Po menším dohadování s výdejcem jízdenek v anglickém jazyce, jež nebyl pro nikoho z nich jazykem rodným a ani jazykem příliš používaným, se Valentýnovi podařilo zakoupit si jízdenku zaručující návrat zpět z tohoto proklatého a nenáviděného města, do něhož, jak si svatě slíbil, již nikdy nevkročí. Měl ještě asi půl čtvrté hodiny času a první, co udělal bylo, že si zakoupil dvě obložené housky, strčil je do batohu a šel se na toaletu s úlevou, že se mu ji podařilo po delším hledání najít, vymočit. U dveří seděla nějaká bába a když se jí podíval do obličeje, viděl Valentýn jen dvě vystrašená prasečí očička a ústa, jež cosi ze sebe cosi nesrozumitelného vypravila. Chtěl jí dát alespoň padesát šilinků tuzéru, protože se chtěl zbavit těch špinavých peněz, se kterými, dokud je měl v kapse, si připadal jako prodejná děvka, které strčíte menší papírovou bankovku do ruky a pak si s ní můžete dělat, co chcete. Ale jak se díval na proud své moči dopadající do žluté mušle, rozmyslel si to a nedá ji nic.

Chtěl se ještě podívat od zrcadla, protože každý si ho tak zkoumavě prohlížel, že se chtěl přesvědčit, zda není také v obličeji rozdrásán. Ale nic. Snad pouze přitahovaly cizí oči jeho zkrvavená záda, jež byla jen z poloviny kryta zcela roztrhaným černým trikem. Nohy byly na stehnech a kolenou ošklivě pobodány a rány byly zaneseny vrstvou černého prachu, jak dlouze klečel v sklizeném a zoraném poli a snad se pokoušel modlit. Bylo mu to směšné. On nezpochybnitelný ateista a až nihilista se přijel sem do tohoto zatraceného kusu zeměkoule pomodlit za něco, co vždycky považoval za směšné. Ona hajzlbába si ho po celou tu dobu bedlivě prohlížela a když se při odchodu na ni podíval, strčila mu do ruky kus toaletního papíru. Pochopil, že si do něj má utřít své vlhké ruce, a snad i proto, že to byl první náznak přátelství k němu toho dne, hodil jí do sklenice od zavařeniny pětisetšilinkovou bankovku.

Stále zbývalo ještě přes tři hodiny času. Cítil se strašně nesvůj, jako by se probudil uprostřed noci někde v cizím městě v naprosto neznámé zemi, napospas cizím pohledům nechápavých očí. Vlastně nevěděl, zda to celé není pouze sen, protože něco tak strašlivě-krásného se mohlo odehrávat jen v tom nejhorším snu. Vyšel před nádražní budovu a zadíval se přes ulici, kde trčelo několik vzrostlých stromů, jež by mohly tvořit městský park, kde by bylo možno se jen tak svalit do trávy, nechat čas plynout vlastním tempem, nechat se hladit odpoledními paprsky slunce a dívat se stromům do tváří. Neviděl však tím směrem žádný přechod a podchodem se dostal jenom někam do útrob metra, kterým by stejně neměl kam jet. Nechal se zlákat skupinou turistů a vzal to přes ulici doleva, rovně a poté zase doprava. Zdá se tedy, že byl opravdu nesvůj, protože jen deset kroků od místa ležela bílá zebra, jež by přenesla mnohem pohodlněji než ty tři namáhavé přechody a čekání na tři zelené panáčky. Ale konečně ten osvobozující stín, jež jako by přikryl všechny ty věci, jež mu naháněly ten obrovský panický strach. Říkal si jen, že ten příběh bude ještě hodně bolet a ta zkrvavená záda, jež ho tolik pálila je pouze předehra. A nejvíce bude bolet vzpomínka na krátkou sotva tříhodinovou chvíli tam někde nahoře, kdy byl hvězdám na dosah a on se mohl jich dotýkat beze strachu z pachu připálené kůže prstů. Ale popálil si je o to více.

Jeho myšlenky se vrátily zpátky, byv přivolány nějakou žebračkou, které možná bylo sotva pětatřicet let, ale vypadala nejméně na šedesát. Jenom němě stála a s očima vytřeštěnýma Valentýna pozorovala. Brzy ale zmizela ve křoví, snad si pouze ulevit od nadbytečných alkoholických tekutin, snad se ze své opičky vyspat. Vedle přisedl nějaký člověk, který, jak se Valentýn po chvíli dozvěděl, přijel přede třemi dny z Malajsie, a snažil se zavést přátelský hovor. Vyměnili si několik základních informací o důvodech jež je do tohoto parku zavedly, ale Valentýn moc nerozuměl, nebo se spíše ani rozumět nenamáhal, jenom občas trochu vycenil zuby a pokýval hlavou, aby bylo zdání vášnivé oboustranné konverzace. Ve chvíli, kdy onen hovor počal poněkud váznout, se z křoví vynořila ona osoba ženského pohlaví s rozepnutým poklopcem, jež naznačoval účel její návštěvy v oněch místech. Začala na oba cosi naříkavě vykřikovat, ovšem pro oba zcela nesrozumitelným domorodým jazykem z něhož bylo rozumět jen se stále opakující slovo "lů".Singapůrčan tedy usoudil, že potřebuje navštívit toaletu a rozmachoval obě své ruce ve směru nádražní budovy. Valentýn si ji pouze prohlížel a v občasných intervalech opakoval: "I don`t speak German". Nakonec sáhl do své kapsy a vytáhl papírovou bankovku, kterou jí strčil do ruky. Ale zjevně se jí nejednalo o peníze, protože ji roztrhala na malé kousky a hodila za záda. Tento pro ni zřejmě nečekaný tah ji dodal sebejistoty a usedla mezi oba náhodné přátele. Singapurčan se rychle odsedl na druhou stranu, tedy po pravici Valentýna. Tomu se to zdálo být naprosto jedno a nechal si klidně vzít svou levou ruku do dlaní oné podivné ženštiny a jen si povšiml několika ještě nezhojených dlouhých jizev na jejím zápěstí. Začala mu mačkat prsty, zálibně si je chvíli prohlížela, jak malé děcko, které dostalo vytouženou hračku a nezmůže se na nic, než se jen tak dívat, nevěříce vlastním očím. Nakonec prsty stiskla do obou dlaní a snažila se je zlomit, snad aby vyzkoušela jakou má sílu či aby jen slyšela to křupnutí slabých kůstek.

Svůj zájem přenesla na Valentýnovy vlasy. Nějak se jí zalíbily ty pramínky kudrnatých dlouhých vlasů, že za ně začala bolestivě tahat. Ale protože se Valentýn choval stále přátelsky, tj. netečně, usedla mu do klína a začala mu cosi šeptem povídat. Odvrátil s hnusem obličej na stranu, snaže se uniknout tomu kyselému dechu z jejích útrob a úst plných zkažených hnědých zubů. Ale toho ona využila a začala jej líbat po tváři, křečovitě zarývala své dlouhé nehty do jeho těla a snažila se mu vsunout svůj jazyk mezi jeho zuby. Konečně se mu podařilo vyprostit, shodit tu příšeru na zem, popadnou svoje věci a prchat směrem do vzdálenější části parku. V zádech ještě slyšel smích několika Vídeňáků, kteří se zjevně po celou tu dobu velmi dobře bavili a dusot bot Singapůrčana, jež se k němu po chvíli připojil. Valentýn se cítil strašně unaven. Znovu na něj dolehlo celé to třídenní trápení a svalil se na zem, v místě ne zrovna vhodném, jak mu jeho společník naznačoval. Odvětil pouze, že je unaven a je mu jedno zda leží v nějakém květinovém záhonku. Singapůrčan tedy nabídl Valentýnovi masáž a on si řekl, že proč ne, že to bude asi v oněch východních končinách běžně rozšířený zvyk, navzájem si takto pomáhat. Nechal se tedy vést do nejzažší části parku, kde by dle slov svého společníka, mělo být větší soukromí.

Ale počalo být už poněkud divné, když přešli poslední lavičku a začali lézt někam do pichlavého křoví. Valentýn se zastavil a začal se rozmýšlet, jak co nejrychleji odmítnout onu masáž aniž by se onen asiat urazil. Začal tedy vysvětlovat, že už je mu úplně skvěle a masáže už není zapotřebí. Singapůrčan však příliš neposlouchal a začal se dotýkat Valentýnových zad, jako by chtěl začít masírovat tady ve stoje a na tomto místě. Pak se ještě dotkl Valentýnovy levé bradavky a začal mu zamilovaně líčit krásu jeho chlupatých nohou. Požádal Valentýna, aby si svlékl své tričko, protože chce vidět jeho svalnatou hruď. Valentýn se začal smát. Tu hruď si opravdu obnažil a stále se směje odcházel pryč. Vzpomněl si však, že nemůže takovéto věci tolerovat, vrátil se a vrazil Singapůrčanu strašlivou facku, že mu začala téct krev z nosu. Asi mu jej přerazil. Vysypal mu ještě k nohám zbytek své peněženky jako odškodnění za bolestné a úsměvem na tváři odcházel. Bylo mu trošku líto té facky, protože měla původně patřit někomu úplně jinému, ale protože nemůže bít osobu ženského pohlaví a zvláště ne tu, kterou miluje, odnesl ten vztek jeden homosexuál, který snad na chvíli podlehl té žádostivé touze, kterou tak dobře Valentýn znal. Valentýnovi teď bylo lehce u srdce. Tím zbytkem peněz jako by se vykoupil. Už se necítil jako stará kurva, kterou si může každý na ulici levně koupit. Cítil, že zaplatil vše, co komu dlužil, a je opět svobodný.