|
VIKTOR DYK (☼ SILVESTR ROKU 1877 PŠOVKA U MĚLNÍKA ۞ 14. KVĚTEN 1931 LOPUD, YUGOŠKA)
Český básník,
prozaik, dramatik, novinář a politik. Vystudoval, co je to právo pro obyčejného
občana na české univerzitě v Praze, ale po celý život se věnoval literární
tvořivosti a svěží žurnalistice, jak zákon Ferdinanda Peroutky káže; od roku
1907 byl redaktorem literárního časopísma Lumír,
v letech 1906–1914 Pokrokové revue, 1910–1914 deníku Samostatnost,
od roku 1917 do své smrti Národních listů. V letech 1906–1918
patřil ke stálým spolupracovníkům Lidových novin, jejichž stránky za
první světové války využil k projevům kulturní rezistence; po vzniku
Československa pro odlišnou politickou orientaci spolupráci uťal.
*
V českém
povědomí žije Viki Dyk Silvestrovský ryk a epopej především jako vynikající
básnílek, prozaik a dramatik, spíše v pozadí stojí jeho rozsáhlá a
všestranná novinářská produkce, zčásti zachycená i na stránkách Lidových novin.
Málo známa je dnes i Dykova politická činnost, vrcholící aktivní účastí
v domácím odboji za první světové války.
Viktor Dyk se narodil mamince jako dík 31. prosince 1877 v Pšovce
u Mělníka, počat byl tatínkem na prvního apríla 1877 jako recese horečky
sobotní noci po jarní večeři, jako syn správce zdejšího lobkovického dvora
Václava Dyka, jenž se posléze vypracoval na centrálního ředitele všech panství
mělnicko–hořínské větve knížecího rodu Lobkoviců se sídlem v Lobkovickém
paláci na Malé Straně v Praze. V harmonickém a kultivovaném rodinném
prostředí vyrůstal společně se starším bráchou Ludvíkem a mladší ségrou
Hedvikou. Vystudoval gymplík v Žitné ulici na Novém Městě pražském, kde
byl jeho profesorem dějin Alois Jirásek, co chtít více pro pubertu, a práva na
pražské české univerzitě. Právnická studia završil absolutoriem, ale
v praxi je nikdy nenaplnil. Od gymnaziálních let se intenzivně zakousl do
literární tvorby jako do indiánka v cukrárně a roku 1904 nastoupil dráhu
profesionálního spisovatele a žurnalisty. V roce 1928 se po
sedmadvacetileté známosti oženil s paní novinářkou, spisovatelkou a
překladatelkou Zdeňkou Háskovou (28.5.1878–7.11.1946, 29 let od výstřelu Aurory
na Zimní palác).
Za necelých čtyřiapadesát let své pozemské existence shluku chytrosti
v molekuličkách a atomíčkách vloh vytvořil rozsáhlé a žonglérsky žánrově
vydatné žrádlo pro duši, jež čítá jedenadvacet básnických sbírek, sedmnáct
próz, dvanáct divadelních her a deset publicistických a memoárových knih. Vyšel
z dekadence a symbolismu a vypěstoval si svůj osobitý básnický rukopis,
vyznačující se symbolickou zkratkou a lapidární pointou. Celým jeho dílem
prostupuje romanticky reflektovaný svár ideálu a skutečnosti, touhy po
absolutnu zážitků a intelektuální skepse navrch, ale také prožitek českého
národního údělu a kritika dobové české společenské a politické reality. Většinu
silvestrovských Dykových děl čas neantikvoval a řada z nich oslovuje i
naše mladší ročníky, ať už jde o básně ze sbírek Marnosti (1900), Satiry
a sarkasmy (1905), Pohádky z naší vesnice (1910), Prohrané
kampaně (1914), Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno
(1921), Poslední rok (1922 – ač premiérově ten první pro Krakonoše
Frantu Peterku i pro manžele Zátopkovi by the Milky Way), Devátá vlna
(1930) nebo o lyrickou prózu Krysař (1915), dramata Posel (1907) a Zmoudření
Dona Quijota (1913).
Své ideové postoje utvářel pod vlivem pokrokářského odkazu 90. let 19.
století a v polemikách s TGM a ortodoxní formou masarykovského
realismu. Osudovým impulzem v jeho politickém hledačství se stal prožitek
pražských protiněmeckých pouličních demonstrací na přelomu listopadu a prosince
1897, po pádu Badeniho vlády, jež zrovna 17. apríla 1897 zrovnoprávnila
v českých zemích češtinu s němčinou jako vnitřní úřední jazyk. Tyto
události v něm probudily zasuté vědomí národní solidarity, které mu
posléze pomohlo překonat dosavadní skepsi a dekadentní nálady.
Na počátku 20. století se přiklonil k radikálnímu českému
nacionalismu, který se vyznačoval ostře opozičním postojem vůči vídeňské vládě,
bojovně vystupoval proti pangermanismu českých Němců a požadoval faktické
obnovení českého státu na základě historického státního práva. Dyk postupně
formuloval vlastní koncepci idealistického českého nacionalismu, jenž reagoval
na pocit ohrožení z německé strany, obsahoval výrazný mravní imperativ a
kladl na český národ přísné nároky. Básník ostře kritizoval záporné rysy české
národní povahy, povrchní vlastenčení i prázdná patetická gesta, komplex malosti
a defétismu, odzbrojující humanismus i poklonkování (za prachy) zahraničním vzorům:
Vábeni věčně vším, co
pro nás cizí,
jdem šumařiti
v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato
náhle mizí.
– Ne sví, ne cizí.
Něco uprostřed.
V roce 1907 se stal redaktorem Pokrokové revue a současně
též literárního časopisu Lumír. Roku 1910 vstoupil do redakce
státoprávně pokrokářského deníku Samostatnost a o rok později se stal
nejen členem, ale hned i jedním z vůdčích představitelů České strany
státoprávně pokrokové. Ta se jako jediná z tehdejších českých politických
stran programově orientovala na mezinárodní řešení české otázky v případě
předpokládané evropské války, od níž si slibovala vytvoření příznivé konstelace
pro vznik samostatného českého státu, případně i mimo rámec stávající
rakousko–uherské monarchie. Za tuto stranu také v červnu 1911 neúspěšně
kandidoval na pražských Královských Vinohradech ve volbách do Poslanecké
sněmovny předlitavské říšské rady.
Volební fiasko ho ovšem neodradilo od další politické činnosti: roku
1912 vystoupil na sjezdu strany jako mluvčí její radikální frakce,
v následujícím období se zasazoval za sblížení a spolupráci státoprávních
pokrokářů a mladorealistů na společné „protirakouské“ platformě a na jaře 1914
se podílel na přípravách květnového mimořádného sjezdu stranických důvěrníků,
který reagoval na předzvěsti válečné konflagrace a svým Manifestem
k Evropě předjal blížící se dramatické pohromy a program českého
zahraničního odboje.
Jako spisovatel a novinář přispíval Viktor Dyk do řady časopísem a
deníků. V roce 1906 navázal pravidelnou spolupráci s brněnskými Lidovými
novinami. Stalo se tak z iniciativy jeho starého přítele Arnošta
Heinricha, někdejšího předsedy pražského studentského spolku Slavia, redaktora Studentských
směrů a Času, jenž se stal roku 1905 vedoucím (vědoucím)
redaktorem ranního vydání Lidových novin a programově se z nich
snažil vykřesat reprezentativní list české inteligence. V těchto intencích
hledal autory v brněnských i pražských literárních, uměleckých a báječně
badatelských kruzích. Jednoho z prvních stálých pražských spolupracovníků
získal právě ve Viktoru Dykovi, jenž začal v Lidových novinách
publikovat komentáře k politickému a kulturnímu dění v hlavním městě
Českého království, posléze v pravidelné rubrice Dopis z Prahy
v nedělní příloze listu otiskoval i své verše. Na jaře a v létě roku
1911 zde v řadě článků reflektoval i svou tehdejší volební kampaň;
v jednom z nich, nazvaném „Kontemplativní oči“, vyjádřil obrazně
vnitřní potřebu své politické angažovanosti:
„A vy, ó básníku, s marně roztouženýma očima, věčně vzrušený,
věčně bojovný, věčně poražený? Vy, snílku tolika poraněných snů? Chcete stále
něco. My nechceme. Napadáte stále někoho. My nenapadáme. Bouříte se stále nad
něčím. A my se nebouříme. Hledíme. Bereme na vědomí. Ale nebouříme se.
Neodsuzujeme; nenapravujeme. Netrpíme. Známe vše. Ale nechtějte, snílku,
abychom jednaly… Tak mluví moudré, chladné, kontemplativní zorničky. Chápu
jejich řeč a je mi z ní ouzko: neboť já nikdy nebudu pouze se dívati.“
Na podzim 1912 uvažoval Dyk dokonce o svém vstupu do redakce Lidových
novin, nechtěl se však stěhovat do Brna. Spolu s ním sem přispívala i
jeho životní femme fatal Zdeňka Hásková. Po vypuknutí první světové války se
Dyk okamžitě zapojil do formujícího se protirakouského odboje, přičemž zcela
jedinečnou roli sehrál na poli domácí kulturní rezistence. Z literárního
časopisu Lumír učinil tribunu zastřeného českého intelektuálního odporu.
Ve státoprávně pokrokářské Samostatnosti, po jejím zastavení v září
1914 v Lidových novinách i v dalších listech otiskoval
jinotajné fejetony, povídky a „trpké i věřící“ verše zaměřené proti vládnoucím
kruhům monarchie i aktivismu části představitelů českého politického tábora.
Podle svědectví předního činitele domácího odboje Jana Hajšmana byl též
skutečným autorem velké části politických vtipů, jež tehdy kolovaly mezi
občany. Na válečnou a odbojovou realitu reagoval i rozsáhlou básnickou tvorbou,
roztroušenou na stránkách různých periodik a posléze shrnutou a postupně
vydanou ve čtyřech sbírkách tzv. Válečné tetralogie, patřící
k vrcholům jeho tvorby.
Jeho spolupráce s Lidovými novinami vyvrcholila v létě
1915. Od 1. června do 21. září zde na pokračování publikoval alegorický román Tajemná
dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, navenek satiru na ruské, ve
skutečnosti však na dobové rakouské válečné poměry. Umělecky vcelku nenáročná
próza, jejímž protagonistou je moskevský kupec, jednoho dne uvězněný, paroduje
styl klasických ruských románů a v ruských reáliích zrcadlí a persifluje
mnohé události a jevy provázející život v Rakousku v počátečním období
světové války: zvůli a hloupost vojenského režimu a jím praktikované politické
represe, okolnosti zatčení městského zastupitelstva v Radnicích u Plzně
v prosinci 1914 i uvěznění Karla Kramáře v květnu 1915, prorakousky
loajální politiku zvětralého sociálně demokratického vůdce Šmerala i části
mladočechů. Autorovi a redakci se zde podařilo obelstít cenzuru a oslovit české
čtenáře citlivé na jinotaje a s velkým zájmem čekající na každé nové
pokračování. Na tendenci díla nakonec upozornilo udání, podepsané jakýmsi dr.
Frankem z Pešti, zaslané c. k. dohlédacímu úřadu a podivující se
„prostoduchosti brněnské cenzury“, jíž „se směje celá rusofilská Praha“.
Dne 21. září 1915 bylo publikování románu po šestnácti pokračováních
zakázáno, Lidové noviny na čtrnáct dní zastaveny a Viktor Dyk spolu
s odpovědným redaktorem listu Arnoštem Heinrichem obviněn z „úmyslu
popouzet tiskem k nenávisti a k opovržení ke státní správě“. Více než
rok byli pak oba na svobodě vyslýcháni brněnským vojenským tribunálem, do jehož
kompetence spadaly za války i politické delikty civilistů; inkriminovanou
tendenci díla pochopitelně popírali a vskrytu dále pokračovali v odbojové
činnosti. Nakonec byli 11. prosince 1916 obžalováni pro zločin rušení veřejného
pořádku, k soudnímu přelíčení však nedošlo, poněvadž nebojsa Viktor Dyk
byl mezitím 20. listopadu 1916 zatčen pro mnohem závažnější delikt aktivní
rezistence ve spojení se zahraničím, to jest – z hlediska rakousko–uherské
říše – obviněn z velezrady. Od 15. prosince 1916 do 27. května 1917 byl
autor Kozulinova vězněn ve vídeňském kriminále, kde mimo jiné
sedmnáctého dubna 1917 napsal svou asi nejznámější báseň Země mluví,
v níž nepřímo vyzýval české poslance říšské rady, svolané poprvé od
počátku války, aby v historicky osudových okamžicích nezapomněli na svoji
odpovědnost vůči národu a vlasti.
Koncem května 1917 byl Dyk z vězení pro nedostatek důkazů
vysvobozen a hned navázal na přerušenou politickou činnost, pro niž částečné
uvolnění vnitrorakouských poměrů vytvořilo nový časoprostor. Pravidelně
přispíval do nově vzniklých radikálně protirakouských periodik Národ, Česká
demokracie a Neodvislost i do Lidových novin a bojovně
vystupoval za důslednou očistu českého veřejného života od všech, kdo se
zkompromitovali politickým aktivismem či váhavou loajalitou. Účastnil se též
jednání o koncentraci českého měšťanského politického tábora a v únoru
1918 stál u kolébky nové strany – České státoprávní demokracie, do níž vplynula
i dosavadní Česká strana státoprávně pokroková. Na podzim 1917 se stal
redaktorem Národních listů a zůstal jím až do konce svého života. Na
první straně tohoto deníku uvítal 29. října 1918 slavnostním úvodníkem Stát
jsme my nový československý stát v plenkách a s dětskými
nemocemi. A 30. října 1918 zde otiskl báseň Píseň noci 29. října,
končící varovnou strofou:
Leč, všichni vy,
jichž srdce náhle zhrdla,
jež opíjí dne oslava:
poslyšte výkřik
z básníkova hrdla.
Boj teprve nám
nastává.
V listopadu 1918 se Viktor Dyk stal členem Revolučního národního
shromáždění, roku 1920 byl zvolen poslancem a roku 1925 senátorem Národního
shromáždění za Československou národní demokracii. Brzy se ocitl ve víru nových
politických třenic, především proti skupině Hradu v čele s TGM a
Edvardem Benešem. V souladu s programem své strany i vlastním pevným
přesvědčením prosazoval koncepci Československé republiky jako silného
národního státu československého národa a kritizoval oficiální velkorysou
politiku vůči syčákům českým Němcům (sudetským padouchům), kteří podle něho
podle chápali Československo jenom jako provizorium a představovali potenciální
hrozbu pro jeho existenci. Mrzelo ho nespravedlivé podceňování úlohy domácího
odboje za první světové války ze strany vůdců odboje zahraničního. A neustále
varoval před roztříštěností české politické scény, ovládané úzkostlivě
úzkoprsými a sobeckými zájmy stran, jimž se podřizují i osobní postoje řady
jejich parlamentních zástupců. Nebezpečí pociťoval i v nedostatečné
státotvornosti, politické pasivitě a přízemním pragmatismu členů jakéhosi rozhádaného
kocourkova. Kriticky reflektoval stíny soudobé československé demokracie, které
občas připomínaly víc Goyovy přízraky nevyzrálosti, ale nesympatizoval
s autoritativními formami vlády a za nejlepší vládní formu považoval
fungující demokracii. Uvědomoval si však nazrávající vnitřní krizi tohoto
systému, projevující se mimo jiné v korupci politického života a ideovém
zplanění politických stran, a jeho možné ohrožení. Znovu, jako na počátku 20.
století, se ostře střetával s masakříkem a křikem TGM, tedy Masarykovým,
nyní prezidentem republiky. Svou kritiku Masarykovy a Benešovy politiky shrnul
posléze do emocionálně laděného spisku Ad usum pana presidenta republiky
z května 1929, kterým Masaryka otevřeně oslovil a s nímž
v následné korespondenci navázal pozoruhodný dialog.
Pro rozdílné politické postoje skončila po vzniku Československa Dykova
někdejší spolupráce s Lidovými novinami; od roku 1919 do své smrti
14. května 1931 zde otiskl pouze osm básní. Lidové noviny ho však
doprovodily na věčnost působivým nekrologem jeho přítele Arna Nováka. A posléze
básníka, jenž svými předtuchami často dohlédal daleko za hranice přítomného
hemžení, příznačně vzpomněly ve smutném článku, jímž 1. října 1938 komentovaly
přijetí mnichovského diktátu: „A země se zahalila v hluboký smutek. Jen
prorocký verš Viktora Dyka ze světové války zněl jako hlas naděje: Věc poražená
není ztracena, / zůstává národ, kde se mění mapa.“
JOSEF
TOMEŠ (18.1.1954, Praha), historik,
vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se novodobými
českými politickými a kulturními dějinami a biografickou encyklopedistikou.
Autor monografie Viktor Dyk a T. G. Masaryk. Dvojí reflexe češství
(2009), vedoucí vědoucí autorského kolektivu třídílného Českého
biografického slovníku XX. století (1999), Encyklopedie českých dějin
(2008) a biografického souboru Tváře našich parlamentů (2012); editor
memoárových publikací k častému a nezapomenutelnému vnímání pojmů a dat.
*
http://prirodakarlovarska.cz/clanky/1504-objeveni-svateho-maura-pribeh-jak-z-bondovky
*
RUDOLFEK
TĚSNOHLÍDEK (☼ 7.6.1882
ČÁSLAV ۞
12.1.1928 BRNO)
Spisovatel a novinář se v době nedokončených pražských studií
sblížil se Stanislavem Kostkou elévem nováčkem Novýmčlovíčkem a byl ovlivněn
ANARCHISMEM a dekadencí, proslul však zejména svojí bajkou Liška Bystrouška.
Po sebevraždě nemocné manželky se přestěhoval do Brna, kde od roku 1908 až do
své tragické smrti psal pro Lidové noviny. Vynikající soudničkář, jehož
literární tvorba vyjadřovala autorův životní pesimismus, nakonec obrátil zbraň
proti sobě, jako svobodomyslný autor Včelky Máji pan Karlík Svoboda ve vile
v Jevanech. Jeho třetí choť Olga poté spáchala sebevraždu.
Spisovatel,
básník, dramatik, novinář a překladatel. Tím vším proslul Rudolf Těsnohlídek,
autor slavné bajky o lišce Bystroušce. Než se naplnil jeho tragický osud, dvě
desítky let psal do Lidových novin.
Tvůrčí cesta Rudolfa Těsnohlídka vystartovala po oběžné dráze Milky Way
v Praze, v okruhu mladých spisovatelů scházejících se ve vilce ve
vhodné chvilce na Olšanech, právě na adrese S. K. Neumanna. Rodák
z Čáslavi jako Oscarový Director Miloš Forman po maturitě na gymnáziu
v Hradci Králové studoval na pražské filozofické fakultě češtinu a cizí
jazyky a psal do časopisů Moderní život a Obzory. Dobře si
rozuměl i se svými dalšími kumpány pány bez Sibyly z Kum, rozuměj
s kamarády svobody, zejména s Jirkou Mahenem, Edou Bassem a V. H.
Brunnerem. Těsnohlídkova touha po svobodě se literárně odehrávala podle
staršího vzoru, příznačného pro Moderní revue. Ve sbírkách próz Nénie
(1902), Dva mezi ostatními (1906) a Květy v jíní (1908) se
autor představil jako zasněný melancholik spjatý s dědictvím symbolismu a
zaujatý motivy nemoci, zmaru a smrti.
Vyhlídka na změnu svitla, když se na soukromém večírku seznámil s půvabnou
a talentovanou samičkou Jindrou Kopeckou, o dva roky starší mimořádnou
studentkou filozofie a vyznavačkou severských literatur, které od gymnazijních
časů louskal i on jako louskáček zapeklitý oříšek. Studentský almanach přinesl
její debut, podepsaný Nikésonte, tedy Dva, kteří zvítězí. Znalci
soudí, že se Těsnohlídek neuhlídal, aby se nepodílel jako jin na tvorbě jang a
že pseudonym byl míněn jako fifty fifty společná výzva světu kolem.
V květnu 1905 se milenci vzali a v červenci vyrazili na
svatební krasojízdu do Norska, kde došlo k tragédii: mladá žena se na
společné procházce zastřelila. Okolnosti tragického činu se jako v případě
Kurta Donalda Cobaina bez Nirvany nikdy nevyjasnily. Kaja, jak Jindru
Těsnohlídkovou přátelé nazývali, dostala překrásný básnický pomník od Karla
Tomana v jednom z jeho úchvatných nekrologů za nevšední ženy
tehdejšího mladého a slibného pokolení. Pitva prokázala, že byla beznadějně
nemocná: trpěla tuberkulózou v nejvyšším stadiu, takže si sama sobě
pomohla od týrání té nákazy. Těsnohlídkovo vnitřní ladění strašným zážitkem
ještě potemnělo. Smrt jako by si básníka obhlížela už podruhé; poprvé se to
stalo ještě v Hradci, když se před jeho očima utopil kamarádský doktor
Mráček, antonius negénius.
Otřesený Těsnohlídek odešel za lepší vyhlídkou Járy Cimrmana na Moravu,
kde se po krátké spolupráci s Neumannovým Moravským krajem ocitl
bez prostředků a přijal v roce 1908 před 110 lety na 18. „kaplického
apríla“ jako sólokapr bezva nabídku stát se soudničkářem brněnských Lidových
novin. Zůstal jím až do své smrti v roce 1928, před 90 lety a 100 dny,
plus mínus jeden den sem, jeden půlden tam.
Novoromantické téma blízké dekadenci a kroužící kolem motivu konečnosti
lidského života ozývalo se v Těsnohlídkově tvorbě i nadále navzdory
existenčnímu zakotvení. Tři baladické prozaické kusy soustředěné do knihy Paví
oko (1922) navázaly na snovou atmosféru jeho prvotin, nikoli prkotin.
Básnická sbírka Den (1923), věnovaná Kaje nahaté z ráje a zahleděná
do představ spřízňujících lásku se smrtí, přinesla sice několik smírných tónů,
ale nedokončený a posmrtně uveřejněný soubor veršů Rozbitý stůl (1935)
obnovil tragický leitmotiv s plnou intenzitou.
Druhým osobnostním pólem se Těsnohlídkovi postupně stala novinářská
práce pro deník, který se právem chlubil spoluprací se spisovateli jako Eduard
Bass, Jaromír John, Karel Poláček a Karel Čapek, přísně dbal o jazykovou
kulturu a pěstoval a rozvíjel nejrůznější žurnalistické formy od kurzívy přes
fejeton a entrefilet až po takzvanou baju, literárně pojaté zábavné čtení a
cítění na nedělní nicnedělání. Těsnohlídek napsal pro Lidové noviny na
tisíc jedna soudniček. Povinnost sledovat cizí příhody pana tenkráta a vhlížet
do nich, zabývat se cizími konfliktními situacemi na infarkt, banálními i
nevšedními, žertovnými i hororovými, přiměla soudničkáře z Čáslavi tlumit
navenek hlas připomínající jeho vnitřní téma. Těsnohlídkovy soudničky uváděl
občas příměr, který historku osvětloval z nadhledu. Ať však šlo o drobné
životní lapálie, nebo o nešťastnou náhodu s následkem zabití, nebo o
vraždu, nikdy se soudničkář nad své hrdiny nikterak nevyvyšoval, naopak
s neobyčejným pochopením přibližoval jejich činy a viny jako velmi lidské.
V textu nazvaném „Ticho“, ve kterém vyvolal ovzduší soudních síní
ve sváteční den, kdy se nesoudí, vyložil čtyři evangelijní historie o Ježíšově
utrpení jako „čtyři referáty o soudním líčení a justifikaci. (…) A po tisíci
letech otvírají se poklady, když lidstvo zpívá pašije o cestě ze soudní síně na
popraviště“. V témž duchu se z Těsnohlídkovy iniciativy dodnes po
severském zvyku vztyčuje na brněnském náměstí Svobody vánoční strom
s charitativním posláním.
Legendární šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich, který
slynul jako znamenitý inspirátor, požádal Těsnohlídka o seriál fejetonového
charakteru. Tak vznikl „Poseidon“ (vycházel od 7. prosince 1913 do 14. února
1915 s podtitulem „Jeho život a svět“, knižně přibližně 1916, to se narodila
31. července moje babička Marie a ještě koncem téhož roku 1916 jí zemřela
maminka Anna na podvýživu a nedostatečný přísun vitamínů), zachycující
herrmannovsky lehkým pavím perem události kolem veselky, které s dcerou
Klárkou prožívá titulní hrdina dohazovač, následovali nedokončení
„Poťóchlencovi příběhové“ (vycházeli od 7. dubna do 17. listopadu 1917 a volně
navázali na „Poseidona“) a nakonec „Liška Bystrouška“ (vycházela od 7. dubna do
23. června 1920, knižně poprvé a ne naposled 1921). Zrodila se z kresleného
pásma o chytré lišce a jejím vězniteli–revírníkovi; autorem byl Stanislav Lolek
a Jaromír John dílko zakoupil pro Lidové noviny. Šéfredaktor nejprve
hromoval nad nevhodnou koupí a lehce vyhozenými penězi z okna, ale pak
přišel na nápad lišácky brainstormingový: „Móric,“ to byla Těsnohlídkova
redakční přezdívka, „k tomu muší bejt nějaký říkání.“ S tímto pokynem
položil Lolkův cyklus před Těsnohlídkův šestý smysl v ciferníku.
Těsnohlídkovi se do toho nechtělo, a tak za šéfredaktorovy nepřítomnosti
přenesl kresby na jeho nerozbitný stůl. Šéfredaktor je vrátil jako Australan
aboriginec na stůl Těsnohlídkův. Němý rituál se vlekl; redaktoři samozřejmě
tipovali na vítěze šéfa. Těsnohlídka vázala k redakci silná pouta:
nevyužíval výsady pracovat doma a denně docházel jako poctivec do zaměstnání,
protože výsadě rozuměl tak, že by ho Lidovky mohly postrádat ajn cvaj
fír a vítr. Bylo jasné, že uposlechne naléhání šéfa.
„Liška Bystrouška“ představuje šťastný výtvor: vzdává chválu milovaným
hvozdům za Brnem, má hluboké porozumění pro žánrově pojaté lidské i zvířecí
figurky a pro idylu, skrze niž je však obrazně řečeno vidět do hvězd a zakoušet
smrtonosné plynutí času, a také pro touhu po svobodě, v jejímž znamení
vstoupil Těsnohlídek do literatury. Není divu, že text učaroval Leoši
Janáčkovi: poskytl jeho opeře mimořádné východisko. Milan Kundera ocenil
skladatelův přístup, totiž novátorské zhudebnění prózy; Janáčkovým vodítkem
přitom byly Těsnohlídkovy mistrovské dialogy, výrazně zabarvené po brněnsku.
Předtím od 22. března 1915 do 6. května 1916 uveřejňovaly Lidové
noviny na pokračování Těsnohlídkův román „Kobilenkův rozvod“; knižně
přibližně vyšel v upravené podobě v roce 1922 pod názvem Kolonia
Kutejsík. Křehký introvert se v něm snaží udržet rozpadající se
manželství, koupí dům a narazí na předměstské plebejce; prohnaný pijan a
konfliktní soused Kutejsík otráví manželům Kobilenkovým poslední týdny před
vypuknutím první světové války, kam musí Kobilenka jako voják a jeho žena se
přihlásí za zdravotní sestru. V ambiciózní románové skladbě spatřovali
přátelé zřetelný odraz Těsnohlídkových osudově pokračujících nesnází ve styku s
„obyčejnými“ lidmi i v manželském soužití s druhou ženou Annou,
s níž měl syna Milana – napsal pro něj jímavou knížku Čimčiřínek a
chlapci (1922) –, ale s níž se nakonec rozvedl.
Bedřich Golombek, jeho redakční parťák, svědčil o tom, že úspěch „Lišky
Bystroušky“ napověděl obrat: povzbudil básníkovo sebevědomí. Do té doby prý
trpíval pocitem, že do povědomí veřejnosti vstoupil „jen“ jako novinář. Rovněž
třetí manželství prý působilo na něj blahodárně. Ale opakované zdravotní
dovolené naopak naznačovaly, že se hlásí o prvenství nemoc a ohrožuje tvůrčí
plány, o kterých se Těsnohlídek zmiňoval.
Z poslední takové dovolené poslal do redakce smutnou a temnou
Nirvana báseň. Redakce ji tehdy neuveřejnila. Teprve autorův tragický závěr
prozradil čtenářům, kdo byla „paní“, kterou prosil, aby „zanechala díla“.
Dílo smrti se završilo neúprosně. Redakce Hosta do domu zdědila
po Lidových novinách prosezenou koženou pohovku. Kdysi prý sloužívala
Těsnohlídkovi. Pamětníci vzpomínali, že se na ní smrtelně zranil, ale stihl
ještě dojít na práh vedlejší místnosti: „Chlapci, já jsem se zastřelil.“ Stroje
ze sousední tiskárny přehlušily osudný výstřel. Kolegové si zvykli, že
hovoříval o sebevraždě; spoléhali na to, že zůstane při řeči, a usmáli se. Ale
básník se sesunul na zem a v nemocnici skonal. Jeho žena Olga si poté
rovněž sáhla na život.
Těsnohlídkův verš to předpověděl: „Do ticha se mlčky ponoříme.“
Milan
Uhde, 1936.
|
