|
MILOŠ FORMAN & THEODOR
PIŠTĚK (SPANILÉ JÍZDY DRŽITELŮ OSCARŮ)
Někdo prý
kdysi řekl Miloši Formanovi, že když bude šlapat do pedálů na kole, zachová si
duševní i fyzickou svěžest jako Mozart smysl pro koule v pohybu až do
vysokého stáří. 13. července to bude tři měsíce od odjezdu Miloše Formana za
svatým Černým Petrem na Nebesa… jak jinak, než čiperně. Uvěřil, pořídil si kolo
(a ne ledajaké od Vietnamce) a tím to celé začalo ne skřípat. Cyklistika vešla
jako námět do jeho režie, bral ji docela vážně a jel třeba sám z Londýna
do Paříže. Když se vypravil v roce 1992 před čtvrtstoletím a jedním rokem
na olympiádu do Barcelony, nepřijel tam ani autem či vlakem, ani nepřiletěl
letadlem. Na otázku, co ho vedlo k tomu, že přijel tak sportovně naladěn
v sedle, odpověděl: „Když už za něj
vytasíte ze šrajtofle čtyři a půl tisíce $, tak ho musíte nějak účelně využít.
Člověk to dělá vlastně kvůli zdraví. Já jsem hrozně líný na to, abych dělal
kliky, abych každodenně cvičil, tak raději tři týdny jezdím na kole. Jednou za
rok sice můj organismus prodělá extázi léčbou šokem, jenže z toho potom
krásně dlouho žije.“
Když
dokončil Amadea, svůj nejúspěšnější
film (zasloužil si osm Oscarů), chtěl se po vyčerpávající námaze jaksepatří
odreagovat a chystal se na kolo. A protože jezdit na dlouhá putování ve dvojici
je asi příjemnější než sólově, dohodl se tehdy s výtvarníkem Theodorem
Pištěkem (25. října 1932, mladšího jen o osm měsíců a jeden týden než Miloš),
který navrhoval pro Amadea kostýmy (jeden z těch osmi Oscarů náležel
jemu), že pojedou spolu. Pro Pištěka to byla velká výzva, protože na kole
neseděl již od dosažení plnoletosti. Kolo ho sice provázelo celé mládí, od
chvíle kdy našel pod vánočním stromkem nádherné zeleně metalizované závodní
kolo od firmy Perič. Pokoušel se i závodit, na gymnáziu vyhrál několik školních
závodů a dokonce trénoval ve skupině slavného Antonína Periče. Na kole sice
najezdil mnoho kilometrů, zejména z Prahy do Mukařova, kde měli jeho
rodiče letní bejvák, ale v osmnácti s cyklistikou definitivně skončil
a na kolo zapomněl. Zpátky ke kolu ho přivedl po několika desetiletích až
Forman, takže se nelze divit, že k jejich první společné velké cestě
přistupoval s určitými obavami.
Vše ale
dopadlo nad očekávání dobře a jejich prázdninové putování na kolech jim přineslo
spoustu kvalitních rozjímání nad zážitky. Vzniklo tak dlouhodobější cyklistické
kamarádství dvou renomovaných umělců. Jezdili spolu po Německu, Belgii,
Holandsku, ale nejvíce jim učarovala Francie. Theodor Pištěk vysvětluje proč:
„V Belgii a Holandsku je také síť
cyklistických stezek, ale třeba Holandsko je fádní. Francie má všechna P.
Vyhledáváme oblasti, které splňují naše dva hlavní požadavky: aby byly zajímavé
cyklisticky i kulinářsky. Generálně si určíme trasu, ale potom ji různě měníme,
uzpůsobujeme podle podmínek. Večer si řekneme, kam druhý den dojedeme. O směru
a trase většinou rozhoduje cílové místo: musí v něm být ta správná
restaurace, od které můžeme očekávat finální satisfakci za ušlapané kilometry.
Ale stávají se nám i kuriózní situace. Přestože nevyhledáváme extrémní terény,
někdy se to tak zamotá, že cesta jinudy nevede a kvůli dobrému bidlu se
dostaneme do hrozných končin. Jednou jsme k našemu překvapení skončili
v horách u cíle bobové dráhy.
Terény jsou různé – ale po pravdě řečeno, ve
Francii můžete zabočit doleva, napravo nebo jet rovně a vždycky uděláte dobře.
Největší požitek z cest s Milošem Formanem je v tom, že jezdíme
po místech, která by automobilista nikdy nepoznal. Přitom po nádherných
asfaltových cestách, třeba jenom dva metry širokých – a jedete celý den mezi
poli, lesy. Absolutní nádhera, vrcholný požitek. Francie je pro cyklisty rájem
na zemi. Má úžasně propracovanou síť cyklistických stezek, dokonalé cyklistické
mapy a cyklista je nedotknutelný, blahoslavený uživatel silnic. Ve Francii je
na silnici grófem, nikdo není hájenější. Ke všemu se téměř na každém kilometru
nalézá nějaká pozoruhodnost.“
Bylo to
cyklistické společenství dvou osobností, které se daly dohromady až po
padesátce, z nichž každá vyznávala jiné pojetí cyklistiky. Projevovalo se
to již ve výběru kola, obě měli vysoce kvalitní a velmi drahá, ale Forman dal
přednost trekkingovému či krosovému bajku (Look s karbonovým rámem) na
širších pneumatikách, zatímco Pištěk preferoval klasický závodní bicykl (parádní
silniční Scott). I jako cyklisté jsou dva naprosto rozdílné typy. Forman bere
cyklistiku jako zdraví prospěšnou aktivitu ve volném čase a společenskou
záležitost spojenou s kulinářskými prožitky, zatímco Pištěk je soutěživý
šlapálek do pedálů, kterému není lhostejné, kým je předjížděn. Vypráví o tom
s trochou humorné nadsázky:
„Miloš drží rozvážné tempo a neklade na své
vlastní tělo žádné dramatické požadavky. Když přijde robustní stoupání, beze
studu sleze z kola a vyjde kopec pěšourem. Což já nepřenesu přes srdce,
když mě ořežou mladí kluci. Vydám se za nimi jako odplata a takzvaně závodím,
co to na revanš dá. Miloš mě kvůli tomu nenávidí a já sám sebe také nenávidím.
Pět kilometrů ukazuju celýmu světu, že dokážu jet jako ti mladí, a pak ze mě
lezou hadice, trubice, plíce leží na silnici a Miloš slaví triumf. Tak vidíš ty
troubo, to máš z toho, říká, když mě dojede. Ale já přijdu k sobě a
jedeme dál.
Nebo se třeba stane, že nás předjedou holky.
To je pro mě hrůzostrašné, když mě předjede panička na kole. Vydám se za nima,
jedu třeba deset kilometrů jako šílený a pak stojím někde na křižovatce, mám
jazyk až na zemi a čekám, až Miloš dorazí. Ten se nikdy nenechá strhnout. Mohly
by kolem něho projet s něhou děti na tříkolkách a nevyvede ho to
z míry. Jede si své tempo a „to chce klid“ Josefa Švejka s úsměvem
z krásně vydařeného dne. Ale ne že by se šoural! Jezdíme velmi slušně:
každý den kolem sta kilometrů, to je takové naše penzum. Ale kdyby bylo
zemětřesení nebo povodeň, Miloš pojede stále stejně. Mě předjede čtrnáctiletý
kluk, strašně se nakrknu a jsem ochoten riskovat infarkt. Miloš nikdy.“
Ta
Pištěkova soutěživost je asi pozůstatkem z jeho éry automobilového
závodníka, kdy se staly rychlé vozy jeho velkým hobby. Jezdil terénní soutěže,
závody do vrchu i na okruzích a v roce 1972, v jeho čtyřiceti letech,
byl dokonce nominován do československého reprezentačního družstva
v automobilových závodech na okruzích. Jeho snem byly vozy Ferdy
Porscheho, o nichž prohlašoval, že jsou správná auta pro chlapy. I tento sen si
vyplnil nadmíru.
Po
náročné celodenní túře si dopřávali výbornou večeři v některé vyhlášené
restauraci a nocleh v přepychovém hotelu. Byli dvojicí, která se každé
léto stávala postrachem jako Bonnie & Clyde v klidně zdvořilé variantě
hostů před recepčními v pětihvězdičkových hotelích. „To je náš věčný problém. Do podniků označených hvězdičkami se nechodí
v tričku byť i čistém a nezpoceném. Když se pak s koly vřítíme do
mramorové recepce se zlatými barokními zrcadly zpocení jako čuňata, bývá to pro
všechny setkání s faux pas. Vždycky nás zachrání jedině ten Milošův
věhlas. Stejně se ale šokovaní recepční brání, když si chce Miloš do pokoje nebo
do prezidentského apartmá vzít kolo. Nakonec ovšem vítězíme, vykoupeme se,
vypereme prádlo, které ke zděšení majitele hotelu rozvěsíme na balkóně a
v tričku vypraném předešlého dne – nikoliv ovšem vyžehleném – kráčíme
k vyvrcholení dne, večeři. Hoteliéři s námi prožívají pořádná muka,
my z toho máme srandu.“
Ani
v odpovědi na otázku, kdo z nich dvou je lepší cyklista, nechybí
Pištěkův humor: „To je jednoznačné. Už
moje přezdívka Horský orel něco napovídá. Miloš je rovinový jezdec, který uhání
vpřed svým tempem, ale neriskuje. Já jsem prostě dravec, který nesnese, když ho
někdo předjede. Bohužel přitom zapomínám, že jsem se narodil někdy těsně po
Francouzské revoluci a že už na to nemám. Já mám stresy každý víkend. Když
nikoho nepotkám, tak si jedu v klidu, užívám radosti ze života. Jak mě
někdo předjede, je zle. Chytnu se ho a držím, třeba i celých pět minut. Pak je
mi jasné, že ještě šlápnu třikrát a umřu v pangejtu, tak toho zase nechám.
Trošku si odfouknu, chytím dech, jede další mladý kluk a já zase za ním.
Asi je to nějaká vada na mozku. Raději si teď
už vybírám takové denní doby, kdy je šance, že nikoho nepotkám. Vyrážím třeba
v pravé poledne, kdy slušní lidé sedí u jídla a nelítají po silnicích na
kole. V tom je moje spása. Tyhle věci Milošovi nevadí. V Holandsku
nás jednou předjela ženská! Já myslel, že překousnu řídítka, jemu je to fuk…
Tahle moje nátura mě snad bude stát život!“
Těch
společných cyklistických dovolených, spanilých jízd Evropou, bylo hodně.
Zvláště v devadesátých letech se na ně vydávali téměř každoročně. Asi
poslední, v lepším případě jedna z posledních, se uskutečnila
v roce 2001. Jízdu na kolech začali ve Francii, pak si odskočili do
milánské La Scaly na představení West
Side Story – a pak zase do Francie, kterou považují za mekku cyklistů.
Několikrát se jim poštěstilo, že termín jejich prázdninového cyklistického
putování napříč touto zemí se kryl s červencovým termínem Tour de France.
Cyklistické
prázdninové cesty jim přinesly spoustu prvotřídních zážitků, při nichž zbýval ještě
i čas na diskuze o jejich profesních problémech a budoucích společných plánech:
„Při jízdě na kole vyřešíme řadu
záležitostí, i pracovních, uměleckých. Leckdy se při cestě bavíme o příštích
projektech a večery trávíme debatou o tom, co nás čeká. Už se to stalo
pravidlem. Miloš vypráví o scénářích, probíráme je, máme už propracovaný rituál
a oba nás to strašně baví.“
A ještě
jedna historka spojená s hercem Pavlem Landovským (11. září 1936 až 10.10.2014), jak ji vylíčil Theodor Pištěk: „Landovský si půjčil v nestřeženém
okamžiku Milošův bicykl, na který on byl náramně citlivý a opatrný. Sedl na
kolo, dvakrát šlápl a zřítil se s tím kolem za strašlivé peníze
k zemi, zrovna když přicházel Forman. Pro Miloše to bylo, jako když vám
někdo odvleče milenku nebo něco stejně děsivého. Vypadalo to na velký konflikt
titánů. Naštěstí jsme řídítka narovnali a dali kolo do pořádku. Já jsem se
smál, ale Forman byl bez sebe zuřivostí…“
MILOŠ FORMAN – světově proslulý režisér a scénárista,
který zahynul během letošního apríla, ke všemu v pátek třináctého, patřící
k nejznámějším Čechům hned po Janu Ámosovi Komenském žijícím
v zahraničí. Po vystudování scenáristiky a dramaturgie na FAMU natočil
v letech 1963 až 1967 filmy Konkurs,
Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří
má panenko, založené do značné míry na bezprostřednosti neherců. Tyto jeho
snímky odstartovaly novou vlnu v české kinematografii. Koncem šedesátých
let odchází do USA, kde se po náročných začátcích (jeho první americký film Taking Off byl propadákem) proslavil
filmy Přelet nad kukaččím hnízdem
(1975) a Amadeus (1984), které
obdržely dohromady třináct Oscarů. Jeho dalšími americkými filmy jsou Vlasy, Valmont, Lid versus Larry
Flynt a Goyovy přízraky. Letos
měl Francisco Goya na 16. apríl výročí 190 let od narození.
THEODOR PIŠTĚK – akademický malíř a výtvarník, tvůrce
filmových kostýmů, syn populárního filmového a divadelního herce stejného
jména. Je genetickým dědicem i výtvarného talentu, mezi jeho předky patří malíř
František Ženíšek, autor první opony Národního divadla. Jeho vášeň pro
automobilismus a fascinace moderní technikou se promítla i do jeho obrazů i do
jejich rámů. V jeho „fotorealistických“ obrazech jsou zakódovány jako časté
náměty auta a motocykly, do svých abstraktních obrazů někdy zakomponoval třeba
rozříznutý automobilový chladič. Známý se stal jako kostýmní výtvarník více než
stovky filmů, 111 je jenom pokus bez omylu, Formanových (Amadeus, Valmont),
Vláčilových (Markéta Lazarová),
Menzelových (Postřižiny) i optických
lahůdek od dalších režisérů. Za návrh kostýmů pro Amadea obdržel Oscara. Navrhl také uniformy Hradní stráže.
[IVO HRUBÍŠEK]
RICHARD DEHMEL & OSCAR
STRAUS – Cyklistovo paradajs se Strausovo symfonií
Ve
velkých německých městech se v poslední čtvrtině 19. století rychle šířily
zábavní kabarety – od nejpodřadnějších tingltanglů, kde se zpívaly kuplety
s primitivní slovní cukrovou vatou, přes laciná varieté s komiky,
subretami, artisty a kouzelníky, až po honosné mondénní varietní scény, na
nichž vystupovaly v oslnivém lesku reflektorů mezinárodní hvězdy tohoto
žánru. Jejich zakladatelé a zřizovatelé se sice v prvopočátku shlíželi ve
slavných pařížských kabaretech Montmartru, snažili se je napodobovat, ale brzy
dospěli k závěru, že jejich duch a styl není přenosný do německého
prostředí, taktéž životního. Mentalita německých hlav byla příliš cudně odlišná
od jejich francouzských sousedů, Berlíňané byli docela jiní než Pařížané.
Ve
francouzských šantánech a kabaretech sklízí úspěch poetické šansony,
vycházející mnohdy z nejvšednějších předměstských popěvků, ale nezastavují
se ani před ostrou aktuální politickou satirou. Německé kabaretní písně,
navazující spíše na tradice jarmarečních popěvků a písně potulných minesengrů,
postrádají lehkost a nenucenost šansonů. Přísnější cenzura a obavy z ní
vedly také k tomu, že tyto písně byly politicky bezzubější než jejich
protějšky zaznívající z pařížských pódií. Takové a ještě další
nepřekonatelné rozdíly stály u zrodu svébytného německého kabaretu.
Stejně
jako se kabarety stávaly neodmyslitelnou součástí pařížského uměleckého života,
snažili se i v Německu pozvednout takzvané niveau zábavních pajzlů a
založit „literární kabaret“ nebo „literární varieté“, s nímž by
spolupracovali přední básníci a spisovatelé. Prvním takovým pokusem o
zušlechtění německé koketní varietní zábavy bylo divadlo nového ražení, nazvané
Ein Buntes Theater (Pestré to divadlo). Autorsky se na něm
podílely takové osobnosti jako Arthur Schnitzler, Christian Morgenstern, Ludwig
Thoma, Richard Dehmel nebo Ernst von Wolzogen, který byl duší nového divadla.
Jsou to jména, která dnes již mnoho lidem nic moc neříkají, leč kdysi dávno
patřila k tomu nejlepšímu v německé literatuře. Všichni si dobře
uvědomovali jedinečnost pařížského kabaretu a jeho neopakovatelnost, proto se
pokusili o osobitou formu tohoto neotřelého uměleckého žánru a plebiscitu.
Vycházela převážně z německého prostředí, důvěrně známého, a pařížské
kabarety, které zůstávaly nedostižným vzorem, tvořily jen jakési pozadí pro
novou tvář „rozpustilé“ či „prostořeké“ múzy.
Vznik
specificky německého kabaretu bývá datován 18. lednem 1901, kdy zahájilo
v Sezessionbühne (Divadlo secese) na Alexanderplatzu
v Berlíně činnost Pestré divadlo.
Premiérové představení bylo načasováno na den 200. výročí povýšení Pruska na
království, významné jubileum pruské monarchie, které se v celé zemi
oslavovalo s náležitou pompou. Za těchto okolností cenzoři pochopitelně
zvýšili svoji bdělost, a tak premiéra, sestávající z pásma krátkých
dramatických scének, recitací, písní, pantomimy i stínohry, postrádala čísla
výsměšně satirická, namířená proti pruskému militarismu nebo císařskému dvoru
Viléma II.
V programu
byl autorsky zastoupen, vedle dalších literátů, také básník Richard Dehmel
verši nazvanými Radlers Seligkeit,
které byly poměrně volně přeložené do češtiny jako Cyklistovo ejchuchů.
Příroda! Hromská velikost,
těch patnáct kiláků je dost,
jak šlapu, šlapu, šlapu!
Ta dálka silnic! Krása krás!
Už osmý jetel! A tam zas,
jak šlapu, šlapu, šlapu.
Slzavé údolí je svět,
ale ne pro velocipéd,
jak šlapu, šlapu, šlapu.
Dřív poutník v prostém odění
šel, aby došel spasení,
já šlapu, šlapu, šlapu.
Tak palčivě mi proletí
až do pat pokrok století,
jak šlapu, šlapu, šlapu!
Gœthe, ten chodil per pedes,
Schiller měl Pegasa, a dnes?
Já šlapu.
O něco
později, v roce 1903, dala Dehmelově básni Radlers Seligkeit písňovou podobu Strausova hudba. Jak již
prozradilo křestní jméno v nadpise, nezhudebnil ji žádný z „velkých
Straussů“, ani vídeňský Johann, ani mnichovský Richard, ale Oscar. A to jedno
„s“ na konci jeho příjmení vylučuje i jakoukoli rodovou spřízněnost. Ani
operetní tvůrce Oscar Straus, rodem rovněž Vídeňák, však nebyl bezvýznamným
skladatelem a někdy bývá dokonce řazen po bok takovým velikánům tohoto žánru,
jakými byli Franz Lehár nebo Jacques Offenbach.
RICHARD DEHMEL (1863–1920) – německý básník a spisovatel, který
měl vliv na své současníky. Převládajícím tématem jeho nejznámějších básnických
sbírek, kterými jsou Erlösungen (Vykoupení, 1891) a Weib und Welt (Ženská a svět,
1896), byla láska. Fyzické a psychické prvky v lásce prolínají i jeho
románový cyklus Zwei Menschen (Dva lidé, 1903). Pro sborník Deutsche chansons (Německé skoro šansony, 1900) napsal verše vyznačující se zpěvností,
šarmem a taneční lehkostí, což ho přivedlo k autorské spolupráci
s německými kabarety, zejména s Pestrým
divadlem (Buntes Theater). Na
kabaretních pódiích sklízela velké úspěchy jeho báseň Drzý holomek a píseň Cyklistovo
hurá blaho, k níž napsal text. Jeho básně a písňové texty nepostrádaly
melodičnost a rytmus.
OSCAR STRAUS (1870–1954) – hudební skladatel. Narodil se ve
Vídni, dlouho žil v Německu a v letech 1940 až 1948 také v USA.
Byl uznávaným mistrem lehkého žánru, významným představitelem „stříbrné doby“
vídeňské operety. Autor operet Valčíkový sen (Ein Walzertraum, 1907), Statečný voják (Der tapfere Soldat, 1908)
a Okolo lásky (Rund um die Liebe, 1914).
Kapelník a „domácí“ skladatel berlínského kabaretního Pestrého divadla, pro které zhudebnil Bierbaumův zpěvně–taneční
duet Veselý manžel, satiru Ludwiga
Thomy Úředně odvelen k básnění,
Dehmelovu báseň Cyklistovo paradajs a
šanson básníka Detleva von Liliencrona Kapela
jde, který se stal ve své době šlágrem. Na sklonku života komponoval hudbu
k francouzskému filmu La Ronde
(1950).
|
