JAROSLAV KOLÁŘÍK   ( ☼   16.9.1895  PRAHA     ۞   26.2.1961   PRAHA)

Národohospodář, novinář a publicista, lexikograf a překladatel. V letech 1923 až 1952 redaktor, 1931–1941 a 1945–1946 zástupce šéfredaktora Lidových novin, od roku 1952 do své smrti redaktor Literárních novin. Autor monografie o Karlu Englišovi Peníze a politika (1937) a nedokončeného Příručního slovníku politického a hospodářského (1937–1941 a 1946–1948).

Významnou oporou pražské redakce Lidových novin byl všestranný novinář, národohospodář, překladatel a lexikograf Jarda Kolářík. Pracoval v ní téměř třicet let a prožil zde intelektuálně plodnou éru meziválečného Československa, temnou dobu německé okupace, kontroverzní mezidobí takzvané třetí republiky i soumrak svobodné žurnalistiky po únoru 1948. Svou každodenní pečlivou redakční prací výrazně přispěl k vysoké novinářské kultuře tohoto listu, kde zůstával pevným bodem uprostřed změn.

Jarouš Kolářík se narodil ve stejný den jako David Copperfield podle kalendáře 16. září 1895 v Praze na Smícháči v rodině policejního úředníka. V předvečer první světové války, v červnu 1914, zdárně odmaturoval na malostranském gymnáziu; v letech 1914–1918 vystudoval práva na pražské české univerzitě a v lednu 1919 byl promován doktorem práv. Paralelně studoval orientalistiku na pražské filozofické fakultě, studia však nedokončil.

Během válečných let se angažoval ve studentském vysokoškolském hnutí, zejména ve Spolku českých právníků Všehrd, a v závěrečném období světové války spolupracoval s domácí protirakouskou rezistencí. V lednu 1918 se podílel na založení Mladé generace České státoprávní demokracie, jež se na jaře 1919 transformovala v Československou národní demokracii. V srpnu 1920 se oženil s o půl roku starší Apolenou Sionovou; jejich manželství zůstalo bezdětným.

Již od dob svých právnických studií se Kolářík zajímal o národohospodářskou problematiku a v prvních letech po promoci získal různorodou praxi v hospodářských strukturách mladinkého Československa: nejprve pracoval jako obchodně politický, posléze daňový referent v Československé vývozní a dovozní komisi, v letech 1919–1920 působil v Kontrolním úřadu pro mezinárodní obchod, 1920–1921 v Úřadu pro mezinárodní ochod, 1921–1922 ve Svazu uhelných dolů a 1922–1923 v Ústředním svazu československých průmyslníků.

Pronikavá znalost dobových ekonomických problémů a jejich politických souvislostí i stylistický a přímo literární talent ho záhy přivedly k žurnalistické obživě. V letech 1920–1923 spolupracoval jako externista s deníkem Tribuna a s Lidovými novinami, v srpnu 1923 se stal řádným redaktorem Lidových novin a posléze vedoucím jejich národohospodářské rubriky. Na stránkách tohoto listu pak plně rozvinul svou schopnost popularizace exaktních ekonomických jevů, zákonitostí a trendů, přičemž dokázal plasticky představovat jejich domácí i zahraniční nositele a zastánce v teoretických, finančních, průmyslnických i politických kruzích. Svým čtenářům ovšem instruktivně vysvětloval též aktuální daňové zákony a předpisy, a to i ve zvláštní publikaci Nové přímé daně v Československu, vydané roku 1927.

Meritorní pozornost věnoval po léta osobnosti a koncepcím čelného československého novohospodáře a politika profesora Karla Engliše, opakovaně ministra financí a poté dlouholetého guvernéra Národní banky, jenž měl svou orientací i osobními vazbami k Lidovým novinám blízko a jehož přístupy tento list podporoval a prezentoval. Englišovu životní cestu, názory a postoje posléze souhrnně vyložil v rozsáhlé monografii Peníze a politika. Karel Engliš – bojovník o stabilizaci z roku 1937, kde prokázal jak smysl pro biografický literární žánr, tak schopnost zachytit spolu s osudy a zápasy svého protagonisty i nástin vývoje československé finanční politiky v meziválečném období. Národohospodářské teorii a praxi se ve 30. letech věnoval i pedagogicky jako její lektor na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a jako mimořádný profesor pražské Svobodné školy politických nauk, vzdělávající především adepty žurnalistiky.

Koláříkova novinářská a osvětová činnost se však zdaleka neomezovala pouze na národohospodářskou oblast. Jeho široké know–how, povědomí o nejrůznějších variantách vědních oborů a znalost hned několika cizích jazyků se šťastně projevily i v jeho článcích z oblasti soudobé mezinárodní politiky a v pravidelných literárních referátech, zaměřených zvláště na naučnou literaturu a její autory. Vedle Lidových novin pravidelně přispíval i do Peroutkovy Přítomnosti a do časopisu Věda a život, který v letech 1943–1948 spoluredigoval.

Vedle vlastní práce píšícího redaktora se v Lidovkách, kde v letech 1930 až 1941 a 1945–1946 vykonával funkci zástupce šéfredaktora, uplatnil jako mimořádně precizní editor, ovlivňující konečnou skladbu konkrétního čísla novin a stylisticko–jazykovou úroveň celého jeho obsahu. A také založil a po léta soustavně budoval redakční archiv s bohatým dokumentárním thesaurem. Na tuto jeho záslužnou, ale na rozdíl od autorizovaných či šifrovaných článků v novinách jmenovitě nezaznamenanou činnost vzpomenul po letech ve svých memoárech Jarouš Pilz, někdejší ředitel nakladatelství František Borový, patřící k tiskovému koncernu Lidových novin:

„Byl vzorem moderního, všestranně vzdělaného novináře na vědecké úrovni vysokoškolského profesora. Ve zprávách prosazoval dodržování správné češtiny, korigoval příspěvky nejen pravopisně, ale i věcně. Ve své kanceláři měl v regálech a knihovnách naučné slovníky, české i cizí lexikony, almanachy, příručky, sbírky zákonů a nařízení, parlamentní zpravodaje, věstníky a co já vím dalšího. Regály byly zaplněny od stropu až dolů v systému, který jedině on ovládal. Na velkém pracovním stole ležely spisy, čerstvá čísla odborných periodik, zprávy a informace z celé planety, bylo toho všeho na metr vysoko ze všech stran, jen uprostřed stolu zůstal malý obdélníček 40 x 60 cm. Žádná uklízečka nesměla tento binec porušit. Kolářík ze zdánlivého nepořádku lejster dovedl v případě potřeby vydolovat v krátkosti hledaný materiál. Kdo nebyl informován, Koláříka při vstupu do pokoje nespatřil; byl při psaní schován mezi papírovou džunglí.“

Neprávem zapomenuta je dnes Koláříkova bohatá a kvalitní produkce lexikografická z národohospodářské oblasti i z oboru novodobých světových i domácích (českých, československých) politických dějin. Ve 30. letech a na počátku let čtyřicátých patřil ke stálým spolupracovníkům Ottova slovníku naučného nové doby (a Dodatků Ottova slovníku naučného) a přispíval i do některých dalších dobových všeobecných i specializovaných encyklopedií. Ve druhé polovině 30. let se rozhodl vydávat po sešitech (stejně jako Dodatky Ottova slovníku) vlastní Příručný slovník politický a hospodářský, který měl široké kulturní veřejnosti poskytnout ve formě encyklopedických hesel zevrubné informace o české (československé) a světové politické a ekonomické realitě přítomnosti i nedávné historie. V tomto díle se optimálně spojilo autorovo široké vzdělání a sečtělost, novinářské zkušenosti, smysl pro přesnou faktografii, v novinářských článcích jen zčásti uplatnitelnou, a schopnost hutné a přitom jasné a přehledné lexikografické formulace.

Ve slovníku najdeme hesla soudobých politických stran a hnutí československých i zahraničních, mezinárodních konferencí, mírových smluv a aliancí, různých domácích i mezinárodních hospodářských institucí a organizací, obecných pojmů z ekonomické, právní a politické teorie a samozřejmě biogramy snad všech významnějších československých a světových politiků, národohospodářů, průmyslových a obchodních podnikatelů a manažerů, novinářů a publicistů. Pro ilustraci šíře záběru biografického hesláře uveďme, že vedle rozsáhlých biografických hesel T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, V. I. Lenina i Adolfa Hitlera a středně dlouhých biogramů všech prvorepublikových ministrů zde (v části publikované bezprostředně před válkou) nalezneme i kratší heslo Klementa Gottwalda, Heinricha Himmlera nebo Genricha Jagody.

Skutečnost, že šlo o dílo jediného autora, se pozitivně projevila v jednotném zpracování hesel, v jejich jazykovém a kompozičním ztvárnění i v rozsahových proporcích mezi nimi. Obdiv zasluhuje i tempo, s nímž jeden autor, plně zaměstnaný redakčními povinnostmi i další literární a překladatelskou kreativní a inovující tvorbou, svůj slovník dával dohromady a vydával. Lze jen litovat, že Kolářík  k tomuto dílu přistoupil až na sklonku meziválečné éry, a tak do jeho edice neblaze zasáhl vývoj vnitropolitických i mezinárodních poměrů. Slovník vycházel v letech 1937–1941 (sešit 1–39), potom byl vzhledem k eskalaci represí i kvůli nedostatku papíru zastaven. Po válce autor obnovil jeho vydávání, v letech 1946–1948 vyšlo dalších deset sešitů (číslo 40–49), avšak po únoru 1948 bylo vydávání díla opět zatrhnuto. Slovník ustrnul v poslední čtvrtině písmena „S“ (celkem obsáhl 1552 stran) a stejně jako Ottův slovník naučný nové doby zůstal navždy torzem.

Vzhledem k převratné době, v níž vycházel, a svému zaměření na aktuální současnost tak postupně parciálně, v jednotlivých částech abecedy, postihl reálie i aktéry první a druhé republiky, Protektorátu Čechy a Morava a poválečného Československa, a to věcně a bez v pozdějších encyklopediích tak příznačných úliteb jednotlivým režimům. Pokud by se jej bývalo podařilo dodělat, musel by být doplněn řadou dodatků. Přesto jeho početná „uzavřená“ hesla mohou dobře složit i dnes, mnohá z nich nadto zajímavě reflektují atmosféru doby, v níž vznikala, a dokumentují tehdejší publikační limity z hlediska cenzurní praxe a autocenzurních ohledů. V každém případě patří Koláříkův slovník, dnes už známý většinou jen odborníkům, k význačným edičním počinům na líše novodobé československé encyklopedistiky.

Do literatury se Kolářík zapsal i jako překladatel, především z angličtiny, ale též z francouzštiny a němčiny. V souladu se svým osobním založením zprostředkoval českému čtenáři několik pozoruhodných děl naučného písemnictví, například politicko–cestopisné knihy Jamese Gunthera Evropa, jaká je (1936) a Asie, jaká je (1947) nebo dvojdílný populárně vědecký spis Frederica Williama Westawaye Objevy bez konce. 3000 let zkoumání přírody a světa (1937–1938), ale rovněž tři memoárové knihy britského diplomata a přítele Československa Bruceho Lockharta (1935–1937), válečné paměti Winstona Churchilla (1947–1948) a dva ve své době prozaické bestsellery: román Johna Hiltona Sbohem, pane profesore (1935) a novelu Henryho Williamsona Nesmrtelný losos (1936). V letech 1946–1948 též redigoval v nakladatelství František Borový ediční řadu Století přerodu.

Jaroslav Kolářík patřil k nemnoha redaktorům, kteří v Lidových novinách působili kontinuálně od počátku 20. let až do jejich zániku v roce 1952. V redakčním zákulisí představoval jakéhosi strážného Patricka Swayzeho listu (stran dirty dancing i ducha, Patrick se zrovna narodil 18. srpen toho roku 1952), jenž uprostřed dějinných zvratů, započatých rokem 1938, působil uklidňujícím, posilujícím a harmonizujícím dojmem opravdového kamaráda lidu. „V těžkých dobách radíval jsem se s Koláříkem,“ vzpomíná ředitel Pilz na ovzduší protektorátní redakce, „byl zárukou objektivity, měl dobré zprávy a nedal se svést k panikářství. Neztrácel nikdy naději v lepší časy a vždy mne uklidňoval: Borový a Lidovky mají svého genia loci, který nedopustí jejich zkázu…“

Koláříkova predikce se však vyplnila, pouze pokud šlo o dobu německé okupace a druhé světové války. Dožil se poválečné renesance Lidovek, byť pod názvem Svobodné noviny, ale také jejich poúnorového živoření pod žezlem Jana Drdy a definitivního konce v roce 1952, jakož i předchozí likvidace Borového.

Po zastavení Lidových novin přešel do redakce Literárních novin, týdeníku Svazu československých spisovatelů, považovaného za nástupnický list Lidovek. I zde nalezl uplatnění: k literatuře a kulturní publicistice měl vždy blízko a pod značkou K zasvěceně recenzoval především naučnou literaturu. Redakci složené vesměs z podstatně mladších literátů poskytoval své editorské zkušenosti, znalosti i styky se starší vědeckou i uměleckou generací. Pro mnohé své spolupracovníky nadto zosobňoval tradici legendárních Lidových novin a lepší časy české žurnalistiky.

V Literárkách pracoval až do konce svého života, který přišel nečekaně 26. února 1961. Kolegové se s ním rozloučili upřímným nekrologem, výstižně charakterizujícím Koláříkův novinářský přínos i osobnostní originalitu: „Byl neúprosným strážcem obsahové věcnosti i jazykové přesnosti rukopisů, všeznajícím informátorem, rádcem a pomocníkem, vyzbrojen k tomu neobyčejnou vzdělaností, znalostí mnoha jazyků a čtyřicetiletou novinářskou praxí. …Odborná či encyklopedická pomůcka se v jeho ruce ocitala jen tehdy, musil-li usvědčovat nevěřící Tomáše (a slepičky slevičky nejapně slepičkové až výprodejové). Byl sám živou encyklopedií – a v té nechyběly ani stránky humoru, od osobitého 'onikání' až po svéráznou popudlivost všude tam, kde se něčí názor rozcházel s názorem Pravidel českého pravopisu. Říkalo se mu 'strýčínek'.“

JOSEF TOMEŠ (18.1.1954, Praha), historik, vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se novodobými českými politickými a kulturními dějinami a biografickou encyklopedistikou. Autor monografie Viktor Dyk a T. G. Masaryk. Dvojí reflexe češství (2009), vedoucí vědoucí autorského kolektivu třídílného Českého biografického slovníku XX. století (1999), Encyklopedie českých dějin (2008) a biografického souboru Tváře našich parlamentů (2012); editor memoárových publikací k častému a nezapomenutelnému vnímání pojmů a dat.