|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Na ulice se zas snáší déšť s kyselinou, která pomalu rozežírá celý tohle město.
Studuju bezútěšnou scenérii střech, komínů a rezavějících okapů všech těch barabizen, který možná kdysi bejvaly hezký, ale ti, co je tak mohli znát, už strašně dávno nežijou. A možná že nikdy hezký ani nebyly. Možná je omšelý, špinavý a křivý už postavili... v téhle díře bych se tomu nedivil...
"Hej, J. Seber ten svůj zadek z parapetu, máme případ. V ulici kousek za konzervárnou našli něco ve sklepě," ječí na mě od dveří jistej slizoun, toho času už celejch čtrnáct dní můj parťák. Záhadou zůstává, že jsem ho zatím neproplesk. Asi to budu muset napravit.
"Něco ve sklepě je dost širokej pojem, míň konkrétně by to nešlo? " ptám se a stahuju přitom kabát z věšáku. Zároveň se musím pousmát nutkavé představě, že mi závidí, protože jeho zadek by parapet neunes. Zrovna stojí zády... a ne, tohle by parapet opravdu nevydržel.
"Víc bohužel nevím, J. Nějaká hysterická baba prej řvala do telefonu, ať okamžitě přijedem, že to je strašný. Takže to může být úplně cokoli, ale nejspíš to už živý nebude."
"Fajn," kývu a připravuju se na skutečnost, že mě zanedlouho čeká možná ještě trochu horší pohled, než je podělaná scenérie za okny, nebo na jeho rozkydlý pozadí.
Usedám za volant, zatímco s pedálem na podlaze nutím vůz řezat stěnu smogu a mlhy tak rychle, jak jen je jeho koňské síly dovolí, kolega se láduje donutem. Nemám tucha, kde ho vzal. Buď je tahá s sebou po kapsách, nebo je skladuje v přihrádce. Ptát se nehodlám. Riskoval bych, že by se mi mohlo udělat šoufl dřív, než ucítím puch těla v rozkladu.
"Tady zastav. Tohle je ono. Zpáteční 31, jsme na místě," zahuhlal a rozkuckal se. Kousky polevy, z jeho dneska přinejmenším čtvrté svačiny, překonaly vzdálenost mezi námi a usadily se mi na strništi. Vytahuju kapesník a pokouším se o intonaci, díky které by mu docvaklo, kdo z nás tady šéfuje:
"Buď tak laskav a příště v autě už NEŽER!"
"No, jo. Aby ses nezbláznil," řekl a vytáhl z kapsy další. "No, co? Teď už přece v autě nebudem," odpovídá mi na otázku, kterou jsem nejen že nevyslovil, ale ještě ani nestihl začít hledat.
Před barabiznou, co vypadá naprosto přesně jako všechny barabizny okolo, nás vítá ženská zamotaná v županu a apartních natáčkách.
"Tudy, tudy... jen pojďte, pánové. Leží to dole, až úplně vzadu. Běžte, uvidíte to sami. Mě už tam nikdo nedostane!" hlásí. Máchá přitom rukama tak mocně, že bych ji o opaku přesvědčovat nechtěl. Je to sice vyschlá baba, ale drápy má pořádný; už na první pohled žádná laciná nehtařská práce. Ta ženská je nejspíš šílená, protože za zkrášlovadla musí utrácet větší než malou část penze... ostatně to by vysvětlilo i její vychrtlost.
Se slovy: "Cukr pomáhá na nervy, paninko," ji kolega zrovna obdaroval zbytkem donutu, a my sami se nechali strávit přítmím sklepení. Vlhkost, plíseň, slepé kočky a černá skládka... prostě klasický sklep, jakých jsem navštívil bezpočet.
Vzadu v rohu skutečně něco leží. Na první pohled se to zdá být dívkou, se kterou si pár frajerů pohrálo a co zbylo, nechalo ležet jak rozbitou Barbie. Prostě běžnej případ. Podobný řešíme několikrát do týdne. Chytnem je, dostanou pokutu, a za chvilku je můžem chytat znova. Zbytečná práce. Někdo by je měl naučit, jak si mají najít holku... pozvat ji na kafe a tak.
Zatím jsme došli až k tělu. Moc toho není. Na tom, co zůstalo v celku, mi ale přišlo něco podezřelý. Odházel jsem teda hadry a noviny, které kryly hlavně spodní část toho, o čem jsem si původně myslel, že bývalo dívkou. To, na co se teď dívám, mě vyvádí z rovnováhy. Parťáka to evidentně odrovnalo ještě víc. Což dalo poznat celkem jasně, protože se rozeběhl pryč. Tedy rozeběhl... snaží se o běh, je technicky asi přesnější termín. Zřejmě nemá v lásce mořský panny. Je to prej docela běžná fóbie. Mě ovšem ani tak neznepokojuje fakt, že tu vidím zdechlinu panny. Ostatně na pobřeží není problém o podobné zbytky zakopnout. Ale co, sakra, dělá zdechlá víla ve sklepě? Jak se sem dostala? Rozhlížím se a uvědomuju si, že sklepení dřív sloužilo jako prádelna. Brzy nacházím i vstup do kanalizace. V minulosti ho zřejmě kryl poklop, ale nejspíš ho někdo potřeboval k něčemu důležitýmu, protože po něm nezbylo dost kovu ani na pamětní minci.
Je zřejmý, že se sem dostala z oceánu, vylezla z kanálu a chcípla. Případ vyřešen, říkám si spokojeně, když opouštím tu zatuchlou kobku.
Chci závěr zrovna sdělit kolegáčkovi a trochu si z něj kvůli strachu z neškodných položen vystřelit, ale vypadá bídně a zdá se, že má něco na srdci. Téměř nesrozumitelně zasténá: "To byla moje Fia."
Pak žvaní. Samý nesmysly, co mě nezajímaj: "Když jsem byl kluk, žil jsem nedaleko. Proto jsem tenhle barák i tu ženskou hned poznal... Bejvala to před osmdesáti lety kočka. Znám tu všechny. Bejvalo to tady tehdy trošku jiný, ale zas tak moc se toho nezměnilo..."
"Nevykecávej. Rovnou k věci. Jak myslíš to: moje Fia?"
"Táta pracoval v akvaparku a jednou mi dones malou mořskou vílu. Opravdu byla tehdy ještě dočista malý potěr. Choval jsem si ji pěkně v akvárku. Pak se rodiče rozvedli a otčím ji nesnášel. Jednou, když jsem byl ve škole, spláchl Fiu do záchodu. Říkal, že už přerostla a stačí, že živí mě..." vzlyká ten tlustoprd. Je mi ho líto, na druhou stranu jsem otčíma chápal, já bych ho totiž taky živit nechtěl.
"Měl by ses s Fiou rozloučit, než ji odvezou do kafilerky," navrhuju a vedu ho ke dveřím do sklepa. Vydáváme se teda znova dolů navštívit naposled tu hnusnou mršinu ožranou od koček.
Jak tak nad ní postává a vzpomíná na léta nepříliš nešťastného dětství, mám dlouhou chvíli. Náhle jako by mě cosi osvítilo. Vnuknutí mě přimělo odstrčit jednu z dávno nepoužívaných praček. A je za ní přesně to, co jsem si myslel, že tam bude!
"Hej, pojď se podívat. Tvá kamarádka nám tu něco nechala."
Nejdřív jen nechápavě zírá a nedůvěřivě se za mnou přišourá. Pak se na jeho hnusném, oteklém ksichtě objevuje úsměv. Nikdy bych nevěřil, že i takhle ošklivej člověk může na moment vypadat celkem přijatelně.
"To jsou jikry! Vždyť ony vlastně víly jsou jako lososi," chytračí tu, jako bych to snad nevěděl.
...............
I dneska na Fukušimu po kapkách padá kyselina a všechno je pořád stejný, jenže já se kochám. Kochám se ale jinou scenérií než je ta za naleptaným oknem. Je na ní hrad... nebo to je možná i zámek... co já vím, na tom stejně houby sejde. Kolem hradu je červený a fialový houští, kousek dál ztroskotala pirátská loď.. no nebudu vás napínat, je to samozřejmě akvárium. V něm plave Ariel... Jasný, není to zrovna originální jméno, ale já si na vymejšlení nějakejch originálních kravin nikdy nepotrpěl.
|
|
|
