JAROSLAV VRCHLICKÝ 

☼   17.2.1853   LOUNY                               ۞       9.9.1912   DOMAŽLICE

„Do národa pochmurného jak prudící pruditel a meditativního jak sám pastýř, velvyslanec sám sobě velitel, nebo též úspěšný věřitel, žijícího posud smyslem spíš vnitřním než smysly vnějšími, i v rozkoši melancholického a teskného, vtrhuje nikým nezván a nepoznán Vrchlický na křídlech poezie s jásavou fanfárou, optimisticky a skutečnostně vyladěn, plný hladu a žízně po všech darech země úrodné a světa perspektiv, prudce a horce zmocňující se života ve všech jeho tvarech, obrysech, darech, poezie výbojná a nerozpačitá udává tón, která nalézá na každý pád a na každou mystickou záhadu ihned svěží odpověď, jako rozvádí rychle každou disonanci v harmonii, hřejivá v barvě, smyslná ve formě, útočná v intonaci a nezapomenutelná každou hodinu…“   (F. X. Šalda – 1912 na pohřbu vlastence) 

* 

Emil Frída (pseudonym Jaroslav Vrchlický mu zvolí až za několik let jeho kámoš do deště a pozdější slavný lékař Josef Thomayer) se narodil v Lounech, ale v rodném městě pobyl jediný rok. Rodiče Jakub Frída a Marie, rozená Kolářová, přesídlili do Slaného, do téměř deseti let žil pak chlapec u svého strejdy Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína. Farář uzpůsoben přibližovat lidem čáry s vírou v Boha a také v prosperitu. Gymnaziální studia zahájil ve Slaném, prošel ještě gymnázium pražské a roku 1872 skončil středoškolské mučení maturitou v Klatovech. Žádné z míst se však nemůže pyšnit svým vlivem na básníka, u Vrchlického nepozorujeme hlubší vztah k nějakému městu, kraji, zákoutí. Ani Praha mu není ničím víc než jen vnějším panoramatem života stahovaného do pekel přiblblým dramatem. Vstoupil zde nejdříve do arcibiskupského semináře, po krátkém čase přešel na filozofickou fakultu, kde studoval do roku 1875 samé lepší poznatky o národě. Studium ani neukončil zkouškami, houževnatěji než na povolání učitelské se už chystal na dráhu uměleckou. Jeden rok, 1875–1876, byl v Itálii jako vychovatel v hraběcí rodině Montecuccoli–Laderchi; to už měl za sebou publikování v časopisech i knižní vydání neotřelé básnivé sbírky snů Z hlubin. 

Verše začal kupit k sobě už jako student. Nejdříve byl ovlivněn domácí citovou atmosférou šedesátých let a moderní německou melancholickou poezií jako já v případě Kraftwerk a Das Modell, Die Roboter. Ovšem už v první sbírce se tklivá lyrika potkává s bohatšími skladbami. Za rozhodující pro proměnu nadaného mladičkého epigona ve virtuózního pana básníka jsou považována léta páně 1873–1876, kdy se vrhá do studia francouzštiny a italštiny a jejich literatur. Odklání se poněkud od německy psané literatury, která byla do té doby všem našim spisovatelům prubířským kamenem, u Italů a Francouzů oceňuje zejména rétoričnost a smyslnost. A hravost a důmyslnost. Románský literární svět ho chytil za srdce. A nejen literární svět, také italská příroda – zářící slunce, jasné nebe, lahodný vzdoušek, moře – to všechno v jedné lajně se navždy vrývá do smyslů mladého básníka. Neviděl sice Řím ani Neapol, jeho italský pobyt je omezen na okolí Modeny a Livorna, Itálie na něj tedy nestihla působit svými městy, uměleckými památkami, ale odrazila se v jeho díle přírodou a svým literárním bohatstvím. Géniem Itálie je básníkovi Dante machr nad machry v Božské komedii (o dva roky později začne Vrchlický překládat tento jeho odkaz světu bez vad a nedodělků), za génia Francie si volí zcela právem Victora Huga. Podle jeho Legendy věků se Vrchlický pokusil vytvořit rozsáhlý básnický cyklus Zlomky epopeje, ve kterém zamýšlel postihnout duchovní dějiny lidstva v příznivých barvách. Snažil se zachytit význačné dějinné momenty tak, jak to odpovídalo jeho přesvědčení a pokroku lidské společnosti směrem ke svobodě, humanitě a vnitřnímu zušlechtění člověka, který má tak často tendenci stát se dobytkem. Úvodem zamýšleného cyklu je sbírka Duch a svět. 

            My roztrhneme každou clonu,

            my přelomíme každý vzdor;

            od Hespera až k Orionu

            v moři světla, mořem tónů

            kdys písně naší země zazní chór!

zpívají si hrdě budoucí lidská pokolení po kolena v malicherných svárech, ale zbytečných až po okraj. 

            Ještě jeden básník uvedl do tehdejší české poezie optimismus moderního věku pramenící z pokroku vědy a techniky, nedotčený ještě skepsí přelomu století – Jan Neruda v Písních kosmických:

            před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme,

            o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme.

Ačkoli obě sbírky vyšly ve stejném roce, je to spíše dílo náhody a působení doby než vzájemného vlivu. Po umělecké stránce jsou totiž knihy rozdílné. Neruda vyšel z národní písně, je ostrý, ironický buřič. Vrchlický se opájí bohatostí verše a kráčí ve stopách moderních francouzských básníků. Pátá původní kniha Jaroslava Vrchlického Duch a svět mu s definitivní platností vydobyla vůdčí postavení v české poezii nevinné to doby zrání a rozpuku. (Oslavovaný a milovaný Vítězslav Hálek už nežije, Nerudovo básnické dílo – silné jak dělo zatím není extra ceněno, Josef Václav Sládek vydá většinu svých sbírek až v následujících dekádách.) Pestrostí témat, šíří básníkova záběru, silou výrazu a krásou jazyka patří epopej lidstva na významný piedestal české kvalitní literatury, i když je ochuzeno o to, že se Vrchlický ke světovosti nepropracoval vlastní silou čerpanou z hloubi české národnosti, ale že ji přijal jako hotovou evropskou konvenci, ovšem obohacenou o vlastní náhled, vlídnost vnímavého pohledu. 

„Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá,“ svěřuje se v jedné básni. Opravdu, láska je Vrchlickému vždycky měřítkem skutečných hodnot, je centrem vyzařování, kolem něhož se točí i vnímání všeho ostatního i podružného. Nejvlastnější oblastí jeho tvorby je proto lyrika, vedle přírodní a reflexívní hlavně lyrika milostná, která chce být obohacením dobrodružství samotných, ale je mimoděk vedle vyzpívání hlasů života i básníkovým deníkem. Prožíval mladická vzplanutí a toužil po opětované lásce, té velké, indiánské, opravdové, nebo delfíní, to jest ne marnotratné, ne nazmar, ne vysloužilé definitivně. 

Do jeho života vstoupila po návratu z Itálie krásně opálená a měla podobu jisté Ludmily Podlipské. Vrchlický v té době jezdíval ke svému druhému strýci do Veltrus; zdejší zámecký park byl romantickou scénou rodícího se citu mezi třiadvacetiletým básníkem a patnáctiletou dcerou spisovatelky Sofie Podlipské. Štěstí, o němž za italského pobytu jenom naprázdno snil, bylo náhle hmatatelnou skutečností. Po tři roky trvající kypící romance se 4. srpna časně zrána 1879 stala Ludmila paní Vrchlickou. Úplnost citu šťastného milence a novomanžela zní od první po poslední báseň Eklog a písní a v erotickém cyklu sbírky Poutí k Eldoradu. Vrchlický je totiž jeden z mála básníků, kterého k milostným pletkám a veršům inspiruje krom milenecké vazby také láska nemanželská. Nikdo nemůže pochybovat o upřímnosti velkých citů. O to horší bude jednou drastické probuzení, až pozná, že ho Ludmila vlastně nikdy naplno nemilovala, a že její souhlas k sňatku byl snad jen poslušným odevzdáním se na povel maminčina naléhavého, ale nedomyšleného přání. 

Ale ke zklamání je dosud ještě daleko. Ani ne třicetiletý básník dospěl k vrcholu. Existenční zajištění mu přineslo jmenování oficiálním tajemníkem české techniky; není to zrovna skvělé místo, ale nevyžaduje zas mnoho namáhání se do práce, a tak může Vrchlický perlit po většinu svého času nebývale zralou uměleckou tvorbou. Námitky případných moralistů (některé básně a divadelní kousky cenzura nestrávila asi z mravnostně mravokárných důvodů) a obhájců naivně vlastenecké poezie nemohou nic měnit na tom, že je všeobecně pokládán za zářný příklad české poezie po 12 měsíců celoročně. Nic mu nestojí v cestě, jeho talent se může volně rozvíjet, zdolávat nejstrmější básnické a překladatelské oříšky na trase. Má před sebou desetileté vrcholné období. Den po dni bude sedat ke svému pracovnímu stolku v pracovně bytu na Palackého nábřeží, hodinu po hodině budou z jeho pera vycházet básně, dramata, pojednání, překlady, články, studie, přednášky, informace k dobru více než zřetelné. Uvádí do české poezie nejrůznější veršované formy, u nás dosud zcela neznámé nebo málo používané, a ukazuje tak možnosti dalšího vývoje českého verše. Co se jinde vytvářelo staletí, přenáší do Čech, aby pomohl české literatuře taky postavit se na nohy a srůstat s evropskou. Práci celé jedné generace vykonal v oblasti překladatelské, pouhý seznam překladů zabere několik stránek čtení, záživného díky názvům prací. 

Zastavme se alespoň u dvou svazků moderní francouzské poezie, které pomohly v nástupu generaci devadesátých let, dále vzpomeňme jména Rostand, Hugo, Petrarca, Dante, Michelangelo, Tasso, Calderon, Gœthe. A to jsme pominuli moderní slovutnou italskou poezii, portugalskou literaturu, oblast anglickou a další high-lights v záplavě jmen. Z bílých ploch na překladatelské mapičce zbyla po zásahu Vrchlického a jeho nejbližšího přítele a spolupracovníka J. V. Sládka jen místečka jako pole neoraná. 

Počátky dramatické tvorby Jaroslava Vrchlického spadají do let 1881–1883, tedy do let mezi prvním a druhým otevřením Národního divadla. Nová krásná budova s daleko větším počtem míst, než mívávalo Prozatímní divadlo, provokovala ctižádost spisovatelů a básníků vyšvihnout se na prknech, která bez ustání znamenají svět v jeho celistvosti. Snilo se o nastávajícím rozkvětu české dramatické literatury a otázkou národní hrdosti se stal původní repertoár, Češi už dospěli a nechtěli přejímat překlady německých a francouzských her. Jak by těmto svodům mohl odolat básník tak všestranného nadání a tak rychlých reakcí, jako byl právě Vrchlický! Chtěl se prosadit i jako autor divadelních her a reprezentativní česká scéna, Národní divadlo, samozřejmě s nadšením uvítala spolupráci tohoto propracovaného českého básníka. Brzy však mohlo být jasné, že Vrchlický nebude českému dramatu tím, čím se stal dokonale české lyrice. Bude dramatikem vždy jen „mimochodem – aby se neřeklo“. Ale objevil pro naše divadlo mystické Řecko a antický Řím, renesanční Avignon i středověký Karlštejn. Vzletnými verši okouzlil diváka a přesvědčil ho, že nejpřirozenějším lidským citem je láska, což dodnes parchanti hanební – nebo nekalé hyeny a smutní cynici namísto dodržování hygieny a dobrých hygieniků – viz ta vaše různá zaměstnání postrádající skvělou úroveň, nepřirozeně projevení dobrých mravů a citů neznají za své klady a za své výhody. „Já budu pět, i láskou umíraje, jak láska nádherná je,“ vyznává Doria v Soudu lásky, hře plné milostných vzplanutí, plné lyriky i slušivého humoru. Vrchlický ji napsal doslova jedním dechem – během tří dnů a vůbec ho to nebolelo, neměl nateklou namoženou část těla, ani problém s vnímáním. Přesto patří Soud lásky mezi asi pětici her, které se z jeho zhruba čtyřiceti dramat udržely na jevištích našich divadel. Tou nejúspěšnější je Noc na Karlštejně, oblíbená pro prostě lidský pohled do soukromí velkého českého krále Karla IV., pro úsměvnost zápletky a vlastenecké cítění. 

            A nyní, když vidím, jak se dílo mé daří, když vidím, jak země před mým nezakaleným zrakem vzkvétá a lid bohatne, jak snaha má je pochopena a uznána, když vidím, že jsem milován – tu chci překonati sebe v lásce k této zemi. Kdyby každý učinil ze své výspy země za dobu svého panování, co já jsem z Čech učinil, nepoznali byste Evropu v několika desetiletích. Vždyť mnoho z nás sní o samých lepých časech, o spolupráci vyplývající jako ze včelstva… 

Jediné dramatické dílo Jaroslava Vrchlického uzrávalo pozvolna, a hlavně, to si vštěpte někam, kam to budete mít stále s přehledem k dispozici: nenásilně. Antickou trilogií Hippodamie (jednotlivé části se jmenují Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie) vytvořil spolu se skladatelem Zdeňkem Fibichem velkolepý scénický melodram o osudové vině a trestu a o spalující vášnivé lásce, který je bezesporu vrcholkem jeho snažení se pro divadlo a nemá obdoby v žádné evropské ani světové dramatické literatuře. 

Dvakrát v životě se zúčastnil bojů o zaměření české poezie a literatury vůbec. Poprvé, v letech 1877–1880, byl spíše jedním z objektů sporu mezi časopisy Lumír a Osvěta. Hlavně věci znalá a populární Eliška Krásnohorská tehdy lumírovcům vytýkala nedostatek zájmu o národní témata, jejich orientaci na cizí vzory a opomíjení potřeb českého národa. Na obranu sebe, Vrchlického a Zeyera se v Lumíru postavil J. V. Sládek a zanedlouho nato uklidnil obě strany – přiznáním kusu pravdy tam i tam – Jan Neruda. Tyto literární půtky nemohly Vrchlickému příliš ublížit, byl mladý, úspěšný, spokojený. 

Zato ho bolestně zasáhly útoky let devadesátých. Každá nová generace, každý nový směr se musí vyrovnat s dosavadní literaturou. A reprezentantem tehdejší české poezie byl především Vrchlický, jehož nešlo pominout, obcházet, nebrat na velkou váhu. Sám básník měl velmi umírněnou povahu, dokázal být k mladým přátelský i přes bariéru věku a významu, nelze mu upřít ani snahu pochopit jejich poezii, vždyť přece za svého života pochopil a přijal tolik básníků cizích. Jenže v této době byl již příliš uzavřen do vkusu sedmdesátých a osmdesátých let, jeho chápání modernosti bylo odlišné než u mladých a troufalých negaunerů. Na ně působili daleko víc než románské vlivy skandinávské, Němci, Rusové. Tady Vrchlickému vypověděl poslušnost jeho um vnímat a selektovat pro sebe to nejvíc, to nejlepší. Nedivme se, má za sebou léta vypjaté činnosti, hlásí se únava, smutek nad hořkostí soukromého života. Nemilosrdné výpady mladé generace jsou pro básníka o to komplikovanější, že vyšly rovnou z řad jeho žáků. Z bezohlednosti dekadentních slov a rádoby pouček se senzibilní křehký básník už nikdy nezotaví, jak by sám potřeboval. Degradující debílci mohou vždy velmi snadno přehlušit gradující bílky… tedy ty nepošpiněné a myslící mozky. 

Dojde však smíření se životem. Ve svých verších se vyzpovídá z žalů, trpkosti jako šťovík nevítán snad v žádném kulturním okénku, obav a postupně se hodí do klidu a dospěje do fáze tiché rezignace. Ještě dlouho bude psát, než roku 1908 onemocní. Poslední čtyři roky života jsou léty pomalého a jistého umírání. Je většinou uklizen do kouta od své rodiny, dcer Milady a Evičky, dny se vlečou v nečinnosti, děsu a hrůzostrašných zklamáních. Smrt pro něj znamená úlevu. 

Každý literární kritik nebo historik musí zaujmout k jeho tvorbě stanovisko, nežádejme toto ale po nejednom chcípáčkovi připitomělém (inu stěží jen domnělém). Drtivá většina těch normálních se shoduje v tom, že vykonal spanilé dílo, přesahující téměř možnosti jedince, že jeho práce je rozsahem a významem rovna práci celé generace. Tak hodnotí Vrchlického literární historie. A elegantní kusy čtenářek a čtenářů, kteří zásadně nepěstovaly komplexy, ale raději snad komiks nebo žertíky na denním pořádku? 

            Za trochu lásky šel bych světa kraj,

            šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

            šel v ledu – ale v duši věčný máj,

            šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,

            šel pustou pouští – a měl v srdci perly rosy.

            Za trochu lásky šel bych světa kraj,

            jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Vzpomínáte si? Není k tomu co dodat.