Domluvila se s ním na půl sedmé. Tak jako obvykle! Chtěla tam být trošku dřív. Nevěděla proč, asi pro lepší pocit. A taky tam dřív byla! Přešlapovala u nemocnice už o čtvrt na sedm.

Objevil se tak za tři minutky. Nevěřícně na ni hleděl. Prohlížel si ji, jakoby ji nemohl poznat.

"Jsi tu nějak brzo, ne??" byl opravdu překvapen Terčiným nezvykle časným příchodem.Podíval se na hodinky.

"Trochu jsem se šla projít..."

"Na poštu???"snažil se zavtipkovat. Ale nikdo se nezasmál.

"No...určitě na poštu..."říkala, když opět pevně sevřela obálku.

Co v ní bylo, on zatím netušil.

Její levá ruka překvapivě skončila v kapse zimní bundy.

Měla takový pocit, že čekal na okamžik, kdy ji spustí dolů a její prsty lehce zašimrají na jeho.

Jenže…dnes to bylo jiný.

"Tak jak se máš??" zeptala se trošku bez zájmu, ale pořád chtěla zachránit situaci.

"No...Hmm..ani se neptej!" Terka čekala takovou reakci.Málokdy jí odpověděl s úsměvem na rtech:”Já se mám skvěle a co ty?!”

"A co škola?"

"Ještě lepší!!" dodal ironicky.Už teď věděla, že si z dnešního večera nic příjemného pamatovat nebude.

"Jak nakonec dopadl ten páteční večer??"

"Normálně jsme skončili až kolem šesté!! Pořádně jsme s klukama zapařili! Znáš to."

"Hmm..super." snažila se o nějaký náznak optimismu..ale nešlo to...

"Proč jsi na mě nepočkala??"

"Jsi naštvaná??"Konečně se taky na něco zeptal i on jí.Jenže jí se do odpovídání takových otázek vážně nechtělo!

"Jo!!!"

"Tak proč jsi teda nepočkala??" Tak to ji dojalo! On její osobnosti vážně nevěnoval ani trochu pozornosti!

"Já jsem měla být doma o půlnoci. Byla skoro jedna hodina, když jsem z tama odcházela! Všem jsem říkala, že už fakt musím!! "

"Mně ne!!"

"Ježiši, Tome!!Ani ses na mě nepodíval, když jsem odcházela..nestojím ti ani za ten blbý pohled!!! Když vy jste se tak skvěle bavili..." Asi vůbec nevnímal,nebo byl vážně slepý!Dobrých deset minut platila a oblíkala na sebe vrstvy oblečení, aby venku nezmrzla! A to byla jeho holka!

"Jsi naštvaná jen za ten pátek??"řekl svým flegmaticky laděným tónem jako vždy!! Šli kolem zasněžené louky.Pokoušela si vzpomenout na pěkné chvíle, které s ním strávila. Byla teď mírně mimo sebe. Zakašlal. To ji probralo.

"Štve mě daleko víc věcí než ten pátek..."

"Třeba...??"

"Třeba mám pocit, že už si s tebou nemám co říct!" Kolikrát se procházeli jen tak, aniž by si cokoli řekli. Obvykle ve čtvrtek večer. Měl po tréninku. Jako právě teď. Často spolu byli i o víkendech.Jenže to s nimi vždy šli i jeho kámoši. Ona jen mlčky kráčela vedle něho. Drželi se za ruce a on živě diskutoval s kámošem o nové počítačové hře. Sem tam promluvila. Ale málokdy ji vůbec někdo vnímal, natož tak ON. Lépe se cítila, když s nimi šel i Michal. Znala ho už od třetí třídy. S ním si vždycky měla co říct. Věnoval jí pozornost a když spolu tak všichni někde seděli a ona se třeba jen na minutku zahleděla ”do blba”, zamával ji rukou před obličejem a usmál se: “Jsi v pohodě?” “Stalo se něco?” Byla ráda, že má takového kámoše jako je Michal.

Taky na akce “se svými” jezdila raději bez něj. Věděla, že by to nepochopil. Její kamarádi byli opravdu trochu zvláštní. Ona je měla takové ráda. Zpívání, kytara… stará chajda. Nepotřebovali se opít do mrtva, aby se bavili a pak si měli týden o čem povídat. S nimi se cítila šťastná. S Tomem se však cítila úplně jinak. Ne hůř, ne lépe…jinak. Přemýšlela, jestli má své druhé já.

Díval se do země a mlčel.

"Víš, věty typu-Musím sehnat cígo a Musíme zajít za Buginou, on má cíga,víš??- mě už fakt neberou..."

"A fakt nevím, proč jsi mi říkal, že s tím na Nový rok přestaneš! Abych měla radost?? Sliby-chyby...Ale..to je jedno! "

Usmíval se...jí to moc vtipné nepřišlo...

"Ještě něco??" Tak teď mu byla ochotna říct už opravdu vše, co měla na srdci.

"Já si nemyslím, že je v pohodě, když se mi čtyři dny neozveš...a když musím čekat jen na blbou odpověď na smsku 48 hodin..."

Nic neříkal...ona taky mlčela...tak šli asi dvacet minut.To šíleně mrtvé a nekonečné ticho je už oba znervózňovalo...

Docela ji zamrzelo, že se ani nezeptal jak se má...prostě jak se jí daří. Nikdy ji neoslovil jménem. Už ho nezajímala.

Byla pevně rozhodnutá už před týdnem, ale dnešek ji utvrdil. Bohužel…Šlo o ten páteční večer, když šla z toho klubu kolem jedné v noci sama domů. Potkala tam sympatického kámoše. A tak kecali a vyprávěli, protože se fakt dlouho neviděli. Byl na ni moc milý a ona měla aspoň na chvíli hezký pocit z toho večera. Tomáš hrál celou dobu biliár. Nevšímal si jí. A když odcházela, nevěnoval jí ani jediný pohled, nezamával, neřekl ani slovo, nedal jí pusu na rozloučenou, nedoprovodil ji domů. Tak šla. Sama.

Konečně mu dala do ruky tu obálku.

"To..je tvoje!" Otevřel ji, byla v ní jeho fotka. Jeho třídní fotka. Připomínal na ní “slavného Dawsona” z amerického seriálu pro mladé. On měl její fotku taky. Tu už nejspíš nikdy neuvidí, víc ji mrzel ten prstýnek, který mu půjčila. Dostala ho od kamarádky k narozeninám. Beztak už ho ztratil…

"Hm..to jsem si myslel."

"Já..si myslím, že bude lepší, když se rozejdeme!! "

"Hmm..já už to tak nějak tušil...ale..rád bych byl překvapen opakem..." Chtělo se jí smát!!!

"Jo..a to CD Fat boy slim??"

"Má ho Petr."

"Jo,díky."

Došli k rozcestí.

"Tak..ahoj..."řekl teď poněkud cize.

"Čau" Něco těžkého uvnitř bylo najednou pryč! Oddechla si.

Šla domů.Na tváři se jí vykouzlil úsměv.....