POSLEDNÍ SETKÁNÍ
VĚRNÍ
WANKLOVI
se dozvěděli o Josefově nešťastném návratu z Itálie i o krutém otřesu,
kterým byla pro něho, několik dnů po příjezdu do Prahy, náhlá smrt druhého
nejlepšího přítele, Václava Levého. Wankl ihned dopsal Amálii a nabídl pro
Josefa velkoryse uzpůsobené ošetření i klid.
A Josef zatoužil po
Moravě, jako by chtěl tisíciletý prach Říma smýt čistou vodou jejích studánek.
Všichni u Wanklů se
na něho těšili. Ale jeho příjezd měl zlověstné předznamenání.
„Vysoký, hubený,
s dlouhými prsty – takový jako ten váš malíř,“ popisoval soudní posel
lékaři mrtvého, který byl nalezen v lese u Vilémova.
Wankl, vyplašen,
polekán, zaskočen, telegrafoval okamžitě na Čechy i do Letovic, zda tam snad
Mánes nebyl a nevydal se do Blanska pěšky. Ale nikde nic nevěděli.
Příštího jitra se
ozval z dívčího pokoje křik. Když otec přispěchal, naříkala Karla,
rozrušena úzkostí po včerejších dohadech:
„Tatínku! Byl tu duch
pana Mánesa!“
Lékař našel přítele
na chodbě, kam utekl polekán křikem děvčátek. Byl silný, vyhublý. Oči, nedávno
ještě svěží a láskyplné, se v prohloubených důlcích skelně leskly; vlasy
mu spadly do čela, oděv měl značně zmačkaný a nevábně zaprášený.
Wankl ho však
přivítal zvesela a od první chvíle se snažil zlepšit jeho stav. Pozoroval jeho
neživé zorničky, těžkou chůzi, jeho roztržitost. Chápal, že jde o nějakou
mozkovou chorobu, ale nebylo mu možné určit s určitostí diagnózu jako
v praxi Sigmunda Freuda. Zakázal mu alkohol, kávu, tabák. Snažil se, aby
měl samotu a klid.
Josefův duch bojoval
o světlo.
„Jel jsem tam pro život,“
unášely ho vzpomínky často proti vůli do Itálie a zrazovaly se v krátkých,
trhaných větách. „Ale oni neměli pražádný soucit. Ukradli mi kdeco, celý svět,
kus po kuse. Div mě nezabili.“
„Vaší Itálií byla
Morava. Tu jste přece býval šťasten.“
„Morava – kochanka,“
opakovával si Josef blaženě a pohlížel z okna pokoje přes údolí Pálavy
k lesům. „Země živých madon, ne jako v Itálii přidušených matron!“
Za slunných dní
uléhal v zahradě a odpočíval. Děti, které si tam hrávaly, slyšely, jak
občas pronesl větu nebo slovo, těžce, lítostivě, vzpurně.
„Máme vás tu rádi,“
domlouvala mu paní Wanklová. „Zažeňte všechny starosti!“
„Proč jsem tedy
nešťastný?“ trápil se Josef. Zahleděl se na Karličku. „To jsi ty, andílku?“
„Pane Mánesi,“
zaprosila dívka, „namalujte nám něco.“
Dal se ochotně zavést
do besídky, obrostlé svlačcem. Chopil se tužky i štětce a kreslil věty muškátu,
máku, šípku.
„Co to bude?“ ptaly
se děti.
„Jednou,“ šeptával,
„udělám ještě velký obraz. Jen co seberu dost sil. Nebojte se, děti!“
Přivíraje oči před
září dne, hleděl do neskutečného plátna, které chtěl vytvořit. Ruka se štětcem
zatím sklouzla po papíře a barvy se slily.
Vzpomínky už neměly
jas. Hrozily.
„Levému bylo
pětačtyřicet let,“ připomínal nejednou, prozrazuje tak zajetí své duše. „Jak je
tohle možné? Slunce mu zhaslo, zašlo, odmítlo dál servírovat život.“
Když se lékaři zdálo,
že se Josef přece jenom probojoval k živé mysli, a viděl jeho strach před
černými předtuchami, zval hosty, kteří přicházeli do Wanklova domu. Hovořilo se
zejména o bouři, která se hrozila rozpoutat mezi Francií a Pruskem. V půli
července vypověděl Napoleon válku, jako by netušil, s jakou dychtivostí na
ni Německo čeká. Mluvilo se o tom, jakou cestou se dá Rakousko a zda to bude
příležitost k uvolnění života. Mnohokrát zaznělo tehdy ve vlastenecké
společnosti jméno mladého novináře Jakuba Arbesa, který pochválil pušku
vynalezenou petrohradským Čechem a odvážil se vytisknout vzrušující heslo:
»Ozbrojujte se!«
Paříž, Řím, Berlín…
Jména měst probouzela v zádumčivé Mánesově mysli odlišné představy než u
ostatních.
A náhle se rozhodl.
„Odjedu. Musím se
rozloučit s Čechami.“
„Proč se chcete
loučit? K nám válka nepřijde.“
Neznal kloudnou
odpověď, ale v nitru ji tušil.
„I s vámi jsem
se loučil,“ usmíval se teskně.
Lékař ho ujišťoval,
že se příští léto jistě opět setkají. Doporučil mu, aby jel co nejdříve ke
Kalnokyům do Letovic. Na nádraží zašantročil Josef šrajtofli. Wankl mu zakoupil
jízdenku a posadil ho do vlaku; ale předem telegrafoval do Letovic, aby na
malíře čekali.
Béla Kalnoky, bratr
Helenin, rozhodl však, že nemocný malíř na letovický zámek nesmí vkročit.
Poslal proto na nádraží úředníka, který Mánesovi vyřídil, že nikdo není doma a
že bude nejlépe, bude-li pokračovat v cestě až do Prahy.
„Děkuji,“ procedil mezi
zuby Mánes na lživý vzkaz, „Půjdu na Čechy.“
„Ale jak se tam
dostanete? Máte peníze?“
„Zde máte za zprávu,“
dal mu vše, co měl. „Můžete se vrátit. Svou cestu znám.“
Úředník za ním vejral
jako puk, nebo hromotluk smradlavé vejce pukavec. Malíř odcházel jako kníže.
Čím víc mu zabraňovali pozdravit místa, drahá jeho srdci, tím pevněji si
umiňoval setkat se s nimi, Mánes byl neohrožený bejk, znamení zvěrokruhu
nikdy neselže.
*
„Kochanko!“
Vyšel, osaměl, nitro
se mu rozsvětlilo. Cesta neubíhala jako kdysi; ale vůle ho táhla vpřed, po
silničkách, polními cestami, na nichž zahlédl očka mladých koroptví, průseky
v smrčí a v jedlové mladině. Odpoledne si odpočinul na selském
povoze. Stmívalo se, když poznal pahorky, pod nimiž se toulával se skicářem
v ruce, kde potkával hanácké krasavice i lesní víly; dorazil
k potokům, v nichž lovil s Nikym, zaslechl čížky na olších,
vlhké úvozy mu mateřídouškou známě vydechly vstříc. Prostě příroda se stará,
jak může a skoro vždycky to pomůže.
Z mraků, které
ho pronásledovaly, vyšlehl liják. Nemohl dál. Usilovně se snažil vybavit si,
kudy by dospěl k lidskému přístřešku. Klikatá Pilávka šplouchala pod
starými vrbami. Mlýn Kruhák! – zvolala paměť. Rybníček nad ním, dřevěné kolo,
zídka z plochých kamenů, porostlá trávou.
Byl doma. Mokrou tvář
šťastně otáčel k akátům, v nichž hučel démonický déšť, ke květinám,
které se zavřely, jako by nevěděly, že se sem po letech vrátil jejich
nejněžnější milenec, i diplomat a archivář.
Zabouchal na dveře.
Mlynářka mu otevřela, ani ji nenapadlo se nějak zapírat nebo co… Vždyť i Mánes
pocházel z rodu kvalitních starodávných mlynářů…
„Pan Mánes!“ poznala
ho ihned. „Kde se tu berete?“
„Na nocleh,“ opřel se
vysílen o veřeje.
„Podívej se, kdo
přišel,“ táhla ho z deště dovnitř.
„Náš pan malíř!“ vítal
ho mlynář. „To je dost, že jste se rozpomněl na staré přátele. Sám jste si
vyšel? A do takového počasí?“
Josef zasedl ke
stolu. Kabát se mu sušil nad kamny. Slyšel dobrácké hlasy mlynáře a jeho ženy.
Oknem nahlížel známý kraj. Josef měl pocit tepla a bezpečí.
„Nech pana Mánesa
vydechnout,“ umlčovala žena manželovy dotazy.
„Hubený jste jako
škraloup na mlíce. Nemáte horečku?“
„Jdu na Čechy,“ řekl.
„Proboha! Odkud?“
„Z Letovic.“
„Proč vás nevzali
vozem? To je rozum! Musíte tu opravdu zůstat na noc.“
„Necháte mě tu?“
„Že se ptáte? U nás
se spí stejně jako na zámku. Ráno budete zas jako křemínek.“
Mlynářka rychle
uchystala večeři.
„Máme čočkovou
polífku a škvarkové šišle. Neurazíte se?“
Jídlo vonělo prostě a
domácky. Chutnalo mu, jako když býval malý a vařívala maminka. Mlynář mu nalil
do kalíšku prostějovské.
„Povídám, není
líbeznější, než co jste pil v Netálii?“
Zavedli ho do
světnice, kde čekala vysoko nastlaná postel. Vonělo to zde dřevem, moukou,
květinami.
Nad postelí visela
jeho kresba. Zapomněl už, že mladou panímámu kdysi kreslil, ale nyní se mu ta
chvíle vybavila: také tak bubnoval déšť na okna, ale byl podzim a v lesích
s ním maloval–čaroval malíř čarostřelec říjen.
Byla snesitelná ne
moc studená noc. Otevřel okno a jednotvárná litanie kapek vešla do světnice.
Našeptávala mu, že je sám, tulák bez rodiny, na náhodném noclehu. Ale pak
zaslechl zpěv. Mlynářka uspávala dítě, které se probudilo. Tichá, broukavá
ukolébavka vracela Mánesovi pocit pokoje a zbavovala ho tísně.
Kdo není šťasten sám,
musí hledat štěstí u druhých. Tak jsem si to už dávno říkal. Že tobě padá duší
studený déšť? Ukazuj druhým cestu ke slunci! A zadívej se na jeho odraz bez
závisti, dávej, daruj, obětuj!
Jednal jsem podle
toho evangelia? Někdy jsem klesl, sil byl jen nedostatek. Ale zpronevěřil jsem
se někdy? Capito, solo per te?
Ztichla ukolébavka.
Ztratila se ve spánku písnička deště.
Jitro se rozzářilo
jako křišťál a Josef zvolna posílil jako Jitrocel.
„Zůstanete dlouho
v Čechách?“ ptali se skromní hostitelé malíře, když ho doprovázeli cestou
dýchající dosud vlhkem.
„Do podzimu,“
sliboval.
„Přijďte se na nás
ještě podívat!“ žadonili.
Na lukách zahlédl
lidi, kteří vyšli sekat trávu, křehkou rosou.
K polednímu se
blížil k vesnici. Vroucně vyhlížel klenoty svých vzpomínek: kostelní věž,
řady domků, úrodu na polích, lidi a děti. Vracel se cestou, po níž kdysi vyjel
na »líbánky«.
Nevěděl, že ho sem už
předběhlo opatrné varování hraběte Kalnokyho.
Pro toho, kdo byl
vítán jako slibný umělec a štědrý společník, nebylo zde už místa, zrovna když
si potřeboval položit zmučenou zmuženou hlavu.
„Rozhodně ho zde
nechci,“ trvala na svém natvrdlém stanovisku hraběnka Helena. „Nebyl mi nikdy
zvlášť milý. Kdo ví, co může takový blázen provést?“
August souhlasil.
Přece jen se však šel dotázat matky. Stará paní Leopoldina upírala vybledlé oči
už jen do minulosti.
„Je tak zubožený?
Nerada bych ho viděla. Mám ho v paměti tak krásného.“
Se srdcem, v němž
tiše prozpěvovala naděje, blížil se Josef Mánes ke zdi parku. Jako přítel
s přítelem zdravil se s každým kamenem, s Kosířem, kde, když dáš
ucho k zemi, uslyšíš podzemní potoky, s vížkou, z jejíhož
cimbuří mu vytruboval fanfáru sbor vzpomínek.
U vchodu do parku
čekal připravený kočár.
„Jaká škoda!“
naklonil se k němu August. „Odcestujeme! Nikdo tu nezvostane! Zavezu vás
do Olomouce.“
Pomohl ZDRCENÉMU
MALÍŘI do kočáru a kývl na kočího.
Koruny stromů za zdí
se rozběhly dozadu. Vesnice se propadla do prázdna.
Útulek zůstal nemocné
duši zavřený.
Ohlédl se.
Jen lesy, skrývající
léčivé stezky, měli soucitný pohled. Díval se beze slova, bez hnutí, dokud se
Kosíř neztratil.
Hrabě August byl
spokojen, že jde vše hladce. Na nádraží v Olomouci zavedl Mánesa do vozu a
pro jistotu pak počkal, až vlak vyjel ze stanice.
Vracel se na zámek,
tak to bychom pro dnešek měli vyřízeno. Chvíli s ním šila i jehlovitá
výčitka. Ale brzy ji zapudil.
*
Praha žila ve znamení
válečných zpráv. Nikdo se nenadál, že německé armády zaútočí až v tak
sebevědomé síle; rozprášené francouzské pluky prchaly. Všude se rokovalo, zda
mělo či nemělo Rakousko přispěchat Francii na pomoc; skoro ve všech
domácnostech byla mapa, na níž se sledovalo střetnutí, jehož výsledek jistě
zakusí celá Evropa.
„Beust slíbil
Napoleonovi pomoc. Spojené Německo bude velký protivník,“ mínili jedni.
Carovy sbory však
ostražitě držely hlídky na hranicích; Bismarckova politika triumfovala.
„Přece nebudeme
nápomocni nějakému protivnému diktátorovi,“ horlili mladší. „Ještě se ukáže,
jaká Francie povstane z této porážky.“
Quido – jenž se
nedávno proslavil svým »Křesťanským cvičením na Domažlicku« a jemuž Lanna také
poskytnul stipendium – psal z Düsseldorfu, jaké nadšení se zmocnilo těch
skopových hlav, skopčáků. Jeho dopisy prozrazovaly stesk po domově; ale Amálie
byla ráda, že je o něho postaráno a že může všechnu péči věnovat druhému
bratrovi.
Josefova nemoc
postupovala pozvolna a ti, kdo žili v jeho blízkosti, takřka nepozorovali
její židovskomikroskopický vývoj. Ale když se po prázdninách vrátily Amáliiny
žákyně, ustrnuly.
„To je z toho
Říma,“ vysvětlovala jim s ostychem Amálie. „U fontány di Trevi, tam ho
uhodili, tam se mu to stalo.“
Jindy jim namlouvala,
že se Pepi jako střepy o pár afér zranil o visací lampu u Lannů. Lékaři, kteří
chodili do domu ve Spálené ulici, byli na rozpacích; většinou si usmysleli, že
jde o nějakou nepěknou mozkovou mrtvici.
Přicházely však
chvíle, kdy Josef klidně vešel mezi stolky žákyň a opravoval jejich kresby jako
kdysi. Amálie mu dosud dávala do zásuvky stolu dvacetník na tužku; znala pohyb,
jímž popaměti otevíral zásuvku a sahal pro minci. Dívky se ho vyptávaly na
Rusko a ty otázky mu byly nejmilejší. Nakreslil ještě – zdravou rukou, vedenou
zdravou myslí – kapličku, v níž hořelo okřídlené srdce. Dívky si ji rády
obkreslovaly.
„Jaká je to kaple?“
tázaly se.
Vyprávěl jim o
kostelíku v lese u poustevny.
„Ale komu je
zasvěcena?“
„Hořícímu srdci. Je
to – kaple intimních a zrovna tak tajných bolestí.“
Amálie se snažila
bránit přístupu zlých vzpomínek, ale často se sama mimoděk dotkla citlivého
místa.
„Nakreslíme před
kapli dívku, která čeká na snoubence,“ sklonil se Josef nad výkres Márinky
Riegerové.
„Ale musíme ji
obléci,“ brala Amálie rychle štětec a přidala nahému organismu aspoň vzdušný
oděv barvy.
„A jak teď
přikreslíme dítě?“ pohněván se ptal Josef.
Takové narážky
prozrazovaly, z jakých zdrojů pramení jeho trýznivé stavy.
Ještě s nimi
sváděl boj. Vracely se mu myšlenky na »Rukopisy«, na ilustrace písní. Měl
krásné akty k písni »Tři vínky« a chystal se obrázek dokončit.
Koupala se má panenka… Dívka, která se svlékala, usedla na
břeh a sestupuje do potoka. Na břehu se nad ní objevil mládenec a oslovil ji: Komu viješ, má panenko, věnec zelený? A
ona vzhlíží a odpovídá: Jeden sobě, druhý
tobě, třetí družbovi!
Na studii měla dívka
překrásnou, směle zachycenou postavu, oblost paží i nohou unikala do stínů,
v obličeji bylo tolik oddanosti, že ji úsměv očí a cudné sevření rtů sotva
stačily vyjádřit.
Akvarel dopadl však
jinak. Množství ptactva, zvířat i květin překročilo obvyklý Josefův odpor proti
každé přehnanosti. Dívčí obličej se zkreslil, rty zešpičatěly, výraz zmizel. A
tělo junáka nad ní jako by nekreslil Josef Mánes; jeho postoj byl násilný;
zkroucené prsty prozradily nadvládu choroby. Z posledního hmátnutí po
kráse se stala předzvěst zkázy.
Cítě se sláb vůči
novým námětům, překresloval Josef aspoň staré, aby uhasil touhu po tvorbě. Ale
žebráci, prosící svatého Vojtěcha o almužnu, se také pokřivili, postavám
sladkých žen narostly drápky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho génius podléhá
sebedestrukci.
Pro lékaře se stal
případem, nad nímž se marně dohadovali.
„Přepracovanost,“
tvrdil stále doktor Vydra. „Mnoho maloval, cestoval, měl neuspořádaný život,
v mládí bezpochyby excesy in Baccho et Venere, jak tomu u umělců bývá –“
„Ale ty poruchy
řeči,“ upozorňoval doktor Novotný. „Hádám spíš na úraz, na poruchu mozku nebo
míchy.“
„Ne, ne, halucinace
svědčí o duševní poruše. Věřil bych na dědičnou melancholii.“
„Když nepřipouštíme
úraz, tedy mrtvice. Nebo zápal houževnatého mozku.“
Přeli se o účincích
vody; jeden doporučoval obklady, uklidňující srdce a snižující rozechvění,
druhý je zakazoval.
Josefa jejich potyčky
unavovaly. Vyhýbal se lidem. Jen k Vorlíčkům se někdy ještě vypravil. Když
jednou potkal cestou pohřeb, přidal se k němu. Malá Liduška ho našla plačícího
u kaple nad cestou a dovedla ho bezmocného domů.
Tehdy zůstal u
Vorlíčků čtrnáct podzimních dnů.
Dohadoval se se
starým přítelem o stavbě domu v Krči, který si přál podle ruského střihu.
Chtěl malovat patrony svých rodičů. Četl noviny a zcela klidně rokoval
s Vorlíčkovými o francouzské pohromě u Met a Sedanu, o Napoleonově zajetí,
o nové republice ve Francii.
„Jsi zase chlapík!“
objal ho Vorlíček na rozloučenou.
Pražští umělci
zakládali »Spolek svatého Lukáše«. Nový pokus, jak čelit nouzi; Josef Mánes
přijal pozvání a připomínal staré plány. Když se spolek usnesl uspořádat na
radnici výstavu akvarelů, tehdy velmi neobvyklou, napsal do Čech o půjčení
»Ukolébavky« a dětského cyklu. Praha tak uviděla zlomek jeho práce, o níž
neměla dosud ani potuchy.
V té době
zemřela mateřská Josefova přítelkyně, paní Leopoldina. A skoro zároveň
s ní odešel i jeho úhlavní nepřítel hrabě František Thun. Černý prápor na
věži Svatovítského chrámu oznamoval celému městu, že skonal »velký příznivec a
dobrodinec českého umění«.
Studený březnový svit
padal okny do síně Měšťanské besedy. Podle dávného Mánesova návrhu shromáždila
tato výstava všechno, co v Čechách vytvořilo 19. století: dílo umělců
dosud činných i těch, po nichž už zůstaly jen výsledky práce.
Čeněk Maixner prováděl
Hálka výstavou.
„Marně jsme se
obraceli na českou šlechtu, aby nám pomohla zachránit italské práce Levého. A
tak jsme se spolehli na vlastní síly.“
Návštěvníci se
rojili, družili se v hloučky, kráčeli podél stěn. Mnozí dávali přednost
hovoru; vernisáž byla příležitostí k nezvyklým setkáním. Několik diváků
stálo před obrazem představujícím krásnou ženu v zeleném šatu, shrnutém
k loktům.
„Mánes neměl doma
jiný hotový obraz,“ vysvětloval Maixner.
„Byl na rozpacích,
ale přece svolil.“
„Kdo je ta nádherná
žena?“
„Nemluví nikdy o
svých žalech ani o svých rozkoších,“ krčil Maixner rameny. „Mánes se vždycky
zpovídal, jen když šlo o umění.“
„Pak je ten obraz
výjimečnou důvěrností,“ uhodl Hálek. „Nebo myslíte, že by si malíř mohl takovou
ženu vybájit a obhájit?“
„Ty pevné oblouky
obočí – tajemství v koutcích úst – opakuje se to na více jeho portrétech.
Ale na druhé straně,“ dovozoval Maixner, „vím, že maloval vždycky podle modelu.
Ta žena je příliš osobitá, pohledem, barvou pleti, výrazem.“
„Tedy záhada,“ shrnul
Hálek.
Josef Schwiedner stál
před obrazem. Pozdravil se s Hálkem a Maixnerem. Neřekl nic.
Od vchodu se ozval
rozhorlený hlas Nerudův, který přicházel s mladým černovlasým mužem; byl
to Josef Václav Sládek, jenž se nedávno vrátil z Ameriky a po pokusu o
výpravu na francouzsko–pruské bojiště pracoval s Nerudou v Národních
listech.
Hálek
s Maixnerem jim zamířili vstříc.
Sládek byl rozezlen
pro špatnou kritiku Smetanovy »Prodané nevěsty« v Petrohradě. „Inspirace
čtrnáctiletého kluka!“ citoval z ní. Ale Neruda ho opravoval:
„Od vládních plátků
nemůžete nic jiného čekat. Obviníte za to celé Rusko? U nás taky všichni
Glinkovi neporozuměli.“
I jeho upoutal hned
při prvním rozhlédnutí zajímavý Mánesův obraz. Zastavil se a dlouho jej
pozoroval.
„Co se o Mánesovi
ještě všechno dovíme? Tyrš užasl nad jeho dětskými scénami. Jakými to u nás
chodí umělci podzemními chodbami? Ani vy,“ obrátil se k Maixnerovi, „jste
si dosud neuvědomili, co pro vás znamená.“
„My?“ podivil se
Maixner. „Vážíme si ho.“
„To nestačí. Snad ti
mladí k němu najdou cestu. Jestli se chystají na Národní divadlo, jméno
Mánes by se mělo stát jejich zaklínadlem. Jinak do národa neproniknou.“
„Opravdu si ho značně
každopádně neuvěřitelně ceníme,“ ujišťoval jako pravý zastánce střední proud zlatou
střední cestu Maixner.
„A čestným členem
jste zvolili koho?“ VYBUCHL Neruda jako Vesuv zrovna 24. srpna roku 79 po
Kristu.
„Poláka Matejko a
Čermáka. Proslavil nás za hranicemi.“
„Dobrá. A vy si
myslíte, že ten, kdo zůstal doma a bojoval tu osamocen, proti Vídni, proti
šlechtě, proti akademii – a v boji proti tomu všemu despotismu ještě
dokázal vytvořit úplně nové české umění – vy myslíte, že ten si to nezasloužil,
páni malíři?“
Maixner se odmlčel
pod přívalem z lávy z hlavy hněvivých slov.
„Skoro nevystavoval,“
pokusil se pak o jakési také racionálně pojaté vysvětlení ve stručnosti. „Je
málo známý. Nebyla pro něho mezi členstvem nálada.“
„No jistě, to jsem si
mohl myslet, on totiž není známý kupcům,“ horlil Neruda. „Ale vy jste ho měli
poznat! Vy první! Protože čím víc ho život zrazoval, tím mu byl jako umělec
věrnější!“
Nevšimli si ani, že
ten, o němž mluvili, vešel zatím jako (…velikán všech velikánů v krajině)
Vesuv vlezův fór do síně, opíraje se o Amáliin loket. Schwiedner upozornil
Maixnera a ten se rozběhl, aby ho přivítal. Teprve když byl těsně u něho, všiml
si, jak Josefovi ještě hloub vpadly tváře a jak těžce se pohybuje. Mánesovi
prolétlo očima světélko přátelské radosti; hnutí duše, které už nemohla sdělit
celá tvář. Podal Čeňkovi ruku; byla studená a tenká jako pergamen. Rozhlédl se,
ale nevěda, ke komu přistoupit, a jako by si byl vědom, že svou přítomností
uvádí celou společnost do rozpaků, odvrátil se a vyzval Amálii
k prohlídce. Když vykročil, bylo poznat, jakou tíhou je mu tělo, ale také
jakou vůlí mu vládne. Josefe, ty jsi statečný lidský vzor, tys lepší než 7
statečných na plátnech kin.
Zastavili se před
několika Navrátilovými zátišími.
„Znal jsi ty věci?“
zeptala se Amálie.
Dlouze a pozorně se
díval, jeho obličej se prosvětloval myšlenkou a potom pomalu řekl: „Vždycky
budu litovat, že jsme se lépe nepoznali. A byli jsme si tak blízko.“
Šli okolo nových
Maixnerových kartónů, okolo Horčičkových portrétů a Puchernových venkovských
zákoutí. Amálie sdělovala své postřehy jako Hrabal knižnímu světu Postřižiny.
Josef mlčel. Zastavil se zase až před krajinami.
„To je Adolf
Kosárek?“
„Ne. Bubák.“
„Lojzíček? Co dělá?“
„Nedávno zemřel.
Copak jsi zapomněl? Oba krajináři – a měli stejný osud. Taky nechal ženu
s dítětem.“
Bylo nyní těžké číst v jeho
tváři. Kolik už bylo náhrobních kamenů u jeho cesty?
Neruda s přáteli
se vracel z druhého konce sálu. Amálie se na něho s nadějí zadívala.
Ale zatajila dech, když postřehla, jak výraz všech při pohledu na Josefa
zvážněl. Pozdravili – a zrychlili krok, jako by se báli a nestáli o to, aby se
u něho pozdrželi. Josef se přesto za nimi ohlédl.
„Pojď!“ vzala ho
Amálie pod paží.
Pohlédl na stěnu.
Visel na ní obraz. »Diamantová princezna«.
„Purkyně!“ zvolal.
Všichni drazí mrtví
si tu dali sraz. Mluvili k němu řečí, která k barvám PŘIVOLÁVALA
ŠTĚTEC A RUKU I POHLED, oh yeah, tohle také nevynechej; z obrazů zírala na
něho celá lidská bytost jeho tvůrců.
„Říkal jsem
Karlíčkovi, nedávej tolik oleje, malba ti popraská…“
Kosárek, Navrátil,
Purkyně… Byly drobné sváry, ale bylo také vědomí, že – ať se děje cokoliv –
jdou společně. Mrtvým odpouštíme mnoho. Mrtvým přátelům všechno. Měli-li lidské
prohřešky tu a tam, zasluhují tím víc politování pro svůj život, a byli-li
VELCÍ, pro svou smrt. S jejich jmény odchází kus našeho života; a protože
minulost byla plná touhy i činů, byl to život krásný. Patří jim. Patří jim až
příliš; mrtví jsou mocní a činí si nárok i na život, jenž plyne bez nich.
Ještě několik kroků
na této pouti.
Sousoší Adama a Evy –
Václav Levý přijíždí
z Liběchova do Mnichova. Srdečný, klidný, čestný. Společná cesta, skoro
ruku v ruce, i když často daleko od sebe. Chvíle v jeho ateliéru,
mezi jeho torzy a odlitky. Jak pracoval! Zbožně dojat, u vytržení. Josef cítí
na úbělu jeho dlaně.
Ano, Karle. Zajisté,
Vašku. Já vím.
Duše je přehmotněná,
neboli přecpaná samou žalostí. Je příliš sám pro svůj život. Nemůže unést tíhu
tolika dobrých vzpomínek. Valí se na něho jako Vesuv jedno jisté neštěstí.
Úzkostně se rozhlédl,
zda ho nějakej eštébák špión abraka dabra AB třeba nepozoruje. Pak se rychle
otočil a prudce spěchal k východu.
„Pepi!“ zavolala za
ním tiše Amálie.
Vyběhl ze dveří a
zastavil se až venku, v průjezdu, na svěžím vzduchu, mezi živými, kteří o
něm nevěděli.
HASNOUCÍ ČERVÁNEK
TAK JAKO
MILOVAL
vánoce a jako vůně smrkových větví i dohasínajících svíček mu přinášela vliv
dětské blaženosti, tak šťastně vdechoval sladkost šeříků, jasmínů, akátů a
uvědomoval si: ještě jedno jaro!
I když málo vycházel,
mozek mu pracoval někdy až v zimničné rychlosti, jako by chtěl pojmout
vše, co se ve světě dělo za neplechu vůči mocnáři. Vyptával se na známé. Chtěl
noviny. Žádal po Heroldovi, aby mu vyprávěl o událostech v Paříži; jako všechny
přátele, kteří mu zůstali, i jeho rozhořčovaly zprávy o vraždění stoupenců
Komuny versailleskou armádou a bolestně užaslý pohlížel na výjev hromadných
poprav, jejichž vyobrazení přinesly některé české listy.
Hodiny sedával u
svého stolu, utichlý, soustředěný na obranu proti utrpení. Chápal se předmětů,
které mu byly milé, jako by v sobě chovaly dobrou moc; pohladil sošku
Schillera, kterou dostal od Gassera, dotkl se samovaru nebo dvou šálků, které
si přivezl z Ruska, vzal do dlaně těžítko ve tvaru letícího sokola,
pohladil růži, kterou si Amálie v mládí zdobívala vlasy.
Amáliiny žačky mu
někdy donesly květiny, které zkoušel kreslit. Dívky zaraženě naslouchaly jeho
zpomalenému hlasu, který, pln citu, zněl jako monotónní projev na monotónní
Nový rok ve stereosoustavě.
„Když jsem byl mladý,
míval jsem rád podzim. Nyní se vždycky těším na jaro. Takový obrázek vidím:
fialky v trávě pod nízkými větvemi smrků. Kdo je trhal? Co se stalo
s těmi děvčátky?“
Brával si květiny
k oknu, nasadil na čelo zelené stínítko a prohlížel si korunky a kalíšky
lupou. Pak vzal do ruky tužku. Nedokázal-li kreslit, psával si aspoň jména
květin jako jména žen a jména podvedených manželek doktor Plzák (zatloukat!
Zatloukat! Zatloukat! Zdivočelé manýry). Rother Moon. Červený mák.
Když se odvážil na
procházku, vracíval se zpravidla změněn. Svět na něho příliš útočil a jeho
myšlení se lehce opovážilo vychýlit z ustálené kondice a z ustálené
dráhy; mluvíval tak tajemně jako Golem a bylo to pak, jako když na zahradním
záhonku vyroste (světe div se) šémová kulička šefová pošahané hry na šéfy
hrášku, kulihrášek a bylina bez jedu, leč vratká sladká kondice konvice
geniality náplně a triumfu hry o vabank, ne pěstitelova chlouba ve vile
vyvolených semen a sazenic a zase nic… Vdova po Karlovi přišla s pláčem
oznámit Amálii, že potkala Pepiho s balíčkem sucharů, nad nimiž držel
pokličku, aby mu prý nepromokly. Herold ji jednou přivedl k zoufalství
tvrzením, že ho viděl kráčet okolo orloje s rozžatou svítilnou. Amálie,
která hájila po celý život dobrou pověst rodiny, bojovala už také z posledních
rádoby sil.
V květnu,
v den Josefových narozenin, doprovázela na Žofín dvě své žačky na
odpolední konsert, řekl by Jean Sibelius. Ještě než začala produkce,
zpozorovala s hrůzou, že tam přichází také její bratr s modelkou,
podle níž kreslil poslední akty k písním; dívka měla ve vlasech věnec a na
šatech plno květin. Amálie vyskočila jako uštknuta a běžela jim vstříc.
„Ofélie!“ ukazoval jí
Josef na okrášlené děvče. „Slavím svátek!“
Mladá žena byla tak
krásná a z jejích oddaných očí bylo vidět, s jakou důvěrou vzhlíží ke
svému malíři.
„Ihned odejděte!“
nařídila jí Amálie. „Lidé by to nepochopili,“ snažila se to vysvětlit Josefovi.
Zavezla ho domů a
radila se s Quidem, který se nedávno vrátil z Düsseldorfu, co si
počnou. Příští neděli odjela s oběma bratry do Bělé navštívit Emanuela
Purkyně, aby posoudil, zda by Josefovi prospěla léčebná kúra v ústavu
s mřížemi pod zámkem.
Purkyňovi bydleli
v přízemí bývalého valdštejnského zámku. Josef se obdivoval Emanuelovým
záhonům, sám mu radil, jak lidé na venkově připravují hojivý nápoj
z mařinky, a popisoval mu byliny, které viděl v Rusku. Jeho šedé
tváře prorůžověly, chytaly glanc. Opojen volností, toulal se po stráních
Bezdězu. Ale po návratu z procházky řekl Emanuelovi:
„Jedna krásná květina
vám tu chybí.“
„Která?“
„Žlutá růže.“
Emanuel ukázal na
keře v zahradě.
„Myslím planou růži,“
namítal hned Josef. „Nahoře má listy žluté, dole červené.“
„Rosa lutea? Drobné
lístky na tenkých větvičkách? Oranžové nebo žíhané, pravda? Máte pravdu, přišla
k nám z Arménie, její keř vypadá jako kytice a někde se jí u nás říká
růže kapucínská. Myslím, že jsem ji viděl u Žernosek.“
„Nevím, odkud je,“
pravil Josef, „ale je krásná a je to česká květina. Roste v zahrádkách i
na mezích. Jak to, že ji nemáte?“
„Poohlédnu se po ní,“
uklidňoval ho Emanuel a pohlížel na Amálii, jako by jí chtěl říci: Vidíte, je
nutno se rozhodnout.
Amálie se rozhodla.
Lékaři dávali naději na strmý dopad konce v koncích, avšak zároveň se
netajili s tím, že jej považují již vbrzku za nevyloučený asymetrický
geometrický. Nedovedla se smířit s tím, že by dala Josefa zavřít do ústavu
jako do klece. Odřekla poslední hodiny, za nimiž musela chodit mimo domov.
Naslouchala Josefovu obtížnému dechu a bolestnému sténání a říkala si slova,
která jí trhala srdce: DOSLOUŽÍM TI, PEPI! POSTARÁM SE O TEBE, BRÁŠKO!
Všechno tajné toužení
se mu soustředilo v myšlenku na žlutou růži a vzpomínky ji posilovaly. Jak
se odrážela od růžových pastelů v aleji v Čechách! A – uprostřed
trýzně a úzkosti – náhle se mu vynořila do vědomí dávno zapomenutá chvíle mladé
touhy, chvíle radostného štěstí bez bolesti. Sváteční výlet s Fanynkou za
Prahu! Bažil nakonec po žluté růži s takovou zoufalou dychtivostí, jako by
do ní bylo zakleto jeho zdraví.
Ptal se květinářek,
zahradníků, známých.
Psal o ní Vorlíčkovi.
Já už dlouhý čas mám tu žádost – divoký růže (který jsou
žluté a červeny) malovat.
Doktor Čelakovský mu
poradil zeptat se v botanické zahradě v Záběhlicích.
Já všecky zahrady prošel a nic jsem nenašel! Je to velká
hanba, že takovou překrásnou českou květinu nemáš!
A prosil o zprávu
aspoň jedinou řádkou, zda ta květina v Záběhlicích vskutku žije.
Josef Schwiedner
najal jednoho dne drožku a objel všechny velké zahrady v Praze. Amálie se
ptala kdekoho. Bohumila Macháčková, sestřenice Riegerových děvčat, se
rozpomněla, že měli podobnou růži v zahradě. Hledaly, ale keř byl vykopán.
Nakonec se jim přece podařilo objevit planou růži u haldy strusky a popela ve
Vršovicích.
Donesly několik
větviček k Mánesům.
Josef tajil dech
radostí, když květy uviděl. Hledal tužku. Začal snášet barvy. Ale pak dlouho
seděl před vázou a jen hleděl do kvítků.
Toho dne zaklepal u
Mánesů neznámý člověk. (Autor tohoto příběhu František Kožík má jen jediné
písmenko jinak než…)
„Jsem František
Brožík,“ představil se Amálii. „Mám bratra, který byl přijat na akademii. Je mu
dvacet let a žije v Roudnici.“
„A přejete si od
nás?“ tázala se nedůvěřivě Amálie.
Muž vytáhl
z kapsy list.
„Bratr mě snažně
prosí, abych k vám zašel. Říkají o něm, že je nadaný, ale není na akademii
spokojený.“
Amálie netrpělivě
přešlápla a ohlédla se.
„Píše mi doslova,“
vysvětloval rychle muž a ukazoval slova v dopise:
„Chci se učit jen od
Josefa Mánesa! Nikdo jiný mě v Čechách nemůže nic naučit, to se raději
seberu a zmizím do ciziny.“ Opět vzhlédl. „Proto jsem přišel – zeptat se,
jestli by byl Mistr tak laskav…“
„Tak je to?“ řekla
Amálie s lítostí, a teprve nyní pozvala hosta dále. Lítost nad
nespravedlností Josefova údělu jí vždycky znovu sevřela hrdlo. Jak oddaně ti
mladí v něho věří! Jak by byl plněji zrál, kdyby se mu takové důvěry
naskytlo VČAS! A Pepi má už duši nedokonale vyvedenou, tedy relativně absolutně
pochroumanou. Zvedla zástěru k očím.
„Myslíte, že by to
bylo možné?“ nepochopil dosud Brožík svízelnou situaci hlavního vyvoleného aktéra
pro vyučování uměleckých strategií v touze a hloubce prožitků. „Václav by
měl nesmírnou radost.“
Otevřely se dveře a
vyšel z nich Josef. Nachýlen vpřed, v tváři popelavý, ale
s jiskrou radosti v očích. V ruce nesl snítku se žlutými
růžičkami. Host vstal a polekán hleděl do ušlechtilé malířovy tváře, popleněné
nemocí vyvolanou chorobnou společenskou nespravedlností ostatních. Amálie
chtěla promluvit, ale nemohla. Ať je tedy toto setkání odpovědí, myslela si.
Josef sám se však kupodivu klidně a měkce zeptal:
„Hledáte mne?“
Muž se zarazil a pak
překotně cosi blekotal, proč se tu vlastně takhle ukázal.
Josef poslouchal a
díval se na větévku v dlani. Ohníčky v očích pohasly. Když host
domluvil, potřásl Josef s politováním hlavou a řekl smutně: „Bohužel, pozdě.
Už bych mu neposloužil.“
Uklonil se a
odcházel. Amálie užasla nad pokojným výrazem, který prosvětloval jeho tvář.
„Tak jste to sám
slyšel,“ řekla.
„Je nemocen?“ chtěl
znát pravdu Brožík.
Usedla s námahou
za stůl a znovu přitiskla cíp zástěry k uslzeným očím.
„Šel celý život
bosýma nohama po trní, pane,“ řekla. „Co po něm vlastně chcete?“
Brožík se
s omluvami rozloučil. Na ulici se rozhlížel, zda ještě uvidí nešťastného
Mistra.
Mánes zvolna kráčel
k Uhelnému trhu. Opatroval v dlaních žluté květy. Chtěl je ukázat
malé Amálce Kripnerové.
Když přecházel
křižovatku, potkal ho hezký mladík s jadrnou venkovskou tváří. Zastavil se
a do očí mu skočil radostný úsměv. Rychlým pohybem smekl černý širák.
Mánes se na něho
vlídně podíval, sklonil čelo a šel dál.
Chlapec však zůstal
stát, otočil se a potom krok za krokem šel za Mánesem, takřka v jeho
šlépějích. Nespouštěl z něho oči.
Náhle viděl,
prohlédl, jak se Mánes zarazil a rychle vstoupil do výklenku domovních dveří.
I mladík se zastavil.
Před kým se chce slavný Mistr skrýt?
Ale docela obyčejní
lidé přecházeli kolem něho, spěchající, nevšímaví. Mezi nimi šla pěkná
plavovláska, vysokého čela, výrazného profilu, blankytných očí.
Mánes, spokojen, že
nebyl poznán, vystoupil z výklenku. Ohlížel se. Dívá se za tou dívkou?
Mladík se přiblížil. Přál si uvidět ještě jednou tvář, k níž poprvé
vzhlédl s takovou úctou. Přešel na druhou stranu ulice, předběhl Mánesa a
vracel se pak po chodníku proti němu.
Když se mu přiblížil,
už zdaleka znovu zvedl širák a ještě jednou pozdravil, beze slova, ale
s hlubokou úklonou, s radostí v očích a s výrazem zbožné
úcty. Mánes se děkovně pousmál.
A chlapec se opřel o
lucernu a dlouho se za Mánesem díval.
Byl to Miki Aleš, ☼ 18.11.1852,
Mikoláš Alež.
*
Přišel podzim žloutnoucích
akátů, temných vůní, vadnoucích barev.
Poslední podzim
Josefa Mánesa.
Přátelé, jdoucí
Spálenou ulicí, připomněli si jen zřídka, že za okny jednoho domu leží Jožin
Mánes. Usedali jako jindy u stolků v nedaleké hospůdce a měli se oč přít.
Dozníval ještě ohlas
bojů Komuny. Rakouský císař, zděšen mocí Pruska, zastavil perzekuci; sliboval
českým zemím samostatné postavení a na prvním zasedání českého sněmu se četl
jeho slib korunovace. Pak se však všechno jako obyčejně začalo obracet.
Protestoval pruský císař i ruský car, protestovali vídeňští buršáci i uherští
nacionalisté.
Hovory dostaly opět
nádech bezútěšnosti i vzdoru.
Aniž věděli, mnohem
častěji než tušili, byli však bývalí přátelé návštěvou u Jožky. I když
spočívala hlava nemocného bezmocně na polštáři, i když vstal a těšil se u okna
křidélkem sluneční záře, přijímala jeho samota hosty. A oni se tu zjevovali, po
jednom i v hloučcích, mísíce přítomnost s minulostí a smrt se
životem.
Do jeho vidin
v bdění přicházely také ženy, ale žádný z těch snů nebyl již
nakreslen. Byly to ženy vzdušných postav, rozplývajících se v šeru, ale
také ženy s tělem vábných tvarů, s prima dotekovými dlaněmi, se
sesterskými čely a ústy. Vzpomene si někdy některá? Jindřiška chvátá jako frmol
na generálce do divadla: hraje vílu Štěstěnu v Nestroyově veselohře. Snad
pohlédne vzhůru, když běží kolem, ale nemá mezi zkouškami ani čas poslat
květinu. Eka Goranová se vdala. Luisa Bělská má nové přátele. Modelky mají nové
malíře. A ty, které miloval nejčistěji hloubkou a délkou prožitku? Johanka,
Terezka, Verunka, Marina? Pro ty se chvíle setkání s ním dávno rozpadly
v prach a prach rozvál větší větřík většík než autorita u žen typu
nezaostalých neokoralých humoristek Menšík. Jen jeho cit je zaklet do kreseb, a
ty jsou živé, ty nemohou zmizet ze scény.
Útržky minulostí letí
myslí. Ruka se pohybuje a kreslí, co už dávno nakreslila.
Tehdy u Vltavy, po
rozloučení s Fanynkou, jsem slíbil, že obětuji život umění, a mé umění,
zachráněné cizí bolestí, že nikdy nebude posluhovat vlastnímu egu, ale výhradně
jen čisté radosti ostatních. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách,
jako krev v mých žilách? Proč jsem se třeba nesnažil víc? Proč jsem nebyl
odvážnější a vytrvalejší?
Amálie, utrmácená
bděním, ale vždy pohotová mu přispět, vstává z lůžka, sama už také marod,
a spěchá se podívat, proč Pepi tak těžce vzdychá. Nedávno ji celou vyplašil.
Poprvé v životě nakreslil svůj portrét uhlem a křídou.
„Je ti něco?“
Pohlíží na ni
pohledem, v němž se dere duše ke světlu mlhami a tmou.
„Chtěl bych kreslit.“
„Budeš, Pepi,
nepropadej skepsi, zůstaň naladěn.“
Amálie se odkrade
znovu na lůžko. Je sice ještě den, ale u nich se už noc a den od sebe
nerozeznají; vstávají a lehají, jak dovolí Josefova fyzička, a jen Quidovy
odchody a příchody měří čas jako rozhodující příhody vždy dál na pokračování
tradic.
U Josefa se objevují
noví hosté.
Hrdinové a pěvci z
»Rukopisů«. Čeští lidé z »Písniček«. Hudci. Děti ze zámeckých výjevů. Moravské
madony. Lidé. Lidé poctivých tváří, upracovaných rukou, čestných srdcí,
nenarušené pověsti a šarmu.
A Josefovou bolavou
mysl zaplňuje pocit vděčnosti, že směl vykonat aspoň tolik, že mu bylo dopřáno
vyzpívat tuto velkou lásku. Oč by byl chudší, kdyby mu jen bezmocně hořela
v duši, neviděna, nepoznána? Ano. Byl jsem stvořen k lásce a sloužil
jsem jí, i když jsem se sám často potácel tmou a srdcem vanul severák polárních
údolí.
Usmívá se. Usíná.
*
Devátý prosinec, jako
u Huga Böttingera, obrňte se zdatnější sympatií k symfonii Věků našich
předků.
Za okny je časné
šero. Odpoledne se snesly první vločky. Roztály, ale daly městu vlhký přísvit.
Tma přilehla na střechy.
Malíři se chystají na
mikulášskou zábavu »Umělecké besedy«. Quido šel pomoci s aranžováním
slavnostního sálu. Bude pestrý (nabitý) program (velké děti uměleckých ambicí).
Spolek chce i z této příležitosti vykřesat trochu českého sebevědomí.
Blíží se šestá
hodina. To už se scházejí všichni Josefovi přátelé, básníci, malíři, herci,
herečky. Ale takové to už bývá, myslí si Amálie v usínání, jedni jásají,
druzí zůstanou až do konce posmutnělí, v radosti jsou lidé spolu,
v utrpení každý sám stranou.
Josef leží klidně a
hledí do šera. Chvíli je i v něm temno – ale pak jako by se poodhrnula
opona, jako by dobrá ruka rozsvítila lampu a ozářila drahý kout duše.
Děkuji ti, Fanynko.
Tobě jsem ublížil, protože naše láska byla nejpravdivější, ta nejmalebnější.
Ale tys za utrpení vrátila soucit. Děkuji, neměj mi to za zlé!
A tobě? Štíhlá
postava je mu blízko. Hluboké modré oči. I ty odpusť, nehněvej se za moji
jednoduchost!
Tys byla mou bolestí
největší. Když mi bylo zima, tu představa, že bych mohl žít s tebou,
v teple lidskosti, mě hrozila rozdrtit mrazem. Má samota byla hlubší o
tvůj život. Až budu umírat, věř, mé dítě, že má vzpomínka tě dostihne, zaleje
ti tvář světlem, vtělí se do tvého života.
Bolest mu stiskla
srdce a na čele ho zastudilo.
A zase byl
v jiném světě. Bylo okolo něho mnoho postav. Vycházela z nich síla a
radost ne maškarní. Tančily. Milenci, provázeni zpěvem housliček, se blíží
k oknům. Objevují se v nich dívky, jako by vyšly hvězdy na nebi.
V šeru síněk pohlížejí matky do kolébek očima plnýma radosti. Vzhlédnou –
a venku stavějí mladí chlapci štíhlou májku. Mnoho májek, nebo nemálo majáků. A
na jejich vrcholech – vlají prápory. První, druhý, třetí… Na jednom se chystá
k rozletu nebojácný dravec. Na druhém sáhl pěvec do strun varyta. Hrdina
na koni se rozjíždí udatným rozmyslem do boje. A divoký český lev z této
zdivočelé země…!
Prápory se pohnuly.
Jdou vpřed. Nesou je pevné ruce. Přibývá pod nimi hlav. Proud dravé síly jako
láva ze sopky. Znějí bubny, trubky, divoký a mohutný chorál, hurá. Muži mají na
hrudi kalich. Jdou, jdou, prápory nad myšlenkami jejich hlav – vpřed – tam, kde
na obzoru vychází nádherné slunce. A sotva se zjevilo, všechno kolem pocítilo
radost z blaha, z bratrství, z volnosti!
Všichni spustili
vokál hulákání, aby pozdravili slunce.
Vykřikl též.
Amálie vytřeštila oči
do tmy. Naslouchala. Vyskočila a šla tiše k otevřeným dveřím do sousedního
pokoje. Položila lampu na stůl.
Pohlédla bázlivě na
Josefovu tvář. Spí? Rty měl semknuté, ale ulpělo na nich slovo. Oči byly
otevřené. Poslední stopou života byly slzy, které v nich utkvěly.
Jaké to bylo slovo?
Jaké slzy?
S obavou
přistoupila Amálie blíž.
„PEPI!“
Dotkla se jeho ruky. Vykřikla a
rozplakala se. Přehodila přes ramena šátek a spěchala jako řízená střela
podtrhnuto třiatřicetkrát pro nejbližšího ochotného doktora léta Páně 1871.
Ve chvíli, kdy na
zábavě umělců vykročily mladé dvojice při tónech polonézy, odcházeli už lékaři
z domu. Ze všeho bohatého mlynářova a malířského života zůstal tam stručný
úmrtní zápis.
Ochrnutí mozku –
napsali a podepsali.
Z blízké věže
zaznělo do zimní noci zaklinkání umíráčku. Jen několik srdcí bylo s to je
zaslechnout. Lhostejné hodiny tikaly dál.
Později vkročila
smutná novinka i do svítící síně rozveselených umělců. Některým bylo líto
zříkati se zábavy a jen se účastně ohlédli za odcházejícím Quidem. Jiní ani
nevěděli, je-li čeho želet. Ale někteří byli hluboce zasaženi.
„Dotrpěl,“ řekl Jan Neruda
připomínaje si stopy krutého zápasu s bolestí v Mánesově grimase.
„Smrt se nad ním
slitovala,“ zádumčivě přisvědčil Hálek.
„A přece,“ pravil
Neruda těžce do znění hudby, „přece to člověku trhá srdce.“
*
Dvanáctého dvanáctý.
Tři hodiny po poledni.
Mohou se géniové
vyvinout v tmách? – ptal se sám sebe Jan Neruda, když kráčel
v pohřebním průvodu a naslouchal planým kecům o umění toho, jenž ležel
v bílé rakvi se zlatými ozdobami, pod vavřínovým věncem se slovanskou
trikolórou.
„Škoda, že neměl víc
talentu,“ říkali někteří škarohlídi rádoby intelektuálního snažení. „Chyběla mu
píle,“ pokyvovali hlavou ti huhlalové hubatí spekulanti škudlilové, kteří
přišli ze spolkové povinnosti.
„Jsme teprve na
počátku jitra,“ uvažoval Neruda. „Bez slunce nesvítí ani diamant, černé je
zlato, černý květ. Červánek při prvním paprsku umírá. Mánes a Levý dokonali
svou pouť v prvních ranních hodinách. Byli červánky slávy českého umění.“
»Umělecká beseda«
nevydala úmrtní oznámení bývalého předsedy svého výtvarného odboru, ani
neuspořádala pohřební průvod, že by se na to probod provdaný nevěhlasný
spekulant psovod diletant antiplayboy, nevěhlasné věčné děcko vykutálenosti ach
to je tak: k zlosti. Její vedeníčko neuznalo, že by měl Mánes tolik zásluh najednou.
Pražské noviny šetřily na černi a nedaly zprávě o úmrtí ani rámeček. Ty, které
to učinily, připojily několik suchých vět. Funus neměl velkou účast.
Ale přátelé přišli a
seřadili se za čtyřspřežím s rakví. Mladí malíři, které nikdo nezval,
postavili se s hořícími svícemi po bok pohřebního vozu. V zimním
chladu se na něm chvěla kytice z bílých a červených kamélií, kterou
přinesly květinářky z Uhelného trhu. Jiný věnec byl od modelek, které
nezapomněly na jeho obdivné oči; nesl stuhu s ženskými jmény, která tak
rád vyslovoval: »Alice, Fany, Berta.« Mezi rodinnými kytičkami ležel velký a
prostý zelený věnec s nápisem – »Od
pražských dělníků«.
Pohřební průvod i
pohřební důvod šel přes Příkopy k Nové bráně a dál k Olšanům. Kráčeli
v něm přátelé. Vorlíček, Tyrš, Lukes, Havránek. Umělci. Ženy, které
portrétoval. Jindřiška, která proslzela celou Efrozinu. Prodavačky (nikoli
prodané nevěsty) květin. Spisovatelé nepokleslých žánrů i mravů. Žáci akademie
pokleslého vedeníčka. Dělníci.
Proti své hrobce
zakoupil Vojtěch Lanna místo, kam uložili rakev. Vyšehradský probošt Štulc
vykonal obřad. Šeřilo se. Přátelé přistupovali jeden po druhém, aby hodili na
rakev hrst hlíny, úrodná to černozem na bílou rakev, o tom by se pandám mohlo
zdát, ohroženému druhu pandímu my fandíme tu.
„NEUMŘEL,“ šeptal
Neruda. „Ušlechtilý člověk neumírá nikdy.“
Hroudy temně duněly
na víku rakve nad zhaslým obličejem.
Když se Neruda vrátil
k Hálkovi, řekl mu tiše:
„Skončil litý boj.
Ale každá čárka, kterou po něm máme, má pro nás uměleckou cenu. Teď teprve
rozpukne pro Mánesa ta čarovná květina, ona žlutá divá růže, která kvete až po
západu slunce – pohrobní sláva!“
Hálek neodpověděl a
ukázal mu pohledem k hrobu.
Zástupem lidí
prodrala se v té chvíli mladá dívka, jíž padal černý závoj přes obličej i
přes plavé kadeře. Mřížkou závoje prosvítala její truchlivá bledost a bylo
poznat, jak zarudlé má oči.
Stanula v těsné
blízkosti Amálie a Quida. Zarazila se, ale pak sáhla po lopatce. Zabořila ji do
hlíny. Bylo vidět, jak se jí chvěje ruka. Hlína padla do květin na rakvi. Pak
se dívka hluboce uklonila a ztratila se nazdařtati Svatý otče nazdařbůh
v davu.
Přistupovali mladí
malíři. Jeden z nich, Miki jako Jackson, tedy Mikoláš Aleš, nemohl
ovládnout dojetí a hlasitě se rozvzlykal.
Plaménky svíček
bojovaly se studeným větrem. Sněhové vločky se snášely tmou a tály na tvářích
jako plaché polibky ve větru od Neneh Cherry, která se již těší věku 53 let, o
dva roky starší než Josef Mánes a přece věčně mladá a hravá. Hlouček věrných
přátel zůstával u otevřeného hrobu; nerozcházeli se, jako by cítili, že dokud
jsou pospolu, je v nich přece ještě živ. Studená noc jim zjevovala jeho
tvář. Z duše se nořily obrazy světa, který miloval.
Jan Neruda velmi
trefně zašeptal:
„K závidění krásný,
k zoufalství nešťastný byl jeho život!“
Tady naleznete Mistra s podpisem:
http://www.marold.cz/manes-josef-1820-1871
EPILOG
LIDSKÝ ŽIVOT KRUTĚ HASNE PŘEDČASNĚ. Dílo, které je jeho
plodem, žije dál. Záleží na tom, jak mnoho má sdělit budoucnosti, kódem pravdy
a lásky, která zvítězí nad plodem lží a larvou barvou nenávistí.
Jan Neruda se mýlil.
Květina pohrobní slávy dlouho nerozkvétala.
Tma zpátečnictví,
kterou se brodil Josef Mánes, ležela nad zemí. Zůstával neznám; byl podceňován
a očerňován.
Rok po jeho úmrtí
vzbudil trochu rozruchu Herold svou životopisnou črtou, protože v ní
prozradil několik skutečností, dosud úzkostlivě tajených. Ale dílo samo se
marně pokoušelo promluvit; nikdo je neposlouchal. Kartóny s Mánesovými
kresbami nařídilo ředitelství akademie nalakovat a přidělilo je studentům jako
zástěny.
Amálie začala opět
dávat hodiny. Propadala zádumčivosti; pronásledovaly ji vyčítavé sny.
V obavě, aby se jednou památky nestaly zbraní v rukou zlomyslných
lotrů, rozhodla se je zničit. Heroldův článek, líčící její nepřátelský vztah
k Fanynce, ji už varoval. Zatopila v kamnech; pálila dopisy, které kdy
dostal Josef od žen, akty a všechny kresby, v nichž tušila svědectví jeho
lásek.
Tak ji zastihl řezbář
Vorlíček. Zhrozil se, když viděl, jak se nádherné Josefovy kresby svíjejí
v plamenech, speedfajr. „Máli, proboha, co to děláte?“ „Chci jen, aby měl
pokoj,“ odpověděla nešťastně. Vyrval jí papíry z rukou a uhasil oheň. Ale
bylo pozdě. Slova žen, které Josefa ctily a milovaly, se poničila v popel
a s nimi mnoho krásných studií. „Slibte mi, Máli, že nezničíte už ani
čárku!“
Odhadcem
v pozůstalostním řízení byl malíř Antonín Barvitius, génius nejen na
barvy, který doporučil Lannovi, aby koupil asi sto kreseb; nikdo o ně nejevil
zájem. Pro zbytek našel Vorlíček kupce v majiteli »Světozoru«
Skrejšovském; vzal si také cyklus o hudbě a zpěvu. Bylo to zpola milosrdenství,
zpola kalkul Karkulky, ale mnoho nesliboval. Současníci nevěděli, že
v náhrobcích map a složek leží živoucí obraz národa. V době, kdy kyje
šosáctví utloukaly Bedřicha Smetanu, stalo se také módou mluvit o »manýře
Mánesově«.
Tehdy se postavil do
cesty trapné hlouposti a nebezpečné surovosti dr. Miroslav Tyrš. Dílo,
v němž od dob »Rukopisů« nacházel osnovu národního charakteru, ho znenáhla
připoutalo a vyzvalo k hlubšímu poznání. Krok za krokem, s rostoucím
obdivem objevoval, jak se Mánesovo umění podílí na životě národa. A kráčeje
v Nerudových šlépějích, překvapil náhle nečekanou výzvou:
Seberme Mánesovy věci a učiňme je umělcům přístupné… Dali
jsme mu téměř zahynout, dokud žil. Nedejme aspoň zahynout skvělému dědictví,
které nám, nevděčníkům, ponechal.
Snáze se však
dostavila pouhá fráze, nežli důkladný čin. Není případu, aby malířské dílo bylo
tak roztříštěno a uloženo na neznámých adresách u cizích lidí, jako u tvorby
Mánesovy. Na zámku v Čechách zůstalo na dvě stě kreseb a akvarelů. Helena,
vdova po Augustovi, a po ní syn František sice s oblibou přesvědčovali, že
August kdysi Mánesa ochránil před uhynutím hladem, leč stejnak odprodávali
všechno, nač se naskytl kupec, vějíře, dopisní papíry, ani na »Ukolébavce« jim
nezáleželo. Dárky z láskyplné ruky malířovy pomáhaly uhradit válečné
půjčky. Také portréty z Újezda se většinou dostaly do cizích rukou a za
hranice. Kupec z Lipska napsal tehdy svému obchodnímu zástupci do Prahy:
»Lidé v Čechii nemají ani tušení, co mají. Skupte všechno, o čem uslyšíte,
že by mohlo být dílem Mánesovým!«
Roku 1880 uspořádal
obchodník Lehmann výstavu, na niž sehnal sto prací Josefa Mánesa. V jejich
čele byla »Podobizna Josefíny N. N., bývalé divadelní umělkyně«, jak udala
název Amálie; koupili ji za osmdesát zlatých Daubkovi z Litně. Některé
obrazy zavdaly příčinu k hledání vztahů mezi umělcem a člověkem. Ale už
tehdy upozornil Tyrš, že životopisný matroš o Josefu Mánesovi je velice kusý a
stále se tenčí, hubne, chudne. Kdo byl
onen muž, onen umělec neuznaný ve vlastním domě?, tázal se a vyzýval
k napsání jeho života bez známek liknavosti nebo aproximace. Protože si
však jeho dílo nedobylo dosud uznání, literatura se o něho nestarala a nikdo se
nezeptal těch, kdo by byli mohli vzpomínat na Pepiho.
V roce výstavy
zemřel Quido Mánes, v témž věku jako bratříček Josef. Oslnil
v posledních obrazech podivuhodným uměním barev; ale až do konce svého
neúspěšného života zvostal z vostra v ústraní.
Když byla vypsána
soutěž na výzdobu Národního divadla, přivítal ji věrný Neruda s nedůvěrou:
Mánes je mrtev – a kdo dovede promluvit
jeho řečí?
Mikoláši Alšovi bylo
tehdy teprve šestadvacet let. Znal Mánesovo dílo, ale neznal »Rukopisy«; jeden
z výtisků, dosud ležících ve skladišti u Bellmanna, se mu dostal do rukou.
Povzbuzen tímto vzorem, našel dost síly postavit se proti všem cizím vlivům,
dorážejícím na akademii, a vyřkl přísahu věrnosti, která se stala zárukou jeho
vlastní velikosti:
Můj program? Prosté jméno Josef Mánes!
V této chvíli
bylo o budoucnosti Mánesova díla rozhodnuto. Pochodeň, kterou musel Mánes často
chránit před nepřátelskými vichřicemi vlastním srdcem, spočinula v pevných
dlaních. A Aleš nebyl sám na této cestě; nejlepší z mladých šli za ním –
Ženíšek, Myslbek, Tulka. Přidružili se k Tyršovi a poslali městu Praze
naléhavou žádost, aby zakoupila soubor Mánesových prací z výstavy. A
žádost ta byla zároveň prvním programem nového českého umění:
Považujeme Josefa Mánesa za mistra tak vynikajícího, tak
všestranně, hluboce a původně nadaného, že jej neváháme řaditi
k nejpřednějším umělcům naší doby. Pokládáme Josefa Mánesa za hlavního
tvůrce umění národně českého, který geniálním viděním vytkl nejen jeho hlavní
obrysy, nýbrž ponechal nám dokonalé vzory téměř ve všech oborech.
To bylo, deset let po
smrti, první zadostiučinění; nemluvil dosud národ, ale mluvili jeho
nejbystřejší synové a dokazovali slova vlastní kreativní tvorbou nebojácnou.
Josefu Mánesovi nebylo přáno, aby vkročil do prostor divadla, které si
vybudoval lid svou pílí a svou krví a svými prostředky, a aby ozdobil jeho
stěny; ale duch jeho umění tam vstoupil, vtělil se do Alšových obrazů Vlasti,
do symbolických postav Ženíškových, Myslbek vytvořil jeho Záboje a Slavoje. Jak
asi by byli jinak zráli ti všichni, nebýt Mánesa? Ale i ti, kdo hodnotili
v soutěži jejich díla, připojili jako nejvyšší vyznamenání označení Téměř mánesovské! Tak novým uměním,
čerpajícím z plodné síly jeho neotřelého díla, nastoupila se nejen cesta
vpřed, ale též zpět k němu, aby ho národ konečně mohl poznat a vnímat jeho
pohnutky.
Deska orloje byla
v té době ceněna na třicet tisíc zlatých. Ale horko a mráz na ní pustošily
povrch už patnáctý rok. Teprve nyní se sešla komise, aby napravila, že nebyl
vyslyšen včasný hlas Nerudův. Po delším jednání bylo zhotovení kopie svěřeno
malířovi Emanuelu Liškovi. Ale do muzea se dostala už jen nicotná troska
původního díla. (Když Liškova kopie v květnu 1945 shořela, nahradila ji
v roce 1962 kopie od J. Číly.)
»Světozor« rozeslal
jako prémii kresbu »Pohřební hudby«. Bolestné tváře venkovanů ze slovanské
minulosti se objevily na stolech pražských salónů. Ale ještě nebyl čas.
Předplatitelé vraceli list s urážlivými komentáři zpět, tohle si strčte za
klobouk, na tohle my nemáme náturu… atp. Povznesený vkus měšťanských kruhů se
rozjitřil, když chtěl Skrejšovský otiskovat ilustrace písní. S odporem se
potkal týž pokus »Umělecké besedy«. Mánesovi bylo možno porozumět jedině jen
srdcem. Ale to ještě netlouklo v národě zdravou krví.
Na venkově se
Mánesovy obrazy také nenávratně ztrácely. I v Čechách pálily dorůstající smradi
a pubertální usmrkanci, výtržníci zrovna najust obrázky, které jejich maminky
chovaly v úctě s vroucí vzpomínkou. V laškovském kostele
vyřezali vojáci při manévrech půvabné světice z rámů. Bohuslavický farář
dal odstranit obraz s rusými andělíčky, kteří prý učarovali těhotným ženám
z přifařené obce Hvozdu, že se jim rodily děti s rezavými vlásky;
ačkoli autorem obrazu byl podle Mánesova návrhu hrabě August, říkalo se, že
malíř Tocháček přemaloval kus plátna »toho blázna z Říma« a zbytek si rozebrali
kluci na draky.
Dva roky po Quidovi
spočinula po Josefově boku i Amálie. Když se roznesla zpráva o jejím skonu,
naplnil se starý Mánesův byt mnoha lidmi. O něco později se zjistilo, že všecky
zbytky díla velkých umělců byly zcizeny.
Na výstavě roku 1891
se objevilo asi sto deset prací Josefa Mánesa, mezi nimi také už »Jitro« a
»Večer«, které se dostaly z noční kavárny k vetešníkovi do frcu. Tyrš
už nežil; ale starost o Mánesovo dílo věrně převzala jeho žena Renáta. A výstava
byla příležitostí, aby se znovu pokusili otevřít oči národu ti, kdo se
přihlásili k jeho odkazu: Jdu
jednoduše cestou Mánesovou, tvrdil neústupně Aleš. Pro vznik českého umění, podporoval ho Myslbek, chovám vroucí přání, aby jeho ideálem bylo
prosté a velké jméno Josefa Mánesa!
Na této výstavě
stanula před obrazem tajemné krásky Josefíny stará paní. Lehce zčervenala. Kdo
by si jí všiml pečlivěji, poznal by, jak jsou její rysy portrétu podobny jako
vejce vejci.
Paní Fanynka
Albertová.
Nejvroucněji utkvěla
láska k Josefu Mánesovi v srdci, které si přál zasáhnout poslední
myšlenkou.
Josefína šla životem
jako ZTĚLESNĚNÍ NEJLEPŠÍCH VZPOMÍNEK na svého tátu. Nikdy neodpustila svému
manželovi, Janu Hovorkovi, špatnou novelu o ubohém malíři, žárlícím na svou
nadanou dceru, kterou přeonačil a překroutil a vůbec patrně trapně zkreslil
její vztah k otci. Zůstala věrna veršům ve svém zápisníčku. U opuštěného
hrobu, který osázela růžovými keři, připsala do něho poslední báseň:
»Každé poupě z tvého hrobu,
které až k rozpuku dospěje,
nechť se na tě, otče milý,
místo smutné dcery usměje.«
Když ji poprvé pozval
k sobě Mikoláš Aleš, našla v jeho ateliéru křeslo, které stávalo u
jejího otce; bylo nejdražším Alšovým majetkem. Ukázal jí též, jak žije
v jeho vzpomínce Josef Mánes. Pověst o tom, že byl za bílého dne spatřen
se světlem, vyrostla v jeho symbolické kresbě v cestu velikána, jenž
hledá pochopení, ale kráčí – uprostřed malosti svých současníků – Prahou
neviděn, nevnímán. Něžný vztah k Josefíně osvědčil mnohokrát též Jan Neruda.
Byl ještě svědkem toho, jak se u její dcery Olgy, vnučky Mánesovy, projevil
nápadný malířský talent.
Mánesovo dílo se však
jen zvolna dralo ke světlu, scelovalo se, oživovalo. Teprve roku 1893 (to byl
patnáctého prosince taktéž založen Klub českých turistů) se nalezly na půdě
školy dekorace, které nakreslil před třiceti lety ke slavnosti karlínského
chrámu. O deset let později shromáždil spolek, jenž přijal Mánesovo jméno a
jehož předsedou se stal Aleš, přes dvě stě prací. Dílo zvalo ke studiím podrobnými
očky a postupy. Ale volalo marně. Z celého národa pocítilo touhu spatřit
je na vlastní oči jen 477 platících zájemců. První Mánesův životopisec, malíř
Miloš Jiránek, psal tehdy ještě bez pochopení podmínek, za nichž vznikalo, o
díle »selankovitém a melodramatickém«. Opravil později svůj názor, když nová
výtvarnická generace se k Mánesovi probíjela ve svých nejlepších, kteří
byli pyšní, že žil Čech s tak
královským srdcem na dlani. Málo lidí však dosud dovedlo ocenit, že Josef
Mánes bděl a pracoval – zatímco jiní jen chrněli, na vavřínech, nebo ve
skutečné poloze – že nebyl jen malířem, ale také buditelem, a že škrt jeho brku
byl signálem polnice, velkým tvůrčím činem, dávajícím první rysy národu dosud
bez tváře.
Mánesova Fanynka se
rozloučila se životem v roce 1909. Hrob na Olšanech nemá ani její jméno
(!!!!)
Aleš vrátil Mánesovo
umění národu. Do hrobu ho provázel věnec z lipového listí, uvitý dcerou
Mánesovou.
Josefína přežila svou
matku jen o sedm let, zemřela 16.12.1916. Přála si spočinout na romantickém
hřbitůvku u svatého Matěje. Pod jejím jménem je vyryto do kamene dcera Josefa Mánesa a ještě níže nápis,
svědectví její dceřiné věrnosti: Pane,
vím, že se shledám s tím, kdo byl drahý duši mé!
Teprve když začal
národ volněji dýchat a nebát se a nekrást v čele s TGM a přiblížily
se cíle, k nimž směřoval, počal chápat dílo, jímž se dal český malíř tak
rozhodnut do jeho služeb. Podobenství Rukopisů HOVOŘILO. A když spadly
habsburské okovy a národ prozřel z iluze, poznal, že Josef Mánes byl
jedním z nejbojovnějších hlasatelů jeho nesmrtelnosti.
Jubilejní výstava
v roce 1920 – sto let od narození Josefa Mánesa památný dvanáctý květen –
shromáždila na šest set prací. Veřejnost se teprve nyní dozvěděla celou pravdu,
do jaké šíře a mohutnosti se rozvíjela Mánesova tvůrčí práce. Teprve nyní byl
objeven prapor pro strojírenské dělníky, který padesát let ležel ve vestibulu
muzea nepovšimnut. Vyšly krásné sborníky. Ale téhož roku dali v Sobotce
zalíčit jedinou Mánesovu výzdobu divadelního sálu. Městská rada v Praze
odmítla starat se o hrob Mánesů na Olšanech, kde je dosud německý nápis. Rodný
dům zůstal bez označení. Úmrtní dům dostal desku, chodcům nedohlednou. Teprve
v roce 1932 byla odhalena pamětní deska na zámku v Čechách (Mánesova ulice č. 1) Praha postavila
v roce 1951 k Domu umělců u Mánesova mostu krásnou sochu Josefa
Mánesa od Bohumila Kafky.
*
A jeho život? Pozdě
se vzpomnělo na Tyršova slova. Právem se během oslav řeklo, že padesát let po
smrti nezůstalo po Mánesovi ani tolik pramenů, kolik je jich po malířích
z patnáctého století. Ztratilo se tak mnoho času. U jiných umělců
objasňuje život dílo. U Josefa Mánesa musí dílo vykládat život.
Vědec se zastaví před
neznámou skutečností nebo před prázdným místem v historii a poctivě uzná:
nevím. Pan František Kožík měl na zřeteli ve své knize JOSEF MÁNES – která je
sice románem, ale »románem života a díla« – sdělovat nic než pravdu, případně
být ji vždy co nejblíže jako ten nejpovolanější reportér Tintin na stopě.
Některá pátrání připomínala napínavou detektivku a zabrala moře cest a času za
poznáním, i když se pak ztělesnila (zúžila) do jediného slova.
O tom by mohl hovořit
jediný případ za mnohé. Že byla Jindřiška Slavínská modelem k »Babímu létu«,
řekla sama Tyršovi; Josefína dosvědčila, že podle její matky dělal Josef Mánes
obraz »Máří Magdalény«. František Kožík a jeho specifikum, jak psát napínavé
knihy o velikánech: Přál jsem si však zjistit, kdo byl původním modelem obrazu
„Josefína“. Naši nejlepší mánesologové dr. V. V. Štech a dr. J. Pečínka mi ochotně
poskytli své vědomosti i přátelskou pomoc; pro ně však stále platilo, že Josef
se po rozchodu s Fanynkou už nesetkal, a proto to nemohla být Fanynka.
Navštívil jsem s kytičkou konvalinek Mánesovu vnučku, malířku Olgu
Studničkovou. Zajel jsem do Knihovic, ale ukázalo se jen, že znám rodokmen
rodiny Šťovíčkovi lépe než oni. Šťovíčkovi v Praze zřejmě věděli nejvíc,
ale tam dosud panovala averze vůči Mánesům a nedověděl jsem se také nic
podstatného. Spolehl jsem se tedy na intuici. Nemohl jsem uvěřit, že člověk
jako Mánes by se nepokusil najít Fanynku a setkat se se svým dítětem. Psal jsem
podle svých představ a nepřestával jsem pátrat. První stopu jsem našel v bystrých
fejetonech Jarmila Krecara z Růžokvětu (= český dekadentní básník). O krok
dál mě přivedl deník Josefínin, nalezený ve sbírkách Národního muzea, zejména
básně o otci. A nakonec byla moje neústupnost odměněna. V I. čísle XVIII.
ročníku Díla jsem našel drobným písmem otištěnou odpověď Josefíny Hovorkové na
článek Renáty Tyršové, která dávala mému přesvědčení naprosto za pravdu: A zas tu jeho radost, když se vrátil
z cest a přišly jej navštívit mladá matka s dcerkou, jak kreslil tu
plavou hlavičku, aby pak všude byla, čeho se jeho štětec dotkne… Kdyby byl
býval manželem a otcem, nebyl by býval Mánesem… Zmiňuji se o tom, abych
zdůraznil snahu po pravdivosti, kterou jsem nikdy neobětoval románové fabulaci.
V příležitostných článcích k výročí Mánesova narození i jeho úmrtí
jsme totiž mohli číst mnoho navyklých tvrzení, opakujících dávné nepravdy.
Teprve když vyšlo
první vydání této knihy a rodina Šťovíčkova se mohla přesvědčit, s jakou
úctou jsem pojal vztah Josefa k Fanynce, pozvali mě k sobě a dověděl
jsem se mnoho dalších podrobností, zejména naprosto neznámý fakt o dalších stycích
Josefa s Fanynkou; toto nové zjištění jsem uplatnil v dalších vydáních.
*
Národ prošel ještě
jednou zkouškou. Za druhé světové války dozrálo mnohé, co bylo zaseto
v dobách obrození. Zazněla s konečnou platností hudba Smetanova.
Nerudovy verše se staly pochodněmi. A kresby Josefa Mánesa nabyly řečí
srozumitelné všem. Mluvily zdravým, křišťálově čistým hlasem, být aperitiv a
značkový malířský apetýt, těšily vzpomínkou na velikost, budily víru ve vlastní
sílu, v sílu lidu.
A přišla nová
svoboda. Svoboda tohoto národa, který Mánes hledal, našel a slavil. Proto se
neskláněl Mánes k lidu se soucitem, ale zvedal k němu zrak
v opojení nad jeho nezdolnou životností. Proto se mu rozhodl sloužit a
učinil jej rekem svého díla.
Osvobozený národ
poznal, že řeč Smetany, Nerudy a Němcové je také řečí díla Josefa Mánesa.
Pozdravil v něm jednoho ze svých tvůrců.
Protože dal svým
dílem podobu duši národa, počítá od něho naše výtvarné umění svůj nový věk.
Stal se pevným pilířem, na němž se bezpečně klene odvážná a krásná stavba. Je
dosud v čele, praví ti, kdo střeží jeho odkaz. Na jeho příkladu provždy
budeme měřit mravní čistotu, zanícení i dokonalost našeho umění.
*
Měly dřív české a slovenské ženy tolik
krásy jako za jeho éry?
Známe ji teprve od
chvíle, kdy se v jeho očích zaleskl milostný obdiv a jeho tužka se dotkla
papíru. Dodnes mají naše ženy mánesovské tváře, a když se na ně zadíváme
s láskou, díváme se jeho pohledem.
Byla naše minulost velká a slavná, dřív než
nám ji stvořil?
Známe ji teprve od chvíle,
kdy ho vroucí víra přivedla na jedinou pravou cestu. Dodnes rozpoznáváme jeho
očima ušlechtilost našich mužů, půvab žen, krásu dětí. Protože jeho pohledem se
dívala láska.
V jeho
okouzlených kresbách vidíme radostné sebevědomí obyčejných obyvatel ze střední
Evropy. Jeho pohledem se dívala láska a s ní přesvědčení o štěstí svobodné
lidské povahy.
Kdo se s Mánesem
setkal za živa, odcházel obdarován. Každému, kdo se přiblíží jeho dílu, stane
se totéž. Cit, jímž tvořil, uchvacuje. Josef Mánes je nám blízký jako milující
bratříček, protože myslel na každého z nás a na naše štěstí, které si přál
zvelebit a zmnožit. Význam jeho díla znamená vpravdě revoluci. Dospěl k ní
jako všichni velcí duchové, kteří chtějí tvořit pro člověka na zemi lepší a
krásný život: cestou lásky a tedy sebeobětování se pro druhé.
MARIE KUBÁTOVÁ 8. 8. 1922
„Myslím si popravdě, že kámen mudrců nosíme každý sám v
sobě, a tím je vůle k životu.“
(Marie Kubátová)
Spisovatelka Marie
Kubátová se narodila 8. srpna 1922 v Praze. Vyrůstala spolu s mladším bratrem
Janem, který se stal profesorem mineralogie. Dětství prožila na pražském
předměstí Pankráci. S tatínkem chodili v neděli na vycházky na vyšehradské
Šance a dívali se, odkud skočil bájný Šemík, s maminkou zase na vyšehradský
hřbitov nosili kytičku spisovatelce Boženě Němcové. Rodiče Marie Kubátové měli
velký vliv na její pozdější spisovatelskou činnost. Byli to nadšení vlastenci,
kteří se velmi angažovali v oblasti národní kultury a osvěty. Otec Jan Kutina,
původním povoláním stavební inženýr, již na sklonku Rakouska–Uherska této práce
zanechal a věnoval se nakladatelskému podnikání. K tomu ho nevedly obchodní
zájmy, ale zájmy tělovýchovné a osvětové. V nově vzniklé republice založil malé
tělovýchovné nakladatelství Besední pořady, kde vydával tělocvičný a hudební
materiál, určený především pro potřeby venkovských tělovýchovných jednot a
škol. Své práci se Jan Kutina věnoval s velkým úsilím, obětoval jí čas, zdraví,
společenské postavení i hmotné zabezpečení. Nakladatelství si svým specifickým
zaměřením velmi těžce zajišťovalo existenci a rodina mnohdy trpěla nouzí.
Spisovatelčina matka, PhMr. Amálie Kutinová, je známá jako autorka knížek pro
děti a národopisná sběratelka. Pro nakladatelství psala scénické pohádky,
dětské veršíky a texty písní k tělocvičným skladbám. Nejznámější je cyklus
knížek o valašských dívkách Gabře a Málince, který měl ve své době velký
čtenářský ohlas. V takovémto činorodém a kulturním prostředí tedy spisovatelka
vyrůstala. Finanční starosti svých rodičů si zpočátku vůbec neuvědomovala a
Besední pořady pro ni byly součástí krásného a harmonického domova, plného
pohádek.
Teprve v období
dospívání začala Kubátová vidět otcovo nakladatelství jinýma očima. Dětské
okouzlení pohádkami ustoupilo střízlivému pohledu na tento „obchod iluzemi“,
jak Kutinovi své nakladatelství nazývali. Počátkem nacistické okupace osvětové
a národnostně zaměřené nakladatelství zaniklo a rodina se odstěhovala z Prahy do
malého městečka Křinec u Nymburka. Starost o zabezpečení rodiny převzala na svá
bedra matka – našla si místo v lékárně a vrátila se k původnímu povolání
lékárnice. Okupace a válka zasáhly do života budoucí spisovatelky velmi
podstatně. Po maturitě v roce 1941 stihla ještě složit zkoušky na učitelském
ústavu v Praze. Potom však, bez možnosti svobodného rozhodování o své
budoucnosti, nastoupila jako praktikantka v lékárně, kde pracovala pod matčiným
vedením. V roce 1943 složila základní lékárnickou zkoušku a ve stejném roce se
provdala za Jaroslava Kubáta, s nímž se seznámila jako mladá dívka na
prázdninovém pobytu v Krkonoších. Jaroslav Kubát pocházel z Krkonoš, z části
zabrané nacisty, a tak když po okupaci v roce 1939 přišel o domov,
spisovatelčini rodiče projevili velké pochopení pro jeho situaci a nabídli mu
práci i přístřeší v křinecké lékárně.
Na období, kdy rodina
pobývala v Křinci, Kubátová nevzpomíná ráda. Sice tam v relativním poklidu
přečkali válku a okupaci, ale spisovatelce, zvyklé na život v Praze, se
stýskalo. Svůj stesk léčila psaním, a tak její první literární pokusy spadají
právě do tohoto období. Napsala zde první a současně poslední báseň a také
první sbírku povídek pod názvem Pastorkové Páně.
Trvalo však ještě dlouho, než byla přepracovaná a teprve v roce 1956 vydaná pod
názvem Matějkov.
Po znovuotevření
vysokých škol se Marie Kubátová zapsala na Přírodovědeckou fakultu Univerzity
Karlovy a odborným studiem farmacie tak navázala na svou válečnou praxi. Na
podzim 1946 byla promována magistrou farmacie. Krátce po promoci nastoupila na
místo v Karlových Varech, kde již působil její manžel, také magistr farmacie.
Při zaměstnání pokračovala dálkově ve studiu na přírodovědecké fakultě a v roce
1949 získala absolutorium.
Významným mezníkem v
životě Marie Kubátové byl rok 1952. Právě od tohoto roku se datuje
spisovatelčin trvalý pobyt v Krkonoších – ve Vrchlabí, kde byl její manžel
jmenován správcem lékárny. V době svého příchodu do Krkonoš byli již rodiči
dvou malých dětí. Kromě synů se spisovatelka starala také o své rodiče, kteří
se za nimi přistěhovali, a na Benecku vypomáhala na malém horském hospodářství
manželových rodičů. Zpočátku, aby nemusela v lékárně sloužit noční služby,
využila své učitelské kvalifikace a přijala místo na střední zdravotní škole ve
Vrchlabí, kde vyučovala nauku o lécích. V roce 1956 přerušila své zaměstnání a
věnovala se rodině. Starala se především o svou matku, která trpěla srdeční
vadou, a později i o otce, který byl na sklonku života téměř nehybný a
potřeboval soustavnou péči. Toto období nepatřilo v jejím životě k nejlehčím,
ale právě rodičům vděčí za to, že ho dokázala překonat. Po mamince zdědila cit
a smysl pro rodinný život a po otci tvrdohlavost, která jí pomáhala jít pevně
za svým cílem. Zážitky a zkušenosti z těchto let se staly častými náměty prací
Marie Kubátové. I v této náročné době si však našla čas a energii na
sběratelskou, osvětovou a spisovatelskou činnost. Od roku 1970 opět pracovala v
lékárně a v roce 1972 složila atestaci z ústavního lékárnictví. Léta, kdy se
Kubátová věnovala rodině a spisovatelské činnosti, se nijak neprojevila na její
odbornosti – v roce 1977 se jí podařilo získat doktorát z přírodních věd. V
roce 1979 spisovatelka odešla do důchodu a od té doby se plně věnuje literatuře
a psaní.
Bohatou literární
tvorbu spisovatelky Marie Kubátové můžeme rozdělit na dva hlavní okruhy. Ten
první, který spisovatelku proslavil, tvoří pohádky, povídky a hry s krkonošskou
tématikou. Druhým okruhem jsou všechna ostatní díla, příběhy ze současnosti i
minulosti, z lékárenského prostředí, ze školy, vzpomínky a úvahy, inspirované
životní zkušeností autorky. Počátkem padesátých let, kdy se Marie Kubátová
přistěhovala do Krkonoš, byla mezi zdejšími obyvateli ještě velmi živá lidová
slovesnost. Kubátová se s ní začala seznamovat u manželových rodičů, kteří byli
jejími prvními učiteli života v pro ni dosud neznámém horském prostředí. Tchán
s tchýní se stali jejími prvními krkonošskými literárními vzory. V autorčině
prvotině Daremný poudačky (1956)
představoval otec vše poetické a mudrlantské, maminka zosobňovala pracovitost,
hospodárnost a nezdolnost horáckých matek. Tak se Marie Kubátová postupně
seznamovala s pomalu mizejícím svérázným světem tkalců, perlařů, sklářů,
dřevařů, pytláků a pašeráků, umocněným jadrným krkonošským nářečím.
K systematickému
sběru lidových vyprávění spisovatelku přivedla její matka Amálie Kutinová.
Ačkoliv neměla odborné vzdělání, ve folkloristice se orientovala poměrně dobře.
Předpoklady pro tuto činnost si přinesla ze své muzikantské a učitelské rodiny
Tauberů. Sběratelské cesty matky a dcery za krkonošskou písní a vyprávěním
vyžadovaly hodně píle, pracovitosti, obětavosti a jsou dokladem jejich silného
vztahu k lidové slovesnosti a jejím tvůrcům. V roce 1965 přistoupily k
literární úpravě sesbíraných pramenů a vznikl tak cyklus Krkonošský
lid, zahrnující folkloristický sběr i dosud nevydané knihy s
krkonošskou tématikou. V témže roce však Amálie Kutinová zemřela a cyklus nebyl
dokončen. Marie Kubátová se podílela spolu se svou matkou na dvou knihách
tohoto cyklu – Krakonošův rok (1958) a Krakonošovský špalíček (1964) – a přispěla
i vlastní knihou Daremný poudačky (1956). Po
smrti své matky se spisovatelka rozhodla z úcty k ní ve sběratelské činnosti
nepokračovat.
Vedle sbírání lidové
slovesnosti se Marie Kubátová věnovala i vlastní tvorbě. Již v roce 1953 měla
připravenou sbírku krkonošských povídek a snažila se o její vydání. Navázala
kontakty s Československým rozhlasem v Praze a pokusila se o spolupráci s
oddělením začínajících autorů Svazu čs. spisovatelů. Odtud ale byla odkázána na
Ústředí lidové umělecké tvorby, kde sice její poudačky přijali příznivě, ale i
zde panoval názor, že povídky psané nářečím jsou vhodné pro poslech, nikoli pro
tisk. Zatímco na jedné straně byla odmítnuta, v rozhlase vzbudily její práce
zaslouženou pozornost a v roce 1953 byla Marii Kubátové nabídnuta spolupráce.
Jako externistka připravovala národopisné pořady, které měly u posluchačů velký
ohlas, a tak zásluhou Československého rozhlasu byla krkonošským lidovým
vyprávěnkám zajištěna široká popularita, která přispěla i k zájmu tisku. Po
celostátním úspěchu navázala v roce 1954 spolupráci s krajskou rozhlasovou
stanicí v Hradci Králové a ve stejném roce se objevily její první povídky v
deníku Pochodeň. Zanedlouho projevilo zájem nakladatelství Mladá fronta a v
roce 1956 vyšla prvotina Marie Kubátové – již zmíněná sbírka krkonošských
povídek Daremný poudačky.
Poudačkami nazvala
Marie Kubátová tradiční způsob fabulace lidových vypravěčů. Základem je epická
strohost, dramatická zkratka a žertovná pointa. Spisovatelka se však neomezila
jen na mechanické přepisování lidových vyprávěnek, ale používala je jako
základní kostru pro své originální pohádky a později využívala již jen základní
principy lidového vyprávění a příběhy tvořila téměř volně, vždy však s ohledem
na dobové a místní reálie. Hrdiny jejích poudaček se stávali obyčejní, většinou
ti nejchudší horalé, nechyběly ani postavy pytláků a pašeráků, nezbytně
dokreslující krkonošský kolorit. Z pohádkových bytostí zaujímá nejvýznamnější
místo mocný vládce hor Krakonoš, ale spisovatelka nezapomněla ani na další
pohádkové postavičky – čerty, anděly a hastrmany. Ke knihám zabývajícím se
krkonošskou tematikou se řadí Muzikantský
řemeslo a devatero jinejch (1969), Krakonošův
hernec (1972), Hořký bejlí
(1972) nebo Truhlička malovaná (1989).
V roce 1956
uveřejnila Marie Kubátová svou první divadelní hru, rovněž na motivy
krkonošských poudaček, s názvem Jak přišla basa
do nebe. Původně byla napsaná pro ochotnický divadelní spolek
Šír ve Vrchlabí, ale nakonec měla premiéru v pražském Divadle S. K. Neumanna
(dnes Divadlo pod Palmovkou) a zároveň se vysílala v Čs. rozhlase. Po velkém
úspěchu pražského představení u obecenstva i kritiky prošla krkonošská báchorka
Marie Kubátové s velkým ohlasem celou řadou profesionálních i ochotnických
scén. V roce 1961 vyšla také knižně. I další divadelní hry, např. Skleněná panna (1960) a Vzbouření hastrmana (1975), byly díky
humoru a půvabu krkonošských pověstí divácky velmi úspěšné.
V roce 1963 zahájila
Marie Kubátová spolupráci s Čs. televizí inscenací Světáci.
Podle knihy Korvetní kapitán Korda
(1967) natočil v roce 1970 režisér Josef Pinkava film pro děti Kapitán Korda a v roce 1979 jeho volné
pokračování Chlapi přece nepláčou podle
knihy Jménem korvetního kapitána
(1972). V roce 1974 byla odvysílána řada sedmi Večerníčků na motivy pohádek
Marie Kubátové pod názvem Krkonošské
pohádky, ke které napsala scénář Božena Šimková. Později došlo
mezi oběma autorkami ke sporu o to, kdo je původcem postav zbohatlého
Trautenberka, Ančete, Kuby a hajného, pohádkám to však na kráse neubralo a
dodnes patří k nejoblíbenějším Večerníčkům.
Značnou část
autorčiny tvorby tvoří pohádky, ať již to jsou pohádky na motivy krkonošských
vyprávění, nebo ty, jež byly vytvořené autorčinou fantazií. První knihou s
krkonošskou tematikou určenou dětem byly v roce 1971 Pohádky
o Krakonošovi a jejich volné pokračování Jak
Krakonoš s Trautenberkem vedli válku (2000). Další pohádkový
soubor vydaný pod názvem Krakonošovo
čarobejlí (1998) vychází ze staršího cyklu o bylinkách s názvem Hořký bejlí (1981) a je koncipován jako
kalendář. Vyprávění o bylinkách jsou řazena podle toho, v jakém pořadí v
průběhu roku jednotlivé bylinky vykvétají. V následující pohádkové sbírce Pohádky z Krkonoš (2001) se každé
vyprávění vztahuje k jednomu z typických horských řemesel. Dalšími pohádkovými
knihami Marie Kubátové jsou Pohádky pro
rozcáplíky (1959), Pohádky pro
poškoláky (1968), O heřmánkové
víle a čarodějnickém učedníku (1978), Nedělní
pohádky (1997). Soubor sedmi pohádek a sedmi vánočních vyprávění
pro dospělé tvoří knihu nazvanou Tři šupiny
vánočního kapra (2008).
Dalším okruhem
spisovatelčiny tvorby je ztvárnění současných společenských témat. Její novely,
romány a povídky jsou spojeny především s profesí lékárnice nebo s její ženskou
rolí dcery, matky a babičky. Věčnou inspirací pro Marii Kubátovou byla rodina a
obyčejný život kolem, její příběhy jsou hluboce lidské a tím i pravdivé. K
napsání románu Průšvihy mladého Werthera
(1970) autorku inspirovalo období dospívání jejích synů, vzpomínkou na maminku
je povídka Legenda o bílé paní (1978) a
úctu k tchýni vyjádřila knihou Matka kopce
(1980). Marie Kubátová se ve své tvorbě věnovala i palčivým otázkám dneška.
Snažila se, aby její hlas byl slyšet i mezi ochránci přírody jejích milovaných
Krkonoš. Právě tématem ochrany životního prostředí se zabývá v románu Balada o Sněžce (1992). V novele Absolventka nultého ročníku (1987) zase
vyjadřuje pobouření nad tím, jak bývají děti nespravedlivě trestané za
politické činy svých rodičů. Z prostředí lékárnické praxe Marie Kubátové
pochází Kariéra bílé vrány (1970), Lékárnická trilogie (1990) a Obchod iluzemi (1992), kde také vzpomíná
na své dětství a tatínkovo nakladatelství. V několika pracích se zabývá i
českou historií: v roce 1986 vyšly Povídky z
muzejních vitrín a v roce 1993 Poutnické
povídky.
V posledních letech
se spisovatelka věnuje především tvorbě pohádek, ale píše i portréty lidí,
kterých si váží, nebo ji něčím zaujali. V knize Medový
perníček do srdce chodníček (2001) vytvořila portrét perníkářky
a přítelkyně Jindry Dvořákové, ve sbírce Arcibáby, aneb,
Živote, já nechci, abys byl vošklivej (2005) zase portréty
zajímavých žen regionu a vtipnou protiváhu o zajímavých mužích ve sbírce Arcidědkové (2006). Vzpomínky na své mládí
autorka shrnula do povídkového souboru Sny pod
kloboukem (2002), Kouzlo rodinného
stolu (2003), Jak roztancovat
babičky (2004) a Haraburdí, aneb,
Jak se líhnou knížky (2007).
Marii Kubátovou
můžeme pro její vypravěčské umění a vrozený literární talent zařadit mezi
nejlepší české spisovatelky. Pro celou její tvorbu je charakteristický osobitý
způsob vyjadřování, poznamenaný horáckým dialektem, zejména však přednostní
zájem o charakter člověka, o mezilidské vztahy a silné cítění se slabými a
utlačovanými. Ačkoliv je pokládána za „krkonošskou“ spisovatelku, nelze ji
označit za regionální autorku. Její lidové vyprávěnky jsou sice nerozlučně
spjaty s Krkonošemi, avšak prózy a hry ze současnosti, i když je spisovatelka
zasazuje do prostředí podkrkonošského maloměsta, mají širší dosah a lze je
zasadit do kteréhokoliv jiného českého města. Ve spisovatelčině vztahu ke
Krkonoším se odráží její vřelý vztah k celé naší zemi.
Svůj názor na
literární tvorbu a úzký vztah k životu vyjádřila Marie Kubátová slovy: „Po
zákonu pohádek dojde hrdina cíle, až když se prodere překážkami. Ani
spisovateli se neotvírají pohádkové poklady jenom tak. Myslím, že oněmi
kůstkami, které tvoří schůdky k zámku na skleněný vrch, jsou hrany jeho vlastní
lidské trampoty. Kdyby tím vším, co ukládá člověku jeho člověčenství, sám
neprošel, nedošel by a poklady by se mu neotevřely.“
(Zpracovala: Jitka Haincová)
NA VAŠE PŘÁNÍ A DOTAZY ODPOVÍDÁ
VLADIMÍR MENŠÍK
Jméno
a příjmení: Vladimír Menšík
Datum
a místo narození: 9. října 1929 v Ivančicích (Jižní Morava)
Stav:
ženatý
Oblíbený
spisovatel: Lion Feuchtwanger
Politik:
Dubček, Smrkovský
Dramatik:
Williams, Miller, Sartre
Historická
osobnost: T. G. Masaryk, Jan Masaryk
Zpěváci:
Pilarová, Matuška, Černoch
Sportovec:
Viktor
Oblíbený
nápoj: Coca Cola
Záliba:
rybaření
Popis:
1,80 m, metrák, tmavohnědé vlasy na vrchu na povrchu 100 kg, šedomodré oči
JSTE
KOMIK, ROZDÁVÁTE LIDEM VESELÍ. KDE SE VE VÁS ZRODIL SMYSL PRO HUMOR?
Nevím
přesně, kde se v lidech bere, že mají smysl pro humor, určitě však vím, že
v mém případě hrálo velkou úlohu rodinné prostředí. Vztah mých rodičů
k nám dětem, i k sobě navzájem. Maminka i otec měli a mají obrovský
smysl pro humor. U nich jsem čerpal především.
HUMOR
SE ČASTO DĚLÍ NA LIDOVÝ A INTELEKTUÁLNÍ. SOUHLASÍTE S TÍM? CO ROZUMÍTE POD
VÝRAZEM „LIDOVÝ HUMOR“?
Nemám
tušení o tom, jak je možné rozdělovat humor. Snad jen na humor a nehumor.
Vypocený a chtěný humor není nic jiného než křeč. Osobně nemám vztah
k recesi, smrdí mi exhibicí. Mám rád zábavu na vlastní účet, výsledkem
které je příjemné uvolnění všech zúčastněných. Chápu totiž humor jako jistý
způsob sebeobrany. A lidový humor? Ten je zřejmě opakem „koňského“ humoru.
Nevylučuje ani poměrně vysokou intelektuální úroveň, ani zabarvení „na černo“.
Je ale vždycky spontánní.
KDYŽ
TOČÍTE, DRŽÍTE SE PŘESNĚ SCÉNÁŘE, ANEBO SI SEM TAM NĚCO PŘIDÁTE, POZMĚNÍTE
PODLE SVÉHO?
Je
to asi takhle: u dobrých režisérů si mohu dovolit mnoho věcí, jako je
ovlivňování té které scény, mohu předávat „nápady“ (i když se uplatní jen každý
desátý). Slabší a nejistí režiséři si toto všechno vysvětlují osobně a brání se
tomu.
VE KTERÝCH
FILMECH JSTE MĚL NEJVĚTŠÍ POCIT VOLNOSTI?
Myslím
ve všech filmech Vojtěcha Jasného. On a kameraman Jaroslav Kučera dají člověku
zapomenout, že jde o film.
VE
FILMU „KLEC PRO DVA“ JSTE TAKÉ AUTOREM NÁMĚTU. NAPSAL JSTE SI TUTO ROLI PRO
SEBE PROTO, ŽE TY OSTATNÍ VÁM TAK ÚPLNĚ NEUMOŽŇUJÍ UPLATNĚNÍ SVÉHO TALENTU?
To
ne! Mojí ctižádostí číslo dvě je napsat si sám příběh obyčejného muže druhé
polovice tohoto století, který si z nedostatku jiných možností dokazuje
svoje schopnosti a mužnost (ne sexuální) na směšných a tomuto cíli neodpovídajících
věcech. Zatím jsem si napsal šest námětů a povídek. Realizace první z nich
však dopadla pod moje očekávání.
PROČ
NEHRAJETE V DIVADLE?
Divadlo
je krásná věc, náročná a špatně placená. Nemohu si to dovolit. Film je krásná
věc a do jisté míry hodnotněji placená. Nemohu si ho odepřít.
HRAJETE
ČASTO VE FILMECH VOJTĚCHA JASNÉHO. JE TO VÁŠ OBLÍBENÝ REŽISÉR?
Vojtěch
Jasný natáčí málo. Ale je to jen zdání. Počet filmů není u něho rozhodující.
S ním je to jako se vznešenou odrůdou jabloně. Staráte se o ni a
nepospícháte, víte, že plody nebudou lecjaké. A nestává se často, že byste se
mýlili. Jasný je podle mého názoru Saint–Exupéryho dospělejší Malý princ.
HRÁL
JSTE VE SLOVENSKÉM FILMU „SMLOUVA S ĎÁBLEM“. VZPOMENETE SI OBČAS NA
BRATISLAVU?
Velmi
rád a často. Vždyť tam mám mnoho milých přátel.
JSTE
POPULÁRNÍ BYTOST. LÍBÍ SE VÁM TO?
Víte,
popularita je v naší branži dosti důležitá. Měla by však jít ruku
v ruce s kvalitou.
ROZUMÍTE
SI S LIDMI OKOLO SEBE? MÁTE I ZATVRZELÉ NEPŘÁTELE?
S většinou
lidí si rozumím rychle a dobře. Když mám nepřítele, tak to obyčejně stojí za
to.
CO SI
MYSLÍTE O SVOJÍ POVAZE?
Stále
ji zkoumám. Mám sklon fandit si.
JSTE
V TOMTO ČASE OPTIMISTA, NEBO PESIMISTA?
Jsem
velmi nahněvaný optimista!
ČEMU
DNES VĚŘÍTE? V ČEM VIDÍTE NADĚJI NA LEPŠÍ ČASY?
Čemu
věřit? Inteligenci lidí a pudu sebezáchovy. A naději na lepší časy vidím
v ohromné touze většiny obyčejných lidí po normálním, svobodném a
snesitelném životě.
V ČEM
JSOU PODLE VÁS HODNOTY ŽIVOTA?
V překonávání
jeho nesmyslností.
(Film a divadlo,
1969, J. Vagaday)
|