Dne 19.5.2015 jsem se vzbudil již v 3:33 ráno a myslel jsem na Vás, Moniko!
Jste totiž více šmrncovnější sestra v akci než na filmové klapce, kameře, akci, jedeme byla v 60. letech Audrey Hepburn! Ano. Jste.
♥
ROMANCE U JIRKY
Nejsem přímý potomek pravd Jima Beama, ani jeho pravdomluvně pravdou neplýtvající piják
tak jestli disponujete Moniko formou vrcholnou, nepostačí k formulacím jen 3–D biják
Johnny Depp slídič trochu lepší, Jirka coby „Johann Strauss“ na nástroj trochu horší
mám chuť uspokojit tu nejlepší partii v čardáši, ať se kvůli protějšku u valčíků nepohorší
chtěl bych Moniku milovat přírodně galantně, chtěl bych Moniku milovat ve svém volnu gala
a umět z jejích očí vyčíst pregnantně, koho by ta dáma velké eso k sobě na konkursy brala?
Taková láska přes internet vyobrazená v očích Toma Hankse
musí být asi umělecky přesná i the best, aby nehrozily vzápětí sankce
v Plzni se říká, komu čest, tomu čest
já nejsem best, ovšem Monika: ta dokáže být mladá fest i best
můžem někdy spolu koulet šoulet mimořádné dvojky o sto šest?
nejsem bestie jen Bingo Boy na sladkokyselém láku, ušlechtilost levitace báječné animace v letáku
æro dynamika nebo gravitace trháku při jarní ingredienci v sosáku, wasabi a Moniky louka v čmeláku
Novosvětská symfonie k Antonínu Dvořáku, houslový klíč k uzamknuté bázi symfo Nymfo symfonické věty ne však volání joudy z paneláku
https://www.youtube.com/watch?v=7njfnVNU1L4
Coldcut – Peace & LOVE! (1993)
https://www.youtube.com/watch?v=yvkGOChvoG8
Coldcut – Chocolate Box (1993)
https://www.youtube.com/watch?v=OxUi_U0BH3c
Coldcut – Angel Heart (1993)
https://www.youtube.com/watch?v=8eo9-7KSlsU
Coldcut – What We´re Living For? (1993)
https://www.youtube.com/watch?v=URUA-XNDeJ0
Coldcut – Sign (1993)
Velmi rád jsem Vám daroval jako kominíček se štětkou pro štěstí doteky a pozdvižení štěstěny vedle hudby KLF, Kominík labužnický filuta, kilometry louka fialek a jistě peprnější KLF asociace Vám naběhnou na zřetel z jejich country fůze chůze k Múze… yeah.
Volání divočiny, Lvice Elsa, Afrika, dovolte:
https://www.youtube.com/watch?v=409U2MHa_5E
The KLF – „Born Free“ from The White Room (Original Version)
THE KLF 1990: „What Time Is Love“ (Kolik asi tak času věnujete svévolné lásce??)
Ummm-hmmm-hm Who-nanananana hmmmmm mmmm Ummm-hmmm-hm-yeah Ummm-hmmm-hm-yeah Ummm-hmmmmmm
Jsou z pozdvižení vlnité Sympatie vyrovnaní a starodávní a rádi se projíždějí zemí jsou vyrovnaní a starodávní z pozdvižení vlnité Sympatie doufám, že jim rozumíte nechtějí nikde udělat čáru přes rozpočet ani Vám nechtějí natropit žádnou újmu ale jestli nejste zrovna nadšená, z toho, co dělají, tak je raději nezastavujte, neboť oni povedou skóre mu-mu mu-mu mu-mu mu-mu čutněte do výsledku, JAMs
Poznámky se pohrnou, mají spád, kvůli (pro)slovům mluvím vodopád rapu je úměrný každé délce, tak se učím pravidlu a dosahuji své pozitivní vibrace, ve způsobu života, jakej vedu tak se vodvažte z rytmu KLF je parta, co posloucháte yeah sestavuji verš, ze kterého pak nedostanu strach působí zpátky, dost je dost dovolte mi, abych se Vás zeptal: kolik času věnujete od sebe činům z lásky?
Kolik času věnujete od sebe lásce? kolik času věnujete od sebe lásce? kolik času věnujete od sebe lásce?
Mu mu mu mu mu mu mu mu
Chci Vás vidět, jak se z Vás řine pot chci Vás vidět, jak Vám z čel odkapává pot
Okay Houston a raketa, budeme Vám odpočítávat vzlétnutí do Kosmu čtyři tři dva jedna pal
Chci Vás vidět, jak Vám z čel odkapává pot
Poslední sloka, prorocká, poetická když je po mě veta, tohle volá po umrtvení přijďte, přistupte ještě blíž, dovolte uvaděči v projevu zapojit se do účinku s King Boyem D rádoby budoucí starožitnost hňup Vy se vyznáte poměrně v čase, já se nikdy nezakoktávám výkonný sen vypadá tak zářivě a barevně yeah, podejte mi mikrofon – kolik času věnujete sami milování?
Kolik času věnujete od sebe lásce? kolik času věnujete od sebe lásce? kolik času věnujete od sebe lásce?
Mu mu mu mu mu mu mu mu
Chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot
chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot chci Vás vidět, jak z Vás stéká pot
děkuji díky
„Make It Rain“ (Snažte se, ať zaprší)
Já čekám Vy čekáte čekáme ale déšť furt nikde déšť nebude déšť nebude
Vy čekáte já čekám čekáme už tak dlouho ale déšť si dává na čas déšť nepřijde déšť nepřijde
Hele, snažte se, ať padá H²O z výšin hele, snažte se, ať vydatně zaprší
Pumpujte, pumpujte, trochu šílenějším návykem pumpujte, pumpujte, trochu víc vehementně
Řekněte to od plic yeah řekněte to v orgánech yeah
Řekněte to od plic yeah řekněte to v orgánech yeah
Hele, snažte se, ať padá H²O z výšin hele, snažte se, ať vydatně zaprší
Pumpujte, pumpujte, trochu víc zaberte pumpujte, pumpujte, trochu víc zaberte
Pumpujte, pumpujte, trochu šílenějším návykem pumpujte, pumpujte, trochu silnějším návykem pumpujte, pumpujte, trochu silnějším návykem pumpujte, pumpujte, trochu silnějším návykem
Řekněte to od plic yeah řekněte to v orgánech yeah
Deštíku, vždyť nám chybíš, snaž se, ať zaprší vydatně kapek ooooh nebude z Vás lejt dešti, no tak, umožni, ať zaprší
Pumpujte, pumpujte, trochu víc zaberte Já čekám Vy čekáte…
„3 A.M. Eternal“ (3 hodiny ráno až navěky)
Tohle je program rádia Svoboda (= svobodných přenosů v čase)
KLF! unh huh, unh huh, unh huh, unh huh
KLF Vás roztočí jste připraveni? (unh huh, unh huh) (starobylá civilizace Mu Mu) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu)
KLF Vás roztočí jste připraveni? (unh huh, unh huh) (starobylá civilizace Mu Mu) KLF, KLF vás roztočí
KLF! jste připraveni? (unh huh, unh huh) (starobylá civilizace Mu Mu) (až na věky) Až na věky
KLF Vás roztočí, protože musíte dělat pohyb na vlny z magického magneťáku s magickou pyramidou vypustíme z vášně metelice bassu… já to rozjedu energicky a Vy to můžete u sebe pochytat beze zbytku jsem ve spojení s partou s partou vyváženou starodávnou svobodnou Zulu musím Vám uštědřit lekci a všechno, co se naučíte bude ukazovat na fakt, že čas je věčný pojem
Jsou tři hodiny ráno to jsou teprve tři hodiny ráno jsou tři hodiny ráno navěky navěky
KLF Vás roztočí jste připraveni? (unh huh, unh huh) (starobylá civilizace Mu Mu) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu) KLF! unh huh, unh huh navěky
Město samplů přímo Ústředí tranzového nástupiště ve stanici Trancentral základní kopanec do tváře, živelný točí se, přináší novou technologii s K s L s F a s jejich vrcholným bádáním síla poskytuje zmrzačení těl dívám se na hodinky, jsou tři ráno musím vidět, že všude, kam se vrtnu budu ukazovat na fakt, že čas je věčný pojem
Jsou tři hodiny ráno teprve jsou tři hodiny ráno jsou tři hodiny ráno navěky navěky navěky
Jste připraveni? (starobylá civilizace Mu Mu) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu) jste připraveni? (starobylá civilizace Mu Mu) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu)
KLF! unh huh, unh huh, unh huh, unh huh KLF! unh huh, unh huh
KLF Vás roztočí jste připraveni? (unh huh, unh huh) (starobylá civilizace Mu Mu) (až navěky) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu) KLF Vás roztočí jste připraveni? (unh huh, unh huh) (starobylá civilizace Mu Mu) (až navěky) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu) jste připraveni? (starobylá civilizace Mu Mu) (až navěky) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu) jste připraveni? (starobylá civilizace Mu Mu) (až navěky) tak pojďte k věci (starobylá civilizace Mu Mu)
Musím vidět, že všude, kam se obrátím budu ukazovat na fakt, že čas je věčná hodnota
KLF!
„Church of the KLF“ (chrám KLF)
Vezmi si mě, unh huh vezmi si mě, unh huh, unh huh vezmi si mě, unh huh vezmi si mě, unh huh, unh huh vezmi si mě do chrámu KLF vezmi si mě do chrámu KLF
Láska klid láska a nenávist válka a mír všechno si předtím s důkladností u oltáře vyzkoušeli
„Last Train to Trancentral“
(Poslední SPOJ, vlak směr nádraží Central, Trance, Tranz–Střed Trancentral)
Nastupujte, nastupujte, a-woah-ho nastupujte, nastupujte, a-woah-ho
Ostatní potřebují kmitající vibrace poslední rychlík, obyčejná stanice v cíli vypadá to, že nápady míří ke mně mám namířeno do Trancentralu, má jistě kolejiště Střed v Tranzu pořád něco hledám a furt ještě něco hledám ve vagónu v rychlíku v posledním spoji do Trancentralu
Čekali jsme na to dlouhá léta a teď je to tady poslední spoj do Trancentralu
Nasedejte do posledního spoje z města samplů, na trati do Středu všeho dění poslední spoj do Trancentralu poslední spoj
Ostatní potřebují rozvibrovat vibrace rozednívá se zbrusu nový den světlo které Vás specificky pošimrá znamení z podvědomí
v mém pátrání nastane konec volání teď bude jemné, romantické, rozkošné ve vagónu v rychlíku v posledním spoji do Trancentralu
KLF Vás tam zavezou poslední spoj do Trancentralu (to je poslední spoj)
Právní skulinka Svobodného života to ošetří v posledním spoji do Trancentralu (v posledním spoji)
Tohle je podstata KLF znáte je taky účinkovat pod jménem Justified Ancients of Mu Mu dále jsou známí jako JAMS
V jednom okamžiku! tak nasedat do posledního spoje poslední spoj tak hybaj, nastupovat, nastupovat, a-woah-ho nastupovat, nastupovat, a-woah-ho
Ostatní potřebují rozvibrovat vibrace whoooo ostatní potřebují specifické vibrace whoooo ostatní potřebují rozvibrovat vibrace poslední rychlík, obyčejná stanice v cíli vypadá to, že nápady míří ke mně mám namířeno do Trancentralu pořád něco hledám a furt něco hledám ve vagónu v rychlíku v posledním spoji do Trancentralu
KLF Vás tam zavezou poslední spoj do Trancentralu (nasedejte na poslední spoj)
Právní skulinka Svobodného života to ošetří v posledním spoji do Trancentralu (posledním spoji)
(Nasedejte do posledního spoje) (nastupovat, nastupovat, hybaj, vlak nečeká)
Yeah existuje jen jedno místo, ve kterém žiju jedu do Trancentralu, kde dovedu rozumíte mi, osvobodit a dát volnost duši víte jak to myslím, osvobozuji duši i své tělo protože takhle nevím, jestli jsem v budoucnosti a nebo ještě v přítomnosti je tohle začátek či jeho konec? i když vím, že jsou věci nahodilé krajina bude asi náhodná já jsem pořád ve vagónu v rychlíku v posledním spoji do Trancentralu opět a opět
„Build a Fire“ (Zapalte svůj jarní nakažlivý plamen, tedy hřejivou a nakažlivou jarní dávku ohně)
Natažený k odpočinku nechávám na chvilku motor vychladnout louskám buráky, sbírám dříví na podpal broukám si tuhle píseň, ke všem holkám, které znám měl bych se starat o šance, které jsem instinktivně zavětřil?
Zapalují oheň, oni zapálí můj plamen ve mně zapalují oheň, oni zapálí můj žár oni zapálí žár oni zapálí žár
Když ubývá denní světlo, já půjdu touto cestou Rockman a já plníme hořlavinou zapalovač zastavíme se na jídlo v nějakém laciném baru pustíme si na juke boxu hlas Lee Marvina a „Potulnou hvězdu“.
Zapalují oheň, oni zapálí žár zapalují oheň, oni zapálí žár
„The White Room“ (Bílý pokoj)
Spanna noo na noo na ne na naho Spanna noo na ne ne naho Spa noo na naho Noo na naho Noo na naho Spa noo na naho
Spanna noo na noo na noo na naho Spanna noo na noo na nehhey Spa noo na nehhey
Noo na naho Noo na naho Spanna noo na noo na ne na naho Spanna noo na ne ne naho
Mluvte se mnou, bavte se se mnou jestli chcete poznat věci v tom, jak je vidíme pak vejděte dál do našich kůží bílý pokoj, bílý pokoj točíme se, obracíme se, dáváme si pozor a čekáme na to, jak se svět vleče bílý pokoj, bílý pokoj ooohhaaa
Mluvte se mnou, bavte se se mnou daleko pod námi pluje loďka chytají ryby na moři bílý pokoj, bílý pokoj šplháme na vrchol hory cítíme fičet vítr vyšplhali jsme tam, abychom se dotýkali hvězd bílý pokoj, bílý pokoj ooohhaaa
Bílý pokoj, bílý pokoj
Bílý pokoj, bílý pokoj bílý pokoj, bílý pokoj
Bílý pokoj, bílý pokoj
„No More Tears“ (Tak už žádné slzy)
[hooo hhoo's]
Sluneční svit v zimním dnu oni se projíždějí, projíždějí celou cestu
Už neroníme slzy tím, jak se valíme, proplouváme roky už neroníme slzy tím, jak se valíme, proplouváme roky dál a dál a dál a dál se valíme
[bambe bo le bao lo he's] [hooo hhoo's]
Sluneční svit v zimním tak zimomřivém čase Mu Mu přišel sem, aby zde setrval
[in he mo sprninga bong de na da hena's]
Už neroníme slzy tím, jak se valíme, proplouváme roky už neroníme slzy tím, jak se valíme, proplouváme roky už neroníme slzy tím, jak se valíme, proplouváme roky už neroníme slzy tím, jak se valíme, proplouváme roky dál a dál a dál a dál se valíme
Sluneční svit v zimním zimomřivém dni Bílý pokoj je místnost, kde si hrají na dospělé existence
„Justified & Ancient“ (Vyrovnaní a starodávní)
(OK milostivá Moniko, skliďte si smítko na nočním stolku)
Mmmm-hmmm-yeah Mmmm-hmmm-yeah Mmmm-hmmm-yeah Mmmm-hmmmmmm Whoah-nanananana Mmmm-hmmm-yeah Mmmm-hmmm-yeah Mmmm-hmmm-yeah Mmmm-hmmmmmm
Jsou vyrovnaní a starodávní a rádi se projíždějí zemí jsou vyrovnaní a starodávní doufám, že jim rozumíte nechtějí udělat čáru přes rozpočet a nechtějí Vám způsobit žádnou škodu ale jestli nejste nadšená, z toho, co Vám udělají, tak je raději nezastavujte, neboť oni nad Vámi vedou skóre
Jsou vyrovnaní a starodávní a vědí, jaký čas věnovat Lásce jsou vyrovnaní a starodávní mají svůj původ shůry dán? Rockman je sestavený z cihel a King Boy poztrácel své šroubky JAMS nepotřebují mít extra velký plán aby spravili všechno, co dobře umějí mmmm hmmm whoah-nanananana, uh huh
všechno fajn, unh huh Yeah
Jsou vyrovnaní a starodávní a rádi se projíždějí zemí jsou vyrovnaní a starodávní doufám, že jim rozumíte nechtějí udělat čáru přes rozpočet a nechtějí Vám způsobit žádnou újmu ale jestli nejste nadšená, z toho, co Vám udělají, tak je raději nezastavujte, neboť oni nad Vámi povedou skóre
Jsou vyrovnaní a starodávní a vědí, jaký čas věnovat Lásce jsou vyrovnaní a starodávní mají svůj původ shůry dán? Rockman je sestavený z cihel a King Boy poztrácel své šroubky JAMS nepotřebují mít extra nabubřený plán
aby zapracovali na všem, co dobře svedou mmmm hmmm whoah-nanananana, uh huh
…KILLING ME SOFTLY DISCO ZVUK DVOU SLADĚNÝCH TANČÍCÍCH SILUET KVĚTEN 2015!
Prosím neschovávejte se v úzkosti jako Židovka před úděly neromantického galaktického koncentráku
já si nezasluhuji, abyste mě měla neuroticky překříženého, na cimprcampr x faktor na křížovém háku
budu ještě krásnější stát o Vás i bez Vás Audrey Hepburn jak ta vztyčená socha v New Yorku
se mnou neprožívejte ponorku, jen exkluzivní ostrost důvtipů vyháněných vzhůru na historku
já oslovím dámu Moniku s více gagy naráz než by mohl popsat Cosmos zákon levitací Jurij Gagarin
protože nesnesu nosit máslo na hlavě (ani malér znamenat, ani malý lůj a vymaštěný margarín)
dvaadvacátého května si dovolte opět osobně s duší v tělíčku exkurzi do útrob muzejní noci
expozice divočin v Plzni gratis (jsme vyhlášení nocturno mistři, ne pochmurno odcházející otroci)
s Monikou jsme delegace více forem na půdě galerie horem kominíčku, veď vpřed, otvorem střešním
Merlin Ambrosius v říkánkách 13. věku Myrddin Emrys, obrys Lady of the Lake nezesměšním
když Annales Cambriæ inspirací Geoffrey of Monmouth; Wales je schůdný terén pochodem dnešním
https://www.youtube.com/watch?v=bzrr6wdzz0A
The Parkers, track number seven of the 1992 album, by the Techno band T99, called „Children Of Chaos“
https://www.youtube.com/watch?v=dF5hOjV4WlI
Gavin Friday – theme from The Boxer (1997): You Broke my Heart
https://www.youtube.com/watch?v=p3_rbe2L0jw
https://www.youtube.com/watch?v=wLmflbFMWVg
https://www.youtube.com/watch?v=KmD7yZKUAHQ
MŮJ NOS JE KAPITÁL
Na kraji Nice uhne silnička prudce doprava
před kamenný viadukt a stoupá vzhůru do kopce,
odkud se rozevře malebné panoráma moře
a happy end bílých haciend lemujících palácové pobřeží.
Mezi nákladnými vilami pojištěnými jako nejnádhernější nákladní trucky silnic
této luxusní oázy světa
leží obyčejné ordinérní filmové studio. V jeho kantýně
sedí Jean Paul Belmondo a obědvá dary moře.
Ukazuje na volnou židličku a přátelsky se šklebí, frajer této oblasti.
Je nenucený, sebejistý, a když se kření,
je to opravdu od ucha k uchu.
To je tedy on, neodolatelný dobrodruh
s přeraženým nosem a silnými rty neméně silných hlášek, které v duchu
líbalo a líbá tolik pomyslných žen.
Naše setkání proběhlo přesně tak, jak předvídal
jeden francouzský kolega: „K Jeanu Paulovi
je těžké se dostat.
Ale když už někoho přijme na pokec, je ohromný společník, bavič, jistič kategorie one man show.“
Že nelhal v tom prvním, jsem už věděl.
Trvalo to týden, než po nesčetných telefonátech,
schůzkách s lidmi, kteří ho znají,
a jejich laskavých přímluvách jsem dostal signál,
kdy se mohu osobně objevit. Bylo to ostatně nedlouho poté,
co Zlatý citrón – cena, kterou udělují francouzští
novináři nejméně ochotnému herci či herečce
– byla přisouzena Jeanu Paulovi Belmondovi.
Dopil neinstantní kávu a navrhl, ať si jdeme sednout ven, na trávu.
Když ho později zavolali do ateliéru,
řekl zcela samozřejmě: „Pojďte taky,
tam můžeme pokračovat.“
SLYŠEL JSEM, ŽE JSTE VELKÝM PŘÍZNIVCEM BOXU. PROČ PRÁVĚ TENTO SPORT?
Protože to byl sport mého mládí. Chtěl jsem být boxerem, začalo to – pamatuji si to přesně – v den, kdy celá Francie poslouchala přímý přenos ze Spojených států, kde francouzský boxer Marcel Cerdan porazil Tonyho Zaleho a stal se světovým šampiónem.
KOLIK VÁM BYLO ROKŮ?
To mohlo být tak v osmačtyřicátém, to znamená patnáct.
KDYBYSTE SI MOHL VYBRAT, BYL BYSTE RADĚJI SVĚTOVĚ PROSLULÝM BOXEREM NEŽ HERCEM?
Ne – vlastně ano; kdybych mohl být tím nejlepším. Jako byl třeba Robinson. Ale jinak ne. Hercem můžete být, aniž byste byl nejlepší, stačí, když jste dobrý. Ale jako boxer musíte být nejlepší, jediný, sám. Když jím nejste, strašně to bolí.
VIDĚL JSTE ZÁPAS FRAZIER–CLAY?
V televizi. Natáčel jsem v té době v Řecku, chtěl jsem letět do Ameriky, ale producent odmítl přerušit natáčení. Letěli jsme s Omarem Sharifem alespoň do Říma a dívali se na televizi.
A VÁŠ NOS, O KTERÉM SE ŘÍKÁ, ŽE MÁ STEJNOU CENU JAKO NOHY MARLEN DIETRICHOVÉ, TEN VÁM PŘERAZILI PŘI BOXU?
Ne, to už je legenda. Nos mi přerazili při rvačce ve škole, v Pascalově lyceu. Byli jsme tehdy dva proti třem a takhle to dopadlo. (Směje se.) To je pravda, můj nos je kapitál. Nebýt toho neznámého rváče ze sousední třídy a jeho rány pěstí, byl bych asi dodnes statistou.
ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE CHTĚL BÝT BOXEREM. ČÍM VŠÍM JSTE SI V MLÁDÍ PŘÁL BÝT?
Ze všeho nejdříve klaunem. Maminka milovala cirkus a často mě tam vodila. Kdežto otec, který je sochař a vyučuje na akademii, mě vodil do galerií. Budoucnost dala za pravdu mamince.
NEZDĚDIL JSTE PO OTCI ŽÁDNÉ VÝTVARNÉ VLOHY?
Ne. Ostatně to nebyl ani nejlepší způsob, jak vzbudit zájem o výtvarné umění – vláčet mě po galeriích, kde jsem hleděl spíš na parkety než na obrazy a litoval, že nemám kolečkové brusle… Taky jsem chtěl být fotbalovým brankářem, tehdy jsem viděl asi desetkrát film s Vignalem Létající blázen a pod tím dojmem jsem se stal kapitánem školní jedenáctky.
A HERCEM?
Hercem jsem si přál být vlastně odjakživa. Byla to taková „dospělejší“ verze mé lásky ke klaunům. Vždycky mě něco popadlo a zase opustilo, ale tohle v skrytu přežívalo a trvalo.
A KDY SE TO PROJEVILO?
Když mi bylo šestnáct, byl jsem vážně nemocen a lékař doporučil rodičům, aby mě poslali na venkov do hor. Byl jsem tam pod dohledem příbuzenstva, a ti mi dávali velkou volnost: celé dny jsem se toulal po kopcích, pásl krávy, vyřezával lodičky. Bylo mi tam tak dobře, že jsem se rozhodl stát se ovčákem; napsal jsem dokonce rodičům dopis, aby mi půjčili peníze, že si chci pronajmout farmu. Bylo to poprvé, kdy jsem se ocitl sám a chtě nechtě jsem začal myslet na budoucnost. Přání být ovčákem mi maminka brzy rozmluvila, a když jsem se definitivně vrátil do Paříže, položil mi otec jednoho dne otázku, co chci v životě dělat. Odpověděl jsem mu, že chci být hercem.
JAK NA TO RODIČE REAGOVALI?
Nechtěli mi v ničem bránit, sami nevěděli, co se mnou, protože můj prospěch ve škole, to taky nebyl žádný zázrak. Ale otec měl jisté pochybnosti a trval na tom, abych podstoupil psychologický test, který tehdy začal být velice v módě. Dodneška mi tenhle způsob hodnocení člověka připadá nesmyslný a otázky typu „nakreslete dům, o jakém se vám zdá“ k smíchu ridiculous boring. Šel jsem tam se zuřivým odhodláním, že jim ukážu. A taky ještě týž večer volal doktor otci a zděšeně mu sdělil: „Váš syn je blázen.“ A když mu vylíčil povahu mých duševních chorob, otec se začal smát, protože pochopil, že to byla první moje úspěšná role.
POTOM JSTE STUDOVAL NA KONZERVATOŘI?
Ne, tak rychle to nešlo. Naučil jsem se nazpaměť asi čtyřicet La Fontainových bajek a zapsal se do dramatického kursu Raymonda Girarda. Po šesti měsících jsem složil přijímačky na konzervatoř.
ŘÍKÁ SE, ŽE PAŘÍŽSKÁ KONZERVATOŘ ODNAUČÍ HRÁT I TY NEJVĚTŠÍ TALENTY…
Říká, ale pravda to není. V lecčems je ta škola směšně konzervativní, ale v lecčems je nenahraditelná. A pro nás – se mnou studovali Annie Girardotová, Jean Rochefort, Bedos – to byly krásné časy. To byla éra Saint Germainu des Prés, kde se tehdy scházela veškerá pařížská bohéma, to byla doba flámů, lásek, hloupostí…
A PO KONZERVATOŘI?
Po konzervatoři nastalo to, co má být v každém slušném životopise: takzvaná těžká léta. Měl jsem diplom, ale neměl jsem jisté angažmá. Hrál jsem příležitostně v divadlech, měl jsem čas od času smlouvu na jednu hru, pokoušeli jsme se také založit putovní divadlo, ale příliš často bylo víc lidí na jevišti než v hledišti. Nevydělával jsem skoro žádné peníze a byl jsem ženatý, měl jsem dceru a druhé dítě jsme čekali. Jenomže později, když jsem začal mít úspěch a začalo se o mně psát, bylo tohle údobí popisováno velmi dramaticky: že jsem žil o chlebu a vodě a málem spal pod mostem. Nebránil jsem se tomu, jednak je mi vcelku jedno, co se o mně píše, pokud to nepřesáhne určitou únosnost, a jednak mě všichni ujišťovali, že to dobře působí. Ale pravda to nebyla; když máte bohaté rodiče, jako mám já, nemůžete nikdy doopravdy strádat. Ta léta nebyla těžká sociálně, jako spíš morálně. Nikdo mě nechtěl, deprimovalo mě to, ztrácel jsem sebedůvěru a nebýt mé ženy Elodie, byl bych rezignoval. Ona mi ohromně pomohla a vždycky říkala: „Žena si musí muže taky vážit. A jestli se vzdáš, doplatí na to i naše manželství.“
MYSLÍTE, ŽE MĚLA PRAVDU?
Určitě. Žena Vás může přestat milovat, může z vás být otrávená, může vás opustit, nenávidět, zapomenout, ale nesmí vámi pohrdat.
VRAŤME SE K VAŠEMU ŽIVOTOPISU. ZATÍM JSTE HOVOŘIL JEN O DIVADLE. ALE VŠUDE JSTE ZNÁM PŘEDEVŠÍM JAKO FILMOVÝ HEREC. KTERÝ BYL VÁŠ PRVNÍ FILM?
První se jmenoval Kamarádi na neděli, to bylo v roce 1957, hrál jsem menší role ještě v několika filmech, ale všechny prošly bez povšimnutí. Všechno se změnilo o dva roky později Goddardovým filmem U konce s dechem. Najednou, zničehonic, bylo to jak švihnutí zázračným proutkem. Ten film se objevil v kinech a během týdne nebo dvou byly moje fotografie snad ve všech novinách, palcové titulky, nabídky ze všech stran. Bylo to tak nečekané, že jsem tomu nevěřil, byl jsem přesvědčen, že to nemůže mít dlouhé trvání, a bral jsem všechno, co mi nabídli. Během čtyř let jsem natočil přes třicet filmů, mezi nimi byla řada podprůměrných nebo dokonce velmi špatných. Mohl jsem víc přemýšlet a lépe si vybírat, ale na druhé straně mi to umožnilo poznat řadu věcí, seznámit se s mnoha lidmi od fochu. To je věčný problém, co vzít a co odmítnout. Samozřejmě si můžete říct, že budete točit jen výjimečné filmy coby výživnou duševní potravu do kinosálů, ale to nikdy dopředu nevíte. A než čekat, je lepší hrát, herec musí „být přítomen“.
PODLE ČEHO VY SI VYBERETE VAŠE FILMY?
Mně asi nejvíc záleží na příběhu.
VĚTŠINA FILMŮ, VE KTERÝCH VAŠE JMÉNO HRAJE, JE DOBRODRUŽNÝCH…
Protože nejlepší příběhy bývají nejčastěji v dobrodružných filmech.
NENUDÍ VÁS TO NĚKDY HRÁT STÁLE S REVOLVEREM V RUCE?
Natočil jsem a natáčím i jiné filmy, to je spíš optický klam, protože dobrodružné filmy mají u diváků největší ohlas. A mě baví je dělat, mám rád vzruch, riziko, koně, auta, rychlou jízdu, pády…
VY SE NENECHÁVÁTE ZASTUPOVAT V TĚCHTO SCÉNÁCH DVOJNÍKEM?
Kdepak, nikdy. Naopak, kdyby mi to dovolili, dělal bych dvojníka ostatním.
NEMÁTE STRACH NEBO NENAPADLO VÁS, ŽE KDYBY SE VÁM NĚCO PŘIHODILO, ZARMOUTIL BYSTE LIDI, KTERÉ MÁTE RÁD?
Když takhle začnete uvažovat, dospějete k tomu, že stát se vám může něco všude a že jediná možnost je nevylézt z postele. Tím je ale pravděpodobně zarmoutíte taky.
ŘÍKAL JSTE, ŽE GODDARŮV FILM „U KONCE S DECHEM“ PŮSOBIL JAKO ŠVIHNUTÍ ZÁZRAČNÝM PROUTKEM. NARÁZ JSTE BYL JEDNÍM Z NEJPOPULÁRNĚJŠÍCH OSOB HERECKÉHO PRŮMYSLU FRANCIE. JAK SI TO VYSVĚTLUJETE?
Myslím, že ten film, a především postava Michela, vyjádřily něco, co viselo ve vzduchu. Mladí lidé si hledali hrdinu, podobně jako v Americe, kde se stejně rychle objevil Marlon Brando. Tam to mělo podobu trochu rozervanou až neurotickou, ve Francii lehkomyslnou a sobecky bezohlednou, ale v jádru šlo o jednu a tutéž revoltu proti pokrytectví, blbosti a zbabělosti, obhajovaným měšťáckou morálkou.
JAK JSTE SE SEZNÁMIL S GODDAREM?
V jedné kavárně na bulváru Saint Germain. Goddard byl silně porostlý chlupy a měl velmi nesympatický look, tenhle neznámý vykuk. Nosil černé brýle, což – jakkoli vím, že někteří lidé mají nemocné oči – z hloubi duše odmítám. Navíc mluvil potichu, se švýcarským přízvukem, a ještě pomalu, tak želvis servis pomalu, že kdyby hrál v divadle Cida, trvalo by to půl dne. Ale vyzařovalo z něho jakési urputné odhodlání a šířil kolem sebe napětí, které mě lákalo to zkusit. Natočil jsem s ním jeden krátký film a věděl jsem, že má v hlavě celovečerní film, ale nevěřil jsem, že by se někdy mohl realizovat. Dodnes nechápu, jak je možné, že ten film existuje.
PROČ?
Protože nebyly peníze, nebyl scénář, nebyli herci, Goddarda nikdo pořádně neznal, mě taky ne. Byla jedině atmosféra nakloněná mladým, začínajícím režisérům; na Champs Elysées tehdy sklízely velký úspěch Chabrolovy filmy Bratranci a Krásný Serge; François Truffaut dostal v Cannes dokonce cenu za film Čtyři sta ran. Goddard si nakonec vyhlédl jednoho zadluženého producenta, který se v nouzi rozhodl, že to riskne: buď – anebo.
JAK TO, ŽE NEBYL SCÉNÁŘ? PSAL JEJ PŘECE TRUFFAUT.
To, čemu se říkalo scénář, bylo pět řádků, které Truffaut objevil na útržku novin, jimiž si chtěl podložit šuplík. Stálo tam: V Marseille ukradl mladý bandita automobil, aby se mohl dostat do Paříže. Na cestě zabil při namátkové silniční kontrole policistu. V Paříži se seznámil s mladou Američankou, zamiloval se do ní a snažil se ji přesvědčit, aby s ním uprchla. Po několika dnech váhání ho dívka udala na policii. – To byl celý scénář a Goddard film víceméně improvizoval; ráno přicházel do ateliéru s několika stránkami poznámek, které udělal v noci, a to bylo všechno. Víc ani nepotřeboval, měl v hlavě psychologii hlavních postav a dbal, aby se dodržela hlavní linie příběhu. Všechno ostatní bylo, jak říkal, „otázka spontánnosti“. Přál si, aby ten film působil „jako jazzová muzika z New Orleansu“.
PROČ SI MYSLÍTE, ŽE TA DÍVKA VE FILMU MICHELA UDALA, PŘESTOŽE HO MILOVALA?
Myslím, že u některých žen je potřeba bezpečí tak silná, že zničí vše, co je ohrožuje, a to i za cenu bolesti a utrpení. Mně to připadá spíš jako výjimečný případ. Goddard jej považoval za zcela běžný. Ovšem on je trochu misogyn…
VY MÁTE O ŽENÁCH LEPŠÍ MÍNĚNÍ?
I kdybych neměl, tak bych to veřejně neoznamoval.
K ČEMU VEDETE SVÉ DĚTI?
Aby měly rády život, aby byly rády na světě.
JAKOU DŮLEŽITOST PŘIČÍTÁTE PENĚZŮM?
Pro mne mají peníze smysl potud, pokud je mám pro koho utrácet. Když pomáhají ke spokojenosti lidí, které mám rád.
MÁTE HODNĚ PŘÁTEL?
Mnoho ne, několik přátel z dob, kdy jsem studoval na konzervatoři.
KTERÉHO FRANCOUZSKÉHO HERCE MÁTE NEJRADĚJI NEBO KTERÉHO SI NEJVÍCE VÁŽÍTE?
Jeana Gabina. On je velice zvláštní, nemluví, věčně sedí někde v koutě a čte si časopisy o koních. Když jsem s ním poprvé točil, trvalo to asi týden, než na mne promluvil. Pozdravili jsme se, sedli si do svých židliček a mlčeli svorně… On patří k té třídě předválečných herců, které už nikdo nedokázal nahradit. Jednou mi řekl: „Dojdeš tak daleko jako já.“ A to považuju za největší poctu, jaké se mi kdy dostalo.
(1972 vedle Jiřího Janouška)
JEAN GABIN
☼ 17.5.1904 PARIS ۞ 15.11.1976 PARIS
Jean Alexis Gabin Moncorgé, Býk s velkým majestátem známější pod přízviskem Jean Gabin, spatřil světla „nejumělečtějšího“ města v květnu 1904. Rodiče – příliš zaměstnaní šansoniéři – ho svěřili do péče nejstarší urostlé dcery. Žila v obci Mériel, dnešním předměstí Paříže. Putoval za ní i se šesticí brášků. Často se však toulal po okolních lesích sám; měl rád volnost, rovnost, bratrství tak akorát, zvířata si chválil častokrát a nemiloval školní docházku, poněvadž při nich zažíval minimum oázy a kratochvíle, jen samé vědění.
Gabin bude opěvovat venkov ještě několik měsíců před smrtí (v rozhovoru s Louisem Valentinem): „Sedlačit, to je daleko serióznější povolání než pracovat ve filmu, kde má člověk co činit s blázny. Herec, to není normální profese… ale fikce i deprese. Slibujeme divákovi modré z nebe. Ovšem, sloužím filmu, jak se nejlépe dá. Nepracuji však pro slávu. Peníze nepřepočítávám na franky, ale na krávy. Komisař Maigret je pro mne obrazně tolik a tolik krav, Ministerský předseda představuje celé pole krmiva, Prosťáček se bouří zase dobrou elektrickou dojičku, Baron od zdymadla znamená hned příležitost, novou jámu na hnůj…“
Rodiče budoucího prvního herce Francie donekonečna přesvědčovali, že musí nastoupit k divadlu. Byl to jeden z paradoxů Gabinova života. Jeho otec odešel na jeviště proti vůli rodičů a Jean zase frflal a odmítal tátovi splnit přání, aby se stal hercem, a raději pláchnul z lycea Janson–d–Sailly a začal se sám živit.
A proč vlastně? Jednou odpoví: „Z prostého důvodu: nechtěl jsem se učit rolím jako otec. Jsem od přírody lenoch. A kromě toho, když jsem viděl, jak se táta namáhá – zpíval a hrál v operetách a revuích – měl jsem chuť do všech řemesel, jenom ne do herectví.“
Užil si jich dost. Po útěku z lycea začal pracovat na nádraží de la Chapelle jako betonář. Od vlaků přešel do Beaumontu, kde poznal slévárny, a pak zamířil do automobilky v Drancy. Později mu poznání dělníků, jejich prostředí a práce usnadní role, v nichž bude vystupovat.
„BOXERSKÉ ZÁPASY“
Záhy však zasáhla přísná otcova paže, která jej navedla do divadla Folies–Bergère. Tatínkův kamarád a správce tohoto stánku Thálie Pierre Fréjol zaměstnával Jeana jako statistu a kulisáka. Tehdy bylo Gabinovi osmnáct let a psal se rok 1922.
Sám na první zážitky vzpomíná: „Poslechl jsem otce a poprvé jsem pak vystoupil v jedné revui, v níž byl hvězdou Bach. Bylo to už před půl stoletím. Podpíral jsem vzadu kulisy, nebo chcete-li, statoval. Kromě toho jsem alternoval prvního amanta, který hrál maršála de Saxe.“
Gabin, v jehož hlase, jímž lámal srdce generací ctitelek filmu s býčí odvahou, zazníval předměstský argot, dál Jeanu–Claudovi Mazeranovi povyprávěl: „Ten „milenec“ se jednou rozstonal a já se octl v brnění a paruce asi pět metrů nad scénou. Dole byly úžasné holky, ale já měl na svém praktikáblu plné kalhoty… a najednou jsem na ně dopadl, takže mě pokládaly za úplné trdlo. Jenom si představte ten pohled! Tenkrát jsem si myslel, že mám jednou provždy po kariéře.“
Z činnosti ve Folies–Bergère vytrhla mladého muže vojenská disciplína. Narukoval k námořní pěchotě do Lorientu – a po propuštění v roce 1925 se mu vedlo stejně obtížně jako předtím.
Vystupoval jako zpěvák, napodoboval Maurice Chevaliera, a pak odjel do turné po štacích v Jižní Americe – „na zájezd nejnemožnější, jaký jsem kdy okusil.“
Po návratu (1928) byl opět bez práce a hlásil se ke zkoušce na další cestu do Jižní Ameriky. Tehdy si Gabina všimla slavná Mistinguettová a angažovala ho jako tanečníka do varieté v Moulin Rouge. Téměř rok hlaholil výkřik senzace o „módních ženských krátkých punčochách“ ve hře Paříž trsá. Teprve v červnu 1929, když hrál v operetě Flossie, a příští rok – za výkon v detektivní hře Arsène Lupin – se objevily dobré kritiky. Díky tomu a samozřejmě svému talentu debutoval za několik měsíců ve filmu ve scénce Lvi. I na toto období si zavzpomíná v rozhovoru s Alainem Rémondem v časopísku Télérama: „S komikem Dandym, který mi dosahoval po ramena, jsme natáčeli pro krátký zvukový film. A v příštích letech, 1931–1935, jsem hrál v osmnácti filmech!“
Oddete Pannetierová nadšeně psala: „Ještě před několika měsíci Gabina nikdo neznal. Teď se z něho stává velká filmová událost. Je přirozený, dýchá z něho dobrota a shovívavost.“
Svět už viděl Gabina ve třech dalších skvělých filmech. Byly to Duvivierovy Pépé–le–Moko, La belle équipe (Dobrá parta) a Les bas–fonds (Na dně) od Jeana Renoira.
V Seině uplynulo málo vody a přišly současně Nábřeží mlh a Člověk velká bestie. A především jim vděčí za podstatnou část své popularity, kterou však nikdy nebral vážně: „Ach, kdybych si býval o sobě moc myslel, byl bych už dávno na hromadě. Brát v tomhle řemesle sám sebe vážně, je nejjistější prostředek, jak zkrachovat… Každý nový film je jako boxerský zápas. Dáváte pokaždé v sázku své jméno…
Gabin svou nervozitou také vysvětloval, proč, když po válce debutoval na jevišti a hrál v Žízni od Henryho Bernsteina, se už nikdy nechtěl na divadelní prkna vrátit: „Divadlo nebudu hrát za nic na světě. Zaprvé je mi protivné učit se nějakému textu. A pak, po celou dobu, co trvá kus, přestávám existovat. Ani pomyšlení, že bych vzal před představením něco do úst. Je to úplně jasné, když jsem hrál Žízeň, rozstonal jsem se z toho pekla. Kdybyste mě viděli večer při generálce! Byl jsem úplně zpanikařený. Jazyk jsem měl těžký a docela bílý. Toho večera mě zachránilo jen jedno: myslel jsem na otce, který nikdy nemohl uskutečnit svůj sen, hrát Bernsteina. Vyšel jsem tedy na prkna kvůli němu. Neviděl jsem nic. Hrál jsem pro jediného, nepřítomného diváka: pro svého vzácného, znamenitého otce.“
ŠPATNÍ A DOBŘÍ
Žízeň však bylo vítězství filmového umělce s nevšedním talentem nad pomluvami, že už divadlo nedokáže hrát. Gabin také vděčil Henrymu Bernsteinovi za nejkrásnější poklonu – jak se sám jednou pochlubil: „Po posledním představení mi Bernstein řekl: „Měl jsem ve svém divadle velké herce. Vy jste první, kdo hrál poslední představení se stejnou profesionální poctivostí jako premiéru.“
Gabin, jeden z nejsvědomitějších a nejodpovědnějších filmových umělců, který za svou téměř půlstoletí trvající kariéru nepřišel ani jednou pozdě na natáčení, věřil pouze v dobrou práci: „Ve vášeň nevěřím. Herci, kteří hrají vášnivě, jsou vesměs špatní. Jsou to amatéři, kteří hrají s vášní, protože žijí, aby hráli. Skuteční profesionálové, ti hrají, aby žili, aby si vydělali na živobytí.“
Šel svou cestou, ač zpočátku trnitou, řídil se svým talentem, pílí a rozumem. Prohlašoval, že pokud někomu za něco ve filmu vděčil, pak pouze dvěma lidem: Duvivierovi za techniku, Renoirovi za hereckou práci. „Po nich mě už žádný režisér neusměrňoval. Když mi někdo o někom vykládá, že „znamenitě vede herce“, jen se tomu směju, protože pořád čekám na nějakého režiséra, který by mi ukázal, co mám dělat.“
Vraťme se však k období, které herec sám označoval za šťastné (1936–1939), kdy už byly jeho partnerkami Michèle Morganová, Mireille Balinová, Gaby Morlayová, Dita Parlová.
Ve Visages et Contes du Cinéma z té doby čteme slova: „Je na dračku, protože všichni filmoví producenti ho chtějí mít na plakátech. Film s Gabinem je dopředu vyprodán, zisk je čistý, ředitelé kin vědí, jakou má tento člověk nad obecenstvem moc, nikdy se nepodbízí divákovi a nikdy nezvýrazňuje svou osobu na úkor děje nebo svého partnera…“
GABIN VOJÁK
Přišla nová šílenější válka, ponížení Francie a umělcova cesta do Spojených států. Patřil mezi Francouze, kteří opustili kvaltem rodinu bez jediného slova rozloučení, prošli sněhem a vánicí a mrazem s drkotající čelistí v Pyrenejích nebo překonali La Manche na pramicích ukradených rybářům, mezi uprchlíky z koncentračních táborů a zajateckých hororů, mezi muže opouštějící zrádnou vichistickou Francii.
„Setkala jsem se s ním,“ píše v Pamětech Marlene Dietrichová, „když z obsazené vlasti přišel do Hollywoodu. Byl bezmocný jako ryba na suchu a visel na mně jako osiřelé dítě. A já jsem nad ním ve dne v noci mateřsky bděla. Starala jsem se o smlouvy i o chod domácnosti. Hollywood byl pro něho nepřitažlivé dobrodružství. Přišel, protože ho k tomu donutily okolnosti… Měl zde jedinou možnost, jak se uživit – být filmovým hercem…“
V Hollywoodu ještě doznívala dvacátá léta, kdy se jako hvězda první velikosti skvěl na plátnech dřívější statista Rodolpho Valentino, sicilský rolník s exotickým zjevem, jemuž scénáristé, režiséři a kostyméři dodali romantický háv. Estetická hodnota této romantičnosti byla téhož druhu jako romantičnost jarmarečního kýče. Byl to však hrdina „amerického snu“. Jenže Gabin nechtěl, aby ctihodná divačka v setmělém sále jen o něm snila. Tím spíš, že byla válka a on sám už dlouho před ní dokazoval svůj nesmiřitelný antifašismus.
Marlene Dietrichová se stala svědkyní jeho rozkolu s Hollywoodem. „Plakali jsme spolu, když jsme onu historickou noc poslouchali de Gaullův projev. V tu chvíli nám oběma bylo jasné, co musíme udělat – co on, a co já. Chtěl jít bojovat… Zavezla jsem ho do tmavého přístaviště v blízkosti New Yorku, kde se měl hlásit na tankové lodi. Loď cestou do Maroka potopili a od té doby jsem o něm dlouho nic neslyšela.“
Gabin přežil ponorkový útok a nakonec se stal příslušníkem 2. francouzské (zahraniční) tankové divize. Do Paříže se vrátil s touto šestnáctitisícovou jednotkou obnovené francouzské armády, aby vzápětí po osvobození jeho milovaného města pokračoval v boji a došel až k Hitlerovu doupěti.
V červnu 1945 ho propustili z armády – s Vojenskou medailí a francouzským Válečným křížem. V rozkaze se pravilo „… V hodnosti kapitána se podílel na odrážení prudkých útoků nepřátelských letounů u mysu Tenès. Jako dobrovolník Svobodných námořních sil Francie převzal funkci velitele tanku a stal se nejstarším velitelem jednotky. Zúčastnil se bojů LeClercovy 2. tankové divize od Rouenu až po Berchtesgaden a prokázal odvahu a vojenskou statečnost.“
Gabin se svou vrozenou skromností hovořil o válce jen jednou. „…Když se okolo mě potápěly lodě, to už nebyl film. Plnil jsem úkoly, jak jsem uměl nejlíp. Kdybych byl ženatý a měl děti, možná bych si počínal jinak. Ale tehdy jsem byl svobodný a byl bych se cítil jako proklatý prokletý budižkničemu, kdybych nekonal tak, jako jsem konal.“
Po osvobození napsala jeho přítelkyně Marlene Dietrichová, že celý svět zná jeho velký herecký talent, avšak jeho citlivost není světoznámá. Je hrubý navenek a drsné slapské manýry jen předstírá. Je nesmírně laskavý a ohleduplný.
Tehdy mu bylo jedenačtyřicet a musel začínat zas od nuly.
BUDÍK SMRTI
Dlouho sháněl práci a ještě déle dobrého režiséra. Přesto na jeho kontu znovu začínaly přibývat tak skvělé filmy, že už v říjnu 1950 bude klasik filmové teorie André Bazin psát o hrdinovi a mistrovi tragédií současné kinematografie.
Přestože jsme v tehdejším Československu neviděli všechny jeho filmy, i z těch, co známe, víme, že skutečně většina, přinejmenším od Člověka bestie, končí špatně. Obvykle násilnou smrtí hrdiny. Bazin: „Při každém novém filmu natahovala kinematografie „pekelný stroj“ Gabinova osudu podobně jako dělník ve filmu „Den začíná“ natahuje svůj budík v onen večer, stejně jako každý den předtím, a jeho ironické a kruté vyzvánění pak zazní za úsvitu v hodině jeho smrti… Platí to především o předválečném Gabinovi. Později se změnil, zestárnul, jeho světlé vlasy zešedivěly, rysy obličeje ochably. Ale řekli jsme, že ve filmu nenabývá osud tvář, nýbrž že tvář odhaluje svůj osud. Gabinova tvář nemohla zůstat stále tatáž, avšak Gabin se již nemohl vyprostit z tak pevně nastolené mytologie.“
V četných snímcích se opravdu zdá, že se dobrovolně zřekl lásky, štěstí a leckdy i přátelství. Také nechuť k rozhovorům s novináři a snaha chránit soukromí daly vzniknout nepodložené pověsti, že Gabin, když nehraje, se mění na podivína, který uznává jen sám sebe, svou rodinu, svou farmu, koně, a hraje jen proto, aby vydělal slušné peníze.
Legendy však obklopují každou filmovou hvězdu. Tu Gabinovu však vyvracejí všichni lidé, kteří se s ním sblížili; jedním dechem hovoří o kamarádství a profesionální poctivosti.
OSTÝCHAVÝ BÁZLIVEC
Pověst nejlepšího člověka a spolehlivého herce, jenž se „hrozí jediné věci, totiž amatérismu“, potvrzuje i Michel Audiard, který od roku 1955 s Gabinem tvořil to, čemu s humorem říkali „zavedená domácnost“.
„Gabin? Je to nejdokonalejší stroj na vymýšlení dialogů. Toho nemusíte vést. Stačí, když ho postavíte na místo. A že je jako mrzout? Jistě, něco na tom bude, přesně tak jako s každým. Jsou prostě dny, kdy člověk není ve své kůži. V takovém případě mám velice jednoduchou metodu: mračím se. A je nevyhnutelné, že za mnou přijde Jean, který je velký trémista a nesnáší lhostejnost, a zeptá se: Co je s tebou? Od té chvíle je všechno v pořádku. A jeho odpovědnost? Když tvrdí, že neumí svůj text, je to chyták. Chodí do ateliéru tři hodiny před natáčením, znovu si pročítá scénář a přitom kouří. A nejen to. Dokonale zná role svých partnerů. Jeanovo tajemství lze odhalit. Mohli bychom ho nazvat ostýchavým bázlivcem, vzdor jeho skvělé kariéře.“
Avšak i jeho skvělou kariéru doprovázeli závistivci a klevety, a to až do konce umělcova života. Tak například kdekdo věděl, jak moc měl rád koně.
Sám kdysi vysvětloval proč. „Je to stará rodinná tradice. Můj dědeček byl dlaždič a bydlel u dostihového závodiště Auteuil. Generálním štábem mého otce býval výčep U Viktora v ulici Compiègne, kam chodili pít všichni žokejové, kteří se vraceli z Chantilly. Bylo to v letech 1919–1920. Otec mě vodil s sebou, protože maminka zahynula, když jsem byl ještě velmi mladý. Patřím tedy do rodiny dostihových fandů… Tvrdí se však, že mám nejdražší závodní koně. To je vyložená hovadina! Co mám rád, je chov závodních koní, a nejsem miliardář!
Kdybych zítra svůj „hřebčinec“ prodal, nedostal bych za něj ani dva centimy. Stále se mluví o miliardáři a Gabinově majetku. A co jmění Peugeota a ostatních podnikatelů? Nezískal jsem peníze jako nějaký synáček bohatého papínka, vydělal jsem si je proto, že jsem padesát let bavil publikum, obyčejné lidi stejně jako snobáky, co utrácejí obrovské sumy peněz… Takový průmyslník si je jist, že rok co rok shrábne stejný příjem. Ale co my? Postavení herce se může změnit ze dne na den. Ať mi tedy o naší politice nikdo nemluví. Bouřím se proti každé nespravedlnosti.“
Jedenáct let po smrti podsaditého, jakoby těžkopádného muže s modrýma očima a krátkýma rukama, avšak stále obdivovaného a milovaného, se jeho drahá choť Dominique poprvé rozhodla promluvit o svém manželovi. Bylo to na jaře 1987, kdy mu francouzská filmová akademie udělila in memoriam nejvyšší vyznamenání – Césara: „Pro mě existovali dva Gabinové – herec a manžel. Však také důsledně odděloval svou práci od soukromí.
O filmování se doma zmiňoval jen minimálně. Obvykle když se mu něco nedařilo nebo když se s někým pohádal. Chtěl se totiž svěřit, neboť se neuměl otevřeně přiznat ke své chybě. Ale když už nějakou jako každý z nás natropil, snažil se zachovat se tak, aby všichni poznali, že o své chybě ví.
A když natáčel? Byl znatelně unavenější a nervóznější než jindy. „Policajtské“ filmy točil poměrně lehce, složitější postavy, například v Ministerském předsedovi, to bylo komplikovanější. Ale ať studoval jakoukoli roli, nikdy jsem neviděla, že by si ji příliš opakoval. Scénář pročítal velmi pomalu a také dbal na správný kostým. Například pro Maigreta si kupoval šaty v obchodním domě. Pro Luční ulici v bazaru, pro Mocné tohoto světa mu ušil oblek nejslavnější módní salón.
A vztah k dětem? Školní prospěch našich dcer ho příliš nezajímal. Často připomínal, že sám nemá žádné vysvědčení o ukončení školy, a přesto patří k nejlepším hercům.
Za hlavní věc považoval, aby neonemocněly nebo se nesžily se špatnou společností. Také proto, ač už byly velké, jim zakazoval trávit večery mimo domov. Dcery se mu občas mstily příkrou kritikou jeho filmů… výsměchem na účet Maigreta. O smrti nikdy nehovořil, bál se nemocí a stařecké bezmocnosti.
Zemřel tak, jak si to vždy přál – náhle a nečekaně, aniž by si to snad stihl uvědomit.“
BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)
Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě
elektronických počítačů a mezikontinentálních raket
S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám
Jediný jaderný výbuch a po všem je veta
Nastane řetězová reakce
I naše Země najde svou černou díru někde převysoko
a předaleko mezi hvězdami
Ne jeden Damoklův Tisíce mečů visí nad námi
Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii
a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?
Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása
Je z krve a masa
jako živé tkáně člověka Je vnitřním ohněm v něm
Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem
Poezie může potěšit i utěšit Rozsvítit i zatemnit
vulkanické děje v lidské duši
Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil
byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu
I když má schopnost přemáhat slepotu a machu
ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti
Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti
a stavíme-li mosty k budoucnosti
v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí
které nemá sice digitální rozměr
ale vyzná se ve smyslové mikrotonice –
nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka
jemuž se říká poezie a které bliká i plane
dokonce i na té odvrácené straně
prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora
aby bylo vidět až do srdce
toho nejmenšího živáčka v přírodě –
a toho posledního tvora.
Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.
Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil na drátě na rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.
První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci (1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností.
V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Karel Boušek je znám také jako překladatel.
(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)
Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu
Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...
Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek
jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek
A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní
když se k ránu překřikují ptáci
ti málozpěvní a ti stříbrolunní
nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací
Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty
jež ústí v jediné sluneční měnírně
jak srdce maminky se srdcem mého táty
v hornaté krajině i v pustě vesmírné
Máš červen v očích Plane v jahodách
nám pod hlavami letním rozbřeskem
Máš duhu v očích a pak trochu strach
z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem
Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima
a tvoji podobu všechny studánky mají
(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena
panenskou čistotou všude po rodném kraji
Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic
když podél silnic rudnou jeřabiny
znějí za soumraku příchozímu vstříc
královské zvuky hobojů fléten a eolíny
ze starých partesů psaných při světle svíček
po domech betlémských a v jizbách kostelniček
V místech kde stávala možná tvá kolíbka
a kde se před bouří ohnivě zablýská
až stráň ta ze zlata v zeleném návrší
jak snop se rozhoří A pak se rozprší...
A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm
když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm
v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem
nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm
Jak ryby v bystřinách jsou naše životy
u břehů rybář Smrt chystá si udici
Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme
přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici
na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší
jsme mladí... silní jsme
(VÍNO BÍLÉHO VLASU)
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Na horách z protěže Ve vodě leknínová
Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků
po každé v jiný den Po každé spršce znova
Básník je kazisvět Začíná od počátku
za slovem první verš a s veršem novou řádku
Láska má podobnou svou tvůrčí metodu
od lože ke stolu od lože do hrobu
A pohár k přípitkům a něco do vázy
na lukách kavyl má na pouštích oázy
Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad
Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad
Má svoje zahrady a parky plné stínů
líbezná zákoutí závoje z mušelínu
Má svoji mladost otáčivou jako kolesa
a má své stáří Svá smutná nebesa
Takovou lásku jsem si vždycky přál
kde bychom spolu mladé víno pili
a plamen z něho aby nás pak hřál
i v letech kdy už ubývají síly
a kdy je moudrost sestrou milování
a kdy je bolest které jsem se bál
jak v starých stromech pouhé větrů vání
vlídný šepot varhan z katedrál...
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba
Jsi zlatý leknín na jezeře básníků
Jsi průhledná a čistá jako voda
A láska chutná vínem z bílých vlasů
které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje
Budem je spolu pít do konce našich časů
K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje
DELFÍNIÁDA
Svět je malý pro filosofa
a veliký pro dětské oči
Je náchylný ke katastrofám
a bláznivý, protože se točí
Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni
na jedné planetě z oběžnic kosmu
Ačkoli mají spočteny své hodiny
střemhlav se vrhají odvážně do snů
Se všemi riziky vzletu i pádu
budují města pro člověka
Družicím dráhu a plodnost vinohradům
za strojem určují A stáda vodí k řekám
Bdí nad úrodou
Chrání si studně v dobách žízně
Hlídkují u vod aby nebylo utopenců
A slaví včely Třeba na divizně
Palouky lesní plné mladých srnců
Obyčejní lidé jako my
v hlubinách neobyčejnosti
Jako delfíni nádherní
a jako básníci prostí
HVĚZDNATÁ NOC
Inkoustem přetékající noci
to možná ano Ale hvězd je málo
k zapálení knotu
v mé každodenní lampě
A není pod ní tma jak by se zdálo
podle citlivosti hrotů
nebo ze spektra černé magie
bílého Venušina těla
Na břidlicových deskách
odněkud z hradeb dávnověké Asie
psaly o tom aramejským písmem
ruce osmahlé třpytem skarabea
DOŽÍNKOVÁ
Příroda je těhotná Z psí lásky
podává mi žitný krajíc s medem
Jako hvězdy počítáme klásky
a spočítat je nedovedem...
Na krabaté půdě hoří věchet
už teď bývá sláma samé zlato
Mít tak křídla a moci tak letět
nad sýpkou kde zrn je vrchovato
Mít tak v duši odpočivné prázdno
když je na vsi dožínkový svátek
Za pstruhy se pouštět k řekám na dno
z břehů letních škádlení a hrátek
Příroda je kmínová jak chleba
který doma na ošatce krájím
Ať nám roste dobrých skutků setba
s každoročním žňovým radováním!
OSTROV S DELFÍNY
Voda přelévá obsahy
světélkujíc blankytná
Klaviatura střídá rozsahy
Žádná stanice není záchytná
Cokrát jsem toužíval nalézti
ostrůvek s delfíny
Z rozmaru Jen tak pro štěstí
Pro blízkost krajiny
která i zvíře polidští
jak je tam hluboká
S mnoha poli a bojišti
Beznohá bezruká
Delfín má vlastnosti člověka
je stejně ohrožený
Jeho minulost je také pravěká
Budoucnost jako ňadra ženy
vlnou je měřena
oblostí mořských kamenů
Delfíní samička jak panna je puzena
k průzračným pramenům
v nejhlubším moři mezi oceány
které tato zvláštní ryba zná
Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy
Jsou tam delfíni a voda je zelená
SLITOVNÁ
Těch dobrot co by za nehet se vešlo
té lhostejnosti nikdy slitovné
Řeka kde byl člun a člověk nese veslo
Kdo se topí – ať v ní utone...
Nenechme padnout posledního štvance
který tento názor nesdílí –
Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce
a rád má louku s motýly
MALÍŘI BETLÉMŮ
Hoří to v nich jako podzemní ohně
když malují své chudé Ježíšky
rodiče a patrony
švícka a hastroše
plačky s vlňáky
a řemeslníky
Kluky v beranicích
s promaštěnými kožíšky
Hoří to v nich až z toho teplo
jde po člověku
když kreslí betlémskou ves
seník a stodolu
měsíc a zamrzlou řeku
A děti jaké se potkávají ve snu
zdravé a baculaté
ze staré legendy vzaté
téměř skutečné ve svém neskutečnu
Hoří to v malířích lepenkových Betlémů
postav a lidiček
v té předvánoční hodině
za bílých ledových večerů
s krmítky za okny dřevěných stavení
pod Orlickými horami
Doutná to každým tahem štětce
když paleta je žároviště
plné barevných jisker
To v duze šlehají plamínky
pokreslujíce papírové
krutiny
životem lidu
A náhle je tu vše I prosincová noc
v hlubokých modrých Čeřenech
toho svátečního ticha
kdy je slyšet jak padá sníh
jiskření ve zlatých hřebenech
zimního království
hvězd
Snop záře nad Betlémem
plane v půlnoční krajině mé
Znějí housle z podkroví
v pomlce za refrénem
staré milostné písně
V ní rozvoněl se domov
JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY
Nejdříve se zatopí ve světnici
aby byl hlas mléčný jako slonová kost
A když sesednou se děti a utiší se psi
a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost
takže je vidět až do sklenic
které se lesknou v skříni
proklouzne slovo jako skřítkův míč
jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni
domácí kočky a loupežníci…
Nejprve se zatopí ve světnici
než se tam bájné bytosti vkradou
(nová planeta vzejde nad zahradou)
Těžkou cínovou lžící
pak nabíráme z kouzelné mísy
krupičnou kaši
sypanou čokoládou
VĚNOVÁNÍ
Všechny mé písně
Tobě připisuji
která jsi se mnou šla
hořící ohnicí
Popelem řezavým
sama a naboso
jak chodí nespavost
setmělou ložnicí
když slábne přes půlnoc
pomalé krve proud
a v tepnách pálí sůl
co zbyla po vášni
Všechny mé písně
Tobě připisuji
Jsou srdcem napsané
a čas je dobásní
VÁBENÍ
Vábí mě lidská soudržnost
hluboké city člověka
Závidění a zrady prost
žádnou milost už nečekám
Znám tíhu vlastní rovnováhy
která pomáhá přes propast
Jak oběžnice znám své dráhy
zdevalvované slovo slast
toporným jazykem mluvků
v hantýrce poběhlic
Vábí mě duha dětských knůtků
s půvabem starých pohlednic
nalepovaných v památníku
Ta poezie bez básníků
WALK THIS WAY, HRABALOVO VÝŘEČNÁ ŠTRAMANDO U KADEŘNICE!
Moniko live, jste Fenomén, jak by řek Bořek Šípek
jste abeceda milování i perfektního malování
kdo je na procházkách Váš akademicky výpravný týpek
prozraďte mi v ústní tradici bez večerního odmlouvání
jestli lezete ráda do hor jak pan Yetti
jestli nemáte odpůrce v tempu na velké Kleti
u Krumlova, tam jsou víc než dospělé lekce vyvýšeniny
do Krumlovských zahrad Vás chci brát, jestli máte volno na naše narozeniny
Klark Cent je lepší hodnota než fifty cent, Clark Kent značka jako Vincent
Van Gogh a slunečnice, zážitky od vína, ne vincentky dejte si můj prominent
třeba s Jirkou zase zdoláte Dívčí Kámen, chci Vás jemně držet kolem ramen
a ucítit Váš plamen a rozbouřit Váš čiperný horský pramen
bubláte jako vodopád či v proudech velebně zurčící studánka
jste můj úkryt pro štěstí, když nám hrozí zvenku větší přeháňka
vyzařujete jako Lady, která chce přesně vzato svádět My fair Trampa
Vaše očka dovádivá nepohasnou ve městech jak špatný vtip na Teslu lampa
mám Zpátky do budoucnosti na svém procesí
piju Ferdinand sedm kulí s bylinkovou příměsí
byla jste někdy na Blaníku jen tak posedět a koukat?
jste vzácná orlice a ne sova, baví mě vedle Vás z úst slova soukat
mám Vacanze Romane na svém funny body
jste Monika intelektuální snažení, co nelení, nešetří si grády
mám i batikovaného Ferdu, je na triku v neukvapeném pozadí
že spěchám jen pomalu do páru s dámou, Beruško, Vám prozradí
THE KICKING PERIOD
1. CAT – Catwoman (Bomb In The Bass Endorphin Mix) (4:41) 2. CAT – Catwoman (Tales From The Darkside Mix) (4:42) 3. CARLTON – The Time To Rhyme (feat. The General) (3:11) 4. CARLTON – Do You Dream (Flavour Remix) (4:57)
5. CARLTON – Do You Dream (Rushing Mix) (5:09) 6. CARLTON – Love & Pain (7“inch Mix by Boilerhouse) (3:37) 7. CARLTON – Love & Pain (Drum And Bass Mix) (3:38) 8. CARLTON – Please Leave (Good Groove Mix) (6:01) 9. CARLTON – Please Leave (Jerv´s Dub by Steve Jervier) (5:53) 10. COOKIE CREW – Females (Remix Cut) (4:55) 11. COOKIE CREW – Come On & Get Some (Drum & Bass Mix) (4:14) 12. COOKIE CREW – Come On & Get Some (Cookstrumental) (4:44) 13. BEASTIE BOYS – Dis Yourself In ´89 (Just Do It) (3:30)
14. HIP HOUSE ´89 by The Commission (including DOUG LAZY – Let It Roll, BEATMASTERS feat. COOKIE CREW – Rok Da House, BEATMASTERS feat. MC MERLIN – Who´s in The House, KC FLIGHT – Planet E, TONI SCOTT – That´s How I´m Living, MD EMM feat. NASIH – Get Hip To This, TYREE – Turn Up The Bass, JJ FAD – Supersonic, COOKIE CREW – Got To Keep On) (8:43)
15. MONIE LOVE vs. ADEVA – Ring My Bell (Upper Cut Mix) (4:27)
16. MC SAR – It´s On You (Quick-House Mix) (4:55)
Vábí mne Vaše odhodlání ve tváři se znalostí spolehlivých bylin v herbáři
Mozartovy koule ve snáři a pilnost něhy účastna při jarních bitvách skóre s polštáři
já vlastním nefalšovaný včelí pud a Vy Moniko rozjíždíte na celý úl taneční cool popud
vrkám do ústrojí, mrkám na madam jak expres vysílaný poštovní holub
bez holubníku zdravím Moniku holubinku, bez alkoholu dráždím jen pomalinku
očima kontakt 2 kuliček duhovek seřízené je máte opět přesně s letním časem na vteřinku
všechno nejlepší si přejte jako předehru, všechno důležité snad pro generálku
všechno do parády přihrávejte víc k premiéře a posuňte, Popelko pusou či posuňky Polárku
v pohárku s ledem upíjím jí med se zázvorem nebo krásně trvanlivý řecký jogurt z Penny
což není promyšleno korpulentně geometricky a lízám na lžičce jistě geny mocné Xeny
Dalskabáty hříšná ves tam není chcíplý pes, leč kamasútrami a Moniku hlídající koumes
nejednoho vesnického chuligána strčí mazácky do kapes akrobat Vlastimil Harapes
krasobruslařce na olympiádě nepřebývá brusle, jako trubadúr o Monice skládám Puzzle
housle s notovým klíčem a mým chtíčem dovedou vykrucovat šmak v Múze, která není kůzle
uprostřed neřecké svatby se zvířátky, prý poznáte SPZ, že se koncentruje na květnové dívčí vnady
zahaleny jsou šatečky Blanky Matragi pro Sandokanův nadhled srovnatelný s humory Josefa Lady
DO PARIS MĚSTA MILENCŮ
Proč oblíben most přes řeku?
aby člověk měl blíž k člověku
město plné kouzel a lákavých požitků
vůně zahrad, barvy kvítků, vychutnej si přehlídku
fontánky a lavičky, kam spěchaj postavičky?
sportují a běhají, škatulátka hejbají
jógu cvičí, čekají, milý milou potkají
mlčky levitují, ve Versailles velký styl obdivují
tisíc jedna obrázků a potřeb Asterixe
s likérem černých ostružin si přihnou, nabaží se
osvěžení spokojení vyrážejí spolu ven
růže je královna, osůbka báječná, můj sen
PLZEŇSKÁ DIVA
Večer půvabná koketka ráno neméně zdárná Bebetka hebká jako sametka ladná jako baletka nezkrotná jak Angelika pro mistry je adeptka zná květnový recept pokrmů na divoko a z býčích zápasů vykukuje jaksi tenká špagetka Monika = miliónová ne na oko působivá, chytrá, senzační bez paruk a šlechticů zvětšující okrasné baroko celý rajón je díky ní bolestín, leč ona hraje prim renesanční milostně bytostně v šachu pošťák i rošťák uhýbá před ní, jaká je rozkošná roštěnka čitelná mapa rozluštěná a do 4 stran rozprostřená citelná pro kůži jak do deště přiléhavá pláštěnka nechybí jí sůl nechybí jí pepřenka prohýbá se s námi stůl, který zdobí čerstvá pomněnka je synonymum pro kolorit bohatství i nezapomenutelný rukopis, toť vzácně podepsaná lesní noblesní vůní její účtenka
|