https://www.youtube.com/watch?v=KwKBAk2iHzQ
Booth &
Bad Angel
I
BELIEVE (Věřím)
Mlčím, nemám nic, co Ti mohu říct
Ty mě zahlcuješ slovy
Ty mě zahlcuješ slovy
já se v nich nevyznám
říkáš, že ses za mě modlila
dusila jsi mě se slovy
dusila jsi mě se slovy
Překrucovali Tvůj příběh
vysvobodili Tě, když jsi byla spoutaná
pozvedli Tě, když jsi byla na dně
zvedli Tě dost vysoko
Věřím tomu, že mě někdo pozoruje a opatruje
věřím na sny, které Tě vysvobodí
Ty jsi tak silná, to je skutečné tajemství
a mrháš svoji sílu
a mrháš svoji sílu
proč být píseň, když můžeš být velká symfonie
nevyhazuj svoji sílu
nevyhazuj svoji sílu
Já věřím
věřím, že jsme svobodni,
abychom byli v poutech,
abychom byli otroky,
abychom byli v poutech
anebo abychom byli svobodní
Věřím tomu, že mě někdo pozoruje a opatruje
věřím na sny, které Tě vysvobodí
já věřím, já věřím, já věřím
https://www.youtube.com/watch?v=-dD82nGWC6E
DANCE
OF THE BAD ANGELS (Tanec darebných andělů)
Jaká je to obzvlášť vydařená jízda dvou dospělých
jen těžko se dá popsat
Tvůj přístav je tak malý
oceán je tak široký
toč kormidlem, toč kormidlem
jeď všude, kam se kráska točí
oddej se této vlně, která se sem valí
naváděcí prsty
začínají pátrat
zvyšují očekávání
zdvihají pokličku
show slábne
zajíždím hlouběji dovnitř
toužím se ztratit
ve Tvé kůži
Jak moc je to vzrušující pocit stát pod hvězdami
moje tělo se otáčí z Venuše rovnou na Mars
teď nastane měření sil
mezi hlavou a mým srdcem
divím se, jak se doplňovaly
tak daleko od sebe
jsem tak otřesený, chystám se vybuchnout
báje o líbajících princeznách
je ta, že je zakleli do ropuch
teď nastane válka
mezi sluncem a měsícem
dřív než se dohodnou, my budeme vyřazeni z akce
Ó Bože, prosím, vezmi si mě
jsem připraven na Nanebevzetí
kdybych jen věděl jak
dej mi křídla, dej mi křídla
teď jsem narazil do země
přijmi tuto krev a kosti
já musím zpátky domů
zdržuju se sochou i ráznou aviatikou třepotavých křídel
tahle zpěvačka byla panna
dokud neotěhotněla
Bůh je láska, Bůh je láska
a já budu jejím milencem
toužím odejít ze světa v extázi
tancuj se mnou kolem tohoto ohně
tanec darebných andělů, kteří by rádi vyletěli ještě výš
Bůh je láska, Bůh je láska
a já budu jejím milencem
toužím odejít ze světa v charismatické nabité extázi
https://www.youtube.com/watch?v=PjcZS4DgEIE
HIT
PARADE (Hitparáda)
Vědomky nosím cejch a korunu z trní
vědomky mě sestroj a rozeber mě
Já jsem svobodný
Ty můžeš být roztleskávačkou do mojí hitparády
já jsem svobodný
já se tak cítím
Vědomky to polož a odejdi
vědomě je mi jedno, co si říkáš
Já jsem svobodný
Ty můžeš být roztleskávačkou do mojí hitparády
já jsem svobodný
já se tak cítím
Všechny duchy (strašidla), všechny sny
má touha mě přemohla
našel jsem svůj klid
našel jsem své potřeby
nejsem už zpřetrhaný sen
postava úplně samotná
Vědomky jsem to udělal jinak
vědomky už zase nebudu obětován lidem
Já jsem svobodný
Ty můžeš být roztleskávačkou do mojí hitparády
já jsem svobodný
já se tak cítím
Ty mi neublížíš
Ty mi neublížíš
v mojí hitparádě
v mojí hitparádě
https://www.youtube.com/watch?v=1rEPGP7H5GI
FALL
IN LOVE WITH ME (Zamiluj se do mě)
Uvolni své rty do sametového polibku
když Tě objímám
pohni svou pravicí napříč touto zaslíbenou zemí
pátrače vedla Severka
řekni nějaká slova, proč neříkáš nějaká slova
čekám dlouho, že uslyším
Prosím, zamiluj se do mě
Unášej se se mnou na nekonečném moři
jsme Božské kreace v říši odpočinutých smyslů
každý pohyb je úskokem
zatímco předstíráme, že je nám to všechno jedno
zbav se obav, že si možná budeme cizí
já spíš cítím, že můžeme být zajedno
Prosím, zamiluj se do mě
Slyším zvuk měsíce dopadat
oddávej se jeho kouzlu
foukám do Tvé duše miláčku
hlubokou věčnost
Ztratila jsi chuť, nemysli, že je čas
odplavat z bezpečí těchto pláží
důvěřuj přílivu, vlny vědí, kudy to vzít do cíle
a nechtěj se tak hodně vzdálit
dojatí ve vlnách jsme se dříve necítili
dokud plujeme cestou ven z hlubin
prosím, zamiluj se do mě
prosím, zamiluj se do mě
prosím, do mě
https://www.youtube.com/watch?v=bA5Wo8BarJw
OLD
WAYS (Staré způsoby)
Někdy letím jako pták
všechno lehce plyne a milovat je sloveso
nic není klidné, jizva rány se otevřela
postaru
Někdy padám z oblohy
řítím se, když letím tak vysoko
znehodnotím své akrobatické výkony
přeju si umírat postaru
Spláchni svoji minulost hřejivými slzami
nech je vytéci ze svých víček
spláchni svou minulost se smíchem miláčku
Tvůj smích s námi dokáže nevídané kousky, abychom poletěli
Někdy se ponižuji
ptám se, jaký mám vlastně úmysl, plánuju si novou aranži svršků
cítím se jako uctívaný, který napodobuje novou pohnutku
ve staré hře
Někdy likviduješ moji nafoukanou bublinu
cítím se tak skleslý jako že přicházím do prostoru hrátek předčasně
neumím udržet rovnost mezi zneužívajícím a zneužívaným
tak Tě zneužívám
Milé dítko, když ses narodilo
já jsem hledal znamení, která se vynořila z této bouře
milé dítko, slyšel jsem Tvůj křik
navrátilo jsi mi zase mé srdce
a já jsem vyšel ze dveří
Pane můj, já volám po Tobě
cesta byla namáhavá, ale pak jsme se jí proklestili
já skutečně dělám pohyb tajemně
a takhle se pohybuješ Ty
Všechen ten strach, nemohu skrze něj najít svou pravdu
všechen ten strach si objasníme
OBJASNÍME SI
https://www.youtube.com/watch?v=0tUtthWRLes
LIFE
GETS BETTER (Život se vyvíjí lépe)
Kde jsi vzal tu píseň?
Sebral jsem kosti od stařenek
Když jsou jednou ve Tvém domě, zůstanou tu už napořád
Kde ses naučil tyhle kroky?
Z mého vzteku ze smutku
oni jsou jedinými vodítky od mého plánu
Jak se naučíme Tvoje úsměvy?
od delfína, ne od krokodýla
Delfín téhle slabosti
je ve zlepšování k houževnatosti
Vidím, že zazáříš do daleka ve svém novém životě
připadá mi to, že ses vzdálil
Možná vrátím zpět tuhle cestu
Neříkej mi, že se život zlepšuje
neříkej mi, že se život zlepšuje
Co Ti zbývá prodat?
teď jsi unikl peklu
kdo v Anglii by chtěl slyšet skutečnost, že jsi šťastný?
Jen bolest je hluboká
zbytek je prostým Americkým snem
prodal jsi svou bolest, zpěváka blues za napůl šeptajícího vokalistu
šlágrů
Vidím, že zazáříš do daleka ve svém novém životě
připadá mi to, že ses vzdálil
Možná vrátím zpět tuhle cestu
Neříkej mi, že se život zlepšuje
neříkej mi, že se život zlepšuje
Kde jsi získal tuhle masku?
Udělal jsem si jí ještě na střední škole
abych něco předvedl za všechny peníze mých rodičů
Co Ti zbývá říci?
Život je dost dobrý
Takhle už nemluv
říkám Ti, že život není spravedlivý
Ale život se z té formy vylepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
Život se zlepšuje
https://www.youtube.com/watch?v=HsHzs2COdeM
HEART
(Srdíčko)
A když jsi zaujalo takový postoj
byl jsem na Tebe hrdý
a teď si nejsem tak jistý
že sis je mělo nechat ujít
A když spadla opona
viděl jsem, že jsi tu stálo
vypadalo jsi tak plné života
a pak jsi začalo létat
Srdíčko, já jsem tak chtivý po potěšení
Srdíčko, dovol mi tančit s mou nákazou
Srdíčko, já toužím být svobodný
abych se mohl zbavit své nákazy
A tak oni běželi za Tebou
zkoušeli Tě držet na dně
ale Ty sis vyhrnulo kůži
a celý svět jsi pustilo dál
Srdíčko, já jsem tak chtivý po potěšení
Srdíčko, dovol mi tančit s mou nákazou
Srdíčko, já toužím být svobodný
abych se mohl zbavit své nákazy
Hledám smysl po celý život
bojím se těch pocitů
které mi utkvěly v hlavě
rozřezal jsem sebe na kousky
teď mi to dochází po kouskách
dochází mi to po kouskách
dochází mi to
dochází mi to
dochází mi to
Srdíčko, já jsem tak chtivý po potěšení
Srdíčko, dovol mi tančit s mou nákazou
Srdíčko, já toužím, abych byl svobodný
Srdíčko, já toužím, abych se vyléčil
Srdíčko, já nevím, co vlastně potřebuju
Srdíčko, dovol mi tančit s mou nákazou
Srdíčko, já jen toužím se vyléčit
Srdíčko, pojď, veď kormidlo lékařství
https://www.youtube.com/watch?v=RMH3F6mULt0
RISING
(Pozdvižení)
Přeskočení
přeskočení
čas Tě honí
je čas jít jinam
Už žádné ukrývání
už žádné pachtění
už žádné sháňky
sháňky po klidu
Nehleď na to, nehleď na to
na to živobytí
nehleď na to, nehleď na to
na to světlo
nehleď na to, nehleď na to
dovolíš
nehleď na to, nehleď na to
Drž ho jemně
drž ho jemně
je tak svatý
je uvolněný
Jsme tak křehcí
jsme tak něžně vyprofilováni
jsme vystaveni povětrnostním vlivům světa
Nechtěj umírat, nechtěj umírat
trochu hlouběji
neumírej tenhle život, který Tě pevně drží
jestli budeš vytrvalá
jen vydrž, protože Ty chceš
nečekej, jestli je to opravdové
Když zemřeš, tak budou mít ihned tendence, aby Tě nechali odpočívat
nehleď na to, nehleď na to
Ty to zažíváš
když zemřeš, tak budou mít ihned tendence, aby Tě nechali odpočívat
nehleď na to, nehleď na to
https://www.youtube.com/watch?v=FPFitCGm7QQ
BUTTERFLY´S
DREAM (Motýlí sen)
Natahuji své rty přes tahle ústa
natahuji své boky přes tenhle zástup
zvědavost nemá hranice
rád bych spal s celým městem
Přistižen mezi propařenými prostěradly
přichystal jsem si postel
a ona teď čeká
plná nadějí a plánů do budoucna
já jsem zatím doufal jen na naše dobrodružství na jednu noc
neudělám na ni s tím dojem, ó ne
neudělám na ni s tím dojem, ó ne
neudělám na ni s tím dojem, ó ne, ó ne
Trik není v tom být tak hezký
kdybych nebyl bohatý, ani by se za mnou neohlíželi
zatímco jí líbám, tak chci její sestru
moje touha nemá konce
ručím za opravdovou lásku
držím jí něžně
celou dobu se jí koukám přes záda
neudělám na ni s tím dojem, ó ne
neudělám na ni s tím dojem, ó ne
neudělám na ni s tím dojem, ó ne, ó ne
Nekonečná touha, nekonečná lest
ona bude čekat s úsměvem
nekonečná touha, nekonečná lest
bude Tě houpat jako malé dítě
Volám SOS
já jsem člověk, ze kterého máš slzy po celé tváři
volám SOS, všechno dopadlo mizerně
zlepšuju se a ona mě opustila
volám SOS
já jsem člověk, ze kterého máš slzy po celé tváři
volám SOS, co Ty víš?
jeden přichází a jiný zase odchází
Obluda je venku a číhá kolem
skupinka je venku, aby ji vystopovala a chytla
vhánějí ji dovnitř. Nebo uniká z jejich snů do svých snů?
nemá, kudy by se vrátila na pevnou zem
z jejich snu a do svého snu
Nekonečná touha, nekonečná lest
ona bude čekat s úsměvem
nekonečná touha, nekonečná lest
bude Tě houpat jako malé dítě
bude Tě houpat jako malé dítě
bude Tě houpat jako malé dítě
Motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
motýlí sny
Volám SOS
já jsem člověk, ze kterého máš slzy po celé tváři
volám SOS, všechno dopadlo špatně
zlepšuju se a ona mě opustila
volám SOS
já jsem člověk, ze kterého máš slzy po celé tváři
volám SOS, co Ty víš?
jeden přichází a další odchází
volám SOS, volám SOS
volám SOS, volám SOS
https://www.youtube.com/watch?v=d-w0hP94688
STRANGER
(Cizinec)
Láska nadchází bez varování
ztratil jsem nad sebou kontrolu
život mi klesá ve volném pádu
do nových světů
narodil jsem se svobodný, vězení na mě čeká
já mám klíč
svoboda není jednoduchá
když já dostal roli bachaře
Jsem cizincem, co se propadl v čase
jsem cizí na tyhle nové výšky
jsem cizí vůči svému starému životu
Miláčku, tohle je moje volání
láska nemá hranice
zachraň mě, já se musím změnit
změnit se zvučně
utiš mě, Tvoje láska tryská
mít strach není povoleno
drž mě, naše láska se vznáší
po těchto oblacích
Jsem cizincem, co se propadl v čase
jsem cizí na tyhle nové výšky
jsem cizí vůči svému starému životu
Letím nebo padám?
svisle nebo dolů
osvoboď mě, já jsem zazděný
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
ztrácím se ve zvuku
https://www.youtube.com/watch?v=URA0Ra4rPj0
HANDS
IN THE RAIN (Ruce v dešti)
Dnes nemám žádnou naději
věnovanou lásku jsem odehnal
neměl jsem srdce ji přijmout
Zamknul jsem srdce, odevírám mysl
ona je moc vřelá, ochlazuju jí
začala si s líbáním
a pak jsem jí degustoval
Udělal jsem jídlo a dovedu si vyložit znamení
děti podusily učitele ve čtvrtek
donutili ho, aby zbaštil všechna svá slova
je už přecpaný učením
Všechna moje světla spálila pojistku
vypnul jsem spínač, bydlím v městečku indického mahagonu
žiju anebo se mi to jen zdá?
Všechno je v účelu válčení
hlava a srdce spolu kráčí do souboje
zvedni ruce a ještě dotkni se víc deště
prší a prší kovová přeháňka, a zase
všechno je v účelu vřavy a války
Je mi tak smutno, vyplakal jsem potopu
všude kolem se drolí (rozpadají) mrakodrapy
já se taky budu rozpadat
kdyby to nebylo aspoň kvůli Tobě
Dláždím cestu, po které přijde prorok
ukážu Ti, z čeho je stvořená má páteř
jóga má spousty skrytých významů
Všechno je v účelu válčení
hlava a srdce spolu narukují do souboje
zvedni ruce a ještě dotkni se víc deště
prší a prší kovový liják, a zase
všechno je v účelu vřavy a války
Jsem tak vysoký, pokoj je tak malý
bouchnul jsem se do hlavy, střecha mi z toho krvácí
udeřím pěstí až do stropu
Jsem jenom vysoký, já nejsem magor (intervenčních srágor)
myslím, žes mi musela podsunout kokain
„číšníku zase si to odneste,
já jsem si objednal jen fingovanou bolest“
Všechno je v účelu válčení
hlava a srdce spolu vcházejí do souboje
zvedni ruce a ještě dotkni se víc deště
prší a prší kovová sprcha, a zase
všechno je v účelu vřavy a války
Zvedni ruce a ještě dotýkej se deště
zvedni ruce a ještě dotýkej se deště
zvedni ruce a ještě dotýkej se deště
Timothy John Booth, narozen 4. února 1960 (56 let)
(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)
ŘÍJEN – MĚSÍC BLAŽENOSTI
Říjen
– král měsíců. Čas blažené samoty a volání kvíčal. Půl Evropy přelétli ti
severští drozdi na cestě za slunkem a potravou, než dorazili na severní pomezí
Čech. Nad jizerskohorskými lesy teď znějí drsné hlasy kvíčalích a cvrčalích
hejn: toulaví opeřenci hledají po horách jeřáby, nejkrásnější stromy světa.
Trávy
žloutnou. Je čas mrazivých jiter a prvního tmavého ledu na rašeliništích. Čas
zmrzlé klikvy a zimomřivého slunce. Měsíc čirého vzduchu a suchých skal. Teplý,
burácivý vichr sejme během jediného dne koncem října listí jizerskohorských
buků, milióny barevných listů pak uloží do vysokých závějí pod skalní převisy a
do hlubokých puklin skal.
Měsíc
proměn a propukávajících překvapení. Polehával jsem kdysi v noci na
vrcholu Jizery. Mlha pokrývala celé Jizerské hory a končila až těsně pode mnou,
jen vrcholová skála se vznášela jako opuštěná bárka na oceánu bílé mlhy. Výš
svítily už jedině jen hvězdy. Když jsem se v noci probudil zimou, spatřil
jsem na severním obzoru zvláštní světlo. Bylo nesmírně vzdálené. Z noční
oblohy visely chvějící se, svítící závoje a měnily tvar – té říjnové noci jsem
viděl z Jizerských hor polární záři.
Měsíc
přírodních pohybů a nevídaných setkání: v polovině října poletoval na
Jizerce sníh. Lesy sténaly větrem. Osvětlení kraje bylo zvláštní – těžká zimní
obloha již připomínala prosinec, ale listí bylo dosud na stromech. Nádherně
nevlídný čas mezičas. Pod mýma nohama vzlétl opeřenec. Popolétl a rozevřel
křídla, zasvítila nezvyklá tmavá a bílá kresba. Zatajil jsem dech, pět kroků přede
mnou seděla v jizerských travách vzácná sněhule, která žije jen na vysokém
severu, ve skalách a tundrách Skandinávie. Táhla říjnovou edicí Jizerských hor
k neznámému jihu.
Měsíc
zneklidnění a starodávných aktivit; bývám proto tou dobou na Jizerce aktivní
čipera. Není tam v ten čas živáčka, který by za sychravého dne přihlížel
mé roztodivné činnosti. Líčím na ptáky a z příkopů u cest dobývám ze země
kořen všedobru horního. Vždyť je čas myslet již na zimu: „mistrovské koření“
starých horalů, v lihu máčené, pak prokáže za dlouhých večerů hned trojí
službu. „Tělu horkost odejme“, duši od prachu a nicotnosti očistí a radost ji
vrátí, a co víc: svou zvláštní chutí připomene kořen všedobru krásné doby
jizerskohorského podzimu. Znovu pak v duchu vidím ptačí hejna přelétat
hřebeny, nehnuté mlhy nad vrchovišti i říjnové sluníčko, které jako dukát
obchází krajem, ozařuje barevné lesy na úbočích hor a zve k dalekým,
pokojným cestám.
O ČAROSTŘELCÍCH
Z VELKÉ JIZERY
Říjen a jeho bráška listopad byly i
měsíci jizerskohorských čarostřelců a pytláků chytráků všemi lstmi mazaných.
Jak také jinak? Nad horami v ten čas visely mlhy, nohy se do rašeliniště
hluboce bořily a za větrných nocí letěl nad lesy divoký noční lovec
s vyjící smečkou psů. Líp sedět doma, hledět z oken na vlhké stráně a
neveselé mlžnaté lesy a vyprávět si o čarostřelcích a horských kouzelnících.
Mnoho takových znávali lidé
v Jizerských horách, ale ti nejslavnější, ze kterých šel i
nejdramatičtější strach, žili na nejpustším místečku hor, na samotě Velké Jizeře
pod jizerskými močály. Ještě dnes to místo působí stísněně, i když po domech,
které na té světu vzdálené pláni stávaly, není již dávno přes půl století ani
památky. Nebylo to nejpustší místo výhradně jen Jizerských hor: protože leželo
těsně za českou hranicí na levém břehu temné Jizery, která tam od nepaměti
tvoří zemskou hranici mezi Čechami a Slezskem, platilo i za nejosamělejší místo
celé pruské říše, a to už znamenalo mnoho. Nikde jinde v Jizerských horách
se nežilo hůř než na Velké Jizeře. Louka, močálu a rašelinnému lesu vyrvaná,
nerodila nic kromě hubené trávy. Déšť a mlhy. Šest měsíců do roka sníh.
V necelých čtyřiceti domech, rozptýlených ve svahu nad řekou a obklíčených
rašelinou, kosodřevinou, rašelinnými břízami a nekonečnými lesy, živořili od
začátku 17. století jen dřevorubci a pastevci. O tom, jak to na Velké Jizeře
vypadalo v roce 1845, se dozvíte pozorným čtením výpravných ság z českých
přírodovědeckých toulek. Ještě tehdy tam žili lidé, kterým nezbývalo než se
přiživovat pytláctvím, kradením dřeva a pašeráctvím. To není ničí výmysl, tak o
nich hovořili jejich sousedé a současníci. A ještě tehdy tam prý žili i
čarostřelci, pytláci, kteří za pomoci tajných obřadů zkoušeli odlévat kule,
které se nemíjely cílem, postrach jizerskohorských lesníků a zvěře.
Na Velké Jizeře vládlo i nesmírné
ticho. Daleko od shonu světa míjely klidně roční doby nad pohraničními lesy,
beze spěchu odcházely roky do výslužby. Čítal jsem vždy s nadšením
zvědavce o Velké Jizeře. Slezský spisovatel Peuckert tam strávil před více jak
90 lety několik let jako učitel a tu dobu považoval za nejkrásnější, nejtišší,
nejduchovnější ve svém životě. Nebeské roky. Nebyl první, kdo zapsal staré
příběhy o pověsti o jizerských kouzelnících a čarostřelcích. Přečetl jsem jich
požehnaně; podivuhodně se sobě navzájem podobají, jen jmény se občas liší a
nevýznamnými detaily. Je nepochybné, že základ pověstí musí být zaručeně
pravdou – na Velké Jizeře se domorodci skutečně pokoušeli odlévat čarovné kule
a také je za měsíčních nocí nahoře v močálech při pytlačení smysly šálily.
Nejčastěji zmiňovanými čarostřelci
byli Tapperové z Velké Jizery, kterým se pro jejich divomocnou vlastnost
šikulů inspektorů přezdívalo německy „Wunderlich“. Starý Tapper otec, který prý
rozluštil „šest ze sedmi pečetí tajných nauk a pouze nesmrtelnost a
neviditelnost mu odolaly,“ byl nebezpečný pytlák, který měl na svědomí i mnoho
lidí. Přišli ho kdysi vojáci a lesníci na Velkou Jizeru zatknout, a Tapper furt
nikde. Jeho žena chtěla vojáky zdecimovat a přiložila proto do kamen špalek, ve
kterém Tapper ukrýval střelný prach a olovo na čarovné kule. Ale Bohu se prý
zželelo nevinných vojáků a nedal prachu vybuchnout, z kamen pouze vytékalo
olovo a vyjevilo tak Tapperovu vinu. Byla nesmírná: měl na svědomí životy hajných,
vraždu vlastní dcery, kterou prý kdysi přistihl s mysliveckým adjunktem a
oba milence zamordoval a zahrabal ve sklepě svého domu. Dopustil se i
svatokrádeží: již samo olovo na kouzelné kule muselo tak jako tak pocházet
z výplní kradených kostelních oken. Aby se pekelný obřad lití kulí zdařil,
aby i puška byla neomylná pomocnice a tanečnice a dokonce i sama cíl sveřepě
olympijsky zlatě zasahovala, bylo nutno tajně odnést v tichosti
v ústech z bohoslužeb hostii, připevnit ji jednou pro vždy na strom a
prostřelit – ďábelská vina, nad níž minulá století neznala těžší. Takové
černočerné mše se tedy konaly s vědomím rafanů v teskných samotách
Velké Jizery. Starý (statný) Tapper proto také nevalně skončil. Pytlačil jednou
v noci nahoře v jizerských močálech, kde stojí kleč na březích
černých tůní, nad slepými rameny Jizery se sklánějí rašelinné břízky a zelené
koberce rašeliníku se na močále pod nohou vlní a hundertwassersky frajersky
naklánějí, houpají. Pojednou před sebou Tapper zahlédl bílého zajíce. Věděl moc
dobře, co to neblahé znamení zhůry dáno věští, a rychle se proto obrátil na
útěk. Bylo ale již pozdě bycha honit, jizerský močál náhle ještě víc a víc
zpustl, měsíční záře cize oblévala chladným světlem království tmavých vod a
bílých písčin. Průsvitná mlha stála nad zřícenými stěnami rašeliny a dálkami
nepropustné kosodřeviny. Tapper, který celý život prožil v údolí horní
Jizery, neměl náhle tušení, kde se to nalézá. Pojednou zmerčil hlouček
nedospělých lumpů, kterak si vychutnávali mlčky candrbál v močálu kolem
nízké kosodřeviny jako svoji trsající lumpárnu. A uprostřed tančících
rozjívených capartů – on sám! Dlouho stál jako omámen, ochromen, obalamucen,
pak se násilím lotra přemohl a na přízrak vypálil salvu. Kulka zahřměla a
Tapper rozpoznal, že stojí jen pár metrů od své boudy na Velké Jizeře. Když
druhý den chtěl nabít vystřelenou pumelici, byla puška nabitá a kulka
nescházela. Čarostřelec Tapper se z toho zvencnul a brzy nato – prý
v löwenbergském zajetí – skonal.
Jinak neskončil ani jeho synáček. O
jeho čarování jsme lépe zpraveni už proto, že prý nebyl takovým divotvůrcem
jako jeho fotr lotr, čáry se mu často nepovedly na efekt a na pointu a vyšly
tak na světlo boží. Zdá se, že Tapper syn žil někdy na přelomu 18. a 19.
století. Z rukou se mu jednou vymklo i odlévání čarovných kulí a po
několika letech vlastně způsobilo i jeho fyzický zánik. Pro odlévání zázračných
kulí byla totiž nezbytná ještě jedna jistota, lidská lebka, jejíž oční škvírou
se lilo žhavé olovo. Čarostřelci z Velké Jizery prý vyhrabávali lebky ze
hřbitova v Polubném; stejně tak i Tapper. Za tmavé noci přešel ze Slezska přes
řeku Jizeru do Čech a černými lesy došel do Polubného, první vísky za horami.
S lebkou (ukrytou prý v modrém pytli) spěchal domů, do Slezska. Na
Velké Jizeře již bylo všechno uchystáno k pekelnému obřadu, další tři
pytláci opatřili hostii a olovo. Tapper lil lebkou žhavé olovo a jedna krůpěj
kovu na něj stříkla jako z remixu Bomb The Bass: Liquid Metal (Fantastic 4
Remix). Tehdy lebce zlověstně zajiskřilo v oku. Když byl obřad u konce,
přišly prý stvrdit kouzlo nekalé nemalé a vychytralé bytosti, ve světnici
Tapperova domu na Velké Jizeře se náhle ozval pekelný rachot, jako by
„devadesát devět rarachů povětřím létalo bez orientace včel k úlu“.
V místnosti se setmělo, petrolejka zhasla, a když se po chvíli opět
rozjasnilo, byl jeden z pytláků vražen pod skříň, další úpěli za kamny
strachem, pod stolem, pod pryčnou a dalo jim velkou námahu se odtamtud
svobodomyslně vymanit.
Něco podivného se ale stalo i
s lebkou jakbysmet. Ležela na stole a vybělenými čelistmi se hrůzně jako
prezident čr šklebila. Tapper se otřásl strachy, nikdy se mu to dosud nestalo,
asi nedobře z otcových knih přeříkal kouzelnou formuli. Popadl lebku a
vhodil ji do kamen. Plamen zavyl, v kamnech zlověstně zahučelo. Tapper se
vrátil ke stolu; ale z jeho desky se na něj dívala s příšerným
šklebem táž lebka, kterou před okamžikem mrštil do plamenů. Pytláka se zmocnil
děs. Prchal s lebkou až na břeh Jizery a za skučení podzimního vichru ji
chtěl vrhnout do temných vod. Lebka se ho ale pevně držela. Stáhla ho
s sebou do ledových vln a nechybělo mnoho, aby se čarostřelec Tapper oné
noci utopil. Nakonec zmizela v řece. Když se ale promočený pytlák vrátil
domů, znovu na něj výsměšně pohlížela prázdnými očními důlky z desky
stolu. Marně ji zakopával hluboko do země, přízrak se vždy vrátil na jeho stůl.
Ještě té noci odešel Tapper s lebkou zpět přes hory do Čech a vrátil ji
tam, kde ji vzal, na polubenský hřbitov. Svůj hřích tím ale neodčinil, když se
pozdě v noci vrátil neschůdnými lesními zkratkami, mokrý a promrzlý až do
morku kostí zpět na Velkou Jizeru, našel lebku opět nežádoucími nevěřícnými
pohledy na stole. Objevila se tam nedlouho před jeho příchodem a pašeráci,
kteří se v Tapperově chalupě mezitím zastavili, před ní hrůzou zdrhali,
seč jim dech stačil.
Jen jedno zbývalo pytlákovi
z Velké Jizery, který rozpoutal nadpozemské síly a neuměl je již zkrotit a
ovládat: Vydal se znovu kamsi do Čech a přivedl odtud na Jizeru popravčího
mistra, který se také vyznal v tajných vědách. Dobře mu zaplatil a kat
slíbil, že ho té strašidelné lebky zbaví. Za dům snesl velkou kupu dřeva a
poručil Tapperovi, aby, co bude živ, se dřeva nedotýkal a nechal je zetlít. A
ještě cosi poručil opovážlivému čarostřelci – příští noci se měl znovu vydat do
Čech a přijít s lebkou a hliněným džbánem na Černá jezírka.
Je to rašeliniště, ztracené
v lesích Středního jizerského hřebene, s velikou tůní černé vody,
která odjakživa mezi domorodci platila za bezednou. Kolem jen lesy a lesní rašeliny,
prastaré stromy a houpavá půda, na míle daleko k lidskému obydlí. Tam tedy
kat pozval čarostřelce Tappera. Pytlák se vydal v noci z Velké Jizery
vzhůru údolím, s lebkou a džbánem jizerskými močály prošel až tam, kde
zprava, z Čech, přitéká do Jizery Krásný potok. Proti jeho toku pak
stoupal, potok se v mechových korytech tratil, hned tekl neviditelně pod
přerostlými břehy, hned se rozléval do temných třasovisek, kde nohy vázly.
Potok ho dovedl až na hřeben Jizerských hor a na horské rozvodí. Pramenil
v jednom z Černých jezírek. Z druhé strany rašeliniště již
odtékaly vody k severu, na frýdlantskou stranu. Kat již čekal. Strachy
blednoucí Tapper mu podal šklebící se lebku a džbán. Džbánu urazil kat dno a
vhodil ho do jezera. S ním do temných vod zaklel i lebku a nařídil jí, aby
bezedným džbánem vyčerpala všechnu vodu z největšího jezera. Lebka se dala
do práce, a přijdete-li dnes na břeh tiché Černé tůně, nic nenasvědčuje tomu,
že se svou prací bude brzy hotová: černé vody stojí až po okraj zelených rašeliníků,
zrcadlí se v nich kosodřeviny a v pozdním létě bílé suchopýry. Je to
ostatně dobře, neboť až lebka vodu úplně dočerpá, pak skončí i světa běh, jak o
tom podává raport ve svých posledních verších sto padesát let stará báseň i
bázeň postrach o Tapperovi a Černých jezírkách:
„…a
nesměje se lebka víc a je jí vhod,
že
zbaví Černou tůni jejích vod. A
skončí-li se práce její zdarem, pak
lebka vzplane žhnoucím žárem,
smích
její zazní jako hromu sten, a
svět se zachvěje a přijde – soudný den!“
Tapperovi ale nebylo pomoci. Nevydržel
a porušil onu hromadu zvolna tlejícího dřeva. Jakmile přiložil do ohně první
náruč, ožilo kouzlo jejich rodu a Tapper sešel na rozumu stejně jako jeho otec.
Ještě toho večera zaběhl do lesů a lidé ho dlouho hledali po močálech. Našli ho
na Velké jizerské louce, ryjícího hlavou v rašeliništi, jako to dělává
jelen. Chytili ho, připoutali řetězy doma k loži a tam také Tapper brzinko
nevlídně završil svůj letopočet – před smrtí si všiml, že světnicí pobíhají
černí mužíčci – úpěnlivě halekal po lidech, aby laskavě tyto ohavné skřety
uklidnili do pohybu soch, tedy znehybněli. Lidé v hrůze mlčeli – světnice
byla očividně klidně vylidněná. Aby umíráčkovi ulehčili jeho dojmy zapletené
v pojmy, tloukli holemi poslepu nazdařbůh do prázdna do stěn a za zvuků
těchto mlátících snah pytlák a čarostřelec Tapper nedožil dalšího rána.
Dodnes má kraj kolem Velké Jizery
zvláštní šmrnc. Po druhé světové válce sice pytlácká osada zanikla
z povrchu zemského a jen kamenné podezdívky domů svědčí o tom, že i zde
kdysi museli lidé snášet všelijaké příkoří. Jizera tam ale dosud tiše teče a
nad jejími bílými písčinami se nese smutné volání říčních kulíků. Procházím
tamtudy po české straně několikrát ročně dolů po řece. Jednou jsem ale
přicházel za kalného dne v hlubokém podzimu ze Slezska, od flinsbergských
léčivých pramenů přes Vysoký jizerský hřeben – zachtělo se mi tehdy vidět, jak
vyzerá planeta na druhé straně Jizerek za zemskou hranicí. Když jsem se vracel,
spěchal jsem lesem k jihu, do údolí Jizery. Měl jsem prazvláštní pocit, že
jsem na své tajné cestě slezskými lesy pronásledován zrůdou. Přešel jsem
neveselou Schwendlerovu planinu a došel k nejhořejšímu, o samotě stojícímu
domu bývalé Velké Jizery, k troskám myslivny, ze které prý proslulý lesník
Isermann za nocí vycházel, bez hlesu se močály k pytlákům plížil, při
jejich spádech je odstřeloval a sám jejich nástrahám beze škody unikal. Mrtvolu
jednoho z nich vhodil prý do hluboké skalní pukliny Vlčího doupěte na
Středním jizerském hřebeni nad Jizerkou a bílé pytlácké kosti tam snad dodnes
odpočívají nepovšimnuty netknutě. Stmívalo se a vichr hnal v poryvech po
pláni sníh s deštěm. Snášel se na mě duch Velké Jizery. Přišel jsem blíž
k vyhynulé osadě. Nesečená louka pustla, rezavé trávy a sítiny se ke starým
dobám močálu vracely a po lidech nebylo ani vidu, ani slechu. Konec čarostřelců
z Velké Jizery, konec domorodých čarodějů a pašeráků, kteří dovedli
zkrotit krávy jediným šeptnutím tak, že dobytčata pak tiše sama přecházela před
zraky financů na druhou stranu zemské hranice. Jedna z kapitol dějin
starých Jizerských hor je ukryta v rozvalinách Velké Jizery, kdysi
nejopuštěnější samoty hor.
Na volnou louku jsem se tehdy
neodvážil, byla-li tou dobou na Jizeře polská pohraniční stráž, musela by mne
spatřit. Přeskočil jsem okraj cesty, na které ležel první mokvavý sníh, aby mě
neprozradily stopy, a zmizel tiše jako pytlák v kleči nad Velkou Jizerou.
Do pasu mokrý jsem přešel nahoře v močálech řeku a v těžkém šeru a
ledovém chladu pozdního říjnového večera jsem více uháněl svůj běh, než šel ty
dlouhé kilometry pustými lesy, které dělí čarodějnickou Velkou Jizeru od
lidských obydlí pod horami.
SMRT NEJSLAVNĚJŠÍHO
PYTLÁKA JIZERSKÝCH HOR
V nejkrásnějším měsíci –
nejkrásnější příběh. Smrt nejslavnějšího pytláka Jizerských hor připomíná kříž
v 8. oddělení kateřinského revíru, jen nedaleko od hráze údolní přehrady
na Černé Nise. Kde ale byla tehdy ještě přehrada! Řeka tekla smrkovými lesy
v hlubokém údolí.
Kříž stojí stranou cest a není snadné
jej naleznout v nepěstěném lesíčku. Přesto, přijdu-li k němu občas,
je vždy ozdoben čerstvou smrkovou haluzí; zdá se, že lidé na pytláka Stammela
nezapomněli ani po víc než sto letech. Jmenoval se vlastně Augustin Zenkner a
pocházel z bedřichovské strany hor, z Královky, ze staré sklářské
rodiny. Rod to byl rozvětvený, a aby je lidé rozeznávali, dávali jim různé
přezdívky. Zenknerům, kteří bydleli v původní rodové usedlosti (německy
Stammgut), která stávala na místě dnešní chaty Královky s rozhlednou,
přezdívali Stammelové.
Pytlačit započal Stammel prý už jako
juvenilní. Nebyl to průměrný, sprostý a neurvalý pytlák. Lidé ho měli velmi
rádi – byl dobrosrdečný a laskavý a mimoto spolehlivý: za pět zlatek kdykoli
opatřil srnce. Stačilo jen vzkázat nebo promluvit a nechat přes noc otevřená
zadní vrátka domu nebo dvora, ráno byla zvěřina na místě. Stammel tak zásoboval
všechny svatební hostiny v Jizerských horách. Když šel na vojnu, byl už
proslulým pytlákem, vždyť i o jeho vojenské službě se leccos vypráví. Sloužil
prý v Uhrách u císařských kyrysníků a jeho velitelem byl Eduard hrabě
Clam–Gallas, majitel revírů v Jizerských horách, v nichž Stammel před
vojnou pytlačil. Hrabě to přirozeně věděl. Jednou byl hrabě pozván na lov
bílých jelenů a lovecká společnost nestřelila ani kus. Hrabě Clam–Gallas
oznámil panstvu, že zná člověka, který jelena uloví, a ne-li, pak se to
nepodaří nikomu v celých Uhrách. Podiv, nedůvěra. Velitel tedy nechal
zavolat Stammela, dal mu výzbroj – a bílý jelen padl!
Kdo ví, je-li pravdivá ta uherská
příhoda o bílém jelenu, ale svědčí o proslulosti a věhlasu, který se nad
pytlákem vznášel. Pravděpodobněji již zní, že Clam–Gallas nabídl po vojně
Stammelovi místo hajného v Jizerských horách, podle osvědčené praktiky
taktiky o kozlu, nejlepším zahradníkovi. Stammel prý tehdy laskavou nabídku
odmítal, z Moravy si přivedl ženu, koupil roku 1860 dům v Hejnicích a
začal hospodařit. Ale také znovu pytlačit. Lov se změnil ve vášeň a Stammelovi
nebylo pomoci. S hajnými se snažil dohodnout „po dobrém“. Dochovala se
věta, kterou prý přátelsky řekl lesnímu z Nové louky: „Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch děcek, nedělej žádný
hlouposti, kdybys mě někdy náhodou zahlíd´ v lese. Pro jednoho srnce to
nestojí za to, běhá jich tam přeci ještě dost!“ Lesní usoudil, že Stammel
má koneckonců pravdu, a nespěchal, aby mu někde v lese padnul do rány. Se
Stammelem to bylo stále horší, doma prosila žena, přátelé ho varovali; Stammel
však učil své dva malé syny střílet ve stodole na kyvadlo pendlovek, aby měli
také jistou ruku. Ale sám nahlížel, že je jen otázkou času, kdy se s někým
v lese srazí a že to bude nedobré setkání: buď hajní zastřelí jeho, nebo
bude on rychlejší, a pak se z pytláka Stammela stane vrahounek.
Pojal tedy tragické rozhodnutí a jeho
osud se začal rychle naplňovat. V té době se hodně hovořilo o Americe a
mnoho lidí z Jizerských hor se tam také stěhovalo v domnění, jak moc
si ekonomicky polepší. Stammelovi ji vychvalovali jako zemi zaslíbenou pro
lovce a ráj divokých šelem, kde nejsou pruderní hajní a kde je jizerskohorský
pytlák bude moci střílet, jak se mu zlíbí.
Stammel se rozhodl. Prodal grunt,
koupil lístky na loď a sezval kamarády k poslední rozlučce. Ještě jednou,
naposledy, se vydal do hor, aby ulovil jelena a vystrojil z něho pro své
přátele hostinu. Bylo úterý 6. října 1863.
Buky nad Hejnicemi byly
již asi zlaté, vzduch čirý a vysoko nad lesy volaly kvíčaly. Celé hory přešel
Stammel a jen pár kilometrů od své rodné Královky nad údolím Černé Nisy střelil
svého posledního jelena. Bylo to ale i poslední zvířátko, které pytlák Stammel
ve svém životě skolil. Nedaleko odtud byli toho dne na číhané dva lesníci:
Antonín Mieth a adjunkt Neuwinger z Nové louky. Náhle slyšeli blízko
padnout výstřel a hned za ním tiše běželi. Na svahu Nisy viděli pytláka
skloněného nad Jelenem. Nestačili zavolat, ani se připravit k výstřelu,
pytlák se náhle prudce vztyčil, popadl rozkládací dvojhlavňovku a bleskurychle
vypálil na živý nemotorný terč. Adjunkt se o něj ani nestaral, přiklekl
k lesnímu, který krvácel z ohyzdné rány na pravém stehně.
Teprve pozítří, 8. října, se po horách roznesla zpráva, že se
Stammel nevrátil ze svého posledního lovu, a lidé se jej vypravili hledat.
Našli jej jen slabou čtvrthodinku od místa přestřelky. Ležel v hustém lese
tak, jak jej často vídali chodit na lov: ve vestě ze světlešedého cvilinku,
s vysloužileckou čepicí omotanou červeným šátkem a ve vysokých botách
z červené juchty. Na obličeji měl přilepen žíněný plnovous. Tvář měla
neobvykle seriózní, ale nijak ne bolestný výraz. A nejpodivnější věc – hlava
nebožtíka spočívala na podušce ze zeleného, čerstvě natrhaného mechu.
Zpráva o tom, že Stammel is dead, vyvolala pozdvižení
v celých celičkých Jizerských horách. Nebylo člověka, který by uvěřil
úředním okecávačkám libereckých novin, že Stammel byl v lese překvapen a
zastřelen na útěku, že zemřel na vnitřní krvácení a že na jeho těle nalezl pan
doktor z hor při pitvě staré jizvy. Horalé byli přesvědčeni o tom, že tak
silnému a zkušenému pytláku byly nastraženy „smyčky a kličky“ a v těch že
byl pak nejslavnější pytlák Jizerských hor hanebně ubit.
Z liberecké márnice byl Stammel převezen domů do Hejnic a tam
také za ohromné účasti lidiček pohřben na dnes již neplatném hřbitůvku u
kostela. Když spouštěli rakev do hrobu, povzdechl si prý jeden starý
lesní: „Jemu je dobře a nám je líp.“
Tak končí osudový pytlácký příběh z říjnové edice fešáckých
pestrobarevných Jizerských hor. Zdrcené Anně Zenknerové nezbývalo než se i
s dětmi odstěhovat do Ameriky, od které její muž očekával svou záchranu.
Adjunkt Neuwinger byl přeložen na Moravská panství, aby v lesích nedošel
úhony, lesní Mieth se po dlouhé době zotavil a jeho famílie postavila na místě
nehody kamenný pomníček s křížem a nápisem Miethova rodina. Přesto se
pomníčku říká Stammelova smrt, i když ve skutečnosti pytlák zahynul asi
kilometr opodál. Těžko říci, kde leží místo jeho úmrtí. Nikdo je neoznačil a
dnes by je asi stejně kryly přehradní vlny H²O Černé Nisy.
Říjen je i měsícem těch, kteří měli rádi jizerské skály. Je i
měsícem jejich pomníčků. Žluté dny! Tehdy přicházejí do Jizerských hor
horolezci, od severu z hejnické kotliny i od západu z Oldřichovského
sedla. Ze skalních vyhlídek pohlížejí na nekonečné svahy hor, na statisíce buků
s rudými a zlatými listy. Přicházejí do Jizerských hor proto, že letní cesty
do velehor a vysokých hor jsou tou dobou již daleko, dny se krátí a pískovcové
skály Českého ráje jsou podzimními plískanicemi rozmáčené a pěkně nekvalitně
zkřehlé. Nad jizerskými buky se zvedají skalní věže. Bývají daleko od sebe a od
jedné ke druhé musejí horolezci přecházet kamenitými stráněmi, kde stromy maří
výhled a ukrývají skály. Když konečně naleznou pravou schopnou skálu, stoupá do
výše šedá stěna, často desítky metrů vysoká, z hrubé žuly. Na skalních
římsách zrají brusinky a hořkost drobných skalních jeřabin již neumím odloučit
od jizerského podzimu. Bledé slunce dosud zahřívá skály – blaživý i snaživý
relax v odpočinku na vrcholu nelíčeného blaha. Tělo se tam poddá všem
nerovnostem vlahé skály a stačí pramálo pramáti Zeměkoule: vánek, neskonale
mnoho času a pohled daleko přes ou oudolí. Statisíce říjnových buků. Pohled ze
Zvonu, Kozlí jehly, Sviního kamene, Čarostřelce, Divé Máří, Nosu, Poledního
zubu, Kohoutího hřebene i z dalších desítek mohutných šedých stěn.
Cesta horolezců vede od jedné skály ke druhé. Není příliš
prošlapaná, lidí, kteří se trmácejí bučinami Jizerských hor od skály ke skále,
není moc. Pod skalami pak jsou jistotou převisy, kamenná bludiště, žulové
plotny, pod které vítr nastlal suché listí. Večer tam hoří oheň z bukových
větví, říjnovou noc zahání, ale již nezažene. Ráno pak znovu dál, kdo přišel
včera od západu, skončí dnes až daleko na východě na Věži grálu pod Tišinou,
kdo odtamtud, z východu šel, ten opustí druhý večer podzimní Jizerské hory
u Temné věže na západě pod Špičákem. Krásná a tichá aktivita bez nároku na
odměnu ve valutách a slávu.
Do začátku století byly vrcholy skal Jizerských hor lidem
lhostejné: jalový šutr, který jen dlaně rozdíral. Dřevorubci si jich nevšímali
a lidé z měst chodili do lesů za jinými cíli. Když začali přicházet
hlouběji do Jizerských hor měšťáci z Liberce, objevili tam i svět skal a
kamenitých strmých strání. Někteří propadli novému kouzlu veliké závratě do
vášně čelem i zadkem a založili horolezecké a turistické tlupy a sdružení
s ručením nekompromisností, a během let pak zlezli většinu jizerských
skal. Na vrcholech se objevovaly zasazené cepíny, kříže, vrcholové deníčky,
pamětní desky.
Jedna z pamětních desek je dodnes na náhorní stěně Uhlířovy
čapky. Skála se zvedá jako žulová bašta ze svahů Stržového vrchu. Čapka byla
zdolána jako první ze všech a stala se proto pro liberecké pány horolezce
mateřskou skálou. Takzvaný Dříčský komín její údolní stěny byl slezen již 13.
září 1891 a odtud vlastně nastoupilo horolezectví svou vítěznou cestu po
Jizerských horách. Proto, když se v červenci 1906 přerazil vejpůl
v rakouských Alpách jeden z prvních horolezců a milovníků Jizerských
hor Karel Gahler, připevnili o rok později jeho přátelé pamětní ceduli na jeho
počest právě na kolmou stěnu Uhlířovy čapky. Kovová deska nese nápis: „Karel
Gahler, montanista, zřítil se nepřipraven ze severní stěny Festkogelu 8.7.1906.
Poslední „Horám zdar“ od přátel.“ Nutno přiznat, že můj strýček Eduard
Trefanec, ve Vídni Baumgartenu zahynul také nepřipraven 8.7.2015, tedy jen 109
let od této tragédie ve stejný den a stejnou hodinu na čerstvém výškovém
kyslíku na nose a jistém adrenalinu ve svém stáří 92 let na podnose.
Daleko od ruchu světa se pokrývá rzí i další pamětní deska
jizerskohorských skal: uvádím ji zde proto, aby nic nebylo tutláno. Na stěně
Čertova kamene, na vrcholu Černého vrchu ve Vlašském hřebeni nad Smědavou,
zaznamenává nevelká cedulička čtyři německá jména: E. Breuer, R. Gränzer, B.
Gübitz, H. Kurzweil. Všichni čtyři prý měli velmi rádi Jizerské hory a všichni
také padli daleko od jejich lesů na bojištích kurvy války první světové za
dobrotivost vojáka s kázní ve zbrani.
Do třetice ještě dvě „horolezecké tabulky“: První byla vsazena do
skály zvané Náhrobek ve skalní změti Frýdlantského cimbuří, nad lesy a
stráněmi, které strmě spadají sta metrů hluboko do rokle Černého potoka, na
paměť horolezce, který se před desítkami let nejvíce zasloužil o poznání hor a
propagaci jizerskohorského horolezeckého sportu. Tady, na Náhrobku, prý nejraději
sedával daleko stranou od lidí. A nápis na bronzové tabulce z roku 1961
jasně hovoří: „☼ 3.X.1883 – ۞2.IV.1960 – in memoriam Rudolf Kauschka.“ Dosud nikdo nenapsal
lepší knihu o jizerskohorských skalách než on.
Druhou tabulku zasadili liberečtí horolezci nedaleko odtud směrem
k Hajnímu kostelu, do skály Kazatelny v hřebeni dolních Poledních
kamenů, na památku horolezců Jozky Čihuly a Ericha Soukupa, kteří slítli
z hřebenů zrádných v únoru 1966 ve Vysokých Tatrách. Zvláště
osmadvacetiletý Čihula měl rád žulové věže Jizerských hor, vykonal zde řadu
těžkých prvovýstupů a stal se nejúspěšnějším českým horolezcem
v Jizerských horách. Jen na skálu Kazatelnu vystoupil v letech
1957–1959 pěti novými cestami.
Jeden velmi zvláštní horolezecký pomníček ještě mají Jizerské
hory: lyžařský běh na památku šestnácti horolezců, kteří zemřeli pod nesmírnou
kamennou lavinou v peruánských Andách v roce 1970. Většinou pocházeli
z Liberce a Jablonce nad Nisou a já většinu z nich znal. Jednou za
rok, poslední lednovou neděli, se sejdou lidé k největšímu
československému závodu v běhu na lyžích. Padesát kilometrů jen to
hvízdne! Tisíce, tisíce chrabrých závodníků, od běžců lehkonohých ptáčků až po
supící a dychtící těžkooděnce. Nekonečný proud. Při stoupání na Holubník se nad
zástupy vznáší závan potu a smradu a oblaka páry jako nad karavanou. Oteplují
vesmír. Stromy praskají, hodiny se závodníci valí lesy, bezhlaví a
nezadržitelní jako Bonnie& Clyde či prérijní bizoni. Zvláštní pomníček!
V hřebeni Poledních kamenů, na jedné ze skal, které tvoří
mohutné věže Frýdlantského cimbuří, visí památníček, který připomíná skutečnou
horolezeckou smrt. Je to pamětní deska sedmatřicetiletého Karla Hölzela,
dělníka, horolezce a turisty z Nového Města pod Smrkem, který přišel za
říjnové neděle roku 1933 s členy dělnického spolku Přátel přírody do skal
Poledních kamenů. Bez lana vylezli na cimbuří a všichni se zase šťastně dostali
dolů. Byla to strmá, pouze horolezecky přístupná skála, východně od turisticky
dostupného Frýdlantského cimbuří. Zatímco ostatní jedli, chtěl Hölzel vystoupit
ještě sám znovu na lákavý vrchol. Podařilo se mu to, ale při zpáteční cestě
ztratil balanc a zřítil se do hlubiny. Nebylo mu již pomoci, prorazil si lebku,
utrpěl i vnitřní zranění a po půl hodině pod Frýdlantským cimbuřím zemřel. Jeho
přátelé jej snesli do údolí na nosítkách z větví a cestou potkali lékaře i
ošetřovatele, pro které poslali do Hejnic ihned po té události. To již byl
Karel Hölzel ovšem bez známek života.
Také masivní žulové temeno Ořešníku má na svědomí několik životů.
Z jeho vrcholu se prý zřítili v roce 1819 dva bratři, když obnovovali
kříž, který tam odedávna stával, a zabili se. Stará zpráva hovoří o dvou
bratřích, je pravděpodobné, že to byli řádoví bratři františkáni, kteří žili
v hejnickém klášteře pod Ořešníkem a pečovali tam o duchovní život.
Do nedávna stál na úpatí skal Ořešníku na Zahradní stráni plechový
památníček devítiletého klučiny Emila Krause z Lázní Libverdy, který
sletěl ze skal a zabil se 21. května 1922. Zbytky památníčku jsou opraveny a
připevněny na blízký buk s krátkým česko-německým vzkazem kolemjdoucím
zvědavcům.
Pramálo je horolezeckých pomníčků v Jizerských horách proti
množství skal, na kterých je možné srazit si vaz. A nejen ze skal: Byl jsem
jednou svědkem toho, jak člověka i jinde než ve skalách vábí výška, nebezpečí a
strach. Přicházel jsem ke štolpišskému vodopádu, nehlučně, shora od Ořešníku.
Byl všední den a překvapilo mě, že jsem u vodopádu viděl osamělého chlapce.
Bylo mu snad sedmnáct let. Vál vítr a chlapec mě nevnímal ani v drobném
okamžiku nezahlédl. Tiše stál, o něčem dumal. Vysoko nad vodopádem ležel tehdy
přes bouřící Štolpich vyvrácený kus smrku. Sahal ze skal pravého břehu až pod
strženou Štolpišskou cestu na protější straně. Byl sice mohutný, ale neležel
vodorovně. Jeho konec pokrývala téměř nepropustná houšť větví, střed nad
vodopádem byl holý. Stál jsem nahoře v lese a pozoroval, jak nebezpečí
chlapce k sobě vábí a přitahuje. Dvakrát ke kmeni pokročil, dvakrát
ustoupil. Neměl se před kým vypínat, byl v lesích sám a věděl také, že by
mu nikdo nepomohl z nesnází. Štolpich hřměl a hluboko, snad deset metrů
pod kmenem, běsnila voda na balvanech. Pak chlapec pohodil hlavou zdravou,
sundal batoh a vstoupil na povalený strom. Šel pomalu, ale stále dál. Kůra byla
místy již odloupaná, dřevo ohnilé. Díval se před sebe. Nad největší hlubinou,
přímo nad vodopádem, se na okamžik zastavil, ale ihned pokračoval
v opatrné, přesto však lehké chůzi. Došel až ke spleti větví. Jejich
pružná síť bránila v chůzi a chlapec musel místy lézt po tenkém konci
smrku po kolenou. Přešel. Vystoupil na cestu a zamával sám sobě vítězně rukama
nad hlavou. Bylo v tom pohybu všechno. Pak se vrátil přes horní roubený
můstek zpět na druhý břeh, vzal ruksak a zmizel v lese. Zasloužil si svůj
incognito den.
Kdykoliv
od těch dob procházím kolem Štolpichu (a chlapcův most, osamělá zkouška odvahy,
tam dosud nad vodopádem trouchniví), vytane mi na mysli, že onoho dne mohl
přibýt další říjnový pomníček do kroniky pádů na rizikových partiích Jizerských
hor.
|