|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Přiváže mě, způsobí mi rány a do nich pak tluče tak dlouho, dokud z nich nezačne téct krev. Sípu, ale neřeknu dost. Pak už mi zbývá jen odpočítat si posledních deset, pak půjde ke mně, pomalým krokem, při kterým se jí půlky kutálí po U-rampě, řekne něco uštěpačnýho a odváže mě. Jedna. Poprvé jsem od ní utek, vyděšenej jejím smíchem, se kterým mě odmítala pustit ze dveří. Dva. Ale nutně se zase vrátil a víckrát už neřek ne. Tři. S každou sem se rozešel, protože trvala na tom, že tomu bude řikat štěstí. A to mě neuspokojuje. Štyři. Teprve když mě mlátí, teprve když mě černoch s malym pérem šuká nad hajzlem pěstí a další chlap při tom natáčí na mobil, vim, že sem jako Kristus, že trpim, že muj zkurvenej život má určitě smysl a že až to bude za mnou, odejdu s úlevou, že sem si vykoupil pár dalších svobodnejch dnů. Pět. Všechno to přece musí mít ňákej smysl, kvůli kterýmu je důvod probít se dalšim dnem, kvůli kterýmu sem to doteďka přežil. Šes. A na konci je holý, osamělý, odporný místo a jenom ty nejnemilosrdnější dojdou až nahoru, kde už tě nečeká žádná odměna, kde budeš svojí čistotou sám sobě smrdět, kde už s tebou nebude nikdo, kdo by byl schopnej tě milovat, kde budeš jenom sám. Sedum. Prosím, odpusť mi!
|
|
|