HOLBORN

                Holborn.Jedna z přestupních stanic londýnského metra. Dostanete se odtud prakticky kamkoliv, do centra, na okraj, Heathrow a třeba i na Wimbledon…jen najít ten správný směr. Nešťastně se rozhlížela po nástupišti. Menší potíže měla už jen při kupování lístku a vyznání se v zónách, natož aby pochopila systém kudy kam. Lámanou angličtinou se doptala na správný vůz a spočítala zástavky…jen se jí protočily panenky, ale na druhou stranu byla ráda, že si během cesty odpočine. Teď už to bylo celkem lehké, Angel byla jednou z posledních stanic a také tou nejfrekventovanější z její trasy. A 60 minut strávených představováním si rodiny, ve které bude pracovat, uplynulo překvapivě rychle.

                Věděla, že na ní nikdo čekat nebude, ale přesto doufala, že by si vyšetřili čas.S povzdechem se vydala popsanou cestou a zanedlouho se dostala do správné ulici.Absolutně přepychovej bejvák…nevěděla, jestli se má smát štěstím, které se k ní tak najednou přitočilo a nebo se rozbrečet úlevou, že všechny obavy jejího otce byly naprosto liché.Zvonku se nedopátrala,a tak vstoupila otevřenými dveřmi.Zkoušela volat jméno majitelky domu, ale marně.Cítila se dost trapně, když procházela prázdnou vilou, ale zvědavost ji přemohla a utěšovala se tím, že je tu vlastně již dnešním datem zaměstnána.Uslyšela klapnutí dveří, seběhla dolů. Od dveří se na ni usmála mladá, na první pohled unavená, ale krásná žena. Nepochybovala o tom, že to bude slečna Charlotte.Pozdravily se a Charlotte se vyptávala na cestu  a  zda se jí líbí dům.Pracovala jako psycholožka v samotném centru Londýna a jak sama přiznávala, na svého syna Thobiase neměla čas. Katarina se nechtěla ptát na manžela, čekala, že o něm slečna začne mluvit sama, ale nedočkala se. Ukázala jí pokoj a opět odjela do práce.

Katy nevěděla, co dělat dříve. Jediný pokoj, kterým se dalo projít a hlavně stoupnout na zem, byl ten její a to jen proto,že tam kromě nábytku nebylo absolutně nic.Umyla všechno nádobí a jakžtakž uklidila jídelnu a halu.Chystala se zrovna zkulturnit ložnici slečny, když do domu vlítlo snad stádo slonů.Opatrně vykoukla do haly a oddechla si, když místo bandy přerostlejch šedejch zvířat uviděla dva asi osmileté chlapce.Nechala pokoj pokojem a vydala se k nim, aby se představila. Thobias byl pochopitelně ten živější se sympatickými jiskřičkami v očích.Na první pohled uličník.Druhý chlapec byl spíše stydlivý a jen raději přikyvoval na vše, co Tobi řekl.A to i tehdy, když Thobias opakoval větu podruhé někdy i potřetí, abych mu porozuměla.Docela rychle se spřátelili a chlapec jí pomáhal prakticky se vším. Vlastně byl jediný, s kým po několik týdnu mluvila, se slečnou Charlotte se vídala jen minimálně.

Uplynulo několik měsíců a Katarina si zvykla jak na prostředí, tak na jazyk i malého Tobiho.Často se stávalo, že slečnu neviděla i několik dní a zdálo se, že Thobias tím také není překvapen.Stejně tak tomu bylo i tentokrát, každý den probíhal podle zajetých pravidel a oběma to vyhovovalo.Asi po týdnu, kdy se slečna neukázala, se Katy začínala bát,zda se jí něco nestalo.Jednoho dne, když připravovala oběd, někdo zvonil u dveří.Vzpomněla si, jak ona sama nemohla poprvé zvonek najít a jen se nad vzpomínkou usmála, zdálo se to tak dávno.Do domu vtrhl nějaký muž a docela překotně začal vysvětlovat, že se musejí vystěhovat, bude se zde okamžitě budovat sanatorium pro duševně choré dle poslední vůle slečny Charlotte Toscan. Dozvěděla se jen, že měla smrtelnou nehodu…nikdo se neptal, zda o ní Katy nic nevěděla nebo kdo je, jen ať odtuď okamžitě vypadne.Thobiase odvezli do dětského domova, taktéž podle závěti slečny.

Holborn.Jedna z přestupních stanic London underground.Během dne se v ní vystřídali tisíce lidí.Různého stáří,vzhledu,náboženství a národnosti. Kolem většiny z nich projdete téměř bez povšimnutí, ale tak nešťastně vyhlížející dívky si alespoň někdy musel všimnout snad každý z nich.Den co den,hodinu co hodinu,přejížděla z Holbornu na Angel a zpátky…nikdo nevěděl,co se ji trápí ani proč jezdí touhle trasou,ale postupem času jsem jí podvědomě vyhlížel.Vnášela do mého života pocit bezpečí, že se svět nemění…a stíle každému z nás měří jinak.