JAN KAŠPAR DEBURAU (= ROZUMĚJTE VARIANTU NA POSLEDNÍHO JUILLET JAKO LIAM HOWLETT KOULET ŠOULET OD WANASTOWÍCH WJECÝ VLASTNĚ JEAN GASPARD DEBURAU!)

☼   31.7.1796    KOLÍN             ۞   17.6.1846    PARIS

Dnes by byl J.K.D. akorát k vidění zapíjející svoje narozeniny v bureau, v kanceláři… ale neplatí to o něm, poněvadž žil již před 222 lety a nesondujte, před kolika měsíci... když je to dneska tak krásně 222 zvonkohrou a stolním nepokojem neuzavřené datum.

„Byl umělcem své doby v tom nejlepším slova smyslu. Lid ho miloval a stal se legendou, která ji překonala a nesla její poselství na práh naší doby.“ Ladislav Fialka

Na bulváru du Temple se tenkrát v horkém červnovém odpoledni roku 1846 sešlo mnohem víc zvědavců než kdy jindy.

Nelákali je však akrobaté ani provazolezci, kejklíři, šašci ani kouzelníci, kteří se tu předháněli, aby vydělali nějaký ten frank. Všichni lidé z pařížských předměstí netrpělivě čekali, až se otevřou pokladny divadla Funambules, kde měli znovu spatřit svého Pierota. Nic jim nevadilo, že to bude v tak obehrané hře, jakou je Pierotova svatba, nepřišli tam sledovat děj, který tak dobře znali, ale chtěli pozdravit svého miláčka, o jehož nemoci se po několik týdnů denně dovídali z bulletinů, jež ředitelství divadla vylepovalo na vrata.

Ošuntělé hlediště se zaplnilo do posledního místečka, na galerii by jablko nepropadlo, hluk a výkřiky přehlušovaly árii z Gluckovy Armidy.

Konečně zaduněly tři údery holí do podlahy a opona šla nahoru. Jeviště představuje venkovskou krajinu, hlaholí zvony, přichází svatební průvod. Novomanžel Pierot s bílou květinou na plandavé haleně si vede svou Fifi, za nimi důstojně kráčí ostatní svatebčané.

Ještě neudělal první gesto, když hlediště vypuklo hromovým „Bravo!“ A znovu a znovu. Diváci byli k neutišení, zmlkli teprve ve chvíli, kdy Pierot, s nímž se vždycky pojilo veselí, ustrnul s rukou na srdci a po jeho bílé tváři mu stékala opravdová slza. Ne, to nebylo gesto z pantomimy, byl to projev hlubokého dojetí a vděku.

Po půlnočním představení čekaly na něj zástupy u vchodu pro herce a znovu vyvolávaly jeho jméno. Mlčky stál před nimi v příšeří letní noci, jen bílá kytička ženicha svítila na tmavém suknu jeho kabátu.

„Byla to kytice jeho zasnoubení se smrtí,“ napsal tehdy ve své zprávě o posledním vystoupení pařiče Jana Kašpara Deburaua jeden z jeho obdivovatelů, mladý literát Champfleury.

Pár dní nato, sedmnáctého června 1846, život velkého mima zhasl a rozhostilo se po něm smutné ticho.

OD PAŇÁCI K PIEROTOVI

Kdybychom měli stopovat tok jeho života až k pramenům, dostali bychom se z tohoto rušného zákoutí Paříže k nám, do českého Kolína. Jeho otec, Philippe Deburau, rodák z Amiensu, původně tkadlec, potom provazolezec, tam žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako prostý vojín rakouského pluku, k němuž se dal naverbovat. V Kolíně se také oženil s Kateřinou Kráfovou, chudou služkou, o níž víme jedině to, že jí bylo dvacet let a že neuměla ještě číst, ani psát.

Týden po velkém požáru, který zachvátil Kolín 24. července roku 1796, se sešel v děkanském kostele chudý hlouček, aby tu pokřtil chlapce jménem Jan Kašpar. Narodil se jako druhé dítě v rodině vojáka Deburaua, později k němu přibyly ještě dvě.

Když v té neklidné době přitáhly do Čech pluky sboru prince de Condého, vstoupil Philippe Deburau jako ošetřovatel do jeho lazaretu, prodělal s ním bludnou pouť po Evropě, ale nakonec se s rodinou pěšky vrátil zpět do Kolína. Pokoušel se tam získat povolení, aby se směl živit jako akrobat nebo loutkář. Marně – o tato „mechanická umění“, jak je označil krajský úřad, nebyl zájem.

A proto znovu do světa! Kudy se potáceli, těžko soudit. Asi Německem, Rakouskem, balkánskými zeměmi, došli až do Cařihradu a na všech štacích předváděli svá akrobatická čísla. Jen jedno je jisté: ne sláva, ale bída je provázela, i když se všichni tolik snažili.

Jen Jan Kašpar jako by byl z jiného hnízda. Nevydařil se, ničím se nepodobal svým mrštným sourozencům, nikdy se nenaučil balancovat na laně a metat salta na udusaném plácku. Provázel ho posměch a otcovy pohlavky. Ale i on si musí vydělat na chleba. Ať tedy dělá paňácu, jenž padá na nos, když napodoboval své sestry a bratra Frantu. Alespoň v tomto kontrastu jejich výkony líp vyznějí. Ať vybírá vstupné a přestávky bude vyplňovat obhroublými žerty, které se v té branži tradují od let commedie dell´arte. Je k tomu předurčen už svou figurkou – vytáhlý, samá ruka, samá noha, směšný už na pohled.

Takový byl úděl Jana Kašpara až do doby, kdy Deburauovi překročili hranice Francie a zakotvili v Paříži, aby se tu pokusili prosadit jako akrobaté.

A prosadili se. Byli tak dobří, že jim divadlo Funambules nabídlo angažmá za zhruba stejný plat, jaký si vydělávali na ulici, Jan Kašpar byl přijat „nádavkem“. Dělal statistu, hrál nepatrné roličky, byl zkrátka služkou pro všechno, až – jak se to občas v divadlech stává – zasáhla do děje náhoda. Nutný záskok. To když populární mim Blanchard náhle odešel po prudké rozepři s ředitelem z divadla. Bez Pierota se ovšem pantomima hrát nedá. Kdo ho nahradí?

Tenkrát si Jan Kašpar poprvé navlékl kostým, pomaloval obličej bělobou – a světe div se – ten hubený čahoun si rázem získal hlediště. Nepostával zbůhdarma v zákulisí.

Trvalo však ještě řadu let, než získal takovou autoritu, aby mohl prosadit vlastní představu Pierota.

JAKÝ BYL?

Jak vypadal a jak se oblékal pro roli svého Pierota a pro ostatní pantomimické role, dokládají dobové kresby, ale čím se stal vyhlášenou „legendou, jež předčila svou dobu a nesla její poselství na práh dnešní doby“, se zachovat nepodařilo. Jde o umění, které se nedá cele vyjádřit žádným prostředkem – umírá v okamžiku svého zrodu.

Pravda, jsou tu svědectví současníků, ale jejich slova vyjadřují jen subjektivní dojem, a to ještě jen v hrubých rysech.

George Sandová v něm například viděla umělce nad jiné vážného a svědomitého, jenž nikdy nebyl syt svým uměním.

„Neznepokojovat se tím,“ píše ve svých pamětech, „zda obdivuhodně jemné podrobnosti jeho fyziognomie a originalitu jeho výtvorů oceňují umělci nebo chápou naivní duše. Pracoval pro své uspokojení, aby zkoušel a uskutečnil svou fantazii, a tato fantazie, která se zdála tak spontánní, byla vždy nastudována s velkou pečlivostí…“

Přes šaškovství jeho divadelního žánru v něm viděla velkého umělce, jemuž přísluší titul Mistra.

Jeho Pierot se během let na hony vzdálil od všech předchozích Pierotů, jak se utvářeli po staletí. Tato pantomimická postava má totiž bohatou historii. Bílého mima lze spatřit už na pompejských freskách, šestnácté století přivedlo na jeviště Sierra, fanfaróna vždy nešťastně zamilovaného a klamaného, jenž se oblékal do dlouhé košile a hlavu pokrýval slaměným kloboukem, v Itálii se zrodil Pulcinella, jehož humor prozrazoval hlupáka, a přímý předchůdce Deburauova Pierota byl typ naivního a ospalého nešiky.

Deburau zasáhl nejen do masky, ale časem i do povahy této role. Někdejšího člověka volných mravů obdařil jemnými způsoby, jeho vulgární pažravost změnil v mlsounství, zhýralost v galantnost, šaškovskou nevázanost v jízlivý posměšek a přihlouplou naivitu v chytrost, takže toho nebylo zrovna poskrovnu.

Zatímco ostatní tradiční postavy pantomim reprezentují bohaté měšťáky, Deburauův Pierot zosobňuje lid. Je to pária, jenž si je vědom, že je bez práv, a proto se musí spolehnout jen na sebe. Je stále ve střehu, i v nejzamotanějších situacích umí zachovat ledový klid, má postřeh v očích a mrštné nohy.

To všechno vyjadřoval Deburau co nejstřídměji. Používal drobná gesta, místo obhroublého šklebu jen náznak úsměvu a prchavé rozvlnění obličeje. Nic mu nebylo vzdálenější než patos, vyumělkovanost a nepřirozenost.

Prostí lidé, kteří navštěvovali Funambules především, Deburauovi rozuměli; kdykoli se objevil na scéně, zavládlo v hledišti hluboké ticho. A přitom byl tento velký mim vázán librety, o nichž se těžko dalo mluvit jako o uměleckých dílech. Kam mohl dospět, kdyby pro něj psali hry autoři jeho úrovně. Nemohl se zcela vymanit z předepsané role, mohl ji jen uhladit, zjemnit. I scény svádějící k vulgaritě dokázal předvést s takovým vkusem, že se nemohly dotknout ani nejcitlivějšího diváka.

LID HO MILOVAL

Po překvapivém debutu našel Deburau svůj svět, jímž se stala prkna divadla Funambles, našel si obecenstvo, které ho mělo rádo, našel i ženu, s níž se oženil; a třebaže ho nouze neopouštěla, zdálo se mu, že se před ním otevírá šťastný život s výrazně nezapomenutelnou etapou.

Byl to jen prchavý přelud. Pocit štěstí mu nevydržel ani tři měsíce. Jen tak dlouho trvalo jeho manželství. Ovdověl, zadlužil se, a když se rozpadla i jeho rodina, zůstal zcela na holičkách.

Zbylo tu však divadlo, a tomu se vedlo dobře. Hrálo se denně sedm až osm představení, za Deburauem se hrnula polovina Paříže – ta chudší – jeho hvězda zářila stále jasněji. Jen jeho plat zůstával téměř stále stejný. To, co jiní herci dostávali za jediný večer, on dostal za měsíc. Nestěžoval si, nešilhal po lepším angažmá, zůstal věrný svému divadlu a svým divákům.

Jeho portrét by však nebyl věrný, kdybychom v něm viděli jen herce, jehož svět vymezují prkna jeviště.

Paříž v té době opět vřela. Když Karel X. rozpustil sněmovnu, do vlády jmenoval nejreakčnější royalisty a zrušil svobodu tisku, vyrostlo v ulicích přes čtyři tisíce barikád, na nichž padlo víc než dva tisíce Pařížanů. Když Lafayette obnovil Národní gardu, zaměnil Deburau svou rozevlátou halenu Pierota za tmavomodrý kabátec člena občanské milice. Získal tam opravdové přátele, kteří se za něj postavili v nejtěžší chvíli jeho života.

Pařížané věřili, že červencová revoluce zahajuje období svobody, nový proud vtrhl i do kultury, romantismus uchvátil mládež, která v Deburauovi objevila svého Pierota. Třicátá léta vynesla Deburaua k novým úspěchům, chodili se na něj dívat i herci velkých divadel. Opera mu nabídla oslnivé angažmá. Deburau odmítl. Měl rád své ubohoučké doupě Funambules, kde si s diváky i beze slov vzájemně tolik rozuměli. Nevyužil nabídky Opery ani k tomu, aby požádal o zvýšení mzdy ze mzdičky. Na to byl až příliš hrdý.

I tak se mu opět zdálo o štěstí. Těšila ho oblíbenost, kterou mu diváci nedokázali neprojevit, prožíval v pohodě nové manželství, radoval se z dětí.

Až přišlo kurevsky osudové černé pondělí 18. apríla 1836. Usmrtil člověka. Ten jemný, laskavý a dobrácký teoretik humoru v praxi Deburau měl náhle na svědomí nejtěžší vinu všech vin. Stalo se tak na cestě do vesničky a zapadákova Romainville, kam si jarního dne Deburauovi vyšlápli na výlet. Potkali se tam s družinou oprsklých mladých lidí, z nichž jeden začal Deburaua bezdůvodně urážet. To se ještě přemohl, ale když útočník plivl jeho ženě do obličeje, nedokázal již déle zachovat stoický klid, došlo ke střetu, při němž Deburauova hůl dopadla na hlavu mladíka, který ještě týž den zemřel.

Následovalo zatčení, vazba, čekání na soud, doživotní pocit zmařeného dne díky takovému kreténovi.

Nebyl obviněn z vraždy, ale i prosté zabití mu mohlo vynést až deset let nucených prací. Zachránit ho mohlo jen zproštění viny. A právě tenkrát prokázali jeho druzi z Národní gardy, jak moc mu věří a jak si ho náležitě váží. Zaslali soudu svědectví, v němž se za něj postavili – do jednoho muže je podepsal celý druhý prapor, k němuž Deburau vždycky patřil.

Soudní proces se konal 21. května. Prožívala to celá Paříž, nejen ti v soudní síni. Skončilo to tak, jak si přál Deburauův obhájce, mladý advokát Delange, jenž apeloval na porotu:

„Pánové, končím jediným slovem: Deburau strávil svůj život tím, že rozesmával, nuže, neodsuzujme k slzám tohoto počestného muže!“

Skončilo to tak, jak doufali Pařížané.

Porotě stačilo k poradě pouhých pět minut, aby jednomyslně prohlásila:

„Obžalovaný je nevinen.“

Zpočátku se Deburau bál opět vystoupit na jeviště. „Nemám k tomu srdce,“ psal z vězení svému příteli. „Nemohu se víc dotýkat hole, aniž by mě pálila a zastavovala srdce. Tato smrt bude vždy odstrašující blok mezi mým obecenstvem a mnou.“ Ale už čtvrtý den po verdiktu v procesu hrál a představení se stalo jeho triumfem.

„Nenajdeme snad odpověď na tajemství jeho umění spíš v jeho pohyblivém, dýchajícím a tedy živém odkazu smát se, než na faktech a legendách, které spolu tak dlouho svádí souboj o pravdu?“ ptá se Ladislav Fialka ve své předmluvě k zasvěcené knížce Jaroslava Švehly Deburau – nesmrtelný strýc pan Pierot. „Jeho pokračovatelé, ať již v bílých kostýmech a maskách pierotů, nebo v hadrech a parukách klaunů, přinesli něco z jeho klidu, balzám na nervy, pohybu a gesta až do našeho století stvořeného také pro balzám na nervy. Byla to tradice jeho sugestivního odkazu, co dalo základ ke zrození umění moderního mimu. Etienne Decroux a jeho žáci Jean Louis Barrault a Marcel Marceau, plni obdivu a úcty k Deburauově osobnosti, vytvořili svou inteligencí, představivostí a tvůrčí vůlí i schopností základy nové pantomimy, nového živého a laskavého umění smát se i navzdory sebevíce krušným okolnostem, toť úloha nejenom mima…“

LOUIS de FUNÈS 

(☼  31.7.1914  PARIS    ۞   27.1.1983  PARIS)

Nezněly slavnostní salvy ani netryskalo šampaňské, když přišel na radnici jako mlsný jazýček na ražniči Courbevoie Carlos Louis de Funès de Galarza a oznámil na matrice, že se z jeho manželství s paní Leonor Soto Reguerra narodil synek. Novorozeně v předvečer první světové války, to byla perspektiva starostí a strádání. Rodina ovšem na tom nebyla markantně tak nejhůře, neboť onen bývalý právník ze Sevilly a nyní prodavač diamantů a zlata věděl, jak obohacovat výrazně zdárně kulatý rodinný rozpočet.

Uvítali narození miminka jako dobré znamení rodu de Funès. Louis se brzy projevil: bude zvídavý a poučný bombarďák v roli chlapce. Ze všeho nejraději měl procházky s matkou, a to především na náměstí Bécon les Bruyéres, kde pozoroval příležitostné malíře, kteří se dívají nejenom po pařížských prospektech (uličkách), ale také do tváře zákazníkovi, aby jej v několika dalších chvílích zpodobnili, buď jako stínovou kresbu anebo jako celobarevný portrét. A co je přitom za přípravu a také smlouvání a pitvoření! Malý Louis tohle živnostenské divadýlko neznal jenom z domácího obchůdku, ale také z trhů. Když se večer vrací domů, napodobuje malíře a obchodníky a handlíře a návštěvníky, a rodina vidí, že chlapec má přinejmenším nadání mimické a pozorovací, že je to vnímavý talent.

„Stane se obchodníkem, ale drahým kamenům nerozumí, lépe by bylo, kdyby šel do učení k sousedovi.“ Rozhodne otec. A pro Louise to znamená přejít od diamantů k majiteli, který se zabývá tabákem, cigaretami, doutníky a rájem (hořícím snem) kuřáků. Louis tedy nastupuje do svého prvního učednického fleku. Očividně zahálí, stagnuje, a protože není v učení sám, rád by něco podnikal, když už ne proti šéfovi, tak aspoň proti kanárkovi, jenž v rodině majitele hraje prim. Louis vymyslí fígl: pomocí podvazkové gumy a vlásenky kanárka odstřelí. Je to špatný vtip a konec jednoho učednického místa s ostudou. Samozřejmě, že rodina už cosi asi tuší; má co dělat nejenom se zvídavým komediantem, ale především dost obtížně zvladatelným naturelem. A tak vše další nechá na něm. Louis se také podle toho zařídí. První nápad je, že by se chtěl stát fotografem. Náhoda jej dá dohromady s Germaine Dulasovou. Ta nejenom se stane jeho sexy pistolnicí intimních labužnických a labutích jezírek vášně a prozradí mu ledacos o světě fotografování, ale dokonce se svým přítelem, kameramanem Henri Decalem, začíná první filmové pokusy na epizodách, ve kterých může vlastně hrát kdokoliv. Proč by si nemohl zahrát i pohyblivý a vtipný gauner z ulice, který se jmenuje Louis? Zahrál si. Jenomže na takové podnikání je potřeba nejenom přátelství a dobré vůle, ale také peněz. A těch nebylo dost a Louis byl z finančního skóre přebytečný.

Skončilo se druhé povolání.

Jednoho dne, tak jak tudy chodíval častokrát, jej upoutá na Rue de la Boetil inzerát: „Hledá se průmyslový výtvarník!“ Není to záblesk štěstěny? Ten inzerát nabízí Louisovi příležitost. Už stojí v přijímací kanceláři firmy Labourdette a kromě toho ví, že šéf firmy je otec známé herečky Eleny. Svitne naděje. Ale nesvítí dlouho, protože se brzy seznámí s tím, co se vlastně od něho očekává. Nikoliv kopírovat, ale samostatně vytvářet konstrukce na karoserie. To je pro Louise příliš silné sousto. Ví to už ve chvíli, kdy mu sice chtějí kamarádi pomoci, ale on dobře pochopí, že je bez šance. Louis ví, že najít zaměstnání bez nejmenšího vztahu k práci bude asi nejtěžší, především pro něho samotného.

Pestrá nabídka knih jej přivede do velikého knihkupectví.

„Nebylo by volné místo? Mám knihy rád!“ Řekne zcela upřímně a je ohromen odpovědí:

„Samozřejmě, můžete nastoupit ihned a s knihami budete v kontaktu od rána do večera.“

Louis de Funès nastupuje ve velkém pařížském knihkupectví jako účetní šiml cifršpión.

„Dělal jsem v různých odděleních knihkupectví, provokovalo to moji fantazii, ale nikdy to netrvalo dlouho, aspoň tak dlouho, abych si neuvědomil, že počítám nikoliv čísly, ale především svojí hlavou a ukázkovým mozkem.“

Brzy knihkupectví opouští bez iluzí, a je znovu bez práce, maléry pana účetního snaživce. Být bez šance v období před vánoci na člověka doléhá obzvlášť tíživě, Louis si to uvědomuje, a proto hledá usilovně další možnosti. Nabízí své služby obchodnímu domu dobrého a solidního majitele. Udělá několik návrhů a má úspěch. Tady může uplatnit zkušenost fotografa i tvůrce, tady může dát zelenou své fantazii. Plně toho využije. Dostává nové a nové úkoly a je stále vtipnější. Vrchol jeho aranžérského nápadu je pyramida 300 lahví Eau de Cologne. Výborný nápad, leč vrchol pyramidy upadl a postupně ničí další láhve. Parfém teče jako neukázněný horský vodopád. Pěkný filmový gag, a autor dostává na hodinu výpověď. Co jiného také mohl očekávat. Vyhazov jej nikterak nepřekvapil. Ale co s budoucností?

Píše se rok 1939. Louis musí splnit svoji občanskou povinnost. Hlásí se tedy  podle všech občanských pravidel do vojenské služby. Měří 164 cenťáků, ale to nic neznamená, armáda potřebuje i zakrslejší vojáky do zbraně, nicméně verdikt lékaře zní: NESCHOPEN. Tohle Louise zaskočilo. Proč právě on musí slyšet to zamítavé stanovisko, NE?!?! Pronásleduje jej toto rozhodnutí. Odvolá se k civilnímu lékaři a ten mu potvrdí, že je všechno legální, a že takové muže armáda potřebuje. Pravda vyšla najevo poněkud později a odpovídá zcela pozici funèsovské. Ukázalo se, že došlo k záměně lejster, a choroby, které zabraňují vstupu do armády, přiřkli omylem Louisovi. Další gag, který vymyslel režisér život, přesněji administrativní zbrklý překlep. Louis Funès tedy nepůjde do druhé světové války jako excelentní bavič a spisovatel Antoine de Saint Exupéry, to je už jisté. Ale také nemá další zdroj obživy. To je druhá „jistota“, se kterou musí chtíc nechtíc počítat. Toulá se uličkami pod Montmartrem a dívá se za výklady a také z okna barů a nočních podniků.

„Hledá se pianista!“ Inzerát má sílu úderu blesku. Proč by ne? Rozhodně je to lepší než být tabáčníkem, konstruktérem, nepovedeným fotografem. A tak se malý podnik na Pigalle stává jistotou Louise de Funèse. Smlouva pianisty je poněkud tvrdší, ale na začátek se musí vydržet, zatknout zuby. Hraje od sedmnácti hodin do pěti do rána za fixní plat. Stará se o hluchá místa na programu a musí vymýšlet, jak by hodnotně zvelebil večer, aby hostům lépe chutnalo. Najíst se může po pracovní době. Je to sice kruté sparťansky a sportovně, ale je ve svém živlu. Dokonce šéf souhlasí s tím, aby oživil hru na klavír menšími výstupy, spočívajícími především v imitacích a v nesmělých začátcích comédie del arte.

Louis začíná také spořit, protože si uvědomuje, že mu stále ještě chybí to podstatné, aby uskutečnil svůj chlapecký sen a stal se vyhledávaným komikem. Neví nic o herecké technice, neví nic o stylizaci, o tom, co všechna tajemství herecké branže ještě prozradí připravenému donu chichotu. Z našetřených prostředků navštěvuje soukromou školu Simona. Ten už „udělal“ mnoho hvězd, má prvotřídní pověst mezi francouzskými intelektuály; že Louis de Funès může chodit k takovému mistrovi, toho si velmi považuje. Večerní hra v kavárně obyčejně přivede vnímavého člověka k prospěšným známostem. Mohou být všelijaké, ale Louis udělal dobrou zkušenost především s tanečním párem, se kterým se setkal. Robert Dhéry a Collete Brosset, to byla jména, která znalo mnoho Pařížanů. Louis se může pochlubit tím, že se s nimi spřátelil. Znamenalo to mnoho pro jeho budoucí kariéru.

Brzy si hosté všímají, že pianista není bez talentu. Dostává další příležitosti a hraje také pro Jazz–club. Dvanáct hodin stejný šlágr sice není nijak zvlášť veliké umělecké vzrušení, ale setká se přitom s předními představiteli New Orleans–jazzu a především jej zaujme pianista klubu a také sekretářka: sama nejraději brnká prsty klasiku. Louis je okouzlen klasickou hudbou v nóbl šarmantním podání, tedy interpretací a především značně přitažlivou interpretkou. Brzy si zapamatuje její jméno a v noci mu zní do snu její vemlouvavý hlásek. Jeanne Barthélémy de Maupassant je jeho dostihnutý idol. Stane se jeho první zásadní atraktivní láskou. Barthélémy svolí k sňatku. Obchody v nočním lokále šly sice mizerně, ale vztah těchto dvou dokáže všechno s úsměvem na tváři překlenout. 22. srpna 1943 vrcholí veselka. Byla velmi skromná a v duchu Funèsmagorie. V intimním prostředí, na ulici De Maubeuge se objevilo pár přátel. Dostali opékané špekáčky a jedenáctiprocentní víno. Tedy obřad bez šampaňského, bez kuřat nebo ústřic.

Mládí a smysl pro humor svatebčanů však dokáže všechno překonat zdárně. Když komentují francouzské noviny Funèsovy začátky, vracejí se k jeho cestě mezi devatero řemesel a desáté bídy a píší:

„Louis de Funès, komik Francie, nemůže zapomenout na to, že 36 let svého života měl hlad a 21 900 hodin hrál na klavír v přeplněných lokálech Montmartru, aby si vydělal na živobytí. Nyní je syt a inkasuje milióny, ale sám prohlašuje: „Měl jsem tak dlouho hlad, že jej pociťuji dodnes.“

Pianista z Pigalle se tedy zavedl. Dnes už má nabídky od takových podniků jako je Ascot na Champs Élysées, Gavarny na Pigalle, Horizont na Rue Vignon, Lauby na Rue de la Ferme.

RAKETOVÝ START

Je už jenom otázkou času a dobrého rozmaru, kdy se dostane Louis de Funès k první roli ve filmu.

Vystoupí z metra vagónu první třídy. Daniel Gélin, přítel ze studia Simon, vystupuje z vozu druhé třídy a vybízí ho:

„Ráno mi cinkni na můj telefon, mám pro tebe jednu roli.“

Jak se dá po takové výzvě dobře spát? Je to ten první, důležitý krok ke kariéře? Pomůže náhoda nebo stará dobrá známost? Jak skončí druhé kolo toulek za příležitostí budoucího „komika Francie“?

Bernard Bliér odřekl roli a Louis de Funès ji převzal. Životní zkušenost říká, že nejlépe je „udělat se“ v záskoku. Začal zkoušet se skupinou mladých herců. Louis byl sice nejstarší (30), ale bezpečně uplatňuje svůj talent od pána Boha. Premiéra hry, kterou hraje vedle filmové epizody, byla v Chopin–Pleyel Saal. Očekávali plný, napěchovaný sál a přišlo něco okolo deseti zvědavců, pro ně důležitých. Žena, matka, rodiče ostatních, merde, to bylo jádro obecenstva. Nejdůležitější osoba pro další cestu Louise však byla Madame Doufeuil, vedoucí Gaité Montparnasse. Nabízí férovou šanci. Šance se mění v konkrétní hostování v divadle po dobu šesti měsíců.

Ředitel Studia Champs Élysées je spokojen a dává Louisovi různé role, dokonce i dámské. Později toho dokonale ve filmu využije. Jednoho večera přijdou do baru Collete Brossetová a Robert Dhéry, když předtím sklízejí nemalé úspěchy v Divadle La Bruyére, frajere. Louis dělá všechno proto, aby je zaujal. Moc se mu to nezdařilo. Ten večer dostal volno, aby mohl oslavit narození svého druhého syna Oliviera. Štěstí se dostaví se smůlou. Nebo zaplete jako vánočka se šálkem dobré Jihlavanky na severu u hotelu Ještěd? Tak jak to v životě chodí. Důležitý však je pro něho rok 1946, kdy se setká se svým přítelem v Jazz–clubu Jacquesem Beckerem; nabízí Funèsovi roli „Antoine a Antoinetta“, ve velmi úspěšném filmu, kde hlavní role vytvářejí Claire Maffei a Roger Pigaut. Malá role, několik vět, několik gagů. Takový je start Louise de Funèse, ale domníváme se, že se málokterý herec plátna může pochlubit tak raketovým startem jako právě tento nenápadný pan gag a pan gagarin rakeťák Francouz. Od roku 1950 do roku 1952 stihne natočit bratru 27 filmů. Filmy, ve kterých účinkuje sice jen v malých, ale zajímavých epizodách. V roce 1953 například točí 13 filmů, důležitý je středometrážní film „O smíchu“ s Maurice Régamey. Sám ztvárňuje na plátně učitele smíchu.

Jaké jsou to vzory, formující budoucího krále komiků Francie? Na prvním místě Charlie Chaplin, ale také Buster Keaton i Laurel a Hardy. A jaký názor má na komiku sám Louis de Funès?

„Pro mne znamená vaudeville tragédii. V Oscarovi se lidé smějí, i když mne pronásleduje jedna životní katastrofa za druhou a já jí musím čelit ostražitě nanovo. Nechci být jakýmkoliv klaunem, kdybych si dovolil jemný a decentně nenápadný humor, vím, že by se obecenstvo nenechalo strhnout mým výkonem.“ A jakými filmy tedy Funès začíná zářit? Jean Steli mu nabízí roli ve filmu „Satan a svatební cesta“ (1945). O rok později točí 4 filmy, z nichž nejdůležitější je „Antoine a Antoinetta“. V roce 1948 zaujal rolí ve filmu Bernarda Laboura „Rytíř svého krále“. V roce 1949 točí 9 filmů, ale nezapomenutelný zůstává především „JO“ v režii Ivese Campiho. V roce 1950 sedm filmů, nejzajímavější „Rudá růže“ Jeana Ciamapiho. V roce 1951 zaujme „Náměsíčník Bonifác“ v režii Maurice Labro, ale točí ještě 9 celovečerních snímků. V dvaapadesátém roce deset výkřiků filmové módy smát se, kdy zaujme především rolí ve filmu „Víkend v Paříži“. V roce 1953 točí třináct filmů, ale přetrvává především „Fantastická láska“ s Michelem Simonem. Ve čtyřiapadesátém hraje v „Napoleonovi“, dále ve snímku „Frou, frou, Pařížanka“, v roce 1955 je to komedie „Otec, matka, moje žena a já“ v režii Jeana Paula Le Chanoise.

A tak bychom mohli jmenovat titul za titulem, kde jenom pestrost žánrů a mnohotvárnost příležitostí zůstává trvalým dokladem cesty tohoto komika, který hraje samozřejmě nezapomenutelné role vedle rolí silně zapomenutelných, je to jako s ženami a sexem. Připomeňme si aspoň spolupráci s Jeanem Maraisem a Rochefortem ve filmu „Kapitán Fracasse“ a „Candide čili optimismus 20. století“, který podle Voltaira upravil a natočil Norbert Carbonaux.

Filmoví historikové a publicisté Francie, zabývající se dědictvím Louise de Funèse, dělí jeho tvůrčí období do tří etap. Ta první etapa se nazývá „80 malých filmů“, ta druhá „Konec nevinnosti“ končí rokem 1956. Natočení filmu „Četník ze Saint Tropez“ pokládají za kapitolu začátku veliké kariéry.

ČETNÍK, OSCAR, FANTOMAS!

Natočí ještě film „Ďábel a deset příkazů“ (1961), ale pak přichází veliký svátek v divadle, protože 29. ledna 1961 byla premiéra Oscara.

„Klame komickým vztekem, střihá grimasy, je to mim burlesky, je to mistr stylizace. Nelze se domnívat, že jde o humor strýčka Donalda, ale je možné připustit: i z něho si cosi vzal, stejně jako grimasy Pepka námořníka a tančícího Pierota. Mění a povyšuje grotesku do bláznivé podoby, která má bezpečně surrealistickou inspiraci.“ Asi tak je možné zaznamenat ohlasy pařížského tisku, který jej neváhá po premiéře Oscara srovnávat s Maxem Dearlym, nejslavnějším komickým představitelem předválečné epochy filmového průmyslu. 23. listopadu 1962 oslavuje 1 200 představení. Pět let čekala divadelní aktovka na to, aby se jí ujal filmový režisér a Eduard Molinaro natočí jeden z nejúspěšnějších filmů, komerčně především, jenž se pohyboval na prvním místě nejnavštěvovanějších filmových komedií Francie.

V lednu 1973 se herec loučí s vyprodaným sálem, protože jej čekají další povinnosti a protože ví, že dal své roli ze sebe všechno. „Mistr aktivity, fenomén póz, energie a poučných pozicí“, jak jej přibližují kritikové, natáčí „Četníka ze Saint Tropéz“ a „Fantomase“ a sám se vyjádří: „Za všechno, co jsem udělal v divadle a ve filmu, vděčím Oscarovi, Velkému valčíku (divadlo), Četníku a Fantomasovi“ –(1964).

Začíná točit s Bourvilem a kritikové se ptají, zda na něho nežárlí, nebo necítí silnou konkurenci. „Ba naopak, Bourvil náleží ke komikům, se kterými tuze rád spolupracuji.“ Dobře známe filmy „Fantomas proti Interpolu“ (1965), o rok později „Louis v zemi neomezených možností“ (1966).

Zajímavá kapitola v jeho životě je spolupráce s Jeanem Gabinem. Točí spolu dva filmy. „Dva muži, prase a noc v Paříži“ a „La Tatou“ (1967). Na otázku, jak se mu spolupracuje s Gabinem, odpovídá: „Moc kouří, a potom má špatnou náladu. Něco o tom vím, protože také moc kouřím. Když točí Gabin, nesmí spadnout na zem ani špendlík, když točím já, může být povyk, a já si do toho ještě nechám pustit hudební kulisu. Takový markantní je mezi námi rozdíl.“

Funès váhá před nabídkou, se kterou přichází Jean Michel Rouziére, aby hrál v Theatre du Palais „Lakomce“ nebo „Tartuffa“. Byl to jeho dávný sen. Prozatím dává přednost filmu. Roman Polanski mu nabízí hlavní roli ve snímku „Dobrodružství Jakoba Rabbiho“ podle scénáře Gerarda Oury + Deniele Thomsonové. Točí pět měsíců a připravuje tisícovku nejrůznějších gagů ve filmu. Scénáristé mu zcela záměrně dávají možnost prostoru, aby směl před kamerou improvizovat. Scény se natáčely na letišti při běžném provozu v Orly. Proto bylo žádoucí některé záběry opakovat až dvacetkrát. Udržet si v takovém pracovním nasazení dobrou náladu, je opravdu na hranici lidské snesitelnosti a střízlivosti. Funès tu hranici zmáhá neustále žoviální náladou. Film sklízí velikánský úspěch ve světě, přináší nové možnosti hlavnímu aktérovi.

„Změnilo se po velikých ovacích něco ve vašem životě?“

„Dříve jsem špatně usínal, nyní spím samozřejmě klidněji,“ odpovídá Louis de Funès, ale později velmi rozvážně bilancuje.