|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
po-kus (Občasný) - 6.9.2017 >
Vzniká nová nad-osa povídek. Je tak nová, že ani orientační označení k poznámkám nesnese nic ze včerejška. Totem přišel náhodou, ale hodí se. Soubor toho jména kdysi přejmenoval jsem na dvě totožné slabiky s agresivními korunkami v prvních písmenech. Nastal čas. Něco ti k tomu poviem není Něco ti k tomu napíšu.
Jednu nevýhodu tenhle masomlejnek nápadů má. Když tě zaujme jeden z útržků, nejspíš přehlídneš jiný. Který by si alespoň malou pozornost také zasloužil. Ale co, však zas poslouží jinému. Na serveru s tradicí a náležitou sledovaností jistě nic neproteče vniveč;). (ukládám všechno, neboj)
Takovej text neznám, co by nešel zkrátit. Žijeme na zemi a jsme lidé - tady se smí rozpřahovat jen Líbání.
I když... asi právě teď začnu nejvíc potřebovat tvojí pomoc. Přetlaky nemizí, ale už se mi nechce nikoho zdolávat a přesvědčovat. Už ani neodhalitelně se lidem posmívat mě neuvolní. A přetlaky dál běsní. Pokud TY jim nenajdeš prostor a formu, pak JÁ, nestřídmý, vydám se na lov příšer do dimenzí lidem nepříslušející. A bílí rytíři mají sice povahu hrdinů, ale k ničemu nejsou. Padnou ve zbytečných bojích.
Klára. Tak se jmenoval muj papoušek. Chcípla nešikovně. Bylo mi nějakejch patnáct, to se problemy se světem hrotí u všech. A já si s její smrtí uvědomil, že mi právě odešel jeden ze dvou posledních ptáků, s kterejma jsem aspoň tušil nějakou spřízněnost.
První díl trilogie je popis špatného. Druhý, co s tím dělat. A třetí je něco jako Goetheův Faust.
Člověk nikdy neví, kdy zemře, přitom chce mít i to celkové vyhodnocení „dokončeno“. Trojka tedy zůstane v pozůstalosti. Tam se ale dočtete i jiné věci. Třeba jenom čistě veselé, bez hlubšího významu. Třeba tu jedinou nevýhodu zdravé výživy;). Tak zatím. P
| | | <reagovat |
|
|
|
po-kus (Občasný) - 7.9.2017 >
Nápady přicházejí průběžně a tak se mají i zaznamenávat. Večer by se v nich měl utahaný člověk porochnit. Pak nejdůležitější práce probíhá ve spánku. I když to nevíme, zrovna nejvíc makáme. Předháníme se s nápady, zdviháme jeden druhého nad hlavu. Navzájem se zkoušíme vykličkovat, doběhnout, předhonit. Každá možnost se musí aspoň jednou zkusit, ve spánku je na to sil a času dost.
A pak je ráno. TO ráno. Co si člověk předchozího večera poznamenal, jakoby někdo vyměnil. Tak odlišně odpočatý a rozcvičený mozek zápisky vidí. Aniž by se musel snažit, rozhazuje nápady do jim přináležejících krabic, některé hned dokončuje. Říkám to pořád: kdo využije tuhle uvolněnost ranního mozku, po třech hodinách by si mohl jít zas lehnout. Nelitovat by promarněného dne.
Lehce se culím nad tvým ostychem. Však si to brzy prohodíme.
Když vedle něj cosi nečekaně bouchlo, stejně jako my ostatní poskočil. Ale ne OD místa ohrožení, ale K němu. Nebyl to ani hrdina, ani násilník. Jen mu mozek zamrzl na způsobech hada. Z lidských vlastností mu byly nejpodobnější ty psí. Oddanost, věrnost, nezřízená chuť hlídat si panničku. Ale jinak na první pohled vypadal jako my ostatní. Uměl i mluvit a trochu i psát.
Dokud budu mít co psát, číst básně bude jen holek, který osobně znám. Neni čas na lásku v dopisech. I slova chtějí, aby se jich někdo dotýkal.
Je ráno, je víra ve vlastní smysl, jsi ty. Každé ráno se to opakuje. Spi co nejdéle, odpočatost ti sluší. Ale nepřiznávej ji hned. I ty trochu hraj. A závěr probouzení nech na mně. Až pak, třeba, poděkuj. Jedině tehdy slovům uvěřím.
| | | <reagovat |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
s!braň (Občasný) - 18.9.2017 >
Abych se měl vždycky na co těšit, slíbil jsem si, že si co nejdýl budu odpírat díla Leoše Janáčka. Ale zase, řekl jsem si, abych to nepřeháněl, ty co už znám, budu poslouchat tak dlouho, až mě přestanou bavit. Ted vidím něco, co jsem si nedovedl ani představit. Nejde to. Třeba jeho takřka poslední výtvor, Listy důvěrné, zevšednět PROSTĚ NEMŮŽOU. On nevěděl, co to jeho „šílenství“ je, my v době EEG už ale ano. O svém nitru, o pravdě a skutečnosti, nakonec nejjasněji promlouvají bezcitní. Ti, co se emocím PROSTĚ MUSELI naučit.
(dávám to sem jako nepřihlášený, abych to nemohl nikdy smazat)
| | | <reagovat |
|
| Čtenář - 18.9.2017 > s!braň> Abych se měl vždycky na co těšit, slíbil jsem si, že si co nejdýl budu odpírat díla Leoše Janáčka. Ale zase, řekl jsem si, abych to nepřeháněl, ty co už znám, budu poslouchat tak dlouho, až mě přestanou bavit. Ted vidím něco, co jsem si nedovedl ani představit. Nejde to. Třeba jeho takřka poslední výtvor, Listy důvěrné, zevšednět PROSTĚ NEMŮŽOU. On nevěděl, co to jeho „šílenství“ je, my v době EEG už ale ano. O svém nitru, o pravdě a skutečnosti, nakonec nejjasněji promlouvají bezcitní. Ti, co se emocím PROSTĚ MUSELI naučit.
(dávám to sem jako nepřihlášený, abych to nemohl nikdy smazat)
| | | <reagovat |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|