Kafkův spisovatelský hrneček bez ucha a nábytek bez ducha byl důstojně pohřben 11. června 1924 na Novém židovském hřbitově v pražských Strašnicích. Nekrolog otištěný 6. července 1924 v Národních listech, napsala Milena Jesenská:

Předevčírem zemřel v sanatoři u Klosterneuburgu u Vídně doktor Franz Kafka, německý spisovatel, který žil v Praze. Znalo ho zde málo lidí, protože byl samotářem, takovým vědoucím, životem poděšeným člověkem; byl léta nemocen plicní chorobou, a třebaže ji léčil, přeci ji zase vědomě živil a myšlenkově podporoval. „Když duše a srdce už břímě neunesou, převezmou polovinu plíce na sebe, aby tíha byla alespoň poněkud stejnoměrně rozdělena,“ napsal jednou v dopise, a taková byla i jeho nemoc. (…) Byl plachý, úzkostný, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný. Příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupiti boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědoucí předem, že jsou bezmocní, a podléhajíce tak, že zahanbují vítěze. (…) Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.

Další osudy Kafkovy rodiny nejsou nijak povzbudivé – všechny tři jeho sestry zahynuly kvůli svému židovskému původu v koncentračních táborech. Nejbližší byla Franzovi o devět let mladší sestřička Otýlie, jíž v rodině nikdo neřekl jinak než Ottla. Oba si velmi rozuměli ve svém odporu proti konvencím, které ztělesňoval jejich otec. Ottla se rozhodla jít vlastní cestou – opustila otcův obchod a samostatně hospodařila na statku svého švagra. Později se vdala z lásky za českého vlastence a katolíka Josefa Davida. Byla Kafkovi skutečnou oporou a jeho důvěrníkem, jak dokládají Franzovy Dopisy Ottle a rodině. Ottla se proto dokonce rozvedla se svým nežidovským manželem a sama se nacistickým úřadům nahlásila. V Terezíně, kde působila jako opatrovatelka dětí, se dobrovolně připojila jako doprovod více než tisícovky židovských sirotků z Polska. V říjnu 1943 s nimi byl vypraven transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli všichni po příjezdu zavražděni, čti sprovoděni ze světa.

Ottlina dcera Věra Saudková, která si na svého strýčka Franze pamatovala z dětství, zemřela v Praze 3. srpna 2015 ve svých 94 letech. Její syn Vojta Saudek přeložil část Kafkových Dopisů rodině a připravil je k vydání.

JULIE WOHRYZKOVÁ

Na léčebném pobytu v Želízech se roku 1918 seznámil FK s Julčou Wohryzkovou, dcerou židovského ševce a sluhy ve vinohradské synagoze. Julie byla milá a citlivá dívka, avšak Franz ustavičně pochyboval o tom, že by mohl být někomu zodpovědným domácím mazlíčkem, zárukou štěstí a partnerem. Proti zásnubám s Julií se postavil i Hermann Kafka, což bylo jedním z podnětů k napsání Dopisu otci. I tyto zásnuby Franz později odvolal.

MILENA JESENSKÁ

Svatbu s Julií Franz odřekl kvůli jiné osudové ženě: o čtrnáct let mladší svobodomyslné české novinářce Mileně Jesenské, absolventce gymnázia Minerva. Roku 1919, kdy žila se svým manželem ve Vídni, tehdy ne příliš známému Kafkovi nabídla, že přeloží jeho povídky do češtiny. Tak se zrodil zprvu pracovní a později milostný vztah, odehrávající se zejména na arších četných dopisů.

Ona je živoucím ohněm, s jakým jsem se dosud nesetkal.

(z dopisu Maxu Brodovi, 1920)

Franz se s Milenou osobně sešel jen dvakrát. Nakonec i z tohoto vztahu vycouval, avšak dále si s přestávkami dopisovali až do roku 1923. Jesenská na Kafkovo přání psala své dopisy, které se bohužel nedochovaly, česky. Kafkovy Dopisy Mileně dnes patří k jeho nejproslulejším dílům vůbec. Po jeho smrti Milena Jesenská opustila svého manžela a vrátila se do Prahy. Zapojovala se jako udatná Lvice do kulturního i politického života. V listopadu 1939 byla zatčena gestapem za protinacistickou činnost a roku 1944 ve svých sedmačtyřiceti letech (stejně dlouhý život jako u svatého Maxmiliána Maria Kolbeho) zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nejkrásnější z Tvých dopisů (a tím je řečeno mnohé, poněvadž ty jsou ve svém celku, skoro řádek od řádku, to nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo) jsou ty, v nichž dáváš mému „strachu“ za pravdu a zároveň se pokoušíš vysvětlit, že ho není zapotřebí.

(z dopisu Mileně Jesenské, 1920)

MILENA JESENSKÁ

☼    10.8.1896     PRAHA          ۞      17.5.1944   RAVENSBRÜCK

Česká novinářka, spisovatelka a překladatelka publikovala mimo jiné v Přítomnosti, Tribuně, Národních listech a v letech 1929–1930 byla redaktorkou Lidových novin. Proslavilo ji její několikaleté korespondenční přátelství s Franzem Kafkou. Byla dvakrát vdaná – za literáta Ernsta Pollaka a za architekta Jaromíra Krejcara, s nímž měla dceru Janu přezdívanou Honza. Za svůj protinacistický odboj byla zatčena a deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde také zemřela velice mladá.

*

Milena Jesenská je suverénně nejznámější českou prvorepublikovou novinářkou, byly o ní napsány desítky knih a stovky článků. I když šlo o velmi talentovanou, originální a pracovitou autorku, nelze její posmrtnou slávu, ba přímo jakýsi kult, odvozovat jen z jejího žurnalistického díla.

To, co spisovatele, historiky a publicisty na Jesenské už několik desetiletí fascinuje, je spíše její románový osud, peripetie bouřlivého osobního života a nonkonformní osobnost. Na prvním místě se tak zmiňuje milostný vztah s Franzem Kafkou či tragický konec života v koncentračním táboře Ravensbrück a teprve pak její celoživotní profese.

Pokud se už mluví o Jesenské novinářce, zdůrazňuje se hlavně pozdní angažmá pro Peroutkův týdeník Přítomnost, kde v letech 1937–1939 otiskovala své notoricky známé reportáže. Převážnou část kariéry přitom Milena Jesenská strávila psaním pro módní a společenské rubriky mnoha časopisů a deníků: její texty se objevovaly v Tribuně, Národních listech, Pestrém týdnu, Světozoru, Evě či Elegantní Praze. Málo se ví, že jeden rok – od dubna 1929 do června 1930 – byla i členkou redakce Lidových novin. Ačkoli šlo o pouhých 14 měsíců, jednalo se o období, které bylo přelomové jak pro Jesenskou, tak pro Lidové noviny. Díky výjimečně sdělným archivním pramenům ho přitom lze podrobně zmapovat v celé jeho dramatičnosti.

Milena Jesenská žila od roku 1918 se svým prvním manželem Ernstem Pollakem ve Vídni a právě tehdy si začala přivydělávat psaním. První překlady a články jí vyšly roku 1919 v Tribuně, s níž pak spolupracovala až do roku 1922. V roce 1923 získala místo vedoucí redaktorky ženské rubriky v Národních listech a v redakci tohoto pravicového deníku vydržela šest let. I když šlo o poměrně prestižní práci, mělo pro ni angažmá v národnědemokratickém listu od počátku jeden zásadní nedostatek: Jesenská nesouhlasila s redakční politikou, protože navzdory rodinné tradici jí bylo striktně konzervativní směřování deníku proti srsti. Její výhrady ještě zesílily v polovině 20. let, kdy natrvalo přesídlila do Prahy.

Třicetiletá publicistka se tehdy pohybovala v prostředí bujaré umělecké avantgardy jako nezastavitelná pozorovatelka, a to zejména díky počínajícímu vztahu s budoucím druhým manželem, architektem Jaromírem Krejcarem. Souznění lvice a levice dál prohloubil styk s ještě radikálněji založenými kamarádíčky, kteří Národní listy považovali za zpátečnické, „reakční“ médium, jež se naprosto míjí s dobou. Jesenská si tento rozpor bolestně uvědomovala: ke svému zaměstnavateli chtěla být loajální, protože díky němu získala cenné zkušenosti a také jistou proslulost, zároveň se však za to, kde pracuje, nejspíš styděla. Když se pokoušela u Jaromíra Johna získat přímluvu kvůli práci pro Právo lidu, neváhala se mu dokonce svěřit, že „celé prostředí národně demokratické bylo jí od začátku hnusné a teď je jí přímo nesnesitelné“.

Její averze se ale v psaní pro ženskou rubriku, kterou plnila články o módě, životním stylu, výchově dětí, domácnosti či zdraví, nijak neprojevovala. Jesenská byla úspěšná jako autorka, a to jak díky svěžímu stylu a jakési mladické drzosti, tak díky obrovskému rozhledu a vzdělání. Zároveň byla schopnou editorkou, protože měla dobré organizační schopnosti, osobní kouzlo, které jí pomáhalo navazovat kontakty se zajímavými externisty, a sebevědomí, s nímž si dovedla v redakci zjednat okamžitý respekt a značnou míru autonomie (nejen mne by lákala zejména její nepřikrášlovaná anatomie). Každopádně byla Jesenská ve druhé polovině 20. let už etablovaná novinářka a prožívala jedno ze svých nejšťastnějších období. Roku 1927 se podruhé provdala a profesně si spravila chuť díky práci pro nově založený týdeník Pestrý týden, v jehož redakci seděla společně se Stašou Jílovskou, V. H. Brunnerem a Adolfem Hoffmeisterem. Olga Scheinpflugová ve svých vzpomínkách Jesenskou z tohoto období popisuje následovně:

„Rozsévala po novinách i časopisech chytré články, ironická a pohrdající každou jen trochu usedlou myšlenkou, kritická ke všemu, co se chtělo na chvíli zastavit a nabrat dech. Myšlenkový odpočinek by byla nazvala hnilobou. Tenkrát míchala obratně buršikóznost i ženský šarm, plná dráždivé novosti, utrhla se z řetězů své buržoazní výchovy a bouřila svobodou jako žena i jako člověk. S pastelovými bledými ústy v jemné růžolící tváři byla celá nějak revoluční, i když chvíli mlčela. Usmívala se, pohrdala, povzbuzovala. Ženy měly rády její články, zavalovaly korespondencí rubriku, do které psala, její názory a život pro ně byly divokou řekou proti jejich vodám, které připomínaly malé sádky na ryby.“

Jesenská, která do pražského novinářského prostředí opravdu vtrhla jako divoká voda, se ale už v roce 1928 začala potýkat s velkými problémy. Musela odejít z redakce Pestrého týdne, nedokázala najít náhradu za opovrhované Národní listy, a navíc v srpnu téhož roku následovala těžká, život ohrožující nemoc a v souvislosti s ní náročný porod dcery Janičky. Druhou půli roku 1928 strávila Jesenská léčením a první půlku roku 1929 dlouhou rekonvalescencí, která však stejně nezajistila kýžené výsledky. Po zánětu kloubů zůstala částečně chromá a musela chodit o holi, navíc trpěla chronickými bolestmi. Ze ženy, která kypěla energií a již všichni popisovali jako nezdolný živel, se stal někdo jiný. Nemoc ovlivnila nejen její soukromí, kde odstartovala pomalý rozpad druhého manželství, ale i práci.

Právě v této nelehké době, na jaře 1929, totiž Jesenská dostala nabídku psát pro ženskou rubriku Lidových novin. Pro churavou novinářku byl zájem šéfredaktora Karla Zdeňka Klímy darem z nebes: Národní listy jí totiž daly výpověď a ona se ocitla těsně před nákladnou lázeňskou rehabilitací bez prostředků, navíc si přestupem do nezávislého deníku ve vlastních očích polepšila. Bouře, která se strhla poté, co na nabídku kývla, ale předznamenala podobu jejího krátkého působení v redakci LN.

Až do nástupu Jesenské šéfovala módní rubrice v Lidových novinách Marie Fantová, známá pod svou šifrou Ma–Fa. Právě ona byla jednou z největších profesních rivalek Mileny Jesenské a jejího týmu: přestup Jesenské do LN by se tak dal přirovnat třeba k přestupu fotbalového hráče ze Slavie do Sparty na Letnou. Už tento fakt sám o sobě by stačil na to, aby u čtenářů vyvolal velké pozdvižení, jenže v tomto případě navíc Marie Fantová přesně v den nástupu Mileny Jesenské do Lidových novin přestala psát – jak se později ukázalo, nadobro. Prahou se začaly šířit zvěsti, že Jesenská se o odchod Fantové „zasloužila“, a fámy nabývaly grandiózních podob.

„Nemine den, abych neslyšela od někoho, jak jsem vyštvala ubohou Ma–Fu z Lidových novin. Nevím si s tím rady. Kdyby to bylo mezi rokem a za normální situace, odešla bych z Lidovek ihned,“ napsala Jesenská svému bývalému kolegovi z Národních listů Miroslavu Ruttemu. Její plamenná obhajoba svědčí o tom, že se nacházela v lidsky velmi nezáviděníhodné situaci: přisouzené role intrikující potvory, která vedle sebe nesnese konkurenci, se mohla zbavit svým odchodem, jenže ona v té chvíli práci a příjem zoufale potřebovala, a tak ještě setrvala, dokud mohla. Ačkoli pravda byla na rozdíl od vypjatých fám nanejvýš prozaická, protože Fantová odešla ze své vůle kvůli tvůrčí krizi, provázela další působení Jesenské v novinách pachuť jakéhosi švindlu a nespravedlnosti. Sama Ma–Fa to ostatně tehdy trefně napsala v dopise šéfredaktorovi Klímovi: „Celá tato historie plná omylů (hlavně budoucích ze strany publika, kterému nikdy ani Vy ani já nevymluvíme, že jste mne z Lidových novin nevyhodili) vznikla z toho, že jsem se v říjnu dala Vámi přemluvit a zůstala dál v Lidovkách, když jsem dobře cítila, že si mám aspoň na půl roku ode všeho psaní oddechnout. Jsem potrestána za svou slabost tím, že se přímo bizarní shodou okolností dostavil u mne moment naprosté neschopnosti ve chvíli, kdy do Lidovek nastupuje Milena.“

Rozporuplný start v Lidových novinách se na odhodlání Mileny Jesenské stvořit konečně rubriku pro ženy zcela podle svých představ nijak nepodepsal. Hned svůj první článek ze 14. dubna 1929, nazvaný „Pro koho píšeme o módě do novin“, pojala jako jakýsi programový text, v němž naplno vyslovila to, co si v Národních listech nemohla dovolit. „Módní hlídka v novinách je pro lidi, kteří milují krásné věci a nemají na ně. Jen takoví lidé dělají kulturu. Jen takoví lidé jsou průbojní, mají výraz, jsou odvážní v projevu a jsou cudně umírnění,“ napsala. Její článek byl spíše než referátem o módě politickou proklamací, a to velmi radikální. Bez servítků v něm dala najevo, že skutečné hodnoty spatřuje v životech nemajetných lidí, a na bohatství se dívala s podezřením.

Taková vyjádření se zřejmě příliš nelíbila ani šéfredaktorovi, ale nedal to najevo. Jak Jesenská, tak Klíma si ovšem přes zjevné sympatie svou práci vzájemně znepříjemňovali. Módní redaktorka hned v květnu odjela na léčení do slovenských Piešťan a svou rubriku vedla krkolomně na dálku až do září, i když původně slíbila vrátit se mnohem dříve. Klíma zase pokračoval ve svém poněkud přehlíživém postoji k rubrice pro ženy a články, které se mu líbily, Jesenské konfiskoval a tiskl na jiných místech novin. Musel pak za to snášet její korespondenční kritiku: „Chtěla jsem prorazit tu pověru, že musí být ženská hlídka blbá žvástanina v novinách. Chci tam přivést ženské, které něco dovedou, a chci tam mít slušné články, ankety a i od mužů články (…) Ale Vy mi, milý pane šéfredaktore, vyžerete všechno pěkné do listu (…) Věřte mi, díváte se falešně na ženskou hlídku. Není třeba, aby byla špatná, a není třeba, aby dobré věci byly v listě a méněcenné v hlídce,“ stěžovala si.

Proti tomu, co se seběhlo na podzim 1929, však šlo pouze o nevinné potyčky, schválnosti. Na post šéfredaktora se 15. září po dvouapůlleté přestávce vrátil Arnošt Heinrich, a ten se nijak netajil tím, že se mu změna vedoucí redaktorky ženské rubriky vůbec nelíbí. Odchod Ma–Fy považoval za chybu a Klímův přístup k personálním změnám v redakci nazval „pitomou politikou“. Pod Heinrichovým vedením se nad Milenou Jesenskou začala stahovat mračna: šéfredaktor velmi lpěl na nezávislosti svých novin a také na exkluzivitě autorů. Jeho nová redaktorka módní rubriky však tyto požadavky nenaplňovala.

Zvlášť nestravitelné bylo pro Heinricha to, že Jesenská se nijak nepřizpůsobila zadání nového zaměstnavatele a v Lidových novinách tiskla prakticky totéž, co bylo šest let předtím k vidění na stránkách Národních listů. Eduardu Bassovi počátkem roku 1930 nekompromisně napsal: „S pí. Milenou Jesenskou jsem odhodlán se o příštím kvartále rozloučit. Nevím, proč by jí LN platily pensi za práci, kterou vykonala pro Národní listy. Ať si ji vezme Klíma.“ Názory Mileny Jesenské navíc byly nepřijatelné pro vlivné ženské spolky, které kvůli jejím článkům bombardovaly redakci rozhořčenými dopisy. Novinářka, kterou dnes mnozí označují jako bojovnici za ženskou emancipaci, se tehdy těmto spolkům otevřeně vysmívala a jejich členky popisovala dost schematicky jako „obrýlené a nepůvabné modropunčochářky“.

„Hodlám dát 15. tohoto měsíce výpověď pí. Mileně. Ona se našim disposicím nepřizpůsobí a takto ji nemůžeme potřebovat. Ke všemu máme ještě ten organisovaný boykot pokrokových žen pro její články. Neuhýbám teroru a neuhnu ani tomuto teroru, ale abych měl patálie se ženskými pro přílohu, která má ženské novinám získávat a k nim je připoutávat, to je mi hloupé,“ rozhodl nakonec v červnu 1930 Heinrich. V mnoha biografiích tradované vysvětlení, že Jesenská musela v Lidových novinách skončit kvůli své závislosti na morfiu a článkům, které o drogách pod pseudonymem napsala, se jeví jako krajně nepravděpodobné. Věc byla jednodušší: novinářka nenašla společnou řeč se šéfredaktorem a stala se pro redakci přítěží.

Její odchod byl důležitým předělem jak pro ni samou, tak pro Lidové noviny: Jesenská se ve 30. letech od své minulosti módní redaktorky odstřihla a věnovala se hlavně angažovanému psaní pro levicová periodika. Vedení LN zase po zkušenosti se schopnou, ale svéhlavou redaktorkou pečlivěji vybíralo, komu ženskou rubriku svěřit. Po spolupráci s osobitými a někdy i poněkud excentrickými publicistkami, jakými byly Ma–Fa a Jesenská, se deník rozhodl vplout do klidnějších vod. Jako novou redaktorku módy si vybral Mílu Tilschovou, pro niž byla typická spíše spolehlivost a předvídatelnost než experimenty a novátorství.

Mgr. LENKA PENKALOVÁ, Ph.D. (1979), absolventka Katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK. Dlouhodobě se věnuje zejména dějinám tištěných médií první republiky se zřetelem k psaní o módě, kultuře a životním stylu. Pracuje v České tiskové kanceláři.

Franz Kafka:

Dopis otci, napsaný v Želízech v listopadu 1918, je zvláštní literární dílo. Přestože se tváří jako skutečný dopis, na prosbu Franzovy maminky nebyl nikdy odeslán. A také proto je záhodno číst ho ne jako dokument o osobnosti Hermanna Kafky, nýbrž jako podrobnou zprávu o Franzových pocitech, které ho v souvislosti s otcem napadaly. Franz chtěl tímto dopisem nechat adresáta nahlédnout do svého nitrobloku. Maminka Julie však byla natolik rozumná, že pochopila, že by tím syn nic nezískal. Anebo natolik slabá, že se bála manžela popudit? Z obsáhlého textu si sjeďte pro prvotní dojem představy několik odstavců.

Milý otče,

nedávno ses mě zeptal, proč tvrdím, že mám z Tebe strach. Jako obvykle jsem nevěděl, co mám odpovědět, zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám, a zčásti proto, že odůvodnění tohoto strachu vyžaduje uvést příliš mnoho jednotlivostí, než abych je v řeči alespoň zpola udržel pohromadě. A když se Ti teď pokouším odpovědět písemně, bude to beztak jen velmi kusé, protože i v psaní mi brání tento strach a jeho důsledky a protože obsáhlost té látky dalece přesahuje mou paměť i mé chápání. (…)

Když shrneš svůj úsudek o mně, ukazuje se, že mi sice nevyčítáš nic přímo nepřístojného nebo zlého (snad s výjimkou mého posledního úmyslu oženit se), ale chlad, cizost a nevděk. A vyčítáš mi to do té míry, jako by to byla jen moje vina, jako bych býval dokázal například otočením kormidla to celé nasměrovat jinam, zatímco Ty na tom stavu nemáš sebemenší vinu, snad pouze tu, že jsi ke mně byl příliš dobrý. (…)

Býval jsem úzkostné dítě; přesto jsem byl určitě také tvrdohlavý, což se dětem stává. Jistě mě také rozmazlovala matka, ale nechce se mi věřit, že to se mnou bylo natolik těžké, nechce se mi věřit, že by nestačilo přátelské slůvko, tiché uchopení za ruku, laskavý pohled, abych hned udělal, co druhým na očích vidím. (…)

Umíš s dítětem zacházet pouze tak, jak jsi stvořen Ty sám, tedy silou, hlučností a prchlivostí, a v tomto případě se Ti to zdálo zvlášť příhodné, protože jsi ze mě chtěl vychovat silného, odvážného chlapce. (…)

Přímo si vzpomínám jen na jedinou událost z útlého dětství. Třeba se na ni také rozpomeneš. Kdysi v noci jsem vytrvale žadonil o vodu, jistě ne sužován žízní, nýbrž pravděpodobně dílem proto, abych zlobil, a dílem proto, abych se zabavil. Když nepomohlo několik důrazných hrozeb, zvedl jsi mne z postele, odnesl na pavlač a nechal mne tam za zavřenými dveřmi chvíli stát v košili. Nechci poukazovat na to, že to bylo nesprávné, snad se tehdy skutečně nenabízel jiný způsob, jak zajistit noční klid, chci tím však charakterizovat Tvé výchovné prostředky a jejich působení na mou osobu. Tehdy v noci jsem se už nejspíš upokojil, ale uvnitř jsem trpěl značnou újmu. Samozřejmost toho, že jsem prosil o vodu, a mimořádnou hrůzu z toho, že jsem byl vynesen ven, jsem ve své povaze už nikdy neuvedl do patřičného souladu. Ještě po letech mne trápila mučivá představa, že ten obrovský muž – můj otec, poslední instance – mohl téměř bezdůvodně přijít a vynést mne z lůžka na pavlač, a že jsem tedy pro něj byl takové nic. (…)

Tak proto ten hrnek bez ucha… pro vodu.

Ucho pro vodu. Prst pro hrnek. Hrst kapek pro duši.

Franz Kafka – člověk jako my první jarní den

Představa Kafky jako zasmušilého podivína, který se vedle své neoblíbené práce v úřadě věnuje výhradně psaní, utvořila další z mnoha mýtů, které se kolem jeho osoby tradují. Ve skutečnosti byl Franz mužem mnoha zájmů, který se nevyhýbal ani sportu.

Rád navštěvoval biograf a vůbec s oblibou sledoval všelijaké novinky ze světa techniky – důkazem je například jeho zájem o aviatiku, tedy letectví. Nadšeně cestoval a poznával nové země z vodní hladiny – byl vášnivým plavcem a v Praze též s oblibou vesloval. Ráno cvičil u otevřeného okna, a když měl pocit, že jeho ruce fyzicky zahálejí, přihlásil se na dobrovolnou výpomoc do zahradnictví.

Podobně jako dnes byl i před sto lety v kurzu zdravý životní styl, jemuž Franz naprosto propadl. Pobýval v lázních a sanatoriích i v době, kdy byl ještě zcela fit, a rád zkoušel účinky nových léčebných metod. Byl nekuřák, vyhýbal se alkoholu jako španělská muška španělské chřipce před 101 lety, čaji i kávě. Také se z něj stal vegetarián a později, když pod nátlakem nemoci musel začít maso znovu baštit, jeho vegetariánské postoje převzala sestra Ottla.

Max Brod vzpomíná ve své publikaci o Kafkovi na jistou scénu z jednoho berlínského akvária, kde Franz přes sklo pravil rybám:

Teď se na vás mohu podívat s klidem, když už vás nejím.

Pošta pro panenky: Franz a děti

K berlínskému pobytu Franze Kafky v posledním roce jeho života se váže zajímavá příhoda, na kterou v pozdějším rozhovoru poukázala jeho přítelkyně Dora Diamantová [poslední žena, pro kterou vzplálo ♥ Franze Kafky, má nádherné jméno Dora Diamantová a narodila se v Polsku, odkud však přesídlila do Německa. Spisovatel se s dcerou drobného židovského obchodníka seznámil na ozdravném pobytu u Baltského moře roku 1923. Jejich vztah byl zpočátku vášnivý – pravděpodobně teprve s Dorou Franz poznal skutečně naplněný partnerský vztah. Také kvůli ní opustil Prahu a přestěhoval se do Berlína, kde spolu spokojeně, i když velmi skromně žili. Plánovali, že se přestěhují do Palestiny, kde si ve svých snech chtěli otevřít restauraci – ona měla vařit kreace na talíř a on by byl pingl. To se bohužel nesplnilo: Dora Franze doprovázela na všechna vyšetření a v jejím náručí také 3. června 1924 zemřel]. V parku ve čtvrti Steglitz, kde bydleli, potkali jednoho podzimního dne roku 1923 plačící holčičku. Dali se s ní do řeči, a když Franz zjistil, že ztratila panenku, přispěchal s pohotovou odpovědí: „Tvoje panenka je právě na cestách. Vím to, poslala mi dopis.“

Dívenka chtěla to psaní vidět (byla zvídavá stejně tak, jako uměla být Milena Jesenská), a tak jí onen neznámý pán v roli pošťáka slíbil, že ho zítra doručí. Kafka vzal úkol velmi zodpovědně: vytvářel prý dopisy od té panenky celé tři týdny, aby holčičku o její lásce ujistil. Nakonec dopřál panence v cizině sňatek z rozumu pro panenky, aby vysvětlil její definitivní zmizení. Po těchto dopisech i po neznámé dívce pátrají už několik generací kafkologové z celého světa. Bezvýsledně.

Několik spisovatelů dokonce zkusilo vymyslet, jak by takové Kafkovy dopisy od zatoulané panenky mohly vypadat. Možná je celý ten příběh jen další legendou, jichž se kolem tohoto pozoruhodného muže po jeho smrti (stejný den smrti jako u bouchala Muhammada Aliho aka Classiuse Claye) vyrojila celá řada. A co když ne? Třeba právě teď se někde v Berlíně pousmála stoletá stařenka a vybavil se jí ten hubený pán v černém klobouku s libozvučným nápadem na rtech. V jejích vzpomínkách nadále zůstává dobrým člověkem. Člověkem své i naší doby.

Jediný den prožitý s Franzem předčí všechno, co kdy napsal.

(Dora Diamantová)