FRANTIŠEK BĚHOUNEK

☼     28.10.1898   NEREMCAVÉ HOLEŠOVICE V REMCAJÍCÍ PRAZE      ۞      1.1.1973  KARLOVY VARY, KDEPAK OMRZLÉ VŘÍDLO… NOVOROČNÍ KŘÍDLO NECHAMTIVÝCH ANDĚLŮ

„Nobile na severním pólu!... První Čechoslovák na točně!... Itálie krouží nad svým cílem…“ Novinové titulky z 26. května 1928 s uspokojením konstatovaly další z mnoha úspěchů bouřlivě se rozvíjející aviatiky.

Celý svět je stále ještě dojímán novými možnostmi, které mu poskytly æroplány, balóny a vzducholodě. Téměř denně se na čtenáře novin valí další a další zprávy o pozoruhodných dálkových a vytrvalostních letech. Mohou sledovat cestu letadla Jižní hvězda, mohou se obdivovat odvážným letkyním, které se chystají na pouť přes oceán v křehoučkých dvojplošnících. Mohou se tu dočíst i o úspěších domácích pilotů. Dostávají tak možnost žasnout, obdivovat, trnout i radovat se. Vždyť mnoho jiných zpráv jejich oblíbených listů už tak pěkných a radostných není. Jistě je tedy potěšil i pozdrav dr. Běhounka, který z nejsevernějšího bodu světa téměř již před 90 lety poslal svým krajanům. Copak mohli tušit, že tam vysoko na severu, v říši věčného ledu a zimy, už nic z právě přečtených optimistických zpráv neplatí? Že tu již od včerejšího poledne bojuje oslavovaná skupinka mužů o holý život? Pracně shledává zbytky trosek velitelské gondoly mohutné akční vzducholodi a ohledává škody, které katastrofa napáchala na jejich tělech. Už museli jednoho muže pohřbít a celou noc je sužovala představa, co se stalo se zbytkem posádky, který odlehčená poškozená vzducholoď odnesla neznámo kam.

Jsou sami uprostřed ledu a nikdo (natož Jára Cimrman a jeho kabaret vlídné iluze) tam dole na jihu neví, že přežili svou smrt. Měli ukrutné štěstí. Ale bude jim přát dál? Mají naději na záchranu?

Skupinka udatných mužů se ocitla rovnýma nohama, během několika minut, uprostřed příběhu, o jakých kdysi v mládí všichni s chutí četli. Příběhu o přátelství a sobectví, slabosti a vytrvalosti, o síle lidské soudržnosti, která dokáže překonat hranice států i pocity osobní ukřivděnosti. Všichni v něm budou hrát svou vlastní nezastupitelnou roli. Ne každý obstojí. Většina však jo. A mezi nimi bude i nenápadný český vědec, radiolog František Běhounek.

CHLADNÍ A NETEČNÍ JSOU UČENCI?

Narodil se v Praze, ve čtvrti, které se tu říká Bubny. Jeho tatínek byl bagrmistr, stavěl hráze a nábřeží. Ale jen v létě, v zimě pro něj práce nebyla. Přivydělával si tedy ledařením, vysekáváním kusů ledu ze zamrzlé řeky, které vykupovaly hostince, pivovary a řeznictví. František dostal do životního údělu jako pozornost od rodičů tři sourozence, ale u rodičů s ním žila jen sestra Anča. Další dvě děti byly u příbuzných.

Prožíval své dětství na počátku nového století, ve kterém bude mít hlavní slovo technika. Téměř denně se objevovaly nové vynálezy, které měly proměnit svět k lepšímu výsledku. A některé jej skutečně i měnily. Mladý Běhounek se ničím nelišil od svých vrstevníků. Miloval verneovky, mayovky, s nadšením prožíval slavné námořní bitvy, na mapách provázel k severnímu a k jižnímu pólu družiny odvážných (odvázaných) polárníků. Jak krásně se to nad nimi snilo…

Jeho vlastní životní dráha však měla být docela jiná, seriózní, prožitá v útrobách laboratoří ora et labora mezi tajemnými přístroji, jejichž jména vzbuzují v laicích ostych i pocit vlastní malosti. Když totiž postoupil na reálné gymnázium, otevřel se před ním do té doby netušený svět, vzrušující stejně jako ta nejnapínavější detektivka. Dozví se tu o objevu radioaktivity, o nových prvcích rádiu a poloniu, které byly objeveny právě v roce jeho narození. Vlastní budoucnost je mu najednou zcela jasná. Bude studovat matematiku a fyziku. Bude!

Nejprve je to přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. A pak získá stipendium pro pobyt ve Francii, v laboratoři slavné madame Curie. Pracuje tu dva roky a přitom se připravuje k obhájení doktorátu přírodních věd. Když svou zahraniční stáž ukončí, začne se věnovat zkoumání radioaktivity v jáchymovských dolech. Podílí se i na zajišťování podmínek pro stavbu potrubí, kterým měla být vedena voda z dolu Svornost do léčebných lázní. To už jako pracovník Radiologického ústavu, umístěného v podolském sanatoriu a jako komisař ministerstva veřejných prací.

A pak jej jednoho dne z celé té usilovné práce vytrhne neobvyklé pozvání. Má se podílet na práci mezinárodní expedice slavného polárního badatele Amundsena, jeho amerického mecenáše Ellswortha a italského konstruktéra vzducholodí Nobileho. Jejich Norge má namířeno jako Jára Cimrman geniálně funkčně k severnímu pólu! Běhounek se přece již dlouho zajímá o kosmické záření a atmosférickou elektřinu. V polárních končinách má jedinečnou příležitost si své poznatky dál rozšířit a zjednodušit… Paní Curieová nezapomíná na své věrné žáky, to ona stála v pozadí za touto neobyčejnou šancí.

Pochopitelně, že mladý vědec neodmítne. Sní o tom, že se dostane až na samotný pól? To by byl panečku Gól. Okolnosti jej však brzy postaví zpět na pevnou realitu. Ne, nepoletí v roce 1926 se vzducholodí nad polárními krajinami. Vzducholoď je menší než Vladimír Menšík pro objem humoru a neunese velkou zátěž. Jen jeho přístroje se na její palubu ještě vejdou. Pracovat s nimi však bude švédský meteorolog dr. Finn Malmgren. Běhounek zůstane níž na Špicberkách. Spolkne zklamání malého kluka, který v něm až do konce života dřímá. Je přece vědec a tak se dá do práce. Výsledky jeho pozorování na Špicberkách, doplněné o Malmgrenova měření na Norge vydají pak oba společně v Paris jako bestseller, výkřik oduševnělé sezóny s parafrází na Edvarda Muncha, 12.12.1863–23.1.1944. A Běhounka čeká ještě jedna náplast na bolavé místo jeho výkřiku. Před vánoci příštího roku dostane nové pozvání. Tentokrát obsahuje italské razítko.

To Nobile, který se nakonec s Amundsenem rozešel ve zlém, pořádá novou výpravu na sever. Tentokrát se bude víc pozornosti věnovat vědě. A protože Běhounkovy a Malmgrenovy poznatky byly vlastně jediným vědeckým přínosem předcházející expedice, zve je generál i na cestu Itálií. Budou tu jedinými cizinci ve skupině Italů. Doktor Běhounek neváhá.

A tak si třicetiletý Pražan z Radiologického ústavu zabalí svůj „vercajk“, srovná poznámky, rozloučí se se snoubenkou a s rodiči a vydá se na dálný sever. Má strach? Dotěrným otázkám novinářů čelí lépe než MZ 2018 = odzbrojujícím úsměvem. Ano. Obává se z fiaska asi jako každý normálnější.

ČESKOSLOVENSKÁ VĚDA JE VÁM PŘEDNĚJŠÍ, GENERÁLE?

Nobile dobře ví, jak je pro každý podobný podnik jako je ten, který se chystá odstartovat, důležitá okamžitá propagace. Jeho výpravu proto doprovázejí i dva dopisovatelé italských listů. Bylo dohodnuto, že se na jednotlivých letech vzducholodě budou střídat, aby v gondole bylo vždy dost místa pro vědeckou práci a pro potřebné vybavení. Vedle Malmgrena a Běhounka je v posádce i profesor milánské univerzity Pontremolli. Ale díky rivalitě a rozporům mezi žurnalisty se málem stalo, že k pólu neletěl Běhounek ani tentokrát. Korespondent listu Corriere della Sera úporně naléhal na Nobila, aby počet vědců redukoval a na cesty vzal s sebou raději dva novináře. Nobile kategoricky odmítl, a i když mu tak nejspíš zachránil život, vděčnosti dopisovatele se ani později nedočkal.

Časně ráno 23. května se Italia, naložená zásobami potravin, polárnických oděvů a dalším vybavením, vznesla a zamířila na sever. Nobile chtěl na severním pólu vysadit skupinku vědců, která by tu prováděla své výzkumy a po několika dnech by ji zase vzducholoď naložila na svou křehkou palubu. Šetřilo se proto s každým kilogramem, který by měli členové posádky u sebe navíc, ale přitom na palubě ležel pečlivě zabalený osmdesátikilový litinový kříž, požehnaný samotným papežem. Výprava jej měla podle dispozic nechat na pólu vedle italské vlajky. České noviny k tomu s jistou škodolibostí poznamenaly, že spíše než toto závaží, které zabírá místo dospělému muži, měli s sebou Italové vézt pro každého muže jeden teplý kabát navíc. Další události bohužel ukázaly, jak byla tato poznámka vlastně pravdivá.

Když se 24. 5. ocitla v prvních hodinách dne Italia nad pólem, nenašel Nobile odvahu svůj plán uskutečnit. Počasí bylo příliš nejisté a vědecký výsadek by lehce mohl skončit neštěstím. Dvě hodiny kroužily nad bodem, kterému jsme si zvykli říkat severní točna. A pak se vydali zpět. Museli čelit silnému protivětru.

Tři dny již byla Italia na cestě a počasí se nezmoudřilo ani trošinku. Všichni jsou unaveni a těší se na to, jak se snad už odpoledne natáhnou na svých lůžkách na Città di Milano, italské lodi, která jim poskytuje komfort v zázemí. Jenže pak se daly do pohybu události, které nikdo nepředpokládal ani v nejčernějších snech. Snad závada na některém z balonetů naplněných vodíkem způsobila, že vzducholoď náhle rychle klesla a rozbila velitelskou gondolu o ostré kry zamrzlého moře. Devět mužů, kteří se náhle ocitnou na ledě, s hrůzou pozoruje, jak se odlehčená vzducholoď se zbytkem posádky vznáší a mizí. Ani s jedním z těchto mužů se již nikdy nesetkají. Jaký byl jejich osud? Cimrman furt mlčí, takže se to nedozvíme ani zítra ve zprávách.

SÍLA ODVAHY A SÍLA SOBECTVÍ

Nobile a zbytek posádky vzducholodi se ocitli skutečně v nezáviděníhodné situaci. Pracně shledali rozházené části výstroje, našli mnoho dílů jako vytržených puzzle z vybavení, určeného pro výsadek na pólu. Jak se jim teď hodil maličký stan, trvanlivé potraviny. A telegrafista mezi troskami objevil i nepoškozenou krátkovlnnou vysílačku, kterou do lodi propašoval vlastně přes zákaz Nobileho zástupce. Zachrání jim teď existenci. Ale lovení signálů v éteru má i svou stinnou stránku. Skupina ví, že je záchranné výpravy hledají docela jinde, než ve skutečnosti jsou. A mezi Italy se vkrádá rozkol. Jsou tu dva zranění, neschopní pohybu. A pak italští důstojníci, kteří chtějí přežít za každou cenu. I kdyby měli ponechat zraněné vlastnímu osudu. Nobile se zlomenou haksnou se na své důstojníky nemůže spolehnout, není pro ně autoritou, jejíž slovo platí vždy a všude. Ani společné neštěstí již dříve rozkolísané Italy nesjednotilo.

A když se nakonec dva muži rozhodnou pro sólovou akci a získají pro ni i třetího, Malmgrena, nikdo jim v tom nedokáže zabránit. Jen Běhounkův klid a rozvaha a GLANC způsobily, že se k nim nepřidali další… Je paradoxem osudu, že skupina, která opustila Nobileho kru několik dní po ztroskotání, byla zachráněna ve stejný den, jako trosečníci na kře. Vyčerpávající pochod, jehož důsledkem byla ztráta na životě samotného Malmgrena, nenahraditelného vědeckého borce, dodnes uspokojivě nevysvětlená, jim vynesl čtyřhodinový časový náskok před naloděním i zbývajících ztroskotanců. Ale onoho 12. července, kdy se živí účastníci Nobileho expedice sešli na palubě ledoborce Krasinu, o tom přemýšlel málokdo. Běhounek se teprve tady dozví o Malmgrenově smrti a těžko se s ní vyrovnává. Byli si s tímto Švédem daleko bližší, než si kdy řekli. A ani po letech si na tuto část svého polárního dobrodružství nedokázal vzpomenout bez pocitu trpkosti. Ale čekaly je tu ještě další nedobré novinky. Jejich tíži nemohla odvrátit ani radost ze setkání se sestrou Ančou, která si při hledání pomoci pro svého pohřešovaného bratra proklestila cestu až na italskou loď. Ba ani telegram s gratulací od paní Curie. Vždyť počet obětí mezi zachránci převýšil počet obětí v posádce vzducholodi! A mezi zatím pohřešovanými je i Amundsen a jeho Latham… Nobileho výprava neměla svou šťastnou hvězdu Severku. „Ukázalo se, že lidé jsou schopni velké lásky k bližnímu a jsou ochotni nasadit život na záchranu trosečníků, kteří si nedovedou sami pomoci… Rádio dnes dovede ihned oznámit záchranným výpravám, kde trosečníci jsou a záchranné posádky je pak mohou na letadlech zachránit nebo je na dlouhou dobu zásobit. Ale Nobileho výprava ukázala, že při každém nebezpečném podniku musí poutat lidi dohromady hluboké přátelství a pevná kázeň…“ …Ani po osmi letech nedokázal František Běhounek zapomenout na to, co prožíval daleko na severu na ledové kře.

ZKUŠENOST MÁ CENU ZLATA

Nebyl sám. Nobileho výprava ovlivnila životy všech svých účastníků. Někomu přinesla smrt, jinému ztrátu nadějně rozjeté kariéry, dalšímu povýšení. A František Běhounek si dál do života nesl poučení o tom, že ani společenské postavení, ani vzdělání ještě člověka nepřipraví na jeho nejdůležitější poslání. Že musí vždy a všude zůstat člověkem, který se zítra nebude stydět za to, co udělal včera. Bez ohledu na podmínky.

Návrat do normálního života zahájil popsáním svých zážitků v knize Trosečníci na kře ledové, která byla ještě v roce 1928 přeložena do ruštiny, švédštiny, objevila se i v německé mutaci, rumunském, slovinském, španělském, italském a francouzském překladu. A pak shromáždil k vydání všechny svoje zápisky a poznatky, ať už z paluby Italie, či z ledové kry. Doplnil je i poznatky, ke kterým došli jeho dva zemřelí kolegové. Jeden za všechny – všichni za jednoho kamaráda. A pak se s lehčím srdcem vrátil ke své radioaktivitě, k práci za zdmi ústavu. Bude se věnovat kosmickému záření, ochraně horníků a pracovníků, kteří přicházejí do styku s radioaktivními prvky. A vedle stále se prodlužující řady vědeckých publikací v tomto oboru se začíná rozrůstat i druhá řádka knih, které nesou jeho jméno. Knihy napsané tímto kamarádem pro mládež. Bude jich nakonec solidní počet – čtyřicet. Zprvu se drží svých zkušeností z polární výpravy. Jak dobře si přece dokáže představit, co prožívali muži v kožešinových kazajkách, kteří zamířili do nejjižnějších i nejsevernějších končin, aby došli pěšky se psím spřežením až tam, kde my na globusu vidíme malý, ničím nevynikající bod. A postava hrdiny, ztraceného uprostřed neznámého a nepřátelského prostředí, odkázaného jen na své schopnosti a dobré či záporné charakterové vlastnosti, se objevuje i v jeho dalších knihách. Robinsonské téma. Jak on měl ve své oblibě postavičku Robinsona Crusœ. A jak mu nyní rozumí. A vedle těchto knih jej začíná přitahovat popularizace vědy. Víc než kdo jiný si uvědomuje, že „věda je velké dobrodružství, hledání, objevování, pátrání, v čem se zas vyskytnou omyly nové a nové pokusy lidské vytrvalosti a vůle nepoddat se, neustoupit ani o píď. Je to hrdinství méně okázalé než boj s Indiány, ale kdyby vědec, který hledá, nevěřil, že se jedná o něco velikého, kdyby neviděl perspektivu, sotva by se něčeho takového zhostil…“

Jméno váženého vědce čtenáře přitahuje. Ne, není za tím pozlátko slávy nakrátko, která jej ověnčila tehdy po návratu z Arktidy. Dokáže své čtenáře skutečně zaujmout. Vždyť například v Rakousku je ještě po válce jedním z ponejvíc překládaných autorů literatury pro mládež vůbec. Dobře si uvědomuje, jak velkou potřebu mají mladí čtenáři někoho obdivovat, jenže kladných a přitom skutečně přitažlivých hrdinů se jim stále nedostává, Pierre Brice se narodí až v roce 1929: 6. února jako náš Jan Werich… 1905. Indiáni, pistolníci. Humoristé jako Jára Cimrman, Vlasta Burian, celé Osvobozené divadlo od 19. dubna 1927 od chvíle premiéry Vest Pocket revue na nohou… proč by však pro změnu nemohli obdivovat vědce? Vědě bude patřit budoucnost. Ví to, vždyť se na tom sám svou měrou podílí!

Ne, jeho knížky pro mládež nejsou odreagováním zaneprázdněného badatele, za které je mnozí považovali. Kritikové prostě nedovedli snadno pochopit, že autor Radiologie fyziky, Lékařské radiologie a celé řady dalších odborných publikací ve volných chvílích píše krásné příběhy pro děti, i když to jsou takové knihy jako poklona doktoru Holubovi Na sever od Zambezi (velký masový kuličkář a požitkář Tim Simenon natáčel svůj videoklip k písni „Bug Powder Dust“ někdy během roku 1994 na řece Zambezi s Justinem Warfieldem a vyklubala se z toho také nezapomenutelná roadmovie v hudbě s nádechem Zambezi riders) nebo třeba Akce L či Projekt Scavenger. Nechápali, proč tráví soboty a neděle sháněním podkladů ke knihám o robinsonech a trosečnících, k vědeckofantastickým románům, za které by se nestyděl ani Ondřej Neff ani Neviditelný pes. Začali mu vyčítat, že napodobuje Julese Verna.

„Ale proč bych se nemohl pokusit o moderní verneovku s dnešními objevy a cestami? A jak se mi to daří, to musí posoudit v první řadě čtenáři a pak teprve kritikové. Ti posuzují vždycky knihu bez zřetele k cíli, který autor sledoval. Nedávno mi jeden z nich vyčetl, že z každé mé knihy pro mládež by se daly udělat dvě. Jedna čistě zábavná a druhá didaktická. Co by řekli Verneovi, kdyby k němu byli stejně přísní jako k současnému autorovi?“

Fotografie Františka Běhounka z posledních epizod jeho epického života jsou si velmi podobné. Zobrazují korpulentního muže se silnými brýlemi, něco na způsob Karla Bouška a Poezie, ověnčeného mnoha tituly a uznáními. Do vysokého věku makal jako přednosta výzkumné složky Onkologického ústavu v Praze. Celý svůj život zasvětil mírovému využití radioaktivity. Vybral si druhou stranu mince, kterou kdysi žákům a pokračovatelům paní Curie nabídl život. V roce 1953 se stal československým expertem v komisi OSN pro Výzkum atomového záření. V roce 1960 byl jmenován akademikem. A vědecký kongres UNESCO jej za práci v oboru radiologie odměnil stříbrnou medailí…

Přes svůj přísný a respekt vzbuzující pohled si uchoval po celý život duši kluka, radujícího se nad novým a zatím nepoznaným, a celý život se snažil, aby část svého pohledu předal i čtenářům svých knih. Dobře věděl, že i tak v nich pěstuje zájem o svou druhou lásku, vědu, a že jednou někteří z nich třeba sáhnou i po jeho odborných publikacích, s podobným neúnavným nadšením vykročí na cestu, kterou si před lety vytyčil on sám.