Úvahy nad stezkou levé a pravé ruky
Motto: Neodkvétám!
LIDSKÉ JÁ, naše individuální podstata, je základem ke všemu. K smysluplnému
životu, lásce, svobodě, tvorbě, práci, vztahům s lidmi, přemýšlení,
komunikaci… Pokud nad věcmi kriticky přemýšlíme a jdeme VLASTNÍ CESTOU, třeba i s pády a chybami, je to
v pořádku. Pokud se necháváme programovat, manipulovat, ohlupovat, stáváme
se ovcí, své já ztrácíme a degenerujeme.
Lidské já může jít dvěma základními směry. Těmi jsou VÝVOJ a DEGENERACE. Pod slovem
„vývoj“ se ale skrývá tak mnoho věcí. CO
JE TEDY VÝVOJ? Vývoj je, když posilujeme své schopnosti, učíme se, stáváme
se silnějšími, odolnějšími, zdravějšími, krásnějšími, když jsme schopni
efektivní sebeobrany. Vývoj je regenerace, oživení, sebepovzbuzení, sebemotivace,
schopnost hledat a najít to přínosné, být sám přínosný. Vývoj je, když dokážeme
rozvinout svou empatii / vážit si člověka, který za to stojí / naučit se (skutečně)
naslouchat druhým / vážit si sebe, přírody a života / umět pracovat nejen se svým
světlem, ale i se svým stínem / víc poznat sebe / naučit se sebekontrole /
zbytečně neubližovat / umět se obětovat, pokud chceme a pokud to cítíme jako
smysluplné / umět být s blízkým člověkem v bytostném vztahu já-ty /
umět při blízkém člověku stát. Toto vše může být součástí STEZKY LEVÉ RUKY (left-hand path), tj. souhrnné kategorie pro
duchovní směry orientované na (esoterický) INDIVIDUALISMUS.
Individualismus, to zní v
„duchovní hantýrce“ jako sprosté slovo, ale INDIVIDUALISMUS NEMUSÍ BÝT SLEPĚ EGOISTICKÝ, právě naopak! Když si
vážíme sebe, můžeme si vážit i druhých. Individualismus a sebeúcta jsou přece podmínka
opravdové empatie, opravdového sebeobětování, opravdové pomoci blízkým. K tomu
všemu potřebujeme schopnosti, sílu, chytrost i moudrost, rozum i cit – a to
rozvíjíme právě individualismem, koncentrací na vývoj svého já v různých
oblastech, koncentrací na zlepšování svých schopností. Stezka levé ruky tak nemusí
být stezkou bezuzdného sobectví, jak se může zdát, nemusí být stezkou
bezohlednosti k lidem, zvířatům, okolí, přírodě, jak se to může napohled
jevit. Uctíváním sebe (ano, je zázrak být)
můžeme pak uctít i ty druhé i přírodu/vesmír. A právě – a jen – díky sebelásce
a sebepochopení můžeme milovat a pochopit ty ostatní. Lucifer přináší člověku světlo
z nebes. Sét daruje černý oheň individuality, jedinečnosti, inteligence, vůle. Had
Geneze dává poznat dobré a zlé a možnost je od sebe odlišit, a tedy schopnost
rozhodování // DUALITA. Co ano, a co
ne. Citem a rozumem. ROZHODOVAT SE VĚDOMĚ
SVÝM BYTOSTNÝM JÁ. Nebýt loutka.
ŽIVOT JE POHYB A smrt jsou stojaté vody!
MNOHO VĚCÍ VŠAK VÝVOJEM NENÍ
A NEMŮŽE BÝT, přesto jsou nám pod nálepkou „vývoje“ podsouvány. Duchovní směry
STEZKY PRAVÉ RUKY (right-hand path),
kterých je naprostá většina a jež jsou anti-individualistické, nám tvrdí různé
věci a v různých kombinacích: Například, že je nutné „osvícení“, kdy je
cílem naše já anihilovat a nechat rozplynout (tedy vymazání osobnosti); že je
bezvýhradně nutná slepá a odevzdaná víra v něco (jsme vydáni na milost a
nemilost někomu/něčemu vyššímu); že je třeba bezbřehá pokora; odosobnění; poslušnost
„daným“ pravidlům; nekonečná dobrota a láska (na které můžeme docela rychle nebo
docela pomalu dojet); tolerance ke všemu a ke všem (i k těm, kdo
tolerantní nejsou); odevzdání se osudu, vesmíru, bohu, vyšší moci; dále „pasivita“,
„nezasahování“; takzvaná „rovnováha“ a totální „sebeovládání“, které svými
požadavky devastují přirozený pohyb našich emocí, myšlenek, vůle, stínu,
světla, inteligence v nás – ale pohyb je přece život! MÁ BÝT TEDY „VÝVOJEM“ TO, CO MÉ JÁ LIMITUJE, OMEZUJE, UJAŘMUJE,
ZOTROČUJE? Říkám ne! Pokud jsme aspoň trochu myslící a cítící bytosti,
nepotřebujeme ty „zprostředkovatele pravdy“, kteří nám staletí a tisíciletí říkají
co, jak, kdy a proč máme/nemáme dělat. PLIVÁNÍ
NA INDIVIDUALISMUS A JEHO ZTOTOŽNĚNÍ S „BEZOHLEDNÝM EGOISMEM“ JE PLIVÁNÍ NA
LIDSKOU INDIVIDUALITU, NA ČLOVĚKA. Kdo by neměl svůj stín, kdo je bez
jediné poskvrny, kdo je bez jediné viny? Není však výzvou s vlastními
nedostatky pracovat a třeba i ten (tradičně potlačovaný) stín nepotlačovat, ale
zpracovat jej, a dokonce jej konstruktivně-smysluplně-nedestruktivně využít? O KOLIK SÍLY SE OCHUZUJEME, KDYŽ SE CHCEME
PŘIZPŮSOBIT MĚŘÍTKŮM, KTERÁ JSOU NEREALIZOVATELNÁ. Není lepší mít tvrdou sebereflexi,
být aktivní a samostatně na sobě pracovat bez toho, aby do toho jakákoli duchovní
nauka kecala, co se má, a co ne? Kolik lidí bylo už zabito a umučeno ve jménu
pravorukých ideologií „dobra“. Kolika lidem zmrzačily tyto ideologie psychiku i
životy.
A brát jako argument pro stezku
pravé ruky to, že „je přece třeba“ být součástí řádu, vesmíru, přírody,
nevydělovat se, a tedy omezit svou individuálnost? Jsme samozřejmě součástí
přírody, vesmíru, ale copak se to vylučuje s vysoce-aktivní prací na sobě a
(esoterickým) vyhraněným individualismem? I při zachování „maximálního individualismu“
lze přece žít S ÚCTOU k vesmíru,
přírodě, našim předkům, bohům, k sousedce... ÚCTA ALE NENÍ SEBEPONIŽOVÁNÍ, úcta je to, co vzniká mezi přáteli,
kteří se inspirují. Když jdu na silné místo, třeba keltské hradiště, tak
k němu mám úctu. Když přijdu do cizího příbytku, taky tam jdu s úctou,
pozdravím a smeknu čepici. I tohle všechno přece lze v rámci stezky levé
ruky. A NENÍ TOU VELKOU SILOU
VESMÍRU/PŘÍRODY PRÁVĚ EVOLUCE – VÝVOJ ŽIVÝCH ORGANISMŮ V STÁLE
ŽIVOTASCHOPNĚJŠÍ? PRÁCE NA SOBĚ A
SVÝCH SCHOPNOSTECH JE TEDY VLASTNĚ NEPŘÍMO I ÚCTOU K VESMÍRU A ŽIVOTU.
A argumenty „pravorukých guruů,
učitelů, duchovních“, že je potřeba „absolutní přítomnost“, takzvané „tady-teď“,
„přímý kontakt s vesmírem“? Copak to nejde praktikovat i v rámci
levoruké stezky? Techniky transu, „levorukých“ meditací, koncentrace, fyzická
cvičení, rituály, ale s tím, že podržím své já a zesílím/posílím jej
těmito technikami, a ne naopak! S úctou k tomu, s čím jsem v kontaktu,
a také s úctou k sobě. Před vesmírem a přírodou se nemusím plazit – mohu s nimi
„naladit společný kanál“, inspirovat se, naslouchat…
A pravoruká potřeba „nekonečné harmonie“?
V rámci stezky levé ruky můžeme pracovat s disharmonií i harmonií,
jak je to potřeba a jak chceme; to je DYNAMIKA,
POHYB, ŽIVOT – TEDY DUALITA! „Pravoruké“ směry obvykle „dovolují“ například
jen harmonii, a ne disharmonii / stejně tak jen světlo, a ne tmu / jen pokoru, a
ne hrdost / jen bezbřehý altruismus, a ne možnost někomu jednoduše nevyhovět / jen
přítomnost tady-teď, a ne efektivní práci i se všemi časy – přítomností,
minulostí i budoucností… Podtrženo sečteno SMĚRY
STEZKY PRAVÉ RUKY SVOJÍ JEDNOSTRANNOSTÍ ČLOVĚKA OMEZUJÍ A MRZAČÍ, JSOU PRO TY,
KDO CHTĚJÍ BÝT VEDENI, a směřují
nejen k degradaci, degeneraci a devastaci našeho já, ale i k našemu degenerativnímu
vlivu na okolí. KDEŽTO STEZKA LEVÉ RUKY
NÁS OTEVÍRÁ A NABÍZÍ VÝVOJ, IMPROVIZACI, VLASTNÍ CESTU.
CO SE STEZKOU LEVÉ RUKY NENÍ KOMPATIBILNÍ? Například slepá víra, slepá
poslušnost, hloupost bez sebereflexe, manipulovatelnost, sebeopovržení, sebenenávist,
sebepoškozování, neschopnost kritického myšlení, neschopnost sebekritiky,
demotivace, odpor k životu, touha nechat „rozplynout své já ve všehomíru“,
duševní degenerace a slabá vůle bez touhy ke zlepšení, potlačování sebe místo
sebereflexe+sebeintegrace. STEZKOU LEVÉ
RUKY JSOU ŽIVOT A VÝVOJ. A věci, které jdou proti životu a vývoji (viz výčet
výše, doplňte si sami…), v souladu se stezkou levé ruky nejsou a nikdy
nebudou.
Pravoruké stezky jsou široké a
jasné, vedou ale do propasti. Levorukých je nekonečno, protože je často tvoříme
právě my sami, a do propasti vede jen část z nich... VĚŘME PŘEDEVŠÍM SOBĚ, svému srdci, rozumu, svým instinktům,
nepotřebujeme přece k ničemu ty „zasvěcené a moudré“ prostředníky, kteří
nám budou radit a přikazovat, co máme dělat. Klíčovými slovy nejsou cukr a bič,
ale INSPIRACE, EMPATIE, SDÍLENÍ, SOUBYTÍ,
SÍLA.
STEZKY LEVÉ RUKY MOHOU BÝT RŮZNÉ; to, o čem píšu, je moje pojetí,
volná inspirace termínem „stezka levé ruky“, ideál, kudy se snažím jít. A NEJDE O TO JÍT CESTOU POUZE INDIVIDUALISMU,
takový život by byl jasně omezující, chudý, jednorozměrný a neprospěšný. Ale
právě individualismus je podmínkou k tomu dostat se i na jiné roviny (třeba
i mnohem hlubší a krásnější). INDIVIDUALISMUS
NEMUSÍ BÝT VŽDY SEBESTŘEDNOSTÍ, BEZOHLEDNOSTÍ A NARCISMEM – aby člověk
nebyl ovcí, nemusí přece jít do opačného extrému a stát se vlkem. Chci, aby individualismus
byl vždy součástí mé cesty.
|