plným nasazením celé dva roky a
jejich úsilí vyvrcholilo žádostí o udělení tří patentů na „pneumatiques
demontables“. Demontovatelné pneumatiky s jednoduše vyměnitelnou duší byly
prakticky vyzkoušeny se znamenitým výsledkem hned v roce 1891 při slavném
závodě Paříž–Brest–Paříž.
Bratři
Michelinové, povzbuzeni tímto úspěchem, si při dalším vývoji pneumatik
rozdělili úlohy. Z Edouarda se stal technický specialista, který měl na
starosti jejich další zdokonalování a dohled nad výrobou. André zase projevil
obchodní vlohy, znamenitě si vedl v reklamě a propagaci pneumatik
nesoucích jejich značku, což se projevilo značným zájmem o tyto výrobky. Vytvořili
tak bratrský tandem vytvářející pneumatikářské impérium Michelin, které se
svými výrobky rychle uplatňovalo na trzích celého světa. To se projevovalo
zejména na začátku 20. století, kdy se nosným programem firmy Michelin stala
produkce automobilových pneumatik. A pokračovalo poté, co se do čela firmy
postavil François Michelin, z další generace tohoto rodu.
Po
MacIntoshově neteři a defektem postiženém anglickém cyklistovi potkala rodinný
klan Michelinů ještě třetí šťastná náhoda – Andrého výběr reklamního grafika,
schopného kreslíře a karikaturisty tvořícího pod pseudonymem O´Galop. Ten
graficky ztvárnil „muže z pneumatik“, tak jak ho evokovaly na sebe
navržené pneumatiky různých průměrů, vzdáleně připomínající lidskou postavu.
O´Galopova kresba dobromyslně vyhlížejícího pantáty, pojmenovaného Bibendum,
prodělala určitý vývoj, ale již po pár letech dostala podobu, která provázela
firmu Michelin více než sto let až do dneška. Bumbrlíček Bibendum patří
k nejzdařilejším nápadům v historii reklamy. Později je již téměř
výhradně spojován s propagací automobilových pneumatik, ale na samém
počátku jezdil také na bicyklu.
ANDRÉ (☼ 16.1.1853 – ۞ 4.4.1931)
& EDOUARD (☼ 23.6.1859 – ۞ 25.8.1940) MICHELINOVÉ – synové výrobce
zemědělského nářadí z města Clermont–Ferrand, kteří se významně zasloužili
o vývoj pneumatik směrem k jejich praktické využitelnosti. André původně
studoval umění a architekturu, Edouard mechaniku, ale nakonec oba skončili v podniku
svého otce, který rozšířil své podnikání i na výrobky z gumy. Edouard
přinesl do rodinného podniku své technické nadání. André upustil od svých
uměleckých ambic a objevil v sobě obchodní vlohy, kterými se zasloužil o
rychlý rozvoj firmy. Společně tak vybudovali světově proslulý nadnárodní
pneumatikářský koncern, s pobočnými závody v desítkách zemí světa.
Symbolem firmy se stala postavička vykrmeného a vysmátého šikuly, známá jako
Bibendum.
JAKÉ JE TO ŽÍT ŽIVOT ROCKERA PO
ŠEDÉ ŠEDESÁTCE?
MICHAL PAVLÍČEK – notoricky
šikovný kytarista
Co se týče
pocitů a euforie z hudby se toho moc nemění. Hudba vás naplňuje stejně,
jen se možná zabarvuje i do jiných odstínů. Ale ten pocit, když člověk hrábne
do kytary a zastaví se čas, vás stále intenzivně nabíjí jako zamlada. Jen si
ráno při pohledu do zrcadla nesmíte moc připouštět, že vám řídnou šediny a že
vás z gibsona Les Paul bolí bedra. Úbytek energie je tu, ale zase zrajete,
takže ho dorovnáváte jinak. Život je to pořád on the road a člověk si čím dál
víc užívá koncertů. Po šedesátce se mi zásadně zklidnil rozevlátý život díky
mému pozdnímu otcovství i kvůli by–passům. Vajgly v popelnících a krvavý
oči z kocoviny se už nekonaj. Ale ty štěstíčka i šrámy, který člověk za
ten život nastřádal, v tomto věku intenzivněji prosakují do hudby, kterou
komponuji a tvořím se stále rozeznatelnější chutí. Hudba je nekonečnej vesmír
nebo i droga, jak chcete.
IVAN KRÁL – kytarista
Jsem
mnohem plnější než kdy předtím. Pravděpodobně proto, že jako posluchač přijímám
více hudebních stylů. Takže pokud jako dvacetiletý napíšu deset rockových
písní, mám celkem deset songů. V šedesáti napíšu stejných deset rockových
písní, ale teď přidám deset jazzových, deset popových, deset bluesových, deset
metalových, deset experimentálních, deset elektronických. Čím jsem starší
hračička na nástroje, tím víc píšu nápadů ve snu a v přítomném čase. Navíc
se samotné psaní s větší praxí zlepšuje. Opravdu mě baví být sám a psát
ambientní hudbu a hudbu na pozadí. Uklidňuje posluchače, ale většinou uklidňuje
mě během tvůrčího procesu. Rockera v sobě jsem ale neztratil, rock je
nejlepší lék na duši. Jednoduše jsem přidal do svého repertoáru desetkrát víc.
VLADIMÍR MIŠÍK – vokalista
Mně je
momentálně jednasedmdesát. Někdy je život hudebníka docela prima i veselo bývá,
a někdy ne. Zatím je to tak padesát na padesát, takže zaplaťpánbůh.
MICHAL PROKOP – vokalista
Pro mě
byla šedesátka druhým profesním comebackem. V roce 2006 mi totiž vyšla po
sedmnácti letech další řadová deska Poprvé
naposledy, pak na podzim koncertní DVD Live
60 z Lucerny a rozjel se znovu koncertní život s kapelou Framus
Five. Takže až nečekaně skvělé. Pak další deska Sto roků na cestě, vlastně jedeme pořád, i když je mi dneska už
skoro dvaasedmdesát. Jen je mi smutno, když mi odcházejí na věčnost někteří
spolupracovníci, kteří tu rockovou káru pomáhali táhnout se mnou. Samozřejmě už
dnes nejezdíme žádné šňůry, na koncerty většinou neřídím, nechávám se vozit. A
jakékoli další plány člověk hodně důkladně zvažuje. Ale tu energii, kterou rock
vyžaduje, tu furt v sobě cítím!
MARCEL AYMÉ – PŘÍBĚH ZÁVODNÍKA
MARTINA
Byl jednou jeden cyklistický závodník,
jmenoval se Martin, vždycky dojížděl poslední a lidé se smáli, že je za
ostatními borci tak daleko. Nosil světlounce modrý dres jako sedmé nebe
v osm hodin ráno a na levé straně prsou měl přišitý malý květ barvínku.
Skloněn nad řídítky a s kapesníkem mezi zuby šlapal do pedálů stejně směle
jako první ze všech. Do nejpříkřejších kopců stoupal s takovým zápalem
megablastu, že se mu v očích rozhořel krásný plamínek, a když viděli jeho
jasný pohled a svaly napnuté úsilím, všichni říkali:
„Podívejme se, Martin vypadá ve formě. To je
v pořádku enormně, tím líp. Tentokrát do Tours (nebo do Bordeaux nebo do
Orléansu nebo do Dunkerque) dojede v pelotonu.“ Ale „tentokrát“ to dopadlo
jako jindy a Martin přijel zase poslední…
Tak
začíná Aymého povídka Poslední ze
souboru jeho kratších próz vydaných pod názvem Trpaslík (Le Nain, 1934). Příběh, jehož protagonistou je
cyklistický outsider, nevyléčitelný nezmar optimista, donekonečna věřící, že
příště to už klapne dozajista. K úspěchu nepomáhají ani večerní modlitby.
Než usne, modlívá se k Bohu do sedmého nebe, neboť je přesvědčen, že Bůh
se zajímá o cyklistické závody stejně důkladně jako o jiné lidské obory.
„Pane Bože,“ říkával Martin, „obracím se na
tebe zas kvůli tomu dnešnímu závodu. Nevím, v čem to vězí, ale je to pořád
to samý. Mám přece dobrý kolo, nic proti němu. Onehdy jsem si povídal, jestli
náhodou něco nezlobí v převodníku. Tak jsem to celý rozmontoval, jednu
součástku po druhý, v klidu, bez rozčilování, tak jak teď mluvím
s tebou. Zjistil jsem, že nic nehapruje ani v převodníku, ani nikde
jinde. A kdyby mně někdo chtěl tvrdit, že to kolo není dobrý, řek bych mu, že
je to dobrý kolo, dobrá značka. Takže co…? Samozřejmě je možný, že je to
v člověku: ve svalech, ve vůli, v inteligenci. Ale člověka máš přece
na starosti ty, Pane Bože. Vidíš, tak tohle si říkám, a proto si nestěžuju.
Vím, že při závodech musí být někdo poslední a že to není žádná hanba být
poslední. Ne, já si nestěžuju. To já jen tak.“
Vidina
úspěchu a úsměvu spojeného s výdělkem peněz pro ženu a děti, které měl
docela rád, ale jen zřídka vídal, spoutala natolik jeho myšlení, že ztratil cit
pro soulad s okolním světem. Naděje na velký cyklistický zázrak vše
přehlušovala. Zbývala pouze bezbřehá naivita člověka poznamenaného samotou a
bezradností, která autorovi nahrává groteskní situace, groove is in the heart.
Jako setkání s Liliane, ženou špatné chmurné nedbalé pověsti, která Martina
pozvala na šálek čaje o páté.
Mluvil o závodech, o nejlepší taktice, o
péči, kterou musí věnovat svému kolu a sám sobě. Lehká žena mu kladla záludné
otázky:
„Jak se vlastně provádí masáž, pane Martine?“
A hned při těch slovech natahovala haxnu, aby
ji Martin vzal do dlaní. Martin tu neřestnou končetinu uchopil ve vší prostotě,
nedojala ho o nic víc, než kdyby to byla noha nějakého závodníka, a klidně
vysvětloval:
„Masírujete takhle, směrem nahoru. Víte,
s ženskýma je potíž, protože mají na svalech ještě takovou vrstvu
měkkoty.“
„A jak byste mě nesl, kdyby došlo
k nehodě?“
Kladla mu ještě i jiné otázky, ale nemůžeme
opakovat všechno, co říkalo to stvoření. Martin naivně odpovídal, neměl
nejmenší podezření, že by mohla mít nekalé úmysly. Zajímala se zvědavě o obsah
jeho kufříku a on jí ukázal bez upejpání své závodnické tričko, trenky a boty.
„Pane Martine, já bych vás tak ráda viděla
oblečenýho v závodnickým! Ještě jsem žádnýho závodníka neviděla zblízka.“
„Když vám to udělá rozkoš, tak se vám
v tom vyjevím. Půjdu s dovolením do vedlejšího pokoje.“
Pak se vrátil a našel ji v lehčím oděvu,
než měl sám, popis si raději ušetříme pro náctileté zvědavce. Martin však
nesklopil oči. Podíval se na tu prostopášnici vážným pohledem a řekl pokyvuje
přitom hlavou:
„Jak vidím, máte taky v úmyslu závodit
na kole, ale já k vám budu upřímnej. Řemeslo cyklistickýho závodníka se
podle mě pro ženský nehodí. Pokud jde o nohy, ty vaše by se nakonec vyrovnaly
mým, to mi starosti nedělá. Jenže ženský mají kozy, a když máte ujet dvě tři
stovky kiláčků vysiláčků, tak by se vám ty hrudní košíky, madame, pěkně
pronesly. Nehledě k tomu, že je nutný myslet na děti, s tím se taky
musí počítat.“
Martinovi
zatím přibývalo let, začínal značně šedivět, hrbit záda, ale nedopřál si odpočinku.
Jako doyen cyklistických závodníků dojížděl poslední jako dřív, jen ta zpoždění
se zněkolikanásobila. Když jednou při kraji silnice vyměňoval galusku,
přiblížily se k němu dvě ženy s několikaměsíčním dítětem
v náručí.
„Neznáte nějakého Martina, co závodí na
kole?“ Odpověděl bez uvažování: „Já jsem Martin. Jsem poslední. Příště to půjde
líp.“
„Jsem tvá žena, Martine.“ Zdvihl hlavu,
přesto však dál nasazoval galusku na ráfek, a řekl s něhou v hlase:
„To jsem rád… Jak vidím, děti taky rostou,“ dodal s pohledem na nemluvně,
které považoval za jedno ze svých spermií. Jeho ženu to očividně uvedlo do
rozpaků a ukázala na mladou ženu, která ji provázela: „Martine, tady je tvá
dcera, je už tak velká jako ty. Je vdaná, i tví hošánci jsou ženatí…“
„To jsem moc rád… Ani bych neřek, že jsou tak
old school mandrage prapůvod od matrace a šroubu a matice. Jak ten čas letí… A
ten, co ho chováš v náručí, je můj vnuk?“ Mladá žena se odvrátila a
odpověděla její matka: „Ne, Martine, to není její syn, ale můj… Když ses pořád
nevracel…“
Příběh
plný absurdních nadsázek, ironie jako bejk, humoru jako pštrosí vejce
v čapím hnízdě, ale také melancholie, se blíží k tragickému
vyvrcholení. Martin tak zestárl, že už skoro vůbec neviděl. Také jeho bicykl
zchátral a v kolech chybělo mnoho drátů. Naštěstí byl Martin tak lehounký,
že ho uneslo těch pět šest zbývajících. Osud člověka, který se po celý život
nedokázal vzdát svých snů, zbavit touhy po vítězství, vybočit z normálu,
se naplňuje.
Jezdil na ráfcích, a protože jeho bicykl chrastil
jako starý plecháč made in DDR in Zwickau Trabant péro paragráfek ráfek, házeli
po něm kluci kamení a křičeli: „Blázen! Patří do šrotu! Do starobince!“
„Já to dohoním,“ odpovídal Martin, protože
nedoslýchal. Už hezkých pár let se pokoušel přihlásit na nějaký závod, a
přicházel vždycky pozdě. Jednou odjel z Narbonnu do Paříže, kde měl být
v tom týdnu odstartován Tour de France. Dojel rok nato a s radostí
zjistil, že závodníci odjeli teprve den předtím. „Večer se k nim připojím,“
řekl, „a vyhraju druhou etapu.“
Když při výjezdu z města u brány Maillot
sedal na kolo, srazilo ho nákladní auto. Martin vstal, v rukou svíral
řídítka rozdrceného bicyklu osmičky, a než zemřel prohlásil: „Já to doženu.“
MARCEL AYMÉ (☼ 29.3.1902 – ۞
14.10.1967)
– francouzský spisovatel, autor rozsáhlého románového, povídkového a
dramatického díla. Po ztrátě maminky byl od dvou let vychováván příbuznými a
v mládí vystřídal povolání dělník, bankovního úředníka, kamelota,
filmového komparsisty a novináře. V roce 1929 vydává první román, ale do
povědomí veřejnosti se dostává teprve Zelenou
kobylou (La Jument verte, 1933).
Následují další romány, později i dramata. Vrcholem jeho umělecké tvorby jsou
však povídky, vydané v několika souborech. Jeden z nich je nazván
podle té nejslavnější – Muž, který
prochází zdí (Le Passe–muraille,
1943). Čtenářky v nich nacházejí fantastiku, humor, nadsázku, ironii, ale
také poetiku, prosté lidství, melancholii a zjevné sympatie k životním
outsiderům, ne prezidentům a předsedům soudobých vlád.
|