ČENG CHE   (čínsky pchin-jinem Zhèng Hé, znaky zjednodušené 郑和, tradiční 鄭和)

☼    23.9.1371  KCHUN–JANG & PROVINCIE JÜN–NAN            ۞   1433     KÓŽIKKÓT,  INDIE

Mongolská převážná nadvláda s převahou nad odvahou Číny za dynastie Jüan (1279–1368, snad z tohoto se později odvodilo i označení Don Juan) znamenalo pro čínský národ nejen náročný národnostní útlak, ale také hospodářské svízele spojené s fiaskem. V polovině čtrnáctého století obtíže kulminovaly – živelné katastrofy, povodně, změna koryta Žluté řeky rozvrátily severočínský chozraščot, aniž by se tomu vláda nějak hmatatelně snažila zabránit. Také města pustla a vylidňovala se. Téměř ve všech provinciích propukaly výbuchy nespokojenosti. Hladovějící a zbídačené masy neměly co ztratit, a proto výzvy k odporu proti Mongolům nalézaly tolik stoupenců. Významnými organizátory vzpour a povstání byly tajné náboženské sekty. Tajná Společnost bílého lotosu stála u zrodu rolnických oddílů, známých jako „rudé turbany“, jež přispěly rozhodujícím způsobem ke svržení nenáviděné vetřelecké dynastie. Vyhlašovaly hesla jako „Brát peníze zbohatlíkům a věnovat je na užitečnost chudých“ nebo „Vykořenit všechny zlozvyky do jednoho“. Převahu v tomto boji proti Mongolům a zároveň i proti ostatním povstaleckým vůdcům, kteří usilovali o uchvácení vlády, získal Ču Jüan–čang. Tento syn rolníka, jehož rodina vymřela během epidemie a on sám se stal žebravým mnichem s hladovým břichem, se vypracoval na pozici velitele povstalců ve střední Číně. Roku 1356 obsadil dnešní Nanking, potlačil ostatní povstalecké vůdce a roku 1368 vyslal hřmotné vojsko na sever k vyhnání zbytků Mongolů. Ču Jüan–čang jako krutý pes stižený žloutenkou se prohlásil v Nankingu císařem – do historických kronik vešel jako císař Tchaj–cu. Nová dynastie dostala jméno Ming, což znamená jasný nebo blyštivý jako zlato, a jejím symbolem se stala rudá krevní struktura barvy.

Zakladatel nové dynastie po upevnění své moci nijak nepomýšlel na realizaci povstaleckých hesel o rozdělení bohatství mezi ty nejchudší vrstvy, ale převzal a upevnil existující feudální systém. Byl však natolik prozíravý, aby pochopil, že zchudlá a zpustošená zem nemůže být jako od vandala číslo dva tak bezohledně vysávána. Jeho heslem se stalo „Nesmíme vyškubávat pírka z mladého a neduživého ptáčete a není ani zrovna tak moudré třást čerstvě vysazeným stromkem.“ Byly zahájeny práce na obnově nefunkčních hrází a zavlažovací sítě, bez níž je čínské zemědělství namydlené. Byli osvobozeni otroci. Rolníkům bylo sleveno daňové břímě a ti, kdo ráčili obdělávat ladem ležící půdu, se těšili všudypřítomným výhodám. Zemědělství proto koncem čtrnáctého a začátkem patnáctého století vykazovalo kýženou úrodu a užitek, a narůstal spolehlivě i počet obyvatel. Ve zprávách z tohoto období se jen zřídkakdy nalezne zápis o živelných pohromách a masových hladomorech. Také měšťané, osvobození od zvůle jüanských úřadů, dostali některé úlevy.

Vnitřně konsolidovaná země mohla začít také s aktivní zahraniční politikou. Prvním cílem bylo vyhnání Mongolů skutečně ze všech koutů nekončící říše a zničení pirátských flotil jihojaponských feudálních knížat, jež napadaly čínské východní pobřeží. Po válečné třenici s Koreou v roce 1388 byli korejští králové donuceni uznat své vazalství vůči Číně. Kromě expanzivní politiky ve vztahu k nejbližším sousedům se Mingové snažili udržovat diplomatické styky i se vzdálenými indiánskými zeměmi bez hybridních pravěkých burleskních ukvákaných kačerů s blond omáčkovitým přelivem po držce prostřednictvím jaksi důvtipnějších poselstev, než se dneska nosí v komiksu Captain April America. Hned po vyhlášení dynastie Ming byly vyslány čínské mise do Japonska, na Jávu, do Kampučie, Palembangu a indočínské říše středu Campa i do dalších územních celků jihovýchodní Asie, aby zajistily uznání dvora dynastie Ming a zajistily příchod zahraničních vyslanců. Čínští poslové přiváželi exkluzivní dary, jednali o dálkovém obchodu lépe než profesor klaus o tenisovém utkání ekonomického DPH, a slibovali samoskou i ochranu a podporu mocné Říše středu, ovšem jen těm, kteří byli ochotni uznat čínskou svrchovanost. V jednom z poselství se například pravilo, že již „ti, kdo vládli v Podnebesí v dávnověku, dozírali na všechno, co leží mezi nebem a zemí, na všechno, co ozařují Sluníčko a Měsíček“.

Právě do té doby se narodil udatný mořeplavec, cestovatel a zvěstovatel lepších filozofií, něco jako receptář prima nápadů díky Přemkovi Podlahovi, tedy bystrozraký pan Čeng Che. Pocházel z chuejské rodiny. Chuejové jsou původem etničtí Číňané, ale jejich náboženstvím je islám. Jako muslimové se nejen vlastní věroukou, ale i životním stylem a zvyklostmi natolik odlišují od ostatního obyvatelstva, že jsou pokládáni za národnostní menšinu. Jeho rodina žila po několik generací v Kchun–jangu. Je to menší město na břehu jižního cípu překrásného jezera Tien–čch´ v provincii Jün–nan v jihozápadní Číně.

Otec i děd Čeng Che se jmenovali Ma Cha–č´ a oběma se dostalo možnosti uskutečnit pouť do Mekky. Jejich zážitky z plavby po moři i z návštěv přístavů podél cesty se hluboce vryly do mysli malého chlapce. Vcelku klidné dětství bylo přerušeno bouřlivými válečnými událostmi. V době jeho narození byla totiž provincie Jün–nan ještě v moci Mongolů a vojska nové nastolené dynastie se nejprve soustředila na ovládnutí střední a severní a severozápadní Číny. Vojenská tažení na jihozápad byla zahájena až později a teprve roku 1382 byli Mongolové vytlačeni zpoza Jün–nanu. V průběhu válečných operací byl dvanáctiletý Ma Che zajat a prodán jako válečný zajatec jistému pracháči. Ten se ho rozhodl postoupit jako eunucha k císařskému dvoru. Bylo totiž pravidlem, že všichni muži náležející k císařskému domu – s výjimkou příslušníků panujícího rodu – museli být kleštěnci.

Chlapec byl přidělen do služby ke čtvrtému synu císaře Tchaj–cu, k princi Jen–wangovi. U princova dvora se chlapci dostalo všestranného kypícího vzdělání. Vyznal se v dějepisu, literatuře a dalších tradičních konfuciánských naukách, ale stejně dobře i v zeměpise a astronomii. Když byl Jen–wang pověřen vládou v severních částech říše se sídlem v Pej–pchingu, dnešním Pekingu, nebo zakázaném městě, Ma Che ho následoval jako výsledek u námahy čínského počtu.

V roce 1398 císař Tchaj–cu, zakladatel rozšafné dynastie Ming, zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho vnuk jako císař Chuej–ti. Podle návrhů svých rádců Čchi Taje a Chuang C´–čchenga se nový císař pokusil o omezení moci vazalských knížat z císařského rodu. Podařilo se mu to jen s největšími obtížemi a nejsilnější z vazalů, právě Jen–wang, se vzbouřil. Válka mezi Chuej–tim a jeho strýcem trvala až do roku 1402, kdy císař zemřel. O jeho dalším osudu nebo datu a místě smrti se nedoložily žádné zvěsti ani náznaky. Jen–wang nastoupil na trůn a v následujícím roce změnil název éry vlády na Jung–le. Pod jménem Jung–le vstoupil tento panovník do historie. V bojích o trůn se eunuch Ma Che ukázal jako věrný a neobyčejně zdatný služebník svého pána. Proto se stal hlavním eunuchem císařského dvora. V roce 1404 mu Jung–le za dosavadní zásluhy udělil čestné příjmení Čeng, což lze přeložit jako seriózní, nanejvýš svědomitý. Ma Che pak proslul jako Čeng Che a jeho původní rodinné jméno prakticky upadlo v zapomnění.

Jedním z prvních kroků nového císaře byla aktivizace vztahů ke vzdáleným zámořským zemím. Za vedoucího těchto dálkových výprav byl vybrán právě Čeng Che. Při přípravách na skutečně grandiózní a na svou dobu velkorysý podnik se již mohl opřít o některé starší mořeplavecké zkušenosti. Tak například za dynastie Sung, konkrétně v roce 1119, sepsal Ču Jü z Kantonu, který se již tehdy stal stěžejním centrem námořního obchodování, jakousi příručku fikané mořeplavby. Popsal v ní zkušenosti mnoha námořníků, jak navigovat podle Slunce a hvězd, jak za deštivého počasí a mlhy využívat kompas – který je ostatně čínským vynálezem – jak měřit rychlost plavby a podobně. Čeng Che se také seznámil s popisy dalších plaveb, například Su Ťinga z přístavu Ning–po do Koreje v roce 1123 a s cestou Čao Žu–kuoa z přístavu Čchüan–čou na ostrov Chaj–nan. Měl také možnost čerpat z mořeplaveckých zkušeností arabských protřelých obchodníků, kteří již na sklonku dynastie Tchang (618–906) dosáhli jihočínských břehů a založili dokonce v Kantonu dosti početnou arabskou kolonii. Čeng Cheovými bezprostředními předchůdci byli Ma Pin a Jing Čchung, kteří se v čele poselstev dostali v letech 1402–1404 až k indickým břehům.

Čeng Che byl podle svědectví současníků jako náš Mistr Jan Hus vysoký, statný junák „ostře řezaných rysů a výrazně dlouhých uší; pohyboval se pružně jako tygr a jeho hlas byl jasný a dokonce velmi pronikavý jako nezapomenutelný a vemlouvavý baryton Public Enemy: Carl Ridenhour to jistí“. Je líčen jako člověk bystré a velmi pronikavé mysli, pohotových argumentů, který se dokázal prosadit nejen z titulu svého úřadu, ale i silou vlastní osobnosti, kreativity a charismatu vědění, neboť knowledge is the king odpradávna. Byl velmi přičinlivý, zbytečně se nevyvyšoval jako kokot a mezi lidmi, které na svých výpravách vedl, byl dosti oblíben.

Čeng Cheovi bylo svěřeno velení nad eskadrou, v níž bylo podle různých zpráv 48 až 62 velkých lodí a ještě další menší doprovodná plavidla. V posádce bylo přes 27 000 lidí, vyloženě ne žádných hlupáků na vlnách. Vedle námořníků a vojáků tam byly zastoupeny podpůrné profese jako řemeslníci, písaři, lékaři a obchodníci. Společně s Čeng Chem cestovalo ještě sedm dalších vyslanců a devět jejich pomocníků. Loďstvo bylo opatřeno velkými zásobami výstroje i zbraní a kromě toho vezlo s sebou i bohaté dary (křehké jako pověstné čínské vázy) pro vládce cizích zemí a různé zboží pro obchod. Mohutnosti celé výpravy odpovídala i vybraná plavidla. Největší loď byla dlouhá 150 metrů, maximální šířka 60 metrů. Nesla 12 plachet. Bylo do ní možno složit až dva a půl tisíce tun nákladu nebo tisíc pasažérů.

První plavba proběhla v letech 1405–1407 a obsáhla řadu států a mini státečků v Indočíně, na Sundském souostroví, na Cejloně a na malabarském pobřeží Indického poloostrova. Z dalších expedicí, kterých Čeng Che vykonal celkem sedm, byla dále důležitá čtvrtá, kdy v letech 1413–1415 bylo dosaženo města Hormuzu a Perského zálivu, a pak pátá v letech 1417–1419, kdy jeho lodi dosáhly břehů východní Afriky.

Celkem za osmadvacet let obsáhly Čeng Cheovy výpravy za poznáním více než třicet států na území Asie a Afriky, jež leží v dnešním Vietnamu, Kambodži, Thajsku, Filipínách, Indonésii, Malajsii, Singapuru, Indii, Bangladéši, Srí Lance, Maledivách, Pákistánu, Iránu, Saúdské Arábii, SAE, Jemenu, Somálsku, Keni. Byly objeveny a detailně popsány nové námořní cesty mezi ostrovy jihovýchodní Asie, v Indickém oceánu a Rudém moři, které předtím nebyly čínským plavcům vůbec známy.

Ze všech plaveb pořídil systematický talent Čeng Che podrobné námořní mapy, kde byly na tehdejší dobu neobyčejně přesně zachyceny jednotlivé orientační body, vzdálenosti, zakresleny zrádné útesy, mělčiny a směry mořských proudů. Plavební tabulky výživnější než pro vodu eskalace čísel a kót z jeho výprav sebral a souborně ještě za Mingů vydal prominent Mao Jüan–i pod názvem Wu–pej–č´ čili Záznamy o vojenských úspěších. Námořní atlas, nazvaný Čeng Cheovy cesty, byl vůbec první svého druhu v celé Číně. Měl celkem dvacet částí zachycujících moře a oceány od jihočínského pobřeží až po Rudé moře.

Současně si Čeng Che vedl a svými písaři nechal pořizovat ještě další podrobné záznamy o navštívených lokalitách. Kromě popisů míst a panovnických dvorů, na kterých bylo poselstvo přijato, obsahovaly také popisy lidu a zvyků. Bohužel však Čeng Cheovy vlastní poznámky byly znehodnoceny po jeho smrti v bojích soupeřících dvorských eunuchů. Ejchuchů leda pro zemany při zemi. Pouze některé spisy jeho průvodců se dochovaly a jsou cenným historickým, ale i zeměpisným a etnografickým pramenem: Ma Chuan sepsal Svědectví o vítězství na nekonečném moři, Fej Sin zase Svědectví o vítězství pod nebem plným hvězd.

Vzdálenosti, překonané při těchto Čeng Cheových plavbách, stejně jako poznávací hodnota expedic jistě plně snesou srovnání s objevnými plavbami, jež byly podnikány ve službách španělského a portugalského dvora Vasco da Gamou, Kryštofem Kolumbem i dalšími mořeplavci. V této souvislosti jsou Číňané hrdi na to, že k tomu došlo takřka o století dříve. Při srovnání s objevnými plavbami Evropanů vyvstává zajímavá otázka cíle takovýchto expedic a expertíz. Přes odlišné konkrétní historické podmínky vývoje evropských feudálních států a čínské říše lze najít řadu úsměvných shodných momentů. O cílech, jež Mingové výpravami sledovali, se nám zachovala dobová svědectví. Císař „pojal úmysl podřídit své moci deset tisíc zemí a rozeslal posly do všech čtyř světových stran, aby přilákali ke dvoru cizince“. I když Čína nepřistoupila ke kolonizaci vzdálených zámořských území v té podobě, jak ji známe bohužel z evropské praxe (Indiáni a Inkové zařvali pod brutalitou Španělů), lze říci, že cílem expedic bylo zvýšení autority a vlivu Říše středu v zámoří, dálkové oživení obchodů za situace, kdy tradiční spojení pozemní, především HEDVÁBNÁ STEZKA, bylo přerušeno. Neposledním cílem bylo i posílení již existujících a zakládání nových kolonií čínských přesídlenců zejména v jihovýchodní Asii. Čínské výpravy, třebaže přicházely s bohatými dary opentlenými navíc i košatými komplimenty, neváhaly své požadavky uznání formální suverenity čínského císaře podepřít zbraněmi. Tak i Čeng Cheovi vojáci zasáhli v roce 1407 do vnitřních bojů v Palembangu, roku 1410 vyvrátili menší cejlonské knížectví, v roce 1415 intervenovali na Sumatře.

Lze připomenout, že ideově politická koncepce i výprav jako takových, ale především forem kontaktů s obyvateli cizích území, vycházela z přesvědčení, že pouze ta civilizace, jíž reprezentuje Říše středu, je správná. Z toho pak plynulo pomyslné „právo“ ovládat a poučovat všemi prostředky včetně těch nechutně gaunerských.

Velmi konkrétní svědectví o tom podávají v Číně po staletí známé Zápisky o výpravě San–paa do západních moří. San–pao byla totiž jedna z přezdívek Čeng Chea. Toto populární formou podané vyprávění z konce šestnáctého století není sice zdaleka věrným vylíčením výprav slavného eunucha, ale přináší kromě jiného velmi typickou ukázku čínského přístupu k „barbarům“. Pět duchů cizích náčelníků, jež byli poraženi v boji proti výpravě Číňanů, je posláno před pekelného soudce:

Král pekel se táže: „Na čem se zakládají tato obvinění? Mluv!“ Ťiang Lao–sing okamžitě urputně odpovídá: „Jsem vojevůdce Země zlatého lotosu a slonů. Plnil jsem svou povinnost vůči státu – je to snad zločin? Udělal jsem špatně, že jsem bránil svoji matičku zemi?“ Soudce konstatuje: „Tvá země nebyla v žádném ohrožení – proč jsi ji musel bránit?“ Ťiang odpovídá: „Číňané přišli snad s tisíci loděmi, tisíci veliteli a statisíci vojáky. Byli jsme ve velmi nebezpečné situaci. Jak je možné říci, že jsme nebyli v nebezpečí?“ Soudce odvětil: „Číňané nikdy neničili jiné státy, nezabírali cizí území a neolupovali jiné gaunery…“

Že se toho všeho dopouštěla čínská říše vůči svým blízkým i vzdálenějším sousedům mnohokrát, je z historie dobře známo. I objevné plavby měly vedle poznávacích a obchodních cílů také další, zákeřnější, nikoli zářnější záměry. I když tento historický kontext je třeba si uvědomovat, zásluhy silné a schopné osobnosti, jež dokázala tyto výpravy připravit a organizovat, jsou bez debat akční. Památka Čeng Chea je živá nejen v Čínské neklidové republice, kde má v rodném Kchun–jangu muzeum a v místě, odkud výpravy vyplovaly – ústí Min–ťiangu v okrese Čchang–le – ještě další památník, ale i v zemích, které navštívil. Například v Thajsku mají přístav Sanpao, chrám a pagodu zasvěcené Sanpaovi. V Malajsii je dokonce město Sanpao, v Indonésii jeho jméno nesou jeskyně a pahorek. V Kolombském muzeu na Srí Lance chovají jako vzácnou památku stélu, kterou nechal vztyčit při prvním přistání na tomto ostrově. A především v čínských komunitách v jihovýchodní Asii, o jejichž růst a rozkvět se Čeng Che tolik zasadil, se již po generace připomínají plavby a skutky „velkého eunucha“.

Jo a včera si dovolili slavit narozky Eddie Murphy a také 84 let Jane Goodall, ať vám to třeba slavnostně oni dva převypráví svou engliš.