|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
|
První impuls k prozkoumání míst pod ženskou nadvládou přišel před deseti lety. Během mojí stáže v londýnské organizaci Womankind Worldwide se jednou v kanceláři objevil charismatický muž, který přednášel o ženských právech. Zapůsobil na mě tolik, až mě napadlo, že marketing ženských témat bychom už navždy měly přenechat chlapům.
Můj přítel Simon, když jsem se mu o tom později zmínila, navrhl, že mužská práva by pro změnu mohly propagovat charismatické ženy. „Skvělý nápad,“ odpověděla jsem sarkasticky, jako kdyby chlapi nějaká další práva potřebovali.
Simon si pak vzpomněl, že při svém putování po Číně narazil na kmen Mosuo, jehož ženy vlastnily domy, mohly mít tolik sexuálních partnerů, kolik jen chtěly, a nikdy se nevdávaly. Doslechl se dokonce, že děti ani neznají své otce a že se muži nikdy nestěhují z domů svých matek. „Typický matriarchát,“ zakončil vítězoslavně.
Já jsem si poté do Googlu zadala slovo „matriarchy“ (matriarchát – vláda žen).
„Did you mean patriarchy? (Mělas na mysli patriarchát – vládu mužů?)“ navrhl mi vyhledavač.
To mě naštvalo a přimělo k prohlášení, že chci navštívit všechny společnosti na světě, kde ženy vládnou, abych Googlu ukázala, jak se věci mají.
Pak už jen zbývalo přesvědčit Simona, aby se k mé bizarní expedici připojil. Nejdříve tvrdil, že je to proti jeho mužské přirozenosti a že bude vypadat jako feminista. Po chvíli ho zas představa dobrodružných výprav do zakázaných království sexy Amazonek v potrhaných oblečcích nadchla až příliš. Nakonec věcně prohlásil, že bude moje putování usměrňovat vyváženou mužskou perspektivou.
A tak se zrodil náš projekt.
Časem se na internetu začaly objevovat podrobnější informace. Hltala jsem články o matriarchátu a nemluvila o ničem jiném. Z bláznivého nápadu se stala životní posedlost. Konečně jsem identifikovala asi tucet potenciálních matriarchálních společností roztroušených po světě. V následujících letech jsme navštívili polovinu z nich (ty, které vypadaly nejslibněji) a čtyři nejextrémnější se rozhodli zpracovat do lehce humorného, investigativního cestopisu se spoustou našich vlastních kreseb, který právě dokončujeme.
A takto se pro vaši představu žije mužům v jednom z nich:
Vše začne tím, že v porodnici nebude nikdo jásat. Do matriky tě automaticky zapíší pod matčiným příjmením, totožnost otce nikdo řešit nebude.
Během dětství budou rodiče vždy nadržovat tvojí sestře. Pošlou ji na školy, zatímco ty se budeš dřít na poli.
Dospěješ, oženíš se a opustíš rodný dům, aby ses nastěhoval k rodině své ženy. Manželka bude samo sebou hlavou domácnosti. Její příbuzní na tebe budou shlížet svrchu a ty si budeš připadat jen jako chovný býk, jehož zodpovědnost končí rozmnožováním.
Až se ženě omrzíš, z domu tě bez milosti vyhodí. Přijdeš o všechno – o majetek i děti.
Nezbude ti než se vrátit domů k mámě. Ale ani od ní se nedočkáš žádné velké podpory. Dědictví opět shrábne tvoje hrozná sestra, která tě bude doma trpět jen jako nutné zlo.
Bez majetku, dětí a klidného domova zjistíš, že nemáš pro co žít. Své zoufalství budeš utápět po hospodách ve společnosti podobných nešťastníků, až se nakonec společně upijete k předčasné smrti.
Že je to trochu přitažené za vlasy?
Nikoli, přesně tak totiž popisují nelehký mužský úděl aktivisté z indického kmene Khásí na severovýchodě Indie. Jejich boj za rovnoprávnost v lecčem připomíná emancipační úsilí našich žen před sto lety.
S kontroverzními khásíjskými machisty, jejich privilegovanými ženami a obyvateli dalších přežívajících matriarchátů vás budu pravidelně seznamovat na tomto blogu.
|
|
|