PABLO PICASSO – VYPRACOVANÝ VÝPRAVNÝ ČUMÁČEK BEJKA ZE SEDLA A ŘÍDÍTEK

Sochařské dílo Pabla Picassa zůstává neprávem hluboko ve stínu jeho grandiózního malířského díla (hahaha). Jako by tato část kreativity byla chudou příbuznou jeho šmudloobrazů a grafik. Tyto předsudky šly někdy tak daleko, že se dlouhou dobu pohlíželo na Picassovy struktury skulptury jako na pouhého malířova vrtocha, jako na svérázný způsob relaxace, únik od dotěrného malířského stojanu a palety. Ale Picassův odkaz čítá bezmála sedm set soch, skulptur, plastik a trojrozměrných objektů. I kdyby Picasso v životě nevzal do ruky štětec, nikdy nic nenamaloval a byl pouhopouhý sochař, už jen na základě tohoto invenčního přínosu by si zasluhoval vyšší uznání a zajistil světovou proslulost.

Sochařské aktivity prolínají celým jeho dlouhým životem. Už jako malý hošík modeloval různé drobné předměty, figurky lidí i zvířat do vánočního betléma. První bronzová soška Sedící ženy je z roku 1902. Po roce 1912 jsou to již četné „kresby v prostoru“, plastiky tvarované z pomačkaného papíru nebo trojrozměrné konstrukce z vlnité lepenky, plátna či dřeva. Ještě později se výrazněji prosazují kovové materiály, umělecké předměty z omalovaného bronzu a ze železa, drátěné konstrukce, velké plastiky z vykrajovaného plechu umocněné barvou. V přepestré škále použitých materiálů nechybí ani beton, do něhož ryl rozměrné reliéfy jako Egypťan hieroglyfy do obelisku. Picassovy velké plastiky a monumentální skulptury, vytvářené podle jeho návrhů, se nacházejí v exteriérech nejen v rodném Španělsku, domovské Francii, ale i ve Skandinávii = ve Švédsku zrovna brutálně hoří, má panenko, skákavá, akry vysušeného lesa, USA a jinde.

Ve čtyřicátých letech a na začátku let padesátých s oblibou zapracovává do svých skulptur, často megablast formátů, odložené předměty denní potřeby i vyložený odpad, věci ze „starého železa a rezivějící použitelnosti“. Činí tak s obdivuhodnou vynalézavostí, hravostí, umem a humornou nadsázkou. Technice asambláže, seskupování nesourodých předmětů z odlišných materiálů, věnuje mimořádnou energii a vytváří až šokující kompozice. Tak třeba na ztvárnění kypré postavy Miss Venuše mu stačí dvě salátové mísy. Jeho Koza (1950) má vypouklé břicho vytvořené z proutěného košíku, rohy z prutů keře vinné révy a mohutnou zadnici z osvětlovacího tělesa, vše umně skryto, takže celek působí jako bronzová socha a patří k Picassovým nejznámějším bronzům. V témže roce vzniká i Žena s dětským kočárkem (1950) a ten kočárek pochází ze skládky šrotu. Na čelo a šikmou čelist Opice (1952) použil dvě dětská autíčka z hračkářského obchodu a na její ocas rukojeť z pánve na smažení volských ok.

K tomuto tvůrčímu postupu „montáže“ se řadí i výtvory ze součástí bicyklu. Je to především slavný Bejčí čumáček (1943), který Picasso, sám vášnivý milovník a velký obdivovatel býčích zápasů a toreadorů, modeluje vzájemným skloubením úzkého protáhlého sedla (zdá se, že pořádně vysezeného) a nahoru zvednutých řídítek s oblouky, představujících rohy. Ze dvou součástek závodního kola tak spontánně vzniká hlava zvířete. Bejčí čumáček časově přesně zapadá do období tvůrčí práce na Muži s jehnětem (1944), kterému předcházela v letech 1942 až 1944 celá řada pomocných skic a přípravných návrhů. Dílo, považované za mistrnou ukázku Picassova sochařského génia.

Neméně odvážným využitím dílů jízdního kola je jejich začlenění do kompozice nazvané Kozí lebka a láhev (1951). Tentokrát kromě sedla a řídítek posloužilo umělci, tehdy již sedmdesátiletému, ještě torzo náboje kola s jednou přírubou a pahýly drátů. Kozí lebku vytvořil osvědčeným postupem ze sedla a zahnutých řídítek. Ve vedle stojící láhvi je jeden velký „květ“ imitovaný přírubou náboje s krátce zaštípanými paprsky. Na rozdíl od Bejčího čumáčku, kde je komponentům ponechán původní povrch, tuto kompozici umělec dotvořil barvami. Picassova Kozí lebka a láhev je ve sbírkách nadace založené měďařským magnátem a sběratelem obrazů Solomonem Robertem Guggenheimem. Sbírky Guggenheimovy nadace jsou součástí Muzea moderního umění v New Yorku.

Jméno Pabla Picassa má spojitost i se Závodem míru. V roce 1948, ve stejném roce, kdy byl uspořádán první ročník tohoto mezinárodního etapového závodu, se sjíždějí význační kulturní činitelé z mnoha zemí světa, mezi nimi i Pablo Picasso, na mírovou konferenci do polské Wrocławi. Zde Picasso poprvé ztvárnil svou proslulou holubici jako symbol míru. Tato Picassova holubice se potom objevovala dlouhá léta na trikotech vedoucích jezdců Závodu míru – žlutém, pro nejlepšího jednotlivce, a modrých, pro nejlepší družstvo.

PABLO PICASSO (☼ 25.10.1871 MÁLAGA, ESPAÑA – ۞ 8.4.1973 MOUGINS, FRANCIE) – španělský malíř, grafik a sochař, vůdčí osobnost moderního výtvarného umění dvacátého století s rodným jménem Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Martyr Patricio Clito Ruíz y Picasso. Po absolvování uměleckých škol v Barceloně a Madridu žil od roku 1904 v Paříži, později na francouzském venkově, kde i zemřel. Jeho tvorba zasahuje do různých stylů a teoretici umění v ní rozlišují modré, růžové, černošské, klasicistní, romantické, expresivní i jiná bláznivější období. Proslulým obrazem Slečny z Avignonu (1907) předznamenal kubismus, za jehož zakladatele je spolu s Georgem Braquem považován. V době španělské občanské války stranil republikánům a pod vlivem bombardování malé baskické vesnice německými letci namaloval epochální obraz Guernica (1937), symbolizující odpor proti válce. Guernicu převezli do Madridu až po pádu Frankova režimu.

SONJA HENIE: PAPÁ KRÁLOVNY PIRUET

Představit si tu něžnou věčně mladou blondýnku, jak se pachtí na bicyklu, není zrovna snadné. Budiž tedy hned na začátku zdůrazněno, že na kole nikdy nejezdila. Pro samé bruslení neměla na šlapání do pedálů sebemenší pomyšlení. Přesto však bicyklu za mnohé vděčí. Byť nepřímo, přeneseně, prostřednictvím otce. Ten už coby mladík sotva dvacetiletý zle proháněl na velodromech šampiony zvučných jmen. Za jeho úspěchy se musíme vrátit dost do historie, až do doby, kdy cyklistika prožívala svůj boom.

Na sklonku století, v devadesátých letech, mělo už nejedno evropské a americké velkoměsto klopenou dráhu a brzy se pořádala i cyklistická mistrovství světa. První v Chicagu v roce 1893 a rok nato přivítaly nejlepší dráhaře planety Antverpy. Tam zazářil Hans Wilhelm Henie (7.9.1872 Oslo – 10.5.1937 Oslo), když zvítězil v závodě vytrvalců na sto kilometrů za vodičem. Vodící motocykly v té době ještě nebyly a závodníkům rozrážela vzduchovou bariéru vícesedadlová kola, nazývaná „multipletty“. Porazil tehdy favorizovaného Angličana Greena a van Oolena z Belgie, i plejádu závodníků ze zemí, v nichž cyklistika zapustila početnější a pevnější kořínky než v zemi fjordů, jeho vlasti. V dalším světovém šampionátu v roce 1895 v Kolíně nad Rýnem skončil Henie v téže disciplíně třetí a vynikající formu si podržel až do roku 1900, kdy dojel druhý za francouzským cyklistou Bastienem. To bylo na pařížské dráze v Parc des Princes a závodilo se již za motorovým vodičem, motocyklem s petrolejovým motorem.

Hans Wilhelm Henie patřil k elitě dráhových cyklistů konce devatenáctého století. Co však jsou jeho sportovní úspěchy ve srovnání se Sonjinými? S její šňůrou deseti po sobě jdoucích zlatých medailí z mistrovství světa a šesti z mistrovství Evropy. Všechno krasobruslařské zlato světa – i to olympijské ze Svatého Mořice, Lake Placid a Garmisch Partenkirchenu, patřilo jen jí. Po celých deset let suverénně vládla na ledových zrcadlech, na nichž fascinovala moderním stylem a tanečním pojetím s baletními prvky. Severská královna – s proslulou bílou rádiovkou místo koruny.

Když se Sonja narodila, nechybělo tátovi moc do čtyřicítky a kolo už dávno odpočívalo. Na cyklistickou dráhu v Bygdöy, která bývala jeho druhým domovem, zbyly pouze vzpomínky. Tehdy už byl váženým velkoobchodníkem s kožešinami, čestným členem Klubu velocipedistů v Oslo a jako jeden z prvních v norské metropoli řídil vlastní automobil. Postavou pěkně vypasenou nepřipomínal slavného sportovce, jehož dům zdobilo více než půldruhé stovky cen a uznání. Nejen z cyklistických závodů, ale také z rychlobruslení, skoků na lyžích a dalších sportů.

Sonja vyrůstala s bratrem Leifem, který ji naučil základům bruslení. A byla žačkou nadmíru učenlivou. Otec záhy rozpoznal její nevšední nadání a vzal vše do svých rukou. Malé útlé děvčátko s pihami od skandinávského slunce se vydalo na dráhu sportovní hvězdy první velikosti. Za vydatné podpory sportumilovného otce, který byl rádcem a opatrovatelem, trenérem a koučem, metodikem i psychologem. Ale také tiskovým mluvčím, šéfem propagace a manažerem. Neváhal investovat do choreografie, kostýmů, reklamy a vyjednával exhibice, revuální výstupy, filmová angažmá, aby vynaložené prostředky co nejlépe zužitkoval. Otec Henie byl zkušeným obchodníkem, dobře rozuměl reklamě a vyznal se v podnikání. Sonja později vzpomíná:

Papá Henie, jak ho nazývali v bruslařském světě, bojoval se mnou v bruslařských válkách jako můj generál. Právě jeho intuice, vedení a povzbuzování, jeho znalost lidí a všech triků v soutěžení a obchodu mi pomohly proplout úskalím amatérských mistrovství i branami Hollywoodu. Nebýt Papá Henie, nebylo by snad ani mé kariéry.

Sonja měla mimořádný talent, nezlomnou vůli a obrovskou chuť vyniknout, ale bez Wilhelma by nikdy nedosáhla absolutních výšin. Možná, že spojení – Sonja Henie a bicykl – není tak absurdní. Je docela pravděpodobné, že kolo stálo v pozadí jejího oslnivého životakaleidoskopu. Kde jinde získal otec Henie tu rvavou ctižádost a manažerskou rutinu, se kterou vedl dcerku přímočaře k vrcholu, než na cyklistických oválech? Tam bylo zapotřebí širokých loktů a uspěl pouze ten, kdo se vyznal v tlačenici.

Jednou Sonja přece jen do světa velké cyklistiky nahlédla. Pořadatelé šestidenních závodů v Berlíně ji před 90 lety pozvali k zahajovacímu ceremoniálu, kterému měla půvabná olympijská vítězka, s medailí ještě se lesknoucí novotou, dodat na atraktivitě. Přijela tam s rodiči přímo z Londýna, kde se připravovala na další vrcholy sezony. Na velodromu byla zahrnována mimořádnou pozorností a obdivem ze všech stran. Ale jen ona. Sonjin otec stál při slavnostním startu v ochozech, nepoznán a zapomenut, mezi ostatními diváky. Neodpustitelné faux pas organizátorů, kteří neměli ani ponětí o Henieho cyklistické minulosti. Co však byly jeho sportovní úspěchy ve srovnání se Sonjinými zázraky?

Cyklista Henie a krasobruslařka Henie – jejich příbuzenský vztah zůstává veřejnosti málo známý. Z jakých důvodů? V době, kdy Hans Wilhelm vozil vavříny z evropských velodromů, nemělo Norsko vlastní cyklistický svaz, a tak často jezdíval pod dánskou vlajkou. A mezi otcovým světovým triumfem z roku 1894 a prvním dceřiným z roku 1927 uplynulo dlouhých třiatřicet let.

SONIČKA HENIE (☼ 8.4.1912 – ۞ 12.10.1969) – norská krasobruslařka, která uměleckým pojetím povýšila krasobruslení na tanec na ledě. V roce 1926 získala stříbrnou medaili na mistrovství světa a v letech 1927 až 1936 na mistrovstvích světa již nepřetržitě vedla. Také na mistrovstvích Evropy nenašla přemožitelku od roku 1931, kdy se konalo poprvé, až do roku 1936. Trojnásobná olympijská vítězka z let 1928, 1932 a 1936. V roce 1937 obdržela za své výkony norský řád svatého Olafa. Potom se usadila v USA, kde vystupovala v revuálních kabaretech a točila filmy v Hollywoodu. V roce 1945 vyšla v New Yorku její autobiografická kniha Wings on My Feet, přeložená do češtiny jako Tančící brusle. Nejlepší krasobruslařka všech dob, legenda světového sportu.

THOMAS STEVENS – SVĚTOBĚŽNÍK NA VYSOKÉM KOLE

Kolo odjakživa lákalo k dalekým výpravám za poznáním a dnes by již asi nikdo nespočítal, kolik cyklistů se vydalo na cestu kolem světa. Prvenství mezi šlapajícími „globetrottery“ však napořád zůstane anglickému cestovateli Thomasovi Stevensovi, který v letech 1884 až 1886 uskutečnil takovou odyseu jako první Homér s itinerářem. Bylo to v době, kdy kralovalo vysoké kolo a ještě nebyla vynalezena pneumatika plněná vzduchem.

V San Franciscu koupil Stevens kolo Columbia „Standard“ s padesátipalcovým předním kolem a pár týdnů trénoval v okolí města. Po této kratičké přípravě se vydal na velkou jízdu. Rozvrhl si ji do tří ročních úseků, mezi nimiž byly delší zimní přestávky. První úsek byl americký a projel ho od oceánu k oceánu, ze San Francisca do New Yorku. Z Friska vyjel 22. dubna 1884, a když po pár desítkách kilometrů silnice skončila, octl se sám v divoké přírodě. S obtížemi překonával pohoří Sierra Nevada a málo obydlený Západ; bez udržovaných cest, s členitým terénem, s nedostatkem mostů přes řeky byl zatěžkávající zkouškou pro jezdce i jeho kolo. Využíval chodníků kolem tratě Pacifické železnice, hluboká údolí mu pomohly zdolat dřevěné viadukty, na nichž se nevyhnul nebezpečnému střetu s projíždějící lokomotivou a soupravou vagónů. Do úzkých tunelů si netroufal a raději je obcházel velkými oblouky těžko schůdnou krajinou. Nejméně třetinu cesty kolo tlačil a v jeho sedle se neobešel bez pádů, z vysokého kola poměrně nebezpečných. Teprve na východ od Velkého solného jezera narazil na vyježděné cesty dostavníků. Nesčetněkrát hladověl a žíznil, ale uchvacovala ho čarokrásná scenérie krajiny, hluboký zážitek v něm obtiskl panorama pohledu na coloradské Rocky Mountains. Po překročení řeky Mississippi se cesty již zlepšily a Stevens dojel přes Chicago, Cleveland, Buffalo a Boston dne 5. srpna do New Yorku. Dostalo se mu tam nadšeného přivítání jako prvnímu cyklistovi, který projel na kole napříč USA, od břehů Pacifiku ke břehům Atlantiku.

Na konci amerického putování se Stevens seznámil v Bostonu s bývalým plukovníkem unionistické armády Albertem Augustem Popem a uzavřel s ním smlouvu na publikování svých dobrodružných zážitků v časopísmu Outing Magazine. Pope byl velmi podnikavým a zámožným člověkem, mimo jiné se též zabýval dovozem anglických kol do USA. Později sám položil základy americkému průmyslu jízdních kol, když začal vyrábět vysoká kola Columbia, která s velkým úspěchem vyvážel i do Evropy. Pro Stevense mohl být ideálním sponzorem, ale tak daleko plukovník nešel. Neudělal víc, než že přítele vybavil na delší cestu novým lepším bicyklem. Stevens tak mohl vyměnit své staré otlučené kolo s odprýskávajícím lakem za zbrusu novou niklem se lesknoucí Columbii „Expert“. A když odplouval lodí „City of Chicago“ do Liverpoolu, měl v kapse smlouvu, podle níž se stal dopisovatelem Outing Magazine.

Evropský úsek cesty vedoucí přes Londýn, Paříž, Mnichov, Vídeň, Budapešť a Bělehrad do Istanbulu byl pro cestovatele nejpříjemnější a absolvoval ho jako čajíček levou zadní. Z Istanbulu pokračoval Malou Asií až do Teheránu, kde ho dokonce osobně přijal perský šach. Tam využil přestávky v jíždě k přípravě poslední části cesty. Ta byla nejexotičtější, ale také plná strádání, rizik, rozčarování a nepochopení místních úřadů.

Začalo to tím, že mu britský konzulát neudělil povolení ke vstupu do Afghánistánu. Když se tam dostal pokoutně, byl ve městě Farah zatčen příslušníky afghánské armády a po několikadenní šikaně vykázán zpět do Persie. Stevens si uvědomoval, že se po souši do Indie, kam směřoval, nemá kudy dostat. Proto změnil plán. Přes Kaspické moře se dostává do Baku, pak železnicí do Batumi, odtud lodí zpět do Istanbulu a dále Suezským průplavem až do Karáčí. V této fázi cesty kolo spíše překáželo než pomáhalo. Indickým subkontinentem však Stevens už opět šlape za úmorných veder na svém bicyklu. Pomoc a přístřeší vyhledával v anglických vojenských posádkách a atletických klubech. Po trase, na níž ležela i velká vnitrozemská města Lahore, Dillí, Kanpur, šťastně dorazil do přístavní Kalkaty.

Do Kalkaty proto, že zostřené čínsko-indické vztahy a válka v Indočíně donutily Stevense opět nastoupit na loď, která ho dopravila do Hongkongu. Čínské putování na kole chudými nehostinnými končinami, nejzaostalejší krajinou celé jeho cesty, bylo kratší než předpokládal a nechyběla mu dramatičnost. Projížděl územím, kde lidé viděli bicykl poprvé a kde ho mrazilo nepřátelské chování buranů vůči neškodnému cizinci. Setkával se nejen s výsměchem a nevraživostí, ale často i s létajícími kameny. Všude vyvolával pozdvižení a pobouření, což bylo záminkou pro státní exekutivu, aby ho eskortovala do Šanghaje a přinutila opustit toto pobouřené území. Fyzicky a psychicky zdeptaný Stevens připlul do Nagasaki. Závěrečná jízda na kole Japonskem působila na cestovatele po čínském martýriu jako balzám. Civilizovaní a vlídní občané, příjemné podnebí, dobré cesty i půvabná krajina s dominující Fudžijamou. Z měst navštívil Hirošimu, Ósaku, Kjóto a v Jokohamě definitivně skončilo jeho šlapání kolem zeměkoule. Nasedl tam 17. prosince 1886 na poštovní parník „City of Peking“ a po sedmnácti dnech plavby se ocitl opět ve výchozím bodu své cesty, v San Franciscu. Návrat to byl triumfální, za velké pozornosti tisku i cyklistických klubů, které uspořádaly na Stevensovu počest velký banket.

Jízda života u Thomase Stevense kolem světa je obdivuhodná především tím, že se uskutečnila v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Na vysokém kole s gumovými obručemi místo pneumatik, k jehož pohonu je třeba velké síly a na němž nelze převážet objemnější a těžší zavazadla. Po cestách, pokud v některých úsecích vůbec nějaké byly, ani vzdáleně nepřipomínajících dnešní tvary komunikací. Rozbrázděných kolejemi vyjetými povozy, plných prachu nebo bláta. Územími, jejichž průjezd byl pro osamoceného cyklistu značně riskantní a v nichž se Thomas dostával do situací, ze kterých mu pomohl pouze jeho revolver značky Smith & Wesson.

Zážitky a příhody z cesty Stevens podrobně zohlednil v mnohasetstránkové knize Around the World on a Bicycle. Vedle poutavého vyprávění přináší také zajímavé svědectví z oné doby. Autor si všímá krajiny, lidí a zvyků různých etnických skupin. V USA vyšla již v roce 1887, ještě v témže roce ji vydalo londýnské nakladatelství a v roce 1889 se dočkala v Lipsku německého překladu. Stevensův cestopis je klasickým dílem cyklistické turistiky a jeho nejstarší vydání bibliofilskou vzácností, prakticky nesehnatelnou. Teprve reprint, obnovené vydání ke stému výročí Stevensovy historické krasojízdy, znovu zpřístupnil toto dodnes velmi čtivé dílo.

THOMAS STEVENS (☼ 24.12.1854 BERKHAMSTED, BRITÁNIE – ۞ 24.1.1935 LONDÝN, BRITÁNIE) – americký cestovatel a publicista. Narodil se v anglickém Berkhamstedu v hrabství Hertfordshire a v sedmnácti letech se vystěhoval s rodiči za lepší perspektivou do USA. Tam pracoval nejprve v zemědělství, potom jako dělník železniční společnosti Union Pacific. Velkou popularitu získal svou cestou na bicyklu napříč USA, která byla počátkem jeho cesty kolem světa. Uskutečnil ji v letech 1894 až 1896 na vysokém kole a stal se tak prvním člověkem, který objel zeměkouli na bicyklu. Během cesty spolupracoval s časopisem Outing Magazine a po návratu se stal jeho zahraničním dopisovatelem. Vedle úspěšné cestopisné knihy publikoval své zážitky na četných konferencích a banketech. Jmenován čestným členem významných amerických cyklistických spolků.

JOSEF ČAPEK: PÁD S PŮVABEM MADAM BUTTERFLY

V přepestré paletě slovesných žánrů Jožina Čapka, která by zdobila každého ausgerechnet pořádného literáta, natož malíře především a spisovatele jen aby se neřeklo, nechybí fejetonky. Otiskovaly je Lidové noviny a byly shrnuty do knihy Ledacos (před 90 lety 1928). Ve fejetonu Když to klouže medituje Čapek s kultivovaným osobitým humorem nad ztrátou lidské důstojnosti při uklouznutí na ledové ploše ploše a lituje, že nám není dopřáno pozorovat pád jako ve zpomalené filmové sekvenci, kde se pohyby zvláční a nabývají netušených kontur kontra šedi. Přílišná rychlost, překotnost a turbulence prý ubírají pádům na graciéznosti. Děje-li se vše příliš rychle, nezbývá času na estetický zážitek pro přihlížející spolubližní. Dokládá to hned příklady, právě ze zpomaleného filmu.

Škoda, že nám není přáno prováděti a pozorovati naše pády v mezích tak mírné rychlosti, jaká vládne ve zpomaleném filmu. Tu bychom teprve s chutí viděli, co vlastně jsme zač. Jak krásný je kůň cválající ve zpomaleném filmu! Jeho nohy se pozvedají a ohýbají s neskonalou vláčností, s volným a bezpečným šarmem, jaký by mu musila závidět každá baletka. Viděli jsme ve zpomaleném filmu cyklistu, jak najel kolem do zdi, pobořil ji a velikým obloukem ji přemetl, ukládaje se na všechny čtyři. Byla to podívaná tak přelahodná, že sotva se jí co vyrovná. Kolo se nezranilo a nezbortilo, nýbrž zvolna se zvlnilo jako nejlíbeznější úsměv ženských rtů, který pochopil, slibuje a praví vše. Zeď se prohnula jemně a překrásně jako neskonalá milost ňader nyvě pobouřených sladkým vyznáním, co nad onou zdí, sklánějící se jako nyvá hlavinka a poodhrnující své cihly jako závoj, se cyklista vznášel jako gag Gagarinův, mág Neználkův, aby se pak snesl na zem s půvabem motýla.

Fejeton potom končí ponaučením: sklouznete-li, snažte se padat pomalu, s mnoha evolucemi, ne naráz, pokud možno s častými poskoky a přemety na různé strany.

V Čapkově výtvarné tvorbě mají významné místo knižní ilustrace a obálky, větším dílem věnované dětským knihám. Zejména po velkém úspěchu jeho Povídání o pejskovi a kočičce (nejprve opět v novinách, knižně v roce 1929), dodnes populárnímu, se stává vyhledávaným ilustrátorem publikací pro nejmenší zájemce o příhody. Josef Čapek se dovedl vcítit do dětského světa, zejména těch vesnických špuntů, spjatých více s přírodou než s městskými nesmysly. Rozuměl mikrokosmu dětské duše, jeho svěží ilustrace jsou dětem zcela familiární, a proto tak blízké.

Na pětatřicet knih vypravil svými kresbami, ale motiv jízdního kola v jeho ilustracích, stejně jako v jeho malířském díle a grafické tvorbě, téměř nenacházíme. Mihne se jen na začátku detektivního příběhu pro mládež Václava Řezáče Kluci, hurá za ním! (1933). Příběh trojice kamarádů Valnohy, Sirky a Zrzka začíná stíháním zloděje, při kterém chlapcům vydatně pomáhá bicykl. Popadnou kolo a vlečou je do stráně. Sotva jsou na pěšině, Valnoha rozběhne kolo, naskočí na ně mistrně přes sedlo a už si to žene k silnici. Sirka a Zrzek, pokud mu stačí, běží kus cesty s ním. Teď ukaž, kolečko, co dovedeš. A Valnoha jede slavně, před ním je ničema, který ukradl jeho dvoulampovku s tlampačem, Valnoha jede jako ďas, jede, jako by závodil o mistrovství. Už je na silnici… A Valnoha vyšlápne po silnici dolů. Dohoní ho autobus. Chlapec se s ním snaží udržet tempo. Marně. Ta hlomozivá obluda se řítí z kopce rychle a nezadržitelně. Bicykl se objeví na několika drobných Čapkových ilustracích vztahujících se právě k této části děje Řezáčovy knížky.

Malíř, kreslíř a ilustrátor Josef Čapek byl zato sám na kole nakreslen. Dokonce na dvoumístném, na němž šlape společně s bratrem Karlem. V karikatuře Adolfa Hoffmeistera je za řídítky tandemu Karel Čapek a na záda mu dýchá bratr Josef. Tandem symbolizuje spolupráci Čapků na literárním poli, jinak žádný z bratrů aktivní vztah k cyklistice nepěstoval.

JOSEF ČAPEK (23.3.1887 až 15.4.1945) – udivuje i motivuje mnohotvárností svého díla – malíř, grafik, ilustrátor, karikaturista, autor knižních obálek, plakátů a scénických návrhů, spisovatel, dramatik, básník, výtvarný a literární kritik, teoretik umění, redaktor a novinář. Přesto zůstával ve stínu svého slavnějšího bratra Karla, s nímž zpočátku společně psal. V malířství zaujal moderním výrazem a uplatněním prvků kubismu. K jeho vrcholným literárním dílům patří baladická próza Stín kapradiny (1930) a filozofický dialog Kulhavý poutník (1936). Avantgardním malířstvím i literární prací se zařadil mezi protagonisty českého noblesně moderního umění. Na začátku okupace byl zatčen a vláčen po koncentračních táborech. Ani ne celý měsíc před koncem války, asi tak 15. dubna, podlehl tyfové epidemii.