„Když
muž chce, dějí se pozemské i nadpozemské nadprůměrné zázraky – třeba vzmužíš i
ostatní odrůdy lidstva a zvedneš klidně celou vlast! Můj život? Život
samostatných Čech! Nad mou mohylou vztyč ten druhý. Jestli ale, jak se
k nekonečné hanbě zdá, nemá mít tato země v budoucnu žádné mužné
potřeby, jestli tě nechá osaměle bojovat za její lepší příští – čím tu pak bude
život?!!“
(Jaroslav
Hilbert – Falkenštejn)
„Život
je jako darebnice, do níž jsme se zamilovali až po uši, takže nakonec
přistoupíme na všechny podmínky, které nám klade, jen když nás neopustí.“
(Giacomo
Casanova, Historie mého života, známý Český návštěvník u dámských ložnic na
zámku)
„Musíš
se bít, vždyť k tomu jsi stvořený se bít a rvát stromy rovnou i
s kořeny. Tohle je život, jen ti to sílu přidá. Pryč s uslintanou lží
a pábením tolik řidoučkým na uši jak voda.“
(Henrik
Ibsen – Peer Gynt)
25.
ledna 2016 slaví 65 let herec a komediant borec: Boris Rösner:
„Do vesmíru jsme
odpálili
k pouštím měsíčním.
V jeho prachu tam
bezhlesně zdechli
už mnozí z nás.
Však většina
se uškvařila
v olovnatých parách Merkura,
v olejnaté louži
Venuše se roztavila,
a dokonce i na Marsu
požíralo nás to Slunce.
Hřmící radioaktivní
žlutý terč.
Jupiter zapáchal.
Rychlost šípů rotující
methanové kaše
tížila nás tak šíleně až
jsme Ganymeda poblinkali
Saturna jsme zahrnuli
kletbami
Co dále přišlo pak, o
tom už není třeba slovních metafor
Uranus, Neptun
šedavě zelení oslizle
zmrzlí
Na Pluta a Transpluta
dopadly
poslední naše necudné
vtipy
Dávno již zaměnili jsme
Slunce za Síria
Síria za Kanop
Dávno vyšinutí
z drah
řítili jsme se vzhůru do
hlubin
směr sněhobílé
souhvězdí, jehož jsme nedosáhli jaktěživ
Dávno už mumie uvnitř
kocábek
na sobě krunýř výkalů
ach jo
A v rozšklebené
mordě
žádná životadárná
myšlenka na už dýchající Zemi“
Friedrich
Dürrenmatt „Fyzikové“
Boris
Rösner exkluzivně o svých pozemských divadelních zážitcích v promítání
v nabitém sále vzpomínání…
Když
bylo hezky, chodili jsme se opalovat na Žofín. Měli jsme tam celoročně
pronajatou kabinku.
Jednou
jsem přišel k dece a vedle mámy ležela cizí holka, velká asi jako já.
Hulila dým z cigarety! Nechápal jsem, proč se máma vybavuje neustále
s nějakým cizím otrapou, který navíc má neotřesitelnou chuť si jít zapálit.
A tak té malé říkám:
„Pojď
si pinknout.“
Nic
neřekla. Jen se tomu smála.
Když
odešla, máma se mi přiznala:
„Blbečku,
to je Aťka Janoušková. Je stará jako já!“
Teď
po letech jsem s Aťkou daboval Včelku Máju; je stejná furt v notoricky
známém rozměru, já jsem přibližně o metr vyšší. Té příhodě jsme se moc nasmáli.
Navečer
jsme s mámou zašli do vinárny. U baru seděl pán, který vypadal jako
Waldemar Matuška, a máma hlesla:
„To
je pan Matuška. Zpívá se mnou písničky.“ Pak ukázala na druhého pána a řekla:
„A
ten pán je kat.“
Kat
býval doktorskej bylinkář. Vypadal velmi noblesně – mohl jsem na něm oči
nechat. Marně jsem si představoval, jak se tváří, když stíná hlavy.
Večer
mě máma vzala do Violy. Bylo mi sedm a já mohl být do tří do rána při vědomí a
poslouchat jam session a Luďka Hulana!
Nějaký
čas máti žila s jeho kytaristou Láďou Tomkem – hrál báječně nefalešně na
gibsona. Bydlel jako Petr Sís v Nerudovce přímo vedle domu U dvou sluncí.
V pokoji s obytnou předsíňkou.
Tady
jsem se na silvestra prvně zlískal, domácí víno jsem si popletl
s limonádou. Byl jsem jak třaskavina. Hodně jsem se lámal smíchy, něco
blekotal a tváře měl rozpálené jako kamínka – máma se bála, že mám horečku.
Pak
máma z AUSu odešla, poněvadž se jí stýskalo po divadle.
Dostala
nabídku na angažmá od pana Ornesta do Městských divadel. Ale odmítla; pravila,
že by se takovým herečkám, jako je paní Adamová a paní Irenka Kačírková,
nemohla nikdy dobře vyrovnat.
Zvláštní
pokora; možná si prošvihla život.
Šla
do Warnsdorfu. Za třináct stovek měsíčně! V AUSu na tom byla finančně
dobře, v Darexu, pozdějším Tuzexu, nakupovala i rýži. V roce padesát
osm mi koupila rifle! Nosil jsem je dvakrát ohrnuté. Ve Warnsdorfu jsem
k džínám začal nosit svetry, které mi máma pletla.
Hned
po nástupu dostala roli tanečnice ve hře Kat a blázen; na konci světa se
inscenovala komedie Voskovce a Wericha.
Hrála
ve žlutém, šustivém kostýmu, síťovaných punčochách a byla silně nalíčená; pihu
na tváři měla jako nehet od palce. V ruce půlmetrovou špičku. Voněla
stejně jako celé představení čímsi zakázaným. Šla na toaletu a já si broukal:
„Král, že musí kata
míti, aby se lid bál. Jen bláznovi je
dovoleno, aby se mu smál.“
A
měl neodolatelnou chuť si šluknout.
Ve
Warnsdorfu mi dvakrát vzali pionýrský šátek. Jednou proto, abych na tom byl
stejně jako tamní děti – šátek jsem dostal v Praze za vzorné známky dřív.
Podruhé za trest; občas jsem místo na schůzky chodil na napínavější zkoušky
v divadle.
Řekl
jsem učitelce: „Tak
si ho nechte!“
Kuráž
jsem zdědil po mámě.
Ve
Warnsdorfu máma žila s režisérem Oldou Křížem. Bral jsem to, jako že musí
žít s někým, kdo má vyšší funkci než ona. Žil s námi šest let; den co
den. Táto jsem mu řekl dvakrát. Jako poděkování, že se o nás stará. Pro radost.
On to byl, kdo se ptal, jestli mám úkoly.
Ani
mi nepřišlo divné, že se s mámou rozkmotřili. Matku jsem litoval, když
plakala, a jemu jsem rozuměl, když byl rozhodný. Možná
je to nevazebnost, možná pud sebezáchovy. Věděl jsem, že máma je schopná něčemu
nebo někomu lehce propadnout. Má v tom zase prsty divadlo.
Sám
cítím, že s někým mi to na jevišti odsejpá. S někým mi to něco říká. A
s někým mě to povznáší: s Janou Preissovou a s několika dalšími
kolegy. Je to víc než přátelství, než láska.
Možná
žila mátinka lehkovážně, protože už nemohla mít děti. Bylo to pro ni ponižující
a paradoxně osvobozující. Chtěla mít ještě holčičku – Dorisku, i když by na ni
měla asi tolik času jako na mne.
Po
roce jsme kočovali do Klatov, brblal jsem: „Ale
tam já ve škole nebudu znát žádné děti.“
A
máma řekla:
„Nebudeš.“ A
bylo to.
V Klatovech
jsem dostal první větší roli. Žádný jednovětý štěk, roli podstatnou pro děj. Bylo
to ve Zmrtvýchvstání dědečka Kolomana.
Při
náletu dědeček ztratí paměť, dají ho do ústavu pro choromyslné. Potom praskne
kotel, dědeček dostane ránu do hlavy a paměť se mu vrátí do normálu. Hrál jsem
roli jeho vnuka.
Hru
režíroval Luděk Ambrož a mne máma. Při zkoušce stála v pozadí a
soustředěně sledovala každičký můj pohyb, každé slovo. Viděla, jak složitě
hraju a očividně trpěla. Doma mi říkala: „Nemůžeš
si jen myslet, že trucuješ. Musíš to divákům ukázat!“
Ohrnul
jsem rty a pohodil hlavou. „Přesně
tak! Ohrň rty a pohoď hlavou! A ještě si dvakrát dupni!“
Byla
mou první učitelkou herectví. Vysvětlila mi, že když chci něco závažného říci,
musím to partnerovi poslat do očí. A když se na jevišti převléknu z kraťasů
do obleku s kravatou, musím se chovat jinak.
Začínal
jsem chápat, co je to ta herecká zodpovědnost a ve svých dvanácti jsem si dělal
starosti, abych nebyl špatný herec.
Nějaký
čas po premiéře mi řekla: „Jedeme
na návštěvu za dědečkem Hrdým.“
Připravila
mě na to, že nás asi nepozná. Měl těžkou sklerózu, byl v ústavu pro
choromyslné. V zámečku s parkem jsem prvně zažil, že moje divadelní
role se nápadně podobá tomu, co prožívám v reálném životě.
Nejdříve
dědeček mámu skutečně nepoznal. Řekla mu: „Tati,
já jsem Jarmila.“
„Jó,
Jaruška!“ „A
tohle je Boris.“ „Jo,
jo…“ říkal a díval se skrze mne.
Nepřipadalo
mi to ani smutné, ani veselé. Bylo to nijaké. Byla to role.
Divadlo
v Klatovech sídlí blízko náměstí. Klatovské náměstí se mi vybavuje zcela
přesně: Černá věž; kříž v místě, kde se na náměstí zřítil provazochodec;
katakomby s vysušenými mnichy; kostel – dvakrát jsem v něm ministroval;
klášter a v něm divadelní zkušebny.
V Klatovech
byla máma první herečkou divadla; možná i proto, že žila s režisérem.
V divadle
nikdy nesloužila, vždycky hrála velký dramatický obor – kurvy a královny. Od začátku
byla obsazována do charakterních rolí. Naivky nehrála. Jako dvacetiletá dostala
roli královny Elisabeth v Marii Stuartovně a Violy ve Večeru tříkrálovém. Měla
pohled člověka, který o životě něco ví, kolem úst rýhu. Šla přes ostravské
náměstí a tři metry před ní vybuchl granát; ustřelil jí patu a střepina zasáhla
plíci. Válka. Měla třináct.
V Klatovech
jsme celou sezonu bydleli v hotelu. Divadlo platilo ubytování a přispívalo
i na jídlo. Pořád dokola jsem si dával buchtičky se šodó, svíčkovou a smažený
sýr. Rád jsem chodil do kuchyně, dívat se na robota na těsto – železná ruka v míse.
V hotelu mě znali všichni, od kuchaře přes pingly a recepční po ředitele. Byl
jsem „kluk pro všechno“; občas jsem i v recepci vydával klíče.
V Klatovech
jsem se od Pavla Landovského naučil jezdit na motorce. Měl JAWU 350 se
sajdkárou. Tak má vypadat mužský!, říkal jsem si vždycky, když jsem ho uviděl. Má
být vysoký a mít motorku.
Vždycky
v neděli po obědě jsem musel Oldovi chodit pro pivo. Nenáviděl jsem to –
bral jsem to jako příkaz.
Jednou
jsem v hospodě zelený džbán rozbil, nikomu jsem nevysvětlil, že jsem to
neudělal schválně. Nespravedlnost!
A
jednou jsem v hospodě dostal pusu. První pusu. Bylo to za lok piva. O ní
vím jen, že měla tepláky. Ale v té době je nosili všichni.
Život
jsem začal vnímat jako dobrodružství; naučil jsem se jeho proměnlivosti poddat. Nejšťastnější
jsem byl, když jsem si vypůjčil kolo a jel na nedaleký kopec – byl sopečného
původu. Vyšplhal jsem se na vrcholek a cítil, že mám blízko k obloze.
Anebo
když jsem jel do lesa. Trávil jsem tam dlouhé hodiny. Lidi jsem pozoroval
zdálky a stromy zblízka. Stromy
jsou jako postavy, každý má jiný charakter: jeden strom podpírá druhý, jiný je
podpírán; některý má výhonky, jiný sesychá; jeden stojí rovně, další je
zkroucený. Les
mi připomínal divadlo.
*
Po roce v Klatovech máma přijala nabídku z Chebu: nová škola, noví kamarádi, nový domov, nové Divadlo pohraniční stráže. Cheb bývalo město vojáků, šlapek a cikánů. Tam jsem začal chodit do šesté třídy a budovat si světonázor. Ne ekonomicko–politicko–filozofický, ale ten životní. Začal jsem si uvědomovat, že jsem součástí něčeho.
Ve škole jsem recitoval básničky: „Velké, širé, rodné lány, ať jste krásné na vše strany…“ Vědělo se, že jsem z herecké rodiny. Nebyl jsem už dítě cirkusáků.
Přestal jsem se ostýchat a začal přemýšlet. Popuzovalo mě vystupovat ve sborových recitačních vystoupeních, které chtěly imitovat Burianův voiceband. Kde jeden zmínil: „Kam jdeš?“ Druhý: „Proč tam jdeš?“ Nebylo to divadélko. A já ve svých dvanácti přece dobře věděl, co je to za dar divadlo.
Zaplaťpámbu, že jsem se dobře učil – míval jsem jedničky. Bral jsem to jako nevyřčenou povinnost vůči mámě.
Jednou mě uprostřed vyučování zavolal ředitel školním rozhlasem, ať se žák Rösner ihned dostaví do ředitelny. Asi nějaký průser!, napadlo mě.
„Utíkej do divadla! Máš zkoušku,“ sdělil mi. „Přijel pan Höger. Budete spolu hrát.“ Tenkrát herci z Prahy jezdili hostovat na oblast, vždycky tam hráli nějakou svou parádní roli.
Rozklepala se mi kolena. Přišel jsem do divadla jako na zavolanou, a pan Höger se mě zeptal: „Co tady pohledáváš?“ „Já jsem malý Horský,“ odpověděl jsem. „Tak to spolu hrajeme Dürrenmattovy Fyziky,“ řekl a vypálil to. Ne na polovic. U něj nic nebylo jako, všechno bylo autentické, skutečné v čase a v prostoru. Už jsem to uměl rozlišovat.
Později jsem pochopil, že tomu, jak hrál, se říká herecká pravda.
Mohl bych žít kdekoliv – v Německu, v Americe, v Japonsku. Nejsem hrdý na to, že jsem v Chebu hrál s panem Högerem. Byl jsem dítě, a on se ke mně choval jako k vyzrálému kolegovi.
Pro mámu byla sezóna jakbysmet přelomová. Na záskok dostala roli matky v Čapkovi, zahrála ji skvěle. V pětatřiceti! Hrála Voršilu v Lesní panně. A hlavní roli ve Werichově úpravě Hello, Dolly – v Tetě z Bruselu. Já chodil na její představení, prožíval všechno s ní.
V té době se mi začaly líbit holky a máma byla ještě mladá. Bylo mi dvanáct, jí jednatřicet. Žárlil jsem na ni a obdivoval jsem ji se vším všudy.
Uměla zastat všechno: Hrát divadlo. Vařit. Péct. Šít. Plést. Hrát bridge. Skákat z pětimetrového můstku do vody. Tancovat a křepčit – ve dvanácti mě naučila všechny základní tance. A k tomu všemu ještě dokázala situace, které byly proti ní, využít ve svůj prospěch. Byla zatraceně důmyslná.
Jediné, co neuměla dobře, bylo hrát na klavír. Hrávala často skladbu Pro Elišku. Chodili jsme spolu na procházky, drželi se za ruce. Nejdřív jsem měl ruku vespod, ale pak už navrch; vodil jsem ji, jako by byla moje holka. Potkávali nás kolemjdoucí známí a tázali se udiveně:
„Ty máš nového frajera?“ Zdravil ji soudruh předseda národního výboru, ředitel školy i zcela neznámí lidé; pozdravem, úsměvem, úklonou chtěli dát najevo, že ji znají.
Dneska se často takhle vodím za ruku se svou dcerou, Gabrielou.
*
S chebským divadlem máma jezdila hrát do Kraslic. Jednou se mě zeptala, jestli chci jet s ní a potkat tátu. V Kraslicích vykonával ředitele kulturního domu.
Kývl jsem, že jo. Máma se mnou o tátovi nehovořila; jeho nepřítomnost jsem nevnímal. Ani nevím, proč se zrovna rozešli. Možná oba chtěli rozhodovat.
Jak táta vypadá, jsem věděl z filmu Májové hvězdy. Seděli jsme s mámou před televizí. Ukázala na nějakého herce, vypadal jako úředník, a přiznala mi: „To je tvůj táta.“
Necítil jsem nic. Brýle bez obrouček, vlasy ulízané, nakrátko ostříhané, zčesané dozadu, drobná ramena.
Když jsem se s ním sešel v Kraslicích, vypadal jako ve filmu. Zeptal se, jak se mi daří, a dal mi pusu.
Nezdálo se mi zvláštní, že se mě dotýkal. Od dvou let mě neviděl, ale choval se ke mně, jako bychom se naposled viděli včera. Deset let nepřítomnosti vygumoval. S vlastním otcem si není možné nerozumět, sžívat se – říkal jsem si.
Blbnul se mnou, jako by mi byly čtyři. Hrávali jsme si na pavouka. Byl hladový pavouk, chtěl mě sežrat a já se s velkým povykem schovával pod peřinu. Měl odporně žluté prsty od nikotinu. Vykouřil denně tak stovku cigaret. A vypil třicet kafí.
Byl solidní herec a skladatel, skvěle křepčil na parketu, brilantně hrál na klavír. Jeho parádní číslo bylo, že usedl k pianu, nechal si zavázat oči a poslepu hrál Gershwina, blue rhapsody. Později jsem slyšel lepší klavíristy, ale nikdo takovou jeho noblesu neměl. Měl ji v sobě, i když pěstoval králíky.
Nedávno jsem se dozvěděl, že v roce 1948 kolem sebe shromáždil šestnáctileté výrostky a založil antikomunistickou buňku. Všichni přísahali na americkou vlajku a na revolver, že budou bojovat proti komunismu až do smrti. V padesátých letech musel z postu šéfa operety v Opavě náhle odejít do dalekých Kraslic – asi někdo zradil, udal.
Celý život táta byl ohromně pracovitý. Denně vstával v půl šesté, chodil spát ve dvě. Jednou šel po ulici, upadl a byl mrtev. Nádherná smrt. Ale ve čtyřiceti devíti?
Přijeli jsme s mámou ze zájezdu, večeřeli jsme a ozval se zvonek – sousedka: „Před chvílí někdo volal. Mám vyřídit, že umřel Mirko Čech.“
Nenapadlo ji, že by to mohl být můj táta. Vyměnil německé jméno za české, když přišli Němci.
Měl velkolepý pohřeb. Jeho rakev vystavili před kraslický kulturák. My jsme stáli o pár desítek metrů dál, na schodech. Náměstí bylo zaplněno lidmi. Táta, stejně jako máma, si snadno dovedli získat spolupracovníky, obdivovatele a přátele.
Dav šuměl: „Kdo jsou ty dvě v černém?“ „To je jeho první žena a jeho druhá žena.“ „A ti dva?“ „To je jeho první syn a druhý syn.“
Netušili, že táta byl ženatý třikrát a bral si stále mladší ženy. Že u rakve stojí jeho druhá žena a třetí žena. Po tátovi mi zbyl jen pečetní prsten; miluju prsteny. Hrál jsem si v jeho kanclu a našel jsem ho v jednom šuplíku. Řekl mi: „Až umřu, zdědíš ho.“ Netušil, že to bude za půl roku.
Prsten jsem ztratil v den, kdy jsem potkal svoji ženu. Pak jsem od ní dostal podobný. Nosím ho a kolegové se mi smějou.
S tátou jsem se viděl desetkrát, ale pojí mě k němu větev tři sta let starého rodu. Možná i proto jsem moderní, a zároveň vášnivý staromilec.
Sixtus Rösner byl starosta města Ingolstadt. Ve válce se Švédy ubránil město od vpádu nepřítele a byl císařem Maxmiliánem pasován na rytíře. Dostal erb s červeným polem, vavřínovým věncem a třemi stříbrnými růžemi. V souboji probodl městského radního a prchl až na severní Moravu. Proto taky ta Opava.
Dědeček Jan Rösner byl stewardem na zaoceánském parníku; sjezdil celý svět, uměl několik jazyků. Jsem rozlítaný po něm, vždycky chci být na třech místech najednou. Jeho žena – babička Pepinka – byla pokorná, tichá čekatelka. Moje žena je taky taková.
Dědečka jsem nikdy neviděl. Vlastně jednou. Byl jsem u babičky Pepinky na prázdninách. Mou oblíbenou zábavou bylo, že jsem se sestřenicí lítal po strmých schodech nahoru na půdu a dolů. Uprostřed bylo odpočívadlo a dvířka – marně jsme se ptali, co je za nimi.
Počkali jsme, až babička půjde k pekaři, a otevřeli je: Komůrka pár metrů. Oltáříček. Červené věčné světlo. Nápis, věneček, kytky a urna.
Celé noci jsem se bál, že dědeček povstane z popela a potrestá nás, že jsme ho tím probudili. Až později jsem zjistil, že své mrtvé má v domácnosti kdekdo.
Z otcovy strany se všechno archivuje, schovává.
Z máminy strany se všechno vyhazuje, rozprašuje. Máma – toť divadlo jak vyšité: chvíli jsem smutný, chvíli veselý kumpán. Umře mi kamarád; člověk prožije během několika vteřin obrovskou tragédii, a pak jde na jeviště a dělá šaška. Herecký způsob uvažování je: bylo, nebylo; povede se, nepovede se; sláva, zapomnění; smrt, nekomplikované přeobsazení.
Vemte si pět jmen mé mámy: za svobodna Hrdá, uměleckým pseudonymem Horská, vdaná Rösnerová, v divadle Hrabánková (její bratr Hrabánek byl opavský tenor) a Čechová (podle uměleckého jména svého muže).
Herec je pro společnost člověk bez identity. Ale stejně jsem ničím jiným než hercem doopravdy nechtěl být.
*
Na
konzervatoř mě máma nezamýšlela střízlivým odhadem vpustit. Byla vychovaná
v buržoazním duchu: kdo nemá maturitu, není nic in.
Sama
šla k divadlu ve čtrnácti. Byla samouk; za války v Ostravě chodila do
divadelního kroužku.
To
jsem vám říkal, jak skládala přijímačky na herectví?
„Jak
se, slečno, vlastně jmenujete?“ zeptal se jí pan Pešek z Národního
divadla. „V přihlášce máte psáno Rösnerová, a mně tvrdíte, že jste Horská.“ „Horská
je umělecké jméno,“ odvětila mu máma na rovinu. Byla už čtyři roky
v angažmá v Opavě. Pešek
zesinal: takový usmrkánek a má umělecké jméno! Máma si toho všimla: „Každý
máme nějaké umělecké jméno, že ano, pane Pech!“
Pešek
zrudl jako trotl a zařval jako túr na Švejkovu parodii: „Ven!“ Máma
hrála dál na divoko bez divadelního studia.
*
V šedesátém
sedmém jsem šel na přírodovědné gymnázium; dokonce jsem půl roku koketoval
s představou, že budu doktor.
Vlasy
jsem nosil pod ramena a žvýkal „spearmint“. Nejdřív jsem měl džíny tak úzké, že
jsem je oblékal vleže. Pak zase tak široké, že se mi pletly pod nohama. Za čas
jsem úzké džíny vyhrabal ze skříně a všil do nich klín ze staré máminy sukně.
Nebýt
tak oháknutý, nevyšel bych na ulici. V patnácti
jsem vzal do rukou kytaru a učil se spíkovat engliš. Jak? Odposlouchával jsem
šlágry módních tendencí u Rolling Stones a Beatles.
Byl
jsem z generace, které se říkalo „bigbítová“. Teď
se jí tituluje „ztracená“.
V té
době jsem už poslouchal Svobodnou Evropu. Místa, kde ji bylo možno chytat, jsem
měl označené papírky. Když ji na jedné frekvenci vyrušili, rychle jsem přeladil
na druhou. Jestli
mi na téhle zemi něco vadilo, tak to, že jsem nemohl cestovat. Občas jsem vzal
kolo a jel se podívat k hraničnímu přechodu, jak vypadá mercedes.
Ve
škole nás učili lásce k CCCP. Ale když jsme při hokeji nandali Sovětům
parádní gól, barák se otřásal v základech. Herec Jan Filip povstal a začal
zpívat: „Hej Slované, ještě slovanská krev žije…“ Ostatní vstali taky a přidali
se k němu.
První
projev národní hrdosti, který jsem zažil.
Vzpomínám
si na vtip z gymplu: „Víte,
jaký je rozdíl mezi smrtí a Prvním májem? Žádný! Přijde a jdeš.“ V roce
osmašedesát přišel První máj, a my jsme nešli. A nic se nestalo. Něco
se dělo. Měsíc
předtím přijeli k pomníku neznámého vojína, který ležel kousek za Chebem,
američtí vojáci; ostříhali okolní keře, upravili cestičku. Po nich se u pomníku
objevil americký velvyslanec a na hrob neznámého vojína položil věnec. Vojáci salutovali
a gramofon pouštěl americkou hymnu. A
já je u toho šmíroval! Víte, jaký to byl zážitek? Co se postavit na hrob a
zažádat o azyl? Věděl jsem, že okolí pomníku je výsostná půda USA.
V té
době jsem viděl desítky filmů evropské kinematografie šedesátých let; filmy od
Wajdy, celého Felliniho a Bergmana.
V Chebu
byl báječně schopný ředitel kina – pan Jíra. O karlovarském festivalu tajně
vozil krabice s filmy do Chebu, v noci se pak filmy promítly a ráno
byly zase ve Varech.
V kinokavárně,
kterou vybudoval, se promítaly filmy pro náročného diváka. Scházeli se tu
herci, doktoři, učitelé. Sedělo se u stolků, pilo kafe a kouřilo. Mámě
bylo jasné, že všemu na plátně ještě nemohu rozumět, ale brala mě vždycky s sebou: „Tohle
musíš vidět!“ Říkala
a věděla, proč. Otevřel
se přede mnou úplně nový svět, zcela jsem mu propadl. I do snů za mnou
přicházel rytíř z Bergmanovy Sedmé pečeti a hrál šachy se Smrtí.
*
V životě
mě nejvíc ovlivnily tři věci: máma, divadlo a tanec.
Rozhodl
jsem se být herec. Ale dovedl jsem si představit, že bych byl tanečník. Vidět špičkového
baleťáka je pro mne silnější zážitek než vidět špičkového herce. Paradoxně si
tance cením víc než herectví. Herci se vyjadřují tělem, hlavou a srdcem;
promlouvají gesty, slovy, emocemi. Ale nástrojem tanečníků je jen tělo. I když
v baletu Romeo a Julie jsem viděl jednoho anglického tanečníka nejen
geniálně tančit, ale i plakat.
Můj
učitel tance Josef Zelenka se bavil se mnou o tom, jak dělat spinovou otáčku. I
o tom, že musí být vidět, proč ji dělám. Tanec vykládal jako vztah. Mluvil o
vzduchu, který je mezi tanečníky; kdy se zhustí a kdy rozmělní.
Muž
vede ženu. Ona před ním po zádech ustupuje a tváří se uvěřitelně oddaně. Ale
přitom ona spřádá nitky v sítě, do kterých on klesá. Ona má barevné
trojrozměrné šaty, vzrušující tělesno a slušivý úsměv. Ona dává vztahu rozměr,
vymýšlí ho. O ní všichni hovoří. Když je on povolený, ona se napřímí. Když je
on našponovaný, ona ustoupí do bezpečné vzdálenosti.
Je
to jako v životě. Muž chce dobýt ženu, ale dělá, že si jí nevšímá, jak je
přestupný rok dlouhý. Celý večer se ve společnosti baví a oslňuje jiné. Pak si
„náhodou“ sedne vedle té, pro kterou se rozhodl, podívá se na ni a vzduch mezi
opačným pohlavím se stáhne. Záleží na okolnostech, jestli spolu odejdou nebo
neodejdou.
Jde
o to, aby tanečník věděl, že právě vědomí vztahů při tanci nejvíc působí.
Přitom nic nesmí prodávat. Musí to od sebe odstrkovat; dělat, že je kliďánko
bohémsky nad věcí. Pak vzniká ohromné napětí: mezi ním a partnerkou, mezi nimi
a diváky.
Je
to jako na divadle. Herec, který chce dobře zahrát velkou charismatickou
emotivní scénu, dělá, že se mu do ní nechce.
Smát
se umí i židle a tancovat mohou i schody. Jenže to není umění.
Zpočátku
se mi ale na tanci nejvíc líbila dvornost, svornost, příběh parketu, s jakým
muži k ženám na parketě přistupují.
Ve
třinácti jsem si dal na botu zrcátko, abych holkám viděl pod sukně, tahal je
mazácky za gumy od podprsenek a občas jim nastavil nohu. Choval jsem se k nim
neurvale jako moji spolužáci. Ale srovnával jsem to s tím, co jsem viděl
na divadle. Chápal jsem, že divadélko je iluze, jenže skutečnost pro mě byla
surově nepříznivá. Muži by rádi byli galantní, a přitom se tváří, že je ženy
nezajímají na oko.
Při
tanci to bylo jiné. Tancovat jsem chodil každý den hned po škole, na parketě
jsem byl do noci. Na sobě jsem měl frak, bílou košili, motýlka a vedle sebe
krásnou dívku. V zádech jsem neměl školní přezdívku „Voškliváckej Boris“.
V patnácti
jsem absolvoval taneční kurs a od šestnácti tancoval závodně. Dostal jsem se až
do B třídy.
Miloval
jsem latinskoamerické tance. Nejvíc paso doble. Muž představuje toreadora, žena
bejka. V ostatních tancích muž ženu rukou chrání, ale tady je vždy
připraven ji od sebe odehnat. Je to tanec o dobývání, odmítání, soupeření kdo s koho,
podléhání. Podobá se dialogu, vždy má jeden navrch.
Za
partnerku jsem měl zdravotní sestřičku Mirku. Nosila bílé šaty a v tmavých
očích měla stín melancholie. Já jsem vysoký, ona je vysoká – dali nás
dohromady. Háček byl v tom, že ona měla ještě jednoho partnera. Jednoručku.
Dva
roky jsem Mirku držel v náručí; její tělo jsem znal naprosto dokonale. Při tanci
se chovala, jako že se mnou něco hezkého má. A já si představoval, jak to asi
dělá s tím druhým. Jednoručka sedával na balkoně a koukal na nás. Nevynechal
jediný závod. Mirka byla hrdá, že chodí s někým, kdo je zvláštní – má jednu
ruku.
*
První
skutečnou pusu od srdce jsem si dal s Marií. Nebo s Hanou? Byla o rok
starší než já; se staršíma holkama je to jaksi šťavnatě v praxi splavnější.
Byli
jsme v kině: dvakrát, třikrát, desetkrát. Svou nohu jsem pokaždé posunul o
pár čísel k její. Když se naše chodidla dotkla a ona si neodsedla, vzal
jsem ji za ruku. Po kolenovačkách bylo jasné, že To musí přijít.
Po
celém Chebu slyšeli, jak mi vehementně tluče srdce. Vždycky jsem si řekl: U
řeznictví ji stylově políbím.
Došli
jsme tedy k řeznictví.
Nic.
Políbím
ji jako zlatou rybku u rybářství. Ještě dnes se mi vybavuje výloha s gumáky,
háčky a pruty.
Zase
nic.
Přišli
jsme před její dům. Bydlela tam, kde dřív kat Schlick. Měl jsem pocit, že mu
stojím face 2 face, a zatím jsem se díval do očí Haně nebo Marii.
„Tak
co, srabe?“ říkaly mi vyzývavě.
Dělal
jsem, že si chci povídat, že není kam splašeně hnát. Točila se mi hlava a bylo
mi na zvracení; tričko jsem měl propocené.
Deset
čísel k její puse trvalo šestnáct hodin.
S posledními
centimetry mi vydatně pomohla; nevím, jak jinak bychom to s těmi nosy
zvládli. Všechno vám kluci poradí, ale to samotné nikdy!
Co
může být víc?, napadlo mě. Byl to vrchol sexuálního prožitku. Chápu, že se
holky bojí, že z pusy otěhotní.
Šel
jsem domů. Bylo po dvanácté. Koukal jsem lidem do oken. Některá byla temná,
některá svítila. Zdravil jsem baráky a říkal si: Tady to vědí, a tady ještě ne.
Cítil jsem, jak rostu. Odpoledne jsem byl kluk, a teď jsem byl dospělý jedinec,
který bez váhání líbá ženské půvaby.
Přišel
jsem domů a máma vyzvídala:
„Jak
se jmenuje?“
Tvářil
jsem se, že nerozumím.
Od
toho večera se ke mně chovala jinak, stejné věci mi říkala jinou dikcí,
intonací. Nevěděl jsem proč. Teď to vím. Obdivovala mě a měla o mě strach. Byl jsem
chlapík a mohl jsem jí utéct.
Jestli
se ptáte, jak jsem o to přišel, tak na skautském táboře o prázdninách mezi
druhákem a třeťákem. Ve stanu, s kuchařkou, při kytaře – ještě teď mi
Dajána drnčí v ušních bubíncích fest.
*
Pár
dnů nato mě máma vzbudila a řekla:
„Obsadili
nás.“
Vykoukl
jsem z okna a uviděl hlaveň tanku – to už jsme bydleli na náměstí a já za
skříní ve výklenku měl vlastní cimru.
Utíkali
jsme do divadla.
Jevištnímu
výtvarníkovi jsem v ruštině předepisoval hesla. Maloval je na velké role
papíru a na staré kulisy. Několik plakátů jsem dělal sám.
Jeden
z nich, „ИДИТЕ ДОМОЙ!“, otrhaný vlál na plotě parku ještě
rok.
V šedesátém
osmém jsem prvně poznal, co dokáže dav.
Velká
zkušenost.
Na
náměstí přijel ruský gazík, byl v něm řidič a důstojník. Několikatisícový dav
zašuměl a vrhl se na ně. Jako vlci na kořist. Dvě tři minuty a gazík nebyl. Prostě
nebyl.
Euforie.
Obrovská dravá euforie. Úlek. Strach. A zapomnění.
Dodneška
nechápu, že z gazíku nezbyl ani šroubek. Že dav nevyplivl ani vojenskou
čepici.
Velitelé
chebských posádek odmítli Rusákům otevřít kasárna. Jeden z nich nám v noci
v divadle řekl, že po dvanácté odemkne bránu na Západ a kdo chce, ten může
emigrovat.
„Zdrhnem?“
mrkla na mě významně máma.
Myslela
to naprosto vážně. Ztuhnul jsem. Takové rozhodnutí a ona to nechává jen na mě. Německy
jsme uměli oba, nějak bychom se tam také uživili. Ale jak bychom tam hráli
divadlo?!
Zavrtěl
jsem hlavou.
„Prosím vás,
říkejte tu pasáž, jak jsem vám ji předvedl, aby vám jen hrála na jazyku. Ale jestli
ji budete jen deklamovat, což spousta herců činí, mohl by mé verše přednášet
rovnou obecní vyvolávač. Všechno dělejte s citem. Musíte si osvojit a
vypěstovat kázeň i v proudu, v bouři, řekl bych přímo ve smršti svých
afektů, aby byly vytříbené. Ale nebuďte zase příliš krotcí, ať má nad vámi
kontrolu váš vlastní zdravý rozum. Přizpůsobte pohyby těla slovům a slova
pohybům. Zejména dávejte pozor, abyste nijak nepřekročili míru přirozenosti. Co
se totiž v tomto směru přežene, to se vzdaluje dramatickému rozměru umění,
jehož smyslem bylo a je dříve i teď nastavit proudícímu životu zrcadlo: ukázat
ctnosti, jak vlastně vypadá a jakou podobu má to, co si zasluhuje opovržení,
dokonce ukázat, jaký tvar a vzhled má celý věk a celá pochroumaná doba.“
(William Shakespeare – Hamlet)
V šedesátém
devátém máma ještě směla hrát.
S Jirkou
Holečkem dělala chór v Antigoně. Celý chór byli jen oni dva, seděli v hledišti
a diskutovali s tyranem na jevišti. Měli černé dlouhé řízy, nenápadné
líčení. Lid.
Bylo
to něco převratného.
Premiéru
měl i Kohoutův August, August, August; roli Klauna, kterého dnes na Vinohradech
hraje Bolek Polívka, dostal Karel Novák. Místo v reálné manéži hrál v kuželu
světla. Byl jsem z představení vyděšen; divadlo jsem vnímal přes Čapkovu
Matku a najednou bylo vše jinak.
Po
realismu padesátých let, kdy strom na jevišti byl strom, po etapě
konstruktivismu se začalo hrát v náznacích. Třeba z jeviště zmizely
dveře; dřív se zdálo nemožné, aby herci na scénu vešli nikudy!
Byla
to éra velkých dramatických experimentů, režisér inscenoval Othella a začal
představení koncem hry – uškrcením Desdemony.
Hrály
se Sartrovy Špinavé ruce, uvažovalo se o uvedení Ionescovy Plešaté zpěvačky.
Každé
oblastní divadlo nastudovalo poválečný světový repertoár. Přestaly se hrát
povinné ruské hry, bohužel i ty pradávné ruské – nehrál se ani Čechov.
Publikum,
zvyklé se hlavně bavit, takovou změnu dramaturgie okamžitě přijalo.
Herci
se začali vzdělávat; obrovsky rostli. Komedianti se přizpůsobí všemu. Umějí žít
v zimě, v horku, v bohatství i v chudobě; patří to k herecké
povaze.
Divadlo
se stejně odehrává v kruhu, jako všechno v životě.
V tom
roce jsem se hlásil na DAMU.
Před
mámou jsem to tutlal. Něco tušila, ale neptala se.
Herec
může mít talent jako prase, jenže je to na prd, když nemá štěstí. V hereckém
životě není nic důležitějšího. Máma to zažila na vlastní kůži.
„Ty
ses dočista zbláznil!“ řekla, když jsem jí to oznámil.
„Velmi
dobře víš, že ničím jiným než hercem nebudu,“ odpověděl jsem.
„Připravovat
tě ale nechci!“
Zahlédla
v mých očích plamen; napůl byla hrdá, napůl se bála, že budu špatný herec.
Co jsem dělal u přijímaček, nikdy nevěděla.
Já
bych zkoušky své dcery taky nikdy vidět nechtěl.
Na
školu mě vzali hned napoprvé.
Máma
řekla:
„Něco
ti přišlo!“
Měla
v očích slzy.
Nevzali
mě!, prolítlo mi hlavou.
Zbledl
jsem.
Nehrála.
Vezmu
místo hereckého eléva – říkal jsem si. Slíbil mi ho ředitel a režisér divadla v Chebu
Karel Novák, který mě na zkoušky připravoval.
Máma
mi papír podala a zapálila si cigaretu, aby jí přes oči šel dým. Nechtěla,
abych viděl, že je dojatá.
Brečela
radostí.
Místo
gratulace mě poslala se smetím.
Snad
se s tím potřebovala srovnat, čekal mě těžký život.
Ze
tří set čtyřiceti uchazečů vzali šestnáct; byli jsme silný ročník.
Držel
jsem v ruce kýbl se smetím a smál se štěstím. Budu herec! A budu bydlet
daleko od maminky. Na koleji.
*
První
hodina herectví na DAMU byla něco otřesného, nikdy na ni nelze zapomenout.
Chodbou s odpornými stojacími (stoletými?) popelníky jsme přišli do učebny
dvacet dva. Pach. Bordel. Anarchie. Praktikábly, rozlámané židle, hadry, staré
nefunkční kanape.
V čele
učebny seděl bývalý režisér Národního divadla František Salzer a herci Václav
Voska a Vlasta Fabianová. Václava Vosku jsem znal z televizních detektivek
a Vlastu Fabianovou z romantického filmu Prstýnek, kde se koupe nahatá
v jezírku.
S hrůzou
jsem se rozhlédl do všech koutů… Tady já jako budu hrát? Není tu rampa,
portály. Tady se přece divadlo nedá dělat! Jestli takhle bude vypadat celá
škola, je to konec! Myslel jsem, že už vím, co je dramatická pauza; ostrý
pohled do hlediště, ostrý pohled na partnera. Byl jsem zvyklý na svit
reflektorů, na clonu prachu, která jeviště dělí od hlediště.
To
všechno tady scházelo.
Všichni
moji kolegové byli děti „civilů“, já jediný měl hereckou krev. Divadlo jsem si
osahal už v dětství. Došlo mi, že je to nejen výhoda, ale taky handicap.
Potvrdilo se to později; byl jsem syn * Jarmily Horské a některé věci mi nikdo
nevysvětloval – předpokládalo se, že to vím. (* Jarmila = slaví dnes 4. února jmeniny, Horská jako když Petr Horký
slaví 4. února narozeniny, gratulace cool happy vibes)
Nejdřív
se nás profesoři dotazovali, jak vlastně dopadla maturita.
Musel
jsem kápnout božskou, že ji nemám. Propadl jsem z matematiky.
Frajer!
Měl jsem osvědčení, že budu studovat herectví a dodělávat gymnázium se zdálo
zbytečné. Věděl jsem, že na DAMU ve výjimečných případech berou lidi i bez
maturity.
„Nevím,
co tady bez maturity pohledáváte?“ zeptal se děkan František Salzer.
Ujistil
jsem ho, že druhý den složím opravnou zkoušku.
Přestal
se tvářit, jako že trvá na tom, abych opustil učebnu.
Pak
jsme jeden po druhém začali přednášet řeč Hamleta k hercům, kterou jsme si
měli přichystat přes prázdniny. Všichni jsme se báli nejhoršího. Poprvé před
velkými herci, před sebou navzájem.
Jako
první se hlásil Hanuš Bor. Obdivoval jsem ho. Později jsem se dozvěděl, že
s veřejným vystupováním měl už jistou zkušenost – jako dítě hrál ve
filmech a nazpíval hit „Dobrý den, majore Gagarine“.
Vím,
že jsem mluvil a mluvil, dokud mi vnitřní hlas neporučil: „Hejbej se! Krucinál,
hejbej se!“
Došlo
mi, že stojím na jednom bodě.
Zvedl
jsem ruku, chtěl na někoho ukázat.
Kam
to ukazuješ? Připaž!, napomínal mě můj vnitřní hlas.
Než
jsme se vystřídali, trvalo to tři hodiny.
Žádný
z pedagogů nám za celou dobu neřekl ani slovo.
Pauza
na cigaretu. Navzájem jsme se ujistili, že jsme dobří.
Vrátili
jsme se zpátky, pedagogové vypadali unaveně.
Nedivím
se, slyšet šestnáct stejně špatných monologů!
Václav
Voska dělal, že spí, ale nespal. Ruce měl před obličejem. Hrál. Byl hercem
malých gest; tohle nikdo jiný neuměl.
Čekali
jsme, že nás pochválí, že nám dodají odvahu, aby se nám líp pracovalo.
Omyl!
„Uvědomujete
si, že co jste tady předvedli, nebylo nic?“ prohodil k tématu děkan. Potom
mluvil o „magickém proč“, o „herecké rovnici“.
To
je z teorie herectví – CO plus PROČ rovná se JAK. Herec musí znát, co říká
a proč to říká; pak ví, jak to říkat.
Koukali
jsme na něj v němé posvátné hrůze, svět se nám drolil pod nohami.
Pan
Voska mlčel. Koukal se na nás těma svýma psíma očima a po nekonečné pauze se ozval
v jediné větě:
„Víte,
když to na jevišti není pravda, tak to stojí za prd!“
Později
jsem se dozvěděl, že přitom všem fandil. U přijímacích zkoušek chtěl vždycky
mít všechny.
Vlastička
Fabianová se na nás jen usmála a poslala nám pohled: Jste moje milované děti…
Cítili
jsme se jak zbitá psí plemena. Šli jsme na roh Karlovky do Modré štiky, tenkrát
to byla čtyřka, a těžce jsme se opili pivem.
Pak
jsme tam sedávali den co den. Dávali jsme si pivní sýr s rohlíky za šest
korun nebo smažený sýr za deset. V sousedních potravinách nás taky znali.
Kupovali jsme si hanácký salát za korunu čtyřicet, čtvrtku chleba a někdy taky
sekanou. Opékali jsme ji ve škole na kamnech, byl to neuvěřitelný smrad. A
k tomu flašku bílého vína; nejlevnější byl dimiat za deset padesát. A
modré goluasky – velká móda. A červená marlbora. Byli jsme umělci, no ne?
Na konci měsíce jsme si mazali chleba ztuženým pokrmovým tukem.
První
roky jsme dělali etudy: nosili jsme imaginární herce a stavěli je na imaginární
stolek. Třicetkrát po sobě. Zkoušeli jsme deset stupňů pláče. Deset stupňů
touhy. Deset stupňů smíchu.
Byla
to škola. Byla to obzvlášť velká fyzická námaha: akrobacie, baletní průprava,
lidové tance, dobové tance, šerm.
Dnes
vím, že nás chtěli naučit stát rovně a unést historický kostým na našich
tělíčkách.
Moji
studenti si většinou neuvědomují, že to taky budou potřebovat. Škola se po
revoluci zvrhla v anarchii, pak ve studentokracii. My se kantorů báli
mnohem víc. Teď je mezi kantorem a žákem skoro rovnítko; to je chyba.
V prváku
a ve druháku se lidi očuchávají, zjišťují, že herectví je věc naprosto intimní.
Řeší se, kdo je kdo. Kdo je vůdčí osobností a kdo „splavný herec“, který umí
všechno, ale vymyslet to za něj musí někdo jiný. Každý ročník je takový malý
soubor. Lidi se často dlouho neslyší, nevidí; pak se poznají při etudě.
Je
to jako s rolí. Dlouho nevíte, koho hrajete, ale stačí, aby nějaká situace
vytvořila milimetrovou plochu postavy, a vy se obsáhnete v její kůži jak
dlouzí, tak širocí.
V Městských
divadlech jsem zkoušel Lermontovu Maškarádu. Hrál jsem Arbenina – člověka,
který se zblázní a otráví svoji ženu.
Nevěděl
jsem jak na to. Režisér Antonín Moskalyk mi poradil:
„Dej
si ruku tak, že bude vypadat jako chromá. Mrtvá. Takové gesto dělají lidi po
infarktu.“
Jedna
připomínka a já si uvědomil celkovou roli.
Okolo
herectví je všechno citlivé. Když chcete někomu něco vzkázat, musíte vážit
každé slovo. Je to vysoká diplomacie a velká zodpovědnost, můžete ze svých žáků
stvořit herce, nebo je zkazit. I když z toho, co říkám, si pro sebe to
podstatné musí vybrat sami.
V ročníku,
který učím, se studenti jako lidé obcházejí. Na jevišti se to pozná. Jak to
z nich vyrvat?
Navíc
mají stejný problém, jako jsme měli my: těžce k sobě hledají vztah holky
s rukama a kluci s holkama. Na DAMU kluci většinou nechodí
s holkama ze stejného ročníku; mají je osahané. Zajímají je holky
z jiných ročníků.
My
koukali po Janě Preissové, byla do ní zamilovaná celá škola. Od žáků po
kantory.
Spolužačkami
jsme dokonce opovrhovali – jako holkami i jako herečkami. Nejzajímavější se nám
jevila Jelena Šebestová, dneska Juklová – hraje v Ústí nad Labem, ale tu
brzo vyhodili ze studií; nesložila zkoušky z politické ekonomie.
Říct
Evě Jakoubkové, Markétě Peštálové nebo Nadě Konvalinkové: „Já tě miluju!“ byl
nepřekonatelný problém. Zahrát s nimi milostnou scénu se zdálo zhola
nemožné.
Kluci,
kteří už měli vojnu za sebou, vypadali jako chlapi; octli se na špici ročníku.
My ostatní hráli milostné scény se zkušenostmi paniců a panen; jak jsme se
styděli!
Stud
je to největší a nejzajímavější, co na herectví je. Odhalit se před partnerem,
před divákem, to dokáže jen málo herců. A přitom o to v herectví jde. Než
se herci podaří překonat strach, trvá to hodně dlouho. Někomu se to nepodaří
nikdy zaživa.
Já
jsem ho překonal s Markétou Peštálovou. Dneska se jmenuje Jahodová a
režíruje v rozhlase. Zkoušeli jsme komicko–žárlivý manželský dialog, na
konci jsme se měli obejmout. Václav Voska už nevěděl, jak nám dostatečně role
vysvětlit. Zakřičel:
„Prosím
tě, kde máš tu věc? No tu, kterou užíváš v životě nejraději?“
V tu
chvíli jsem naprosto nevěděl, co tím myslí.
Z mého
výrazu to poznal.
Vymrštil
se a surově nás přitiskl k sobě. Deset centimetrů, které nás oddělovalo,
zmizelo. Najednou jsme neměli problém jak co říct. Zapadli jsme do sebe.
Na
konci prváku jsme s Markétou dělali dialog z Bouře. Srdceryvné
loučení, on navždy odchází. Zkoušeli jsme na jedničce: malinká, intimní učebna
s výhledem do dvora. Studovala to s námi Vlasta Fabianová – dáma
s neuvěřitelnou životní energií. Byla nám milenkou, mámou, kamarádkou,
holkou, starší přítelkyní. Vším v jedné vteřině. Byla něco mezi božím
člověkem a bláznem.
Měla
krásné pěstěné prsty; mluvila a každý prst hrál něco jiného, každý měl vlastní
energii. Na hlavě nosila paruku, když gestikulovala, paruka se jí posunula a
z kabelky se vysypaly cigarety. Bylo jí to fuk.
Při
zkouškách svých žáků často slzela, ale tahle scéna, končící vášnivým polibkem,
ji evidentně těšila.
Zato
my se potili! Mysleli jsme si, že se tváříme zamilovaně, a přitom jsme byli
v křeči.
Když
jsem Markétu políbil, slyšel jsem, jak Vlastička funí nelibostí; prsty jí
cvakaly o stůl a cigarety padaly. Nakonec zařvala:
„Stop!“
Zvedla
se z místa pozorovatele, vlítla na jeviště, odstrčila Markétu a
s posunutou parukou na hlavě se blížila ke mně.
V očích
měla neukojenou touhu.
Chce
mě políbit?, prolítlo mi hlavou.
Začal
jsem se bát, co bude následovat.
Chytla
mě za uši a líbala mě. Dala do toho polibku všechno: celý život těch dvou,
všechnu nenaplněnou lásku, nešťastný rozchod.
Rukama
mi projela celé tělo. Úplně mě vyhladila. Nic jsem nedělal, jen jsem držel.
Nebylo
to doopravdy, ale vypadalo to tak.
Odpadla
ode mne a tvářila se vyčerpaně.
„Takhle
nějak…“, řekla.
Za
čtrnáct dní byl konec semestru a předváděčky. Spolužáci, pedagogové i studenti
z dalších ročníků se sešli na jedničce, aby se na nás podívali. Všichni tu
scénu dokonale znali.
Vlastička
poletovala po místnosti a chvěla se rozčilením. Těšila se, že budeme výborní.
Já a Markéta jsme do poslední chvíle stáli na chodbě a dokola zkoušeli konec
scény.
Přišel
závěrečný polibek; byli jsme ztrémovaní a zpocení. Narazili jsme do sebe nosy.
Markéta se lekla; zapomněla, že má otevřít pusu. Nekonečně dlouho jsem se do ní
musel dobývat; snažil jsem se to vylepšit tím, že jsem jí urputně hnětl tělo.
V učebně
bylo jak v kostele. Říkal jsem si, že to dělám dobře.
Konečně
jsme se od sebe odtrhli, jak jsem zjistil, ne úplně! Zůstala mezi námi viset
deset centimetrů dlouhá slina, vypadala jak pavučinka. Pak na ni ze strany
zasvítil reflektor a ze sliny se stal světelný most!
Rukou
jsem zatápal, abych ji přetrhl. Ale nechtěla povolit.
Sál
se roztleskal. Dostali jsme jedničku. Vlastička s parukou v ruce mě
objala:
„Bylo
to nádherné! A co jsi dělal těma rukama? Jako bys ji chtěl pohladit, a ona se
ti ztrácela. Vypadalo to jako vyšinutí smyslů. Mystické vytržení.“
S tou
si někdy zahrát divadlo!, pomyslel jsem si.
Že
to všechno uhrála slina, jsem se přiznat jí neodvážil.
Po
škole jsme prožili několik krátkých, intenzivních setkání. Stále jsme o sobě
věděli, ale na jevišti jsme se nesetkali.
Když
měla pětasedmdesát, pozvala své nejmilejší žáky na večírek do Violy.
„Těším
se, až si tam nahoře, v hereckém nebi spolu zahrajeme divadlo!“ řekl jsem
tehdy.
Za
krátký čas jsem jí mluvil nad rakví.
Podobný
vztah jsem měl s Václavem Voskou. Možná ještě silnější, protože
v Městských divadlech hrál role, které jsem si představoval, že budu
jednou hrát já.
Náš
vztah byl velmi intimní, ale z legrace jsem ho oslovoval „soudruhu odborný
asistente“ a on mě „soudruhu žáku“. Kolikrát se zeptal:
„Co
děláš večer?“
„Jdu
s klukama do hospody.“
„Ne!
Jdeš do Komorního! V tom a v tom místě lidi tleskají, já se otočím a
ty mi podáš skleničku s vodou.“
Stál
jsem v portále a koukal, jak hraje. Tam
jsem nahlédl do herecké kuchyně. Učil se být na jevišti v pravdě. A taky
jak po vypíchnutém monologu si utřít kapičky potu, aby to nikdo duchapřítomný
nezpozoroval. A kdyby, tak aby si myslel, že to náleží k roli.
„Vidíš!
Takhle se hraje divadlo!“, šeptem se mi ohlásil do portálu jednou, když
rozplakal sál.
Kdyby
to lidi věděli, zlynčujou ho! Za nadhled.
Dopoledne
zkoušel, odpoledne učil, večer hrál, v noci ještě četl Nový zákon ve
Viole.
Byl
unavený, upocený. Záda měl shrbená; zdálo se, že na nich nese tíhu světa.
To
nemůže vydržet!, říkal jsem si.
Naučil
mě, že člověk na jevišti musí umřít, musí se obětovat. Divadlo je prokletí a
Václav Voska byl divadlem prokletý.
Jako
on trvám na tom, aby žáci znali všechna moje představení; při hodinách
z nich vycházím. Chci, aby jak mohou, byli v divadle. Aby viděli taky
nezdařilá představení. Nikdy jsem z divadla neodešel před koncem; vedu
k tomu i své žáky:
„Když
jste na špatném představení a chcete odejít, řekněte si: Příště v takovém
představení budu hrát já.“
Nejvíc
náš ročník chodil do Činoherního klubu; na Mandragoru s Josefem Somrem.
Hrál Timotěje – člověka, který je ztělesněná nenasytnost. Cpal se buráky a
jakoby mimochodem říkal inteligentní text, působilo to neuvěřitelně komicky.
Viděli jsme to snad třicetkrát.
Taky
nezapomenu na Višňový sad s Pavlem Landovským a Věrou Galatíkovou. A na
představení Vodňanského a Skoumala S úsměvem idiota. Hrála s nimi
mladinká Táňa Fišerová, která dnes se mnou hraje v Lobkovickém paláci
představení Most přes navždy od Richarda Bacha; pořád je krásná.
Ve
třeťáku a ve čtvrťáku jsem statoval v Národním. V Othellovi. Ještě
s Aljošou Okuněvem, na kterého jsme z plezíru povykovali: „Jaký je to
hnus, Okuněv je Rus!“
Byla
to pro nás obrovská událost. Před první zkouškou jsme byli nastoupeni půl
hodiny před začátkem a čekali na režiséra Václava Hudečka a herecké velikány:
Hrušínského, Högera, Lukavského. Tak nás vycepovali ve škole.
Mysleli
jsme, že páni herci budou odměření, ale na jevišti nás brali jako své partnery.
Zato my byli úctou sešněrovaní. Na pana Högera jsem se odvážil promluvit až po
měsíci:
„Víte,
že jsem s vámi v Chebu hrál ve Fyzicích?“
„Dobré
to bylo, ne?“ zalhal.
Nechtěl
mě zklamat.
Živé
pomníky jsem si zamiloval, když Karel Höger měl při zkoušce brept a místo
„prst“ řekl snad „prs“. Rudolf Hrušínský se toho chytil, a po něm ostatní
herci. Dokonce i Radovan Lukavský. Dvacetiminutová scéna se odehrála
v samých sprosťačinkách, a přitom ve verších.
Za
představení jsme dostávali stopadesát korun! Měl jsem víc peněz, než když jsem
nastoupil do prvního angažmá a měl rodinu. Chodili jsme ke Golemovi. Na polívku
a na Marvana: deci vodky, deci bitteru, deci pomerančového džusu a sodovku.
Naučila nás to paní Smetanová v Televizním klubu, tam nás taky znali
jménem. Na pivo a na víno jsme zase chodili ke Křížovníkům a ke Třem
housličkám.
Byli
jsme parta: já, Hanuš Bor, Láďa Kudla, Aljoša Okuněv a Jirka Vondráček. Toho
jsme zbožňovali nejvíc. Záviděli nám ho všechny ročníky – měl ségru Helenu!
Když
nebyla doma, pořádal v jejím kvartýru mejdany. Hráli jsme na klavír,
začali jsme Karlem Krylem Bratříčku, zavírej vrátka, Král do boje táh, pak jsme
to vzali přes Hanu Hegerovou a Lásku prokletou až k Heleně, k desce
Ostrov pokladů.
Nebo
jsme seděli na zemi pod fíkusem až ke stropu a poslouchali desky;
v obýváku jich byla celá jedna stěna: Janis Joplin, Simon & Garfunkel,
Beatles, Bee Gees. A jedli jsme masové a sýrové fondue, Helena na ně měla
nádhernou soupravu: kotlík, kahan, talíře s odděleními pro různé typy
omáček, originál lžíce.
Životní
zážitek pro mě byl, když se hvězda z Golden Kids vrátila z turné
dřív, prozpívala s námi večer a vyprala mi košili, kterou jsem si polil
červeným vínem.
Ale
milovaný Vondráček byl ten, kdo mohl za to, že mě vyhodili z podolské
koleje.
Na
pokoji pro čtyři jsme bydleli dva: já a Zdeněk Rumpík. Ne dlouho. Za čtrnáct
dní Zdeněk přivedl kamarádku z Moravy, která v Praze pracovala. Spala
za skříní a starala se o nás jako maminka. Uklízečka nás chválila, že jsme
jediný chlapecký pokoj, kde se uklízí. Jednou jsme se o ní zmínili Jirkovi
Vondráčkovi, přišel se na ni podívat a už neodešel. Uklízečka nás udala.
Kárná
komise a odchod.
https://www.youtube.com/watch?v=w2KC7mu9L2Q
80's style electro break vision Animal Cannibals – „1x1! (80–as évekbeli elektrobrék remiksz)
https://www.youtube.com/watch?v=z6tOlaT6cL8
https://www.youtube.com/watch?v=kM9C7P7-pWs
https://www.youtube.com/watch?v=T2HvHMlz-3c
|