Petr
Bošnakov:
PŘÍBĚH
OPRAVDOVÉHO BOXERA – MUHAMMAD ALI
Přestože byl
svět sportu měsíce června ve znamení mistrovství Evropy v kopané či finále
Stanley Cupu, obě tradiční události bohužel zastínila informace z pátku 3.
června 2016. Tehdy ulehl k věčnému klidu a spánku jenom ve věku 74 let
jeden z nejšikovnějších boxerů a sportovců historie CASSIUS CLAY, později
známý jako MUHAMMAD ALI.
Reakce na smrt olympijského vítěze a trojnásobného profesionálního
mistra světa těžké váhy, na jehož pohřbu promluvil mimo jiné bývalý americký
prezident Bill Clinton, přišla brzy. George Foreman, kterého Ali připravil
v roce 1974 v zairské Kinshase o titul profesionálního mistra světa,
napsal na svém tweetu: „Velká část mě samého zemřela, když odešel. Považuji ji
za největší část.“ Nejslavnější boxerský promotér Don King pak psal o tom, že
Ali nikdy nezemře. Pozadu nezůstali ani představitelé mladší boxerské generace.
Mike Tyson se nechal slyšet, že: „Bůh k sobě povolal svého šampiona.“
„Nikdy nebude další Muhammad Ali. Černá komunita po celém světě ho potřebovala.
Byl naším hlasem. On mě dovedl tam, kde jsem,“ napsal neporažený boxer a
nejbohatší sportovec planety Floyd Mayweather, počasí právě na květen.
Na smrt Muhammada Aliho reagovaly také osobnosti mimo ring. Za všechny
jmenujme prezidenta USA Baracka Obamu, jeho předchůdce Billa Clintona,
generálního tajemníka OSN Pan Ki–muna, britského premiéra Davida Camerona či
bubeníka The Beatles Ringo Starra.
NA POČÁTKU BYLO
PROSTĚ UKRADENÉ KOLO
Podle mnohých nejslavnější sportovec světa se narodil 17. ledna 1942
jako Cassius Marcellus Clay v Louisvillu ve státě Kentucky. Jeho otec
Cassius Clay se snažil více či méně úspěšně uživit kreslením reklamních
plakátů, v tom to měl podobné s údělem Walta Eliota Disneye, matka
Odessa pracovala jako přičinlivá hospodyňka. Dva roky po Cassiovi se narodil
Rudolf Clay, který se později nechal přejmenovat na Rachmana Aliho. Typicky
černošská rodina Ameriky padesátých let nežila ani omylem v blahobytu a
v bavlnce, zároveň však tolik nestrádala, co české rodiny pod zrádnou
vládou vlastizrádce Klementa lesního bůžka. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků
tak nemusel malý Cassius v potu tváře přispívat do rodinného rozpočtu,
přesto si čas od času přivydělával úklidem na místní univerzitě. Na jeho
dětství se podepsal otevřený rasismus nechutné doby, po desítkách let už slavný
boxer vzpomínal na černošského chlapce, který se stal obětí rasové vraždy,
jenže oba vrahy soud zprostil viny. Otec měl synovi vysvětlit, že žije ve
světě, ve kterém existuje spravedlnost jen pro vlivné bílé.
Boxu se začal Cassius Clay věnovat ve dvanácti letech, na začátku
boxerské dráhy bylo jeho kolo, které ukradli neznámí viníci. Když Cassius po
krádeži potkal bílého poldu Jœ Martina, řekl mu, co by udělal se zloději, kdyby
mu padli do ruky. Poldík mu poradil, že jestli chce být úderníkem jako Kladno
v Poldi, jestli hodlá vzít spravedlnost do vlastních pěstí s grácií, měl
by se nejprve pořádně naučit rozdávat rány. Následovalo pozvání do tělocvičny,
ve které policista trénoval mladé boxery. Cassius slíbil, že dorazí. Přišel
ale, až když viděl Martina a jeho svěřence v televizní relaci The
Future of Champions. Hned další den se s bráškou objevili
v tréninkových prostorách. „Práce s Cassiem nebyla jednoduchá, byl
velmi sebevědomý, od začátku všem vysvětloval, že je nejlepší a určitě se
jednou stane mistrem světa,“ vzpomínal Jœ Martin později. Jak ovšem přiznal,
chlapec přes své sebevědomí balancoval na hraně vyhazovu, protože až na jednoho
z trenérů v něm nikdo budoucího šampiona neviděl.
NIC NEŽ BOX
Po šesti týdnech od nástupu na trénink se Cassius Clay dočkal televizní
premiéry. Stalo se tak v rámci zmiňovaného pořadu The Future of
Champions, jeho soupeřem byl bílý hoch Rony O´Keefe. Boxovalo se
v kategorii do 41 kg. Přestože byl Cassius menší vzrůstem a byl to jeho
první zápas, s přehledem zvítězil. Po vyhlášení výsledku začal pěkně od
plic křičet na kameru, že se určitě stane nejlepším boxerem všech dob.
Každopádně první vítězství ho patřičně nakoplo. „Najednou se z něj stal
velmi cílevědomý hoch. Místo autobusu do školy běhal, poctivě trénoval,
nekouřil, nepil, vyhýbal se drogám. Žil jenom boxem,“ potvrdil Jœ Martin.
V následujících letech Cassius Clay trénoval, boxoval a vyhrával.
V roce 1957 získal první triumf na turnaji o Zlatou rukavici,
nejprestižnější soutěži amatérských boxů v USA. Ve stejném roce ale musel
slibně se rozvíjející kariéru na čtyři měsíce přerušit, protože mu lékaři
diagnostikovali šelest na srdci. Pozdější vyšetření však diagnózu nepotvrdila.
V patnácti letech byl talentovaný boxer přijat na nejprestižnější
louisvilleskou střední školu pro barevné obyvatelstvo. Clayův prospěch nebyl
v té době zrovna oslnivý, těžil ale ze stálé přízně ředitele školy, jinak
velkého fanouška boxu. Školu tak zdárně dokončil, ale diplom nedostal.
VŠECHNY CESTY
VEDOU DO ŘÍMA
Osmnáctiletého Cassia Claye absence diplomu nejspíš moc netrápila. Po
ukončení školy měl na svém kontě stovku vyhraných zápasů, v letech 1959 a
1960 získal Zlatou rukavici. Přesto se názory odborníků na jeho boxerskou
budoucnost lišily. Především stoupenci „staré školy“ stěží akceptovali jeho
„rozevlátý“ styl postavený na neustálém poskakování kolem soupeřů a svěšených
rukách.
Původně chtěl Cassius Clay zamířit mezi profesionály rovnou po ukončení
střední školy, nakonec se však nechal přemluvit k účasti
v kvalifikaci na olympijské hry v Římě 1960. Případný úspěch se
vzhledem k jeho mládí nezdál moc reálný. I v amatérském ringu jsou
totiž nezbytné zkušenosti a těch se podle názoru „zasvěcených“ sebevědomému
mladíkovi nedostávalo. Přesto se bez větších potíží probojoval do finále
polotěžké váhy, ve kterém byl jeho soupeřem zkušený armádní hromotluk Alan
Hudson. V prvním kole se Clay poprvé seznámil s podlahou ringu, po
ráně se však dal rychle dohromady a postupně převzal iniciativu do vlastních
otěží. Ve třetím kole nakonec rozhodčí Hudsonovo trápení ukončil. V té
chvíli účastník olympijských her Cassius Clay prodal zpáteční letenku a ze San
Franciska se do rodného města vrátil vlakem.
OLYMPIJSKÝ
VÍTĚZ, MEDAILE V ŘECE
Jak se ukázalo, největší překážku v cestě za olympijským
vítězstvím překonal Cassius Clay ještě na americké půdě. Do Říma se totiž
letělo a Clay tento druh přepravy kategoricky odmítal. V jednu chvíli to
vypadalo, že se raději zřekne účasti na turnaji. Nakonec se nechal přesvědčit
k odletu, po celou dobu cesty však měl mít na sobě padák.
V olympijské vesnici se už osmnáctiletý dorostenec cítil jako ryba
ve vodě. Jako rozenému extrovertovi mu nečinilo problémy navazovat nové
kontakty a svému okolí vyprávět, že si přiletěl pro zlato a nic jiného ho
vlastně ani nezajímá. Jak pak ukázalo dění v ringu, sebevědomí mladičkého
boxera stálo na železobetonových základech. Když zdolal soupeře z Belgie,
CCCP a Austrálie, čekal ve finále na Cassia o devět let starší Polák Zbigniew
Pietrzykowski. Zkušený borec s 230 zápasy na kontě začal souboj ve snaze
co nejdřív ho ukončit, Clay však jeho počáteční nápor bez větších obtíží ustál.
Pak začal zvyšovat tempo, takže soupeř byl nakonec rád, že finále ve zdraví
přežil. O jasném bodovém vítězství amerického boxera nebylo pochyb.
Cassius Clay si titulu olympijského šampiona užíval, se zlatou medailí
na krku prý dokonce uléhal i vstával. Přesto se nejcennějšího kovu zbavil. Mělo
se tak stát, když v rodném městě navštívil restauraci a její personál mu
vysvětlil, že ani černý olympijský vítěz nemá nárok na obsluhu. Podle bratra
Rudolfa mrsknul Clay zlatou medaili do řeky. Některé zdroje tuto verzi
popírají, faktem však zůstává, že v té době už Muhammad Ali měl novou
zlatou olympijskou medaili, kterou získal v roce 1976. Stalo se tak na
olympiádě v Montrealu v přestávce basketbalového utkání mezi celky
USA a Jugoslávie.
V ROLI
PROFESIONÁLA
Po zlatém představení v Římě přišel zákonitě přestup
k profesionálům, nejdřív však bylo třeba vyřešit otázku manažera. Cassius
Clay měl eminentní zájem o služby boxerských legend Raye Sugar Robinsona a Jœa
Louise. U žádného však nepochodil. Prvně jmenovaného nabídka jednoduše
nezajímala. A Jœ Louis, jinak též Hnědý bombarďák, jako silně introvertní člověk
nejspíš moudře usoudil, že by si s užvaněným mladíkem moc nesedli. Nakonec
vznikl tým složený z jedenácti manažerů, přičemž každý z nich vložil
do společného podniku 2 800 $. Cassius Clay pak dostal za podpis své první
profesionální smlouvy deset tisíc dolarů.
Profesionální debut olympijského vítěze se uskutečnil 29. října 1960,
jeho prvním soupeřem byl Tunney Hunsaker. Clay, věren své pověsti, nazval svého
soupeře „zoufalcem“, se kterým bude rychle hotov. Jeho sebevědomí vycházelo
z reality v podobě nadmíru tvrdých tréninkových dávek (za čorky
plakám, to nedaruju strakám, furt pro trénink makám a pro protein bankovky cvakám),
roli sparingpartnera se zhostil bratr Rudolf. Clay nakonec šestikolovou
premiéru zvládl a soupeře s přehledem vybodoval, debut však v rozporu
s očekáváním nedotáhl k očekávanému vítězství ká óčka. Šťastný Tunney
Hunsaker po zápase prohlásil, že jeho soupeř nepochybně získá titul mistra
světa a považuje za čest, že se s ním vůbec mohl utkat.
Po povedené premiéře poslali manažeři Claye do tréninkového kempu
velkého šampiona polotěžké váhy Archieho Moora. Nebylo to však povedené
rozhodnutí. Cassius na Archieho rady zvysoka kašlal, jediné, o co projevoval
neustálý zájem, byly společné sparingy. Těm se ale podstatně starší boxer a šéf
kempu z pochopitelných důvodů vyhýbal. A tak se Clay jednoho dne sebral a
odjel domů.
Manažerskému týmu bylo jasné, že má-li se jejich investice ve zlato
zdárně obracet, bude stěžejní úkol sehnat dobrého trenéra. Nakonec padla volba
na zkušeného Angela Dundeeho, který souhlasil s týdenním výdělkem 125
dolarů plus bonusy z výher. Praxe ukázala, že to byla dobrá volba. Životem
ošlehaný praktik Dundee na kempu v Miami svému svěřenci sdělil, že ho
vzhledem k jeho velikosti nemíní komandovat, ale pouze vhodnou formou
usměrňovat. Angelo Dundee neměl také problém s narůstající „velkohubostí“
vrcholného rappera v kůži svěřence neodbytné formy poezie v bojovně
laděné pointě. Zastával názor, že box je součástí showbyznysu, a pokud se lidi
baví, je vše v nejlepším pořádku.
ZBITÝ ŠAMPION A
KONTAKT S ISLÁMEM
Po osmi dnech přípravy s novým trenérem Clay vyřešil ve čtvrtém
kole technickým knokautem Herba Sillera, pak přišel na řadu Tony Esperti. Jenže
ambiciózního mladíka přestávali bavit slabí boxeři takticky vybraní kvůli jeho
zdárnému rozjezdu, po čase přišel s ryze „clayovským“ nápadem. Jeho
podstata spočívala ve sparingu s aktuálním šampionem těžké váhy Ingemarem
Johanssonem, který se v Miami chystal na odvetu s Floydem
Pattersonem. Clayovi manažeři akci opravdu zařídili, během sparingu se pak
obrovitý Švéd po krátké době proměnil v obrovitý boxovací pytel a hrušku
máslovku.
V roce 1961 došlo k setkání, které mimořádně ovlivnilo Clayův
další život. Začínající profesionál a olympijský vítěz se v Miami seznámil
s Abdulem Rahmanem, „pobočníkem“ Elijaha Muhammada, hlavy organizace
Nation of Islam, jehož projev slyšel Clay před dvěma lety v Chicagu.
Společně navštívili mešitu. Premiérová návštěva islámské svatyně představovala
pro boxera podle jeho slov jeden z nejdůležitějších okamžiků
v životě. Cassius Clay začal pravidelně číst list islámské organizace
Muhammad Speaks, na konci roku se Abdul Rahman stal právoplatným členem jeho
týmu. V roce 1963 se pak Clay seznámil se samotným Elijahem Muhammadem a
další vlivnou figurou organizace, Malcolmem X.
POŘÁDNĚ SE,
CHLAPČE, DÍVEJ…
Vraťme se však do ringu. Po vítězství nad Jimmym Robinsonem čekal na
Claye Donnie Fleeman. V tomto případě však už nešlo o „startovacího“
boxera, ale o zkušeného mazáka. Donnie měl na svém kontě bilanci dvaadvaceti
knokautů, mezi kterými nechyběl skalp exmistra světa těžké váhy Ezzarda
Charlese. Nakonec byl sice bit, vydržel však celých sedm kol. Následovalo
dalších pět vítězných utkání, která utvrdila Clayův management v tom, že
jejich upovídaný svěřenec má na to bojovat v dohledné době o světový
titul.
V březnu 1962 stanul Cassius Clay před odvodovou komisí
v Louisvillu, kde byl shledán schopným služby v armádě. Podobnou
prohlídku absolvoval v lednu 1964, těsně před zápasem se Sonnym Listonem.
Fyzicky prošel pochopitelně bez sebemenších problémů, horší to bylo
s psychotesty. Clayovi totiž naměřili IQ 78, což se rovnalo neschopnosti
absolvovat vojenskou službu. Za dva měsíce testy absolvoval prakticky se
stejným výsledkem znova, navíc za účasti tří psychiatrů. Výsledek komentoval
slovy: „Říkal jsem přece, že jsem největší, ne nejchytřejší,“ čímž zavdal
příčinu ke spekulacím, jestli psychotesty záměrně nesabotoval.
Mezi únorem a červnem 1962 vyhrál Clay pět zápasů v řadě, přičemž
žádný ze soupeřů v ringu „nepřežil“ šesté kolo. V září se vyrazil
podívat na zápas o titul mistra světa těžké váhy mezi Floydem Pattersonem a
Sonnym Listonem. Cassius Clay patřil mezi velké obdivovatele Floyda Pattersona,
do té doby jediného boxera těžké váhy, který dokázal vybojovat zpět titul
mistra světa těžké váhy. Jenže Sonny Liston, muž s kriminální minulostí a
dělovými ranami, knokautoval Pattersona hned v prvním kole. A když uviděl
Claye mezi publikem, prý mu řekl: „Pořádně se, chlapče, dívej.“
Dalším soupeřem se stal už zmiňovaný Archie Moore. Stárnoucí boxer se
přes veškeré úspěchy let minulých nacházel v pozici totálního outsidera.
Jak sám přiznal, do zápasu se mu moc nechtělo, ale potřeboval si vydělat.
Vstupenky nešly na odbyt, utkání muselo být o tři týdny odloženo. Nakonec Moore
prohrál ve čtvrtém kole knokautem. Po utkání uznale řekl, že Clay by porazil
Jœa Louise, do té doby považovaného za největšího boxera historie, ve čtyřech
z pěti zápasů.
SONNY LISTON
PŘIPRAVEN K BOJI
Po Archie Moorovi přišla řada na Douga Jonese. Boxovalo se
v newyorské Madison Square Garden a fanoušci vyprodali lístky během dvou
dnů. Jones vsadil na aktivní obranu, pravidelně trefoval a dovedl zápas do
sčítání bodů. Nakonec sice vyhrál Clay, ale publikum se odmítalo
s verdiktem smířit. Po zápase vítěz snad poprvé v životě přiznal, že
není superman, specializovaný magazín Ring vyhodnotil utkání jako nejlepší
zápas roku.
Za dalším soupeřem si Cassius Clay musel zaletět do Londýna. Na
stadionu Wembley, před 55 000 diváky, stál v opačném rohu ringu
anglický ranař Henry Cooper. Na konci čtvrtého kola se stalo něco do té doby
takřka nemyslitelného – zkušený Brit poslal sebevědomého mladíčka mlátíčka na
podlahu ringu. Vědomi si kritické situace, přišli Clayovi sekundanti
s originálním řešením. Otřesenému svěřenci roztrhali rukavice, a protože jiné
nebyly k dispozici, museli pro ně do šatny. Clay dostal čas na to, aby se
vzpamatoval a v pátém kole rozbil Cooperovi obě obočí. Rozhodčí se
vzhledem k silnému krvácení rozhodli zápas ukončit. Po dalším vítězném
utkání navštívil Claye v šatně manažer Sonnyho Listona Jack Nilon.
Rozmluva byla krátká: „Letěl jsem tři tisíce mil, abych ti řekl, že jsme
připraveni,“ potvrdil manažer zápas o titul mistra světa.
ÚSPĚŠNÝ BOJ O
TRŮN
Zatímco experti po sporných výhrách nad Jonesem a Cooperem spekulovali
nad tím, jestli je Clay připraven k zápasu s bijcem Listonova
formátu, tým úřadujícího šampiona si spokojeně mnul ruce. Clayova marketingová
cena letěla strmě do výšin a přitom mělo jít o boxera, který nemá
v souboji s jejich svěřencem šanci na úspěch. Na druhé straně Cassius
Clay zahájil psychologickou údernou taktiku do té doby nevídaných rozměrů. Kudy
chodil, tudy barvitě vyprávěl, jak bude se Sonnym rychle hotov.
Dne 25. února 1964 došlo v Miami Beach k tolik očekávanému
duelu Sonny Liston–Cassius Clay. První dvě kola poletoval vyzyvatel kolem svého
soupeře, úspěšně se vyhýbal jeho útokům a zdárně kontroval. Ve třetím kole
změnil taktiku, přidal na agresivitě a Liston byl blízko počítání. K tomu
krvácel z levého obočí, pravé mu zdobil velký hematom. V následujícím
kole si vybral kritickou chvilku Clay, chvílemi přestával vidět. V pauze
proto požádal trenéra o předčasné ukončení zápasu. Angelo Dundee ale v té
chvíli ukončil možná nejprozíravější rozhodnutí své kariéry, když pokyn odmítl
akceptovat. Během pátého kola srovnal Clay zrak a pak už v ringu existoval
jediný boxer. Před začátkem sedmého kola Liston údajně kvůli zraněnému levému
rameni zápas vzdal. O průběhu zápasu a především jeho konce se vyrojila řada
spekulací, ve hře měly být sázkařské gangy. Ať tak, či onak, stal se Cassius
Clay ve dvaadvaceti nejmladším profesionálním mistrem světa těžké váhy.
Z CASSIA
MUHAMMADEM
Po zisku titulu Cassius Clay veřejně konvertoval k islámu. Jelikož
podle nových souvěrců jména přidělovali bílí utlačovatelé, stal se
z Cassia Claye Muhammad Ali. Byla z toho velká sláva, učitel
s noblesou Malcolm X, se kterým se boxer po čase názorově rozešel, označil
Aliho za vzor pro všechny černochy v USA. Šéf Nation of Islam Elijah
Muhammad, který nad spojením jeho fundamentalistické organizace se špičkovým
sportem ponejprv příliš nejásal, radostně přivítal Aliho v řadách muslimů.
Šampionův krok vyvolal i negativní reakce. Jeho otec hovořil o
zatemněném mozku svého syna a dodal, že se bude vždy hrdě hlásit ke jménu Clay.
Prezident organizace WBA Ed Lassman řekl, že Clay svým přestupem k islámu
poškodil profesionální box, a neúspěšně navrhoval zbavit ho titulu. Při Aliho
návštěvě boxerského večera v Madison Square Garden moderátor oznámil, že
večer navštívil „mistr světa v těžké váze Cassius Clay“. Negativně
reagovali i černošští šampioni. Legendární Jœ Louis hovořil o zradě fanoušků,
za což ho Ali nazval zoufalcem. Floyd Patterson označil Nation of Islam za
„antiamerickou organizaci“ a vyzval Aliho k zápasu. Novopečený muslim mu
vzkázal, že to vítá a během utkání z něj udělá lepšího člověka.
POVEDENÁ KOMEDIE
Místo Pattersona ale čekala na Muhammada Aliho odveta se Sonnym
Listonem. Původně se mělo boxovat v listopadu 1964 v Boston Garden.
Tři dny před zápasem musel šampion podstoupit operaci, termín se tak posunul na
25. května 1965. Vzhledem k podezření na možnost ovlivnění zápasu
podsvětím bylo utkání přesunuto z Bostonu do Lewistownu ve státě Maine.
Ali sice nastupoval do zápasu jako úřadující mistr světa, bookmakeři
však v poměru 9:5 favorizovali Listona. Nakonec šampion knokautoval svého
soupeře dvě minuty po začátku zápasu. Pak se začaly dít věci.
Podle pravidel totiž musí boxer poté, co začne rozhodčí počítat
soupeře, přejít do neutrálního rohu. Ali však stál nad ležícím Listonem a
hulákal cosi ve smyslu, aby koukal vstát. Mezitím se snažil ringový rozhodčí
Jersey Jœ Walcott, mimochodem bývalý mistr světa, zjednat pořádek. Když se mu
podařilo dostat Aliho do neutrálního rohu, začal Listona počítat. V té
chvíli mu jeden z přítomných redaktorů magazínu The Ring sdělil, že
vyzyvatel strávil na zemi sedmnáct, místo pravidly povolených deseti vteřin. A
tak rozhodčí zápas ukončil.
Zatímco Liston seděl v rohu, vyprávěl Ali novinářům, že jeho soupeř
nejspíše simuluje. Chudáka Sonnyho vzal na milost až po zhlédnutí televizního
záznamu, když připustil, že mu rozhodující rána opravdu sedla. Jeho soupeř
později přišel s tvrzením, že ležel na zemi přes časový limit, protože Ali
nešel do neutrálního rohu, a měl tedy obavy, že při případném pokusu vstát
přijde rána z milosti.
BEZPROBLÉMOVÉ
OBHAJOBY
Vzhledem k tomu, že po třetím zápase s Listonem nikdo
netoužil a kvalitních soupeřů se nedostávalo, vyrazil Ali na dovolenou. Pak se
rozhodl vyřídit si účty s Floydem Pattersonem, který ho v médiích
vytrvale nazýval Cassiem Clayem. Ali sice svůj bývalý idol kritizoval za
podlézání bílým, sám však den před utkáním přijal ve svém sídle jeden ze
symbolů bílé Ameriky a zpěváka 20. století se slovem hřích v příjmení =
Franka Sinatru. Na tiskové konferenci prohlásil, že nehodlá Floyda knokautovat,
protože si s ním chce před jeho fanoušky pohrát. Tak se také stalo. Ve
dvanáctém kole Ali přitlačil na pilu a byl z toho knokaut. Přesto po
utkání pochválil svého soupeře za nebývalou fyzickou odolnost.
Dalším vyzyvatelem byl v březnu 1966 pořízek George Chuvalo.
Nakonec Kanaďan vyhrál jedno kolo a po zápase uznal, že Ali je strašně rychlý.
Pak si mistr světa odskočil do Londýna na odvetu s Henry Cooperem. Zápas
skončil předčasně kvůli krvi crčící z Angličanova rozbitého obočí.
V metropoli nad Temží si Ali odbyl i další zápas, v srpnu porazil po
třech kolech Briana Londona. A aby nebylo starého kontinentu málo, ve
Frankfurtu nad Mohanem vyhrál ve 12. kole technickým knokautem nad domácím
bijcem Karlem Mildenbergerem.
SBOHEM, ARMÁDO
V srpnu 1966 najala organizace Nation of Islam právníka, který
začal pracovat na Aliho zproštění vojenské služby. Existovala možnost, že i
kdyby byl mistr světa shledán neschopným služby se zbraní v ruce, mohla by
armáda využívat jeho služeb například v administrativě, po čemž Ali
rozhodně netoužil. Vojáci odmítli akceptovat jeho dopis plný víry odmítající
jakoukoli službu v armádě. V reakci na Aliho „nevlastenecké“ postoje
začaly některé státy USA zakazovat pořádání jeho zápasů na svém území.
Vzhledem k tomu, že do této kategorie ještě nespadal stát Texas,
nastoupil Ali v Houstonu před 40 000 diváky proti Clevelandu
Williamsovi. Vyzyvatel měl na svém kontě 51 zápasů ukončených před limitem, Jœ
Louis oznámil víru v jeho vítězství. Utkání se však proměnilo
v demonstraci Aliho dovedností, v průběhu druhého kola byl soupeř
hned třikrát počítán, ve čtvrtém rozhodčí usoudili, že pokračovat nemá význam.
Na řadu přišel Zora Folley, po sedmi kolech nebylo v Madison Square Garden
co řešit.
V dubnu 1967 oznámil Ali světu, že se nehodlá jakýmkoli způsobem
angažovat v barvách US Army. Reakce přišla vzápětí. Sportovní komise státu
New York mu sebrala licenci a odmítla uznat jeho titul mistra světa. Přidal se
Texas, Kalifornie a organizace WBA. 17. června byl v Houstonu zahájen
proces, po třech dnech byla vybrána porota složená ze šesti bělochů a stejného
počtu bělošek. Po devíti hodinách byl soud ohledně Aliho odmítání vojenské
služby u konce, za dalších jedenadvacet minut vynesla porota verdikt o
šampionově vině. Boxer se odvolal k vyšší instanci v New Orleansu, po
očekávaném neúspěchu byl na řadě Vrchní soud USA.
MUZIKÁL A
HAMBURGERY
Do suspendace vydělal Ali boxem zhruba tři miliony dolarů. Na svou dobu
to byly ohromné peníze, boxer však živil nemalý tým. Navíc na přání muslimských
bratří investoval do několika nepříliš prosperujících podniků. Peněz ubývalo, a
tak si šampion v nemilosti zahrál na Broadwayi v muzikálu Big Time
White Buck. Přestože se Ali dočkal až nečekaně příznivých kritik, byl muzikál
brzo stažen. Po čase propůjčil za 900 000 dolarů své jméno společnosti
vyrábějící hamburgery. Dalších 200 tisíc dolarů inkasoval jako honorář za knihu
The Greatest. Za slušné peníze přednášel na několika univerzitách, tradičně
levicová mládež viděla v boxerovi, který odmítl válčit v tak
nepopulární vietnamské válce, nový idol. Na Aliho oblibě moc nezměnilo ani
floridské vězení, ve kterém strávil několik dní za řízení vozu mimo
„kompetence“ svého řidičáku.
Vzhledem k táhnoucím se procesům řekl v rozhovoru pro Esquire,
že možná skončí s boxem a bude pomáhat chudým. V dubnu 1969 ale
v rozhovoru pro ABC změnil názor, když připustil, že v případě dobré
nabídky nemá problém s návratem do ringu. Jeho guru Elijah Muhammad na to
reagoval nečekaně ostře tvrzením, že víc než služba Alláhovi zajímají Aliho
peníze bílých.
Mezitím se stal mistrem světa těžké váhy olympijský vítěz z Tokia
1964, vynikající boxer Jœ Frazier. Lidé kolem Aliho začali spekulovat nad jeho
možným návratem do ringu. Ve hře se ocitly indiánské rezervace nespadající do
„jurisdikce“ boxerských orgánů. Indiáni byli ale proti, protože nechtěli
pořádat na svém území sportovní akce, při kterých teče krev. Zvažovalo se i
Mexiko, ale Aliho svazoval zákaz vycestovat ze země.
Nakonec se neoficiální comeback konal na konci října 1970
v Atlantě, protože na stát Georgia nedosáhla žádná ze sportovních komisí,
které zbavily Aliho titulu. Vzhledem k tomu, že Jœ Frazier odmítl, dostal
šanci mladý běloch Jerry Quarry. Ve třetím kole mu Ali otevřel obočí doslova na
kost, rozhodčí proto boj ukončil.
ZÁPAS STOLETÍ
Definitivní zlom nastal 28. června 1971, kdy Vrchní soud USA rozhodl ve
prospěch Aliho. Jak pravil rozsudek, odvodová komise v Kentucky nevzala
v patřičný potaz jeho víru. Padla omezení cestování, Ali zažádal o návrat
licence.
Když se tak stalo, nastoupil proti Oscaru Bonavenovi. Přestože
Argentinec prohrál dva zápasy s Frazierem, jednalo se o těžkého soupeře.
Madison Square Garden praskala ve švech, víceméně vyrovnaný zápas pro sebe Ali
rozhodl direktem v patnáctém kole.
30. prosince 1970 se Ali s Frazierem dohodli na utkání dvou dosud
neporažených boxerů, které vešlo do dějin jako Zápas století. Vstupenky do
Madison Square Garden zmizely během několika hodin, zápas byl vysílán přímým
přenosem do 35 zemí světa. Podle médií se jednalo o největší souboj historie
boxu od utkání Jœa Louise a Maxe Schmelinga z roku 1938. Ali opět nasadil
k verbální ofenzivě, když svého soupeře nazval mimo jiné gorilou a
strýčkem Tomem. Mnohonásobně méně výřečný Frazier kontroval tím, že zatímco on
je strýček Tom, Aliho dostali z vězení bílí advokáti. V den zápasu 8.
března 1971 seděli u ringu Hugh Hefner, Barbara Streisand nebo Bing Crosby.
Dustin Hoffman a Diana Ross byli vykázáni z novinářské zóny, zatímco Frank
Sinatra sledoval zápas ukrytý mezi fotoreportéry.
Od vyrovnaného začátku bylo zřejmé, že se Alimu nedaří držet Fraziera
na distanc. Přestože neustále vyprávěl, že je bůh a zápas ukončí v šestém
kole, právě toto kolo prohrál. Jœ Frazier pak bral také následující dvě kola.
Deváté vyznělo pro Aliho, v jedenáctém se však ocitl na pokraji prohry.
V závěrečném, patnáctém kole chtěl zvrátit zápas ve svůj prospěch, přišel
však tvrdý kontr a pád na podlahu. Všichni bodoví rozhodčí viděli vítězství
Fraziera, Clay v profi ringu poprvé prohrál. Hned následující den však na
tiskovce prohlásil, že se nic moc vlastně nestalo.
POVEDENÁ ODVETA
V červnu 1971 Ali vyzval k exhibičnímu zápasu basketbalovou
legendu Wilta Chamberlaina, pivota Los Angeles Lakers. I když akce nabízela
mimořádný komerční potenciál, nakonec zvítězil zdravý selský rozum. Od zápasu
s Frazierem do konce roku 1972 nastoupil Ali k devíti utkáním,
všechna vyhrál, z toho šestkrát k. o. Za zmínku stojí boj z 20. září
1971, ve kterém porazil v sedmém kole technickým k. o. Floyda Pattersona.
Pro poraženého exmistra světa to byl poslední zápas kariéry.
Zatímco Frazier ztratil titul mistra světa v souboji
s olympijským vítězem z Mexika 1968 Georgem Foremanem, Ali nastoupil
31. března proti Kenu Nortonovi. Frazierův sparingpartner se netěšil pověsti
elitního boxera, za poslední zápas inkasoval pouhých 3 000 $. Ve druhém
kole se však ukázkově trefil a zlomil Alimu čelist. Exmistr světa nakonec přes
děsivou bolest vydržel dvanáct kol rychty, nicméně prohrál na body. Spekulace o
tom, zdali Muhammad Ali není za zenitem, neustaly, ani když v odvetě
Nortona s přehledem vybodoval.
Odvetný zápas Ali versus Frazier proběhl také před zraky George
Foremana 28. ledna 1974 v Madison Square Garden. Ali držel střed ringu a
bodoval a ve druhém kole poslal svého soka na podlahu. Po počítání došlo
k nevídané situaci, protože ringový rozhodčí nabyl dojmu, že je konec
kola, a oba borce poslal do jejich rohů, čímž nejspíš zachránil Fraziera před
knokautem. Přesto se po utkání, které Ali vyhrál jednoznačně na body, cítil
Frazier rozhodčími okraden.
RUMBLE OF THE
JUNGLE (RYCHTA DŽUNGLE, RACHOT DŽUNGLE)
Vítězstvím nad Frazierem překonal Ali poslední překážku v cestě za
utkáním o titul mistra světa. Úřadující šampion Foreman, vědom si svého neotřesitelného
postavení, souhlasil a začalo se vyjednávat. Na scéně se poprvé objevila další
zásadní postava světového profi boxu, dnes už legendární promotér Don King.
Jeho první nápad, uspořádat utkání v zairské Kinshase, se jevil jako
šílený úlet. Don King však přišel s mimořádně pádným argumentem. Zairský
hrůzovládce Mobuto vloží do banku na svou dobu neskutečných dvanáct miliónů
dolarů, z čehož deset bude rozděleno rovným dílem mezi oba boxery. První
zápas o titul na africké půdě se stal proto velkou senzací.
Před bojem byl Foreman jasným favoritem, jeho bilance 40 zápasů, stejný
počet výher a 37 knokautů naháněla hrůzu i na hroší kůži. Stejně tak lehkost,
s jakou ztloukl Fraziera a Nortona. Bookmakeři tak stanovili kurz 3:1 ve
prospěch šampiona. Původně se mělo boxovat 25. září, vzhledem ke zranění
Foremana byl zápas přesunut na 30. října.
Těsně před utkáním Ali svému soupeři vzkázal, že ho viděl boxovat se
stínem a stín vyhrál. Pár minut před začátkem zápasu pak Ali Foremanovi sdělil:
„Slyšel jsi o mně jako dítě, sledoval jsi mě v době dospívání a až dnes
jsi potkal mě, svého učitele.“
V tropickém klimatu se Foreman rozhodl Aliho co nejrychleji
knokautovat. Vědom si jeho skvělého pohybu, tlačil vyzyvatele do provazů. Ali
tuto taktiku kupodivu přijal, a přestože po zápase přiznal, že několik ran
prošlo jeho dvojitým krytem a byl na pokraji počítání, zvládal defenzivu
dokonale. V sedmém kole se začala karta obracet. Ali přebral iniciativu a
pokřikoval na soupeře, že by mohl konečně předvést svůj pověstný úder.
V dalším kole vsadil Foreman na totální ofenzívu, ale se zlou se potázal.
Těsně před koncem kola vyrazil Ali z provazů s kombinací
pravá–levá–pravá. Foreman se skácel na podlahu, na devět sice vstal, jenže
rozhodčí v rozporu se zájmem publika, které Aliho vyzývalo, aby soupeře
dorazil, utkání prozíravě ukončil. Po zápasu staronový mistr světa prohlásil,
že je největší lákadlo, a proto nevidí důvod zahazovat kariéru do žita, do
shitu. Foreman přišel s několika konspiračními teoriemi, podle kterých o
jeho prohře rozhodly špatně natažené provazy, rychlé počítání rozhodčího a
otrávená voda.
THRILLER
V MANILE
Po zisku titulu se Muhammad Ali ocitl na výsluní své popularity. Pár
týdnů po návratu ze Zairu přišlo pozvání na kobereček do Bílého domu. Prezident
Gerald Ford nazval bývalého vyvrhele člověkem, který dbá na principy. Za zápas
s Foremanem bral Ali nakonec 5,5 milionu dolarů, což bylo víc, než
vydělali předchozí velikáni z řad mistrů světa Rocky Marciano, Jœ Louis a
Jack Dempsey dohromady. Sports Illustrated ho vyhlásil sportovcem roku.
Miláček lidu však toužil po třetím utkání s Jœm Frazierem. Během
přípravy vyhrál tři zápasy, v tom posledním s Jœm Bugnerem však
pocítil „slast“ z vlastního počítání.
Nakonec Don King dohodl místo konání zápasu Ali–Frazier ve filipínské
Manile. Diktátor Ferdinand Marcos dal po vzoru kolegy Mobuta dohromady 14
miliónů dolarů, přičemž devět skončilo na kontě Aliho. Zatímco šampion nazval
Fraziera opět gorilou, tisk řešil skutečnost, že místo manželky Belindy se po
jeho boku na prezidentově recepci objevila pozdější choť Veronica.
Dne 1. října došlo k zápasu, který je dodnes znám jako Thriller
v Manile. Opět se boxovalo v tropickém vedru, oba boxeři předvedli
nadlidský výkon. Ali vsadil na rychlý knokaut a ovládl první dvě kola. Frazier
si to však nenechal dlouho líbit, v šestém kole se mistr světa ocitl na
pokraji počítání. Pak přišel čas neskutečně tvrdých výměn. Až na konci
čtrnáctého kola Frazierovi sekundanti zápas ukončili, protože Jœ kvůli
obrovskému hematomu neviděl na levé oko. Ironií osudu se tak podle svědectví
Aliho lékaře stalo pár vteřin předtím, než to kvůli totálnímu vyčerpání hodlal
zabalit šampion.
Zápas snů měl bohužel dohru, vůbec ne trefu snu. Zatímco se Frazier
odmítal smířit s rozhodnutím svých sekundantů, poldík před Aliho šatnou si
pohrával se služební flintou a nakonec si ustřelil policejní kebuli. Další den
na tiskovce nazval Ali Fraziera druhým nejlepším boxerem všech dob.
MISTROVSKÁ
KOCOVINA
V dubnu 1976 Ali obhajoval titul proti Jimmymu Youngovi. Šampion
trpěl nadváhou, úspěšně kontrující mladíček mlátíček mu přidělával značné
starosti. Nakonec sice vyhrál na body, média ovšem psala o „parodii“ a „skvěle
spolupracujících sudích“.
Neoslnilo ani další vítězství nad Kenem Nortonem, výhru nad Angelem
Evangelistim z Uruguaye komentovali novináři jako nejnudnější zápas
historie. Po zápase s Angličanem Earniem Shaversem, ve kterém dostal Ali
strašnou ránu do hlavy, požádal lékař dopisem manželku, trenéra Dundeeho a
Nation of Islam, aby využili svého vlivu a učinili vše pro ukončení Aliho
kariéry, protože následky dalších úderů mohou být nedozírné.
Dalším soupeřem mistra světa byl 15. února 1978 (to bylo Jaromíru
Jágrovi 6 let a už se vyznamenal v ledním revue v hokejovém nasazení
na ledě, i když neměl výšku 1,89 metru) v Las Vegas vítěz olympiády
v Montrealu 1976 Leon Spinks. Vyzyvatel měl v té době za sebou
v profi ringu sedm zápasů, měla to být jen formalita a zájem diváků byl
žalostný. Ali nastoupil po několika sparinzích a v ringu se nestačil
divit, protože po patnácti kolech viděli dva ze tří rozhodčích vítězství
Spinkse. Z titulu se však jeden z vůbec nejpřekvapivějších šampionů
historie těžké váhy netěšil dlouho. V polovině září proběhla v New
Orleansu odveta, ke které Ali přistoupil podstatně seriózněji, takže po
patnácti kolech bylo vymalováno. Po třetím zisku titulu oznámil odchod do
boxerské penze.
Na začátku října 1980 byl ale Ali, nejspíš kvůli chřadnoucímu
bankovnímu kontu, zpátky v ringu. Ve druhém rohu stanul jeho bývalý
sparingpartner, aktuální mistr světa Larry Holmes. I když se Holmes snažil ze
všech sil svému vzoru neublížit, Angelo Dundee v jedenáctém kole Aliho
trápení ukončil.
Za utkání bral Ali osm miliónů dolarů, které umně investoval do nemovitostí.
Přesto toužil nadále boxovat. Došel však ke zjištění, že žádný ze špičkových
borců o zápas s ním nestojí. Stejně tak pořadatelé, kteří poukazovali na
jeho neutěšený zdravotní stav. Nakonec se uskutečnil zápas na Bahamách. Aliho
opravdu posledním soupeřem byl Kanaďan Trevor Berbick. Přestože exšampion
vypadal mnohem líp než proti Holmesovi, po deseti kolech jasně prohrál na body.
POSLEDNÍ ZÁPAS
Na podzim 1984 diagnostikovali Alimu Parkinsona. Lavinu článků o
škodlivosti profi boxu se snažil Ali přibrzdit slovy, že představuje jednu
z mála možností, jak může černý hoch přijít k penězům. Přes
postupující nemoc se angažoval v jednáních s islámskými extrémisty
v Libanonu a Iráku. Když v roce 1994 získal George Foreman
v pětačtyřiceti letech titul mistra světa, Ali v jednom rozhovoru
připustil, že zvažoval možnost návratu. „Říkal jsem si, že se ráno zkusím
proběhnout. Pak jsem se ale probudil, otočil na bok a řekl si, že to není
potřeba, protože stejně zůstávám Největší.“ V roce 1996 zažehl Muhammad
Ali před 80 000 diváky a stovkami miliónů zvědavců u televizí olympijský
oheň v Atlantě. Následoval Ali boom, během kterého uzavřel reklamní
smlouvy s giganty jako Adidas, Gilette, IBM. V roce 1998 se stal
vyslancem dobré vůle UNICEF. Za čtyři roky navštívil dívčí školu
v Afghánistánu, čímž demonstroval svůj negativní vztah k hnutí
Taliban. V roce 2003 protestoval proti americké invazi do Iráku.
Naposled se Muhammad Ali objevil na veřejnosti 15. listopadu na pohřbu
svého velkého rivala Jœa Fraziera. V květnu 2016 přišel poslední zápas,
který nebylo jak vyhrát.
|