|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Nevím jestli to bylo únavou z dlouhé práce, překvapením z nezměrného zářivého prostoru nebo prostě jen úlevou z úspěšného překonání nebezpečného sídliště, ale navzdory mým obvyklým averzím k obchodním domům jsem se tu cítil opravdu příjemně. Zářivé, ale přesto decentní barvy, hladký povrch bez jediné známky zašpinění či poškození. Svižným krokem jsem přecházel od jednoho regálu ke druhému. Blištivá elektronika za skvělé ceny, kožené pánské polobotky, výhodné mikropůjčky, dovolené na exotických místech.
Sotva jsem si všimnul zvláštního ticha narušovaného jen podzvukovým pískotem zářivek, prostorem se rozezněly první tóny Disorder od Joy Division – mé oblíbené! Po několika dalších krocích jsem bezpečně - takřka intuitivně - našel oddělení s pivem a párky v croissantu, které bývají v tuto noční hodinu ve slevě. Pár kusů od každého jsem naházel do košíku, když jsem opodál postřehnul prvního zákazníka. Vyrazil jsem tím směrem k východu. Když jsem k postavě přišel blíž objevil jsme v ní spolužačku ze základní školy, kterou jsem už dobrých patnáct let neviděl. I na léto byla možná až příliš odvážně oblečená v tílku odkrývajícím velkou část ňader i opáleného břicha a vyzývavě se na mě usmívala. Vyhnout se už nebylo možné a tak jsem ji s pokusem o úsměv pozdravil. Aniž by cokoliv změnila na svém flirtovním výrazu, bez povšimnutí mě přešla. Chvíli jsem pozoroval jak se líně vzdaluje. Ulevilo se mi, že není třeba rozpřádat zbytečné hovory o ničem, ale její reakce mě přesto překvapila.
Opodál, mezi regály s časopisy a denním tiskem postávala skupinka lidí v živé debatě. Když jsem se příblížil rozpoznal jsem v několika z nich své přátele a známé. Pár z nich jsem pozdravil mávnutím ruky, prohodil pár slov, když jsem zahlédl dávného kamaráda z gymplu.
„Jak se vede?“
„Normálka, v pohodě, co ty?“
„Jo, v klidu. Delší dobu jsem tu nebyl. Nevzpomínám si, že by tu bylo v noci tak rušno.“
„Chodí sem čím dál víc lidí. Ono už skoro není kam jinam jít.“
„To jsem si všimnul, venku to vypadá jak po válce.“
Přitakal mi úšklebkem. „Nezahrajem si kulébr?“
K mému překvapení stál kus před námi poolový stůl osvětlený měděnými lampami, ve stojenech stála naleštěná tága, koule byli pečlivě rozestavěné v trojúhelníku, dokonce i křída byla na svém místě. Začli jsme hrát. Nebylo třeba mnoho mluvit. Připadal jsem si jako dřív, když jsme občas chodili na kulečník místo hodin matematiky. Otevřeli jsme plechovky piva. Mlčky jsem pozoroval oheň barevných koulí rozbíhajících se do všech stran, občas mizících v kožených kapsách.
Když jsme odehráli několik partií, zjistil jsem, že jeden ze známých, kterého jsem potkal dříve se nyní připojil ke skupině asi šesti lidí, o něčem zaníceně diskutujících.
„Kde se tady najednou vzalo tolik lidí?“
„Občas se to tu zvrtne ve velkou disputaci. Lidem to přijde zdravější a prospěšnější než jen tak chlastat. Připadaji si tak důležitěji a míň osaměle.“ Ironicky se zašklebil a sám začal debatu sledovat s cigaretou v koutku úst. Zřejmě muselo jít o něco důležitého, poněvadž houfu diskutujících z povzdálí přihlíželo alespoň třicet lidí a další neustále přibývali. Diskutující zpočátku hovořili tiše a vypadalo to, že si dávají záležet na promýšlení jednotlivých argumentů, ale čím blíže jsme se přibližovali, jako by kladli čím dál větší důraz na rozmáchlost gest a hlasitost nyní o poznání kratších promluv, nyní již zredukovaných na jednotlivé výkřiky. Diskuze se velice brzy proměnila téměř v bitku. Aniž bych to byl postřehnul, skupinka několika diskutujících odněkud přitáhla na vozíku připevněný trám se smyčkou upevněnou nahoře - šibenici. Chytli pak mladého muže z druhé skupiny. Začal kolem sebe kopat a mlátit, ale nebylo mu to nic platné. Vysadili ho do výšky prostrčili hlavu smyčkou a nechali ho vyset. Chvíli komíhal nohama a rukama se snažil vysvobodit ze smyčky, když ho nejtlustší z diskutantů chytil pevně za trup a pověsil se na něj. Diskuze byla u konce. Ohlédnul jsem se po kamarádovi. Nadzdvihl obočí. Udělalo se mi nevolno.
„Promiň, ale už budu muset jít. Je pozdě. A zítra brzy vstávám,“ nenapadla mě originálnější výmluva, jak se co nejrychleji vypařit. Nechtěl jsem před starým kamarádem vypadat jako měkota, kterému se zamotá hlava po každém veřejném lynčování. Rychle jsme se rozloučil a naskočil na eskalátor do přízemí, který se zničeho nic objevil před námi. Ochromený přívalem úzkosti pevně jsem se chytil zábradlí.
Než jsem si uvědomil, že jsem byl celou dobu v přízemí, a že tedy eskalátor nemůže vést k východu, ale kamsi do suterénu, stál jsem mezi dalšími regály. Nechtělo se mi běhat pozpátku eskalátorem, kterým sem nyní proudily davy a tak jsem se vydal hledat schody nahoru. Bylo tu o něco tlumenější osvětlení, ale o to příjemněji. Zpoza rohu bylo slyšet tlumené zvuky. Zvědavě jsem doběhnul na roh. Kdoví proč se mě ovládlo mocné vzrušení, které bezpečně vytlačilo veškerou úzkost. Tlumené zvuky se změnily v pravidelné beaty taneční hudby synchronizované s mohutným bušením srdce. Bezděky jsem prsty nahmatal krkavici.
Rozsáhlý sál byl zaplněn nahými bytostmi podobné antickým bohům, které mě lákaly ke zvědavým pohledům. Vybízely mě abych přišel blíže. Vzrušený k prasknutí jsem procházel mezi nimi a obdivoval jejich dokonale symetrické tvary, blyštivé svalstvo, oblá a pevná ňadra, obří penisy. V následující místnosti tyto nadlidské bytosti ve standardizovaných dvojicích prováděli cosi co by se dalo popsat jako kopulace. Více než skutečnou kopulaci to však připomínalo jakýsi mystický rituál s velice striktní choreografií. Dokonalá těla se s neomylnou přesností pohybovala v pravidelných rytmech dobře naolejovaného stroje za pravidelného vydávání stylizovaných zvířeckých zvuků.
Prvotní prudké sexuální vzrušení se proměnilo v naprosté uhranutí. Pomalu jsem přestával vnímat pevnou erekci v kalhotách. Elektrizovaný jsem přecházel s vypoulenýma očima od jednoho páru ke druhému. Ze sálu do sálu. V jednom bylo vidět pouze postavy ženského pohlaví v dalším pak pouze mužské navzájem poměřující olbřímí faly. V dalším se navzájem bičovaly a za zrůdného skučení nabíjeli elektřinou. V dalším jsem nalezl pouze kopulující trpaslíky a trpaslice a pak postavy navzájem se potírající výkaly a močí.
V posledním sále leželi všichni na zemi s otevřenými ústy. Na vyvýšené podium vystoupila drobná dívka vedoucí za sebou majestátního arabského hřebce, publikum začlo unisono sténat předem domluvený signál. Dívka sáhla rukou do koňského podbřišku a sténání zesílilo. Docela jsem už přestal vnímat vlastní tělo a paralyzován jsem sledoval celou scénu. Sténání přešlo v táhlý hrdelní řev a z koňských slabin se vyvalil mocný proud mléčně bílé tekutiny. Pokryl ležící natažená těla a měnil jejich napětí ve výraz blaženosti. Neustávající proud silou hasičské stříkačky rychle plnil celý sál mazlavou tekutinou.
Než jsem si stačil uvědomit, co se děje tekutina mi sahala ke kolenům a stoupala. Okamžitě jsem se dal na útěk k nejbližším dveřím. Nikdo jiný se nepohnul jen jsem za sebou uslyšel hlasitý smích, zřejmě se vysmívali mému nečekanému záchvatu paniky. Pečlivě jsem za sebou přibouchnul těžké dveře. Byl jsem v bezpečí nákladního výtahu, zmáčknul tlačítko do přízemí a s úlevou se opřel o dveře. Vzdálenou stranu výtahu tvořilo veliké zrcadlo. Popošel jsem blíž a s hrůzou spatřil vyzáblého shrbeného starce s propadlými neholenými tvářemi a podlitýma očima. Oblečený v upoceném tílku a červených trenýrkách, ze kterých visí povyslý penis.
Probudil jsem se před polednem, s klávesnicí pevně vtisknutou do tváře.
|
|
|
