LADISLAV ZIBURA (23 let) teprve studuje obor mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Pochází z Českých Budějovic jako Budvar, pořádal zde i majáles. V osmnácti letech se nechal zlákat kouzlem poutí. Po maturitě nelenil a vypálil do Santiaga de Compostela, následovala pouť do Říma, na kole jel k Severnímu moři a zpátky, loni ušel 1 400 km přes Turecké planiny a Izrael do Jeruzaléma. Vymyslel nový evropský společenský žánr – cestovatelskou stand – up show. Vydal regulérní knihu k regulérnímu čtení a cítění vcítění 40 dní pěšky do Jeruzaléma.

Petr Kubát za MF Dnes zpovídal dotazovaného frajera na úterý 10.11.2015.

Na poutích do Santiaga de Compostela, Říma a Jeruzaléma ušel přes čtyři tisíce kilometrů. Když chtěl Ladislav Zibura letos v únoru promítnout svým kamarádům zážitky z Turecka a Izraele, vyprodal biograf pro pět set občanů. Následovaly zaplněné haly po celé republice. Blonďatý vypravěč z Českých Budějovic ani tak nerozmlouvá před publikem o památkách a o historii, občas si plete i názvy měst, která prošel, zajímavě však neváhá líčit komické detaily a příběhy lidí, s nimiž se potýkal, potkal, konfrontoval své evropské jádro. Vypadá to, že fenomén poutnictví zase vesele ožívá.

LONI JSTE SI SBALIL KROSNU A VYRAZIL NA 1 400 KILOMETRŮ DLOUHOU CESTU, KTERÁ VEDLA KRAJINOU TURECKA A IZRAELE. KOLIK ZA TAKOVOU POUŤ ČLOVĚK SHODÍ TĚLESNÉHO TUKU?

Na poslední štaci jsem shodil takových deset kilo. Bylo to dané také tím, že jsem šel Tureckem během postního měsíce ramadánu. Lidé mě hostili, jídlo by mi rádi dali, ale neměli nic. Jedl jsem jen jednou denně, a to večer. Od té doby mám pocit, že jíme až moc. Na poutnictví je dobré, že vede člověka ke skromnosti. Teď objíždím republiku s projekcemi ze svých spanilých krasojízd a umím si zabalit do malého zavazadla, je mi jedno, kde přespím, někdy skončím v hotelu, jindy přímo v kině, kde vystupuju.

A KDE JSTE PŘESPÁVAL CESTOU DO JERUZALÉMA?

Spal jsem třeba v troskách synagogy, v rodině vysokoškolského profesora, ve vojenských kasárnách, zavěšený v hamace na zadní straně billboardu, v izraelské poušti, pod stromem v univerzitním kampusu nebo venku na gauči u prodejce zahradních trpaslíků.

PROČ SE MLADÝ ČLOVĚK, KTERÝ NAVÍC NENÍ VĚŘÍCÍ, VYDÁ NA TAKOVOU CESTU?

Poprvé jsem se o poutích dočetl v magazínu ONA DNES, kde jedna paní nadšeně popisovala, jak se na vozíčku dokodrcala až do Santiaga de Compostela. Hned jsem se rozhodl, že po maturitě půjdu také. To je cesta, která nadchne úplně každého. Říká se, že se tam nechodí jen jednou. Potkáte tam lidi z celé zeměkoule a posloucháte jejich příběhy. To je v osmnácti letech hodně inspirující. Vrátil jsem se domů a věděl jsem, že mě to obohatilo a že v tom budu pokračovat. Teď už je to pro mě podobné jako jít běhat. Po dvou měsících se už člověk taky neptá, proč to vlastně dělá. A tak už plánuju další cestu.

KAM?

V dubnu chci pěšky projít několik zemí v Africe. Je to můj vysněný kontinent, protože o něm nikdo moc neví.

TAM ALE NENÍ ŽÁDNÉ ZNÁMÉ POUTNÍ MÍSTO.

Pro mě není cíl zdaleka tak důležitý motiv. Tím, že nejsem věřící člověk, mohu podniknout pouť třeba z Aše do Jablunkova.

JAK VÁS POUTĚ PROMĚNILY?

Když jde člověk někde dlouho sám, je najednou konfrontován se svými emocemi a musí se s nimi umět vypořádat. Je například hodně snadné nenávidět, když sedíte u pokecaného stolu v hospodě s dalšími deseti podobně naladěnými „dětmi“ a plácáte se po zádech. Když jste sám, začnete ze sebe vytvářet člověka, se kterým byste rád trávil čas a cítil k němu sympatie. Kultivuje to, kladete si pořádné otázky na duši, je to celé návrat ke kořenům se vším všudy.

UŽ OD ZAČÁTKU JSTE SE NEZAJÍMAL O PAMÁTKY A HISTORII, ALE SPÍŠ O PŘÍBĚHY LIDÍ, KTERÉ JSTE MÍJEL A POTKÁVAL?

U pouti do Santiaga máte výhodu, že je vše naservírované na zlatém tácu včetně ubytoven. Procházíte krásnými kostely a památkami nedozírné hodnoty. Ale já mám pocit, že se ty památky hodně často opakují. Spíš mě baví prožívat různé příhody a potkávat lidi. Jejich rozmanitost mě nepřestane nikdy úplně fascinovat.

KDY JSTE MĚL NEJVĚTŠÍ STRACH?

Se svou povahou jsem hlavně neměl být cestovatelem. Nemám orientační smysl, ztrácím se a dostávám strach často. Strach je v pořádku, když ho necítím pořád. Jednou jsem spal v Itálii u supermarketu. Ve čtyři ráno mně probralo i prohnalo náhlé očuchávání německým ovčákem, který hlídal areál. Mám ze psů ukrutný strach. Věděl jsem, že musím zůstat letargicky ležet, ale měl jsem pořádně nahnáno, jak to dopadne.

JAK OVLIVNILO POSLEDNÍ PUTOVÁNÍ TURECKEM A IZRAELEM VÁŠ POHLED NA UPRCHLICKOU KRIZI?

Uvědomil jsem si několik drobností. My v Čechách máme pocit, že všichni muslimové jsou stejní. To je ten samý nesmysl, jako kdybychom si mysleli, že jsou všichni Evropané na stejné brdo. Přestože jsme malý kontinent, který historicky spojuje křesťanství, tak rozdíly mezi námi jsou obrovského ražení. V Turecku jsem potkal spoustu rodin prchajících ze Sýrie. Mluvil jsem s nimi. Nevím, jestli je máme, nebo nemáme přijímat, ale je mi jich šíleně líto. Proč bychom měli někoho odsuzovat a nenávidět jenom na základě toho, že se narodil v totálně horší zemi, než jakou máme my?

LETOS V ÚNORU JSTE ZMÁKNUL PRVNÍ VELKOU CESTOVATELSKOU PROJEKCI VE STYLU STAND–UP SHOW A OD TÉ DOBY OBJÍŽDÍTE CELOU REPUBLIKU. ČEKAL JSTE TAKOVÉ PŘIJETÍ?

Rozhodně ne. Nedávno jsem se setkal s Danem Přibáněm, který jezdí s kamarády po cizích krajinách na divoko v trabantech. Říkal, že po nich jsem první člověk, který si uvědomuje, že cestovatelské projekce musí být zábavné. Můj chytlavý příběh je také trochu archetyp pohádkového Honzy, který se vydal na zkušenou do světa a zjistil, že je v něm docela příjemně. To lidi s chutí poslouchají. Jinak spíš slyší, že svět je nepřátelské místo. Přitom, ať přijdete za kýmkoliv kamkoliv, tak většinou zjistíte, že je to podobný člověk jako vy. Těch zmagořených úředníků, co huntují svět, je docela málo, ale mají nepřijatelně velkou moc měnit věci. Předsudky a nenávistí to rozhodně nezlepšíme, ani nezkultivujeme na potěšitelné jednadvacáté „století“.

JACÍ DIVÁCI CHODÍ NA VAŠE SHOW?

To se liší od města k městu. V pražském Světozoru byla třeba víc než polovina mladých. Na malém městečku zase převažují skalní padesátníci a výš. A chodí více žen.

JAK DIVÁCI REAGUJÍ?

Každý výstup vždy přizpůsobuji tomu, pro koho hovořím. K mladým si dovolím drsnější humor, u starších stejný příběh okomentuji přijatelněji. S každým se u vstupu s radostí přivítám, odhadnu tím pádem publikum, naladím se na jeho vlnu. Po skončení většinou s místními zůstanu, zajdu s nimi na pivo, zkoumám jejich pocity. Hodně se také věnuji propagaci.

POD VAŠÍM VLIVEM SE VYDÁVAJÍ NA POUTĚ DALŠÍ LIDÉ, ŠLI PRÝ DOKONCE I VAŠI RODIČE.

Rodičům jsem se tak dlouho snažil vysvětlit, jaké je to, až se předloni vydali do Santiaga de Compostela. Byli nadšení a letos to šli zase. Bratr se vypravil poprvé až letos. Už se mi ozvalo víc než sto lidí, kteří po mé projekci šli také na pouť. Velké množství to plánuje a chtějí ode mě poradit. Potvrzuje to, že má pouť smysl. Je škoda, že jsme na tuhle více než tisíciletou tradici poněkud zanevřeli. Přijde mi skvělé přispět k jejímu oživení.

O VAŠEM POSLEDNÍM DOBRODRUŽSTVÍ PRÁVĚ VYCHÁZÍ KNIHA. JAK VZNIKALA?

Dva roky se živím psaním reklamních sloganů. Využil jsem copywriterské postupy, což se v literatuře moc nenosí. Ale také se mi tím to psaní prodloužilo, někdy jsem nad jedním odstavcem seděl třeba dvě hodiny. Abych od práce neutíkal, psal jsem hodně na střeše naší chajdy. To se osvědčilo, člověk je pak líný lézt dolů pro jídlo a pro pití. Úplně poslední odstavce jsem dopsal v autě v zácpě na bulharsko–srbské hranici, kde jsem trávil dovolenou.

NĚCO JINÉHO JE BAVIT ZAPLNĚNÝ SÁL A DOSTAT PŘÍBĚHY DO KNIHY. PORADIL JSTE SI S TÍM?

Pro mě to bylo snesitelnější, myslím, že lépe píšu, než se vyjadřuju ústně. Mohl jsem tam dostat více věcí o poutnictví a o tom, co člověk prožívá. Je to intimnější. V minulosti v různých zemích světa získalo poutnictví velkou popularitu díky nějaké knížce, která o tom vyšla. To se stalo ve Francii, USA nebo Španělsku. U nás je to poprvé, co vychází kniha zaměřená na poutnictví v takovém dostatečném nákladu.

NEDÁVNO JSTE TAKÉ POBAVIL, ALE I ZASKOČIL CELÝ NÁROD V TELEVIZNÍM POŘADU AZ–KVÍZ, KDE JSTE ZÁMĚRNĚ VOLIL NEJVZDÁLENĚJŠÍ POLÍČKA V PYRAMIDĚ, TAKŽE JSTE NEMOHL OBSTÁT V SOUTĚŽI. BYLO TO SPONTÁNNÍ, NEBO JSTE TAM JEL S TÍM, ŽE BUDETE SABOTÉREM?

Byla to spontánní recese. Potkal jsem tam svého kamaráda Petra, který měl soutěžit proti mně. Na té neškodné rošťárně jsme se smluvili. Nenapadlo mě, že se to tak moc rozšíří. Ten díl údajně shlédlo už přes milión zvědavců. Je to naprostá banalita, ale díky ní jsem například získal v nejčtenějším celostátním bulvárním deníku tři strany o cestování. A teď se kruh uzavřel. Knihu mi křtil moderátor AZ–Kvízu Aleš Zbořil.