Byl rok legín

V ulicích se zhmotnil řezníkův sen

Tu pochodovali jitrnice, jelita

Onde tlačenka prejtu po kolena

Byl rok jelit

Potkali jsme se na „Veletru nevkusu“

Trochu z donucení

Jsme pozorovali barevné cákance

Ve výkladních skříních tramvají

A zbytky bůčku u umaštěných úst

Trhavý pohyb – pryč byl masopust

Za oknem u babičky v Doubravici jsem rozklepaná strachem pozorovala masopustní průvod. Hlavy ďáblů, koní, ovcí, znetvořené lidské obličeje, to vše jak hlavička špendlíku nasazené na lidském těle, které se jako náměsíčné ploužilo ulicí. Ač sklo bylo jistou barierou mezi námi stejně jsem se necítila bezpečně. Povídalo se, že v tom průvodu  sebou mají kanón a že jednou nedopatřením vystřelili tím kanónem komusi oko. Mlhavě tuším, že pod maskami jsou obličeje sousedů víceméně zpitých, ale kdoví jestlivá to není naopak. Podivné shromáždění míří na kopec nad vesnicí na místo zvané Na šibenici. O pár let později si na to vzpomenu až budou mýho kamaráda odvazovat z pásku od kalhot,  na kterým se oběsil na klice od dveří. Jinej se zas oběsil v lese, dva týdny ho hledali, třetí raději sjel autem do přehrady, toho hledali ještě dýl, čtvrtej si zaved výfuk do auta a pátej, pátej umřel prostě znenadání.

Pak nás vdechly podzemní proudy

Chvíli byl průvan za ním pohyb

Trávící soustava nás vyvrhla

U úst staré dámy –

- Kavárna Louvre-

Místo kde je

Úslužnost v ceně

Dala sis Schwarzwaldský dort a já koňak

A ne nepodobni potápěčům jsme se vrhli do ulic

Japonci se třeli o sebe jak úhoři

Až se nám zachtělo samoty

Tenkrát stačilo jen zavřít oči

Nebo

Vypnout ten film

Tondu našli potápěči u mostu v přehradě, samozřejmě v autě.  Toho druhýho našla manželka, třetího náhodně houbař a čtvrtýho rodiče. Pátýho kamarádi.

U babičky v Doubravici jsem o tom ještě nic nevěděla, děsila jsem se akorát čertů a masek a tmy a ticha, ale lidí ne. Babička se šourala v předklonu ohnutá životem pro stokorunu pro děcka a řízky ty uměla nejlepší na světě. Na chodbě voněla řepa z vlhkýho sklepa a v komoře pečivo, jednou ve snu jsem se dostala do té temné a chladné komory a v ní byla malá dřevěná chaloupka, jako model, jen na okrasu, jenže já se dostala zmenšením se do ní a tam jsem se ocitla zavřená v jakési kleci a babička byla ta, co mě ta uvěznila, zatoužila jsem se stát klukem a mít sílu ty mříže rozevřít, ale nešlo to. To jsem ještě nevěděla, že stačilo otevřít oči a vypnout ten film.