|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sedím u stolu a popíjím džus. Kolem se trousí kolegové, kteří si vypráví sportovní zážitky a tváře jim přitom hoří. Firemní výjezd se opět podařil, ať už po stránce naplánovaného programu nebo jídla či pití. Vyhlášení nejúspěšnějších sportovců již proběhlo a nyní se všichni stáhli dovnitř za kulturou.
Přejíždím očima jeviště s připravenými hudebními nástroji a netrpělivě čekám na jednoho ze svých oblíbených hudebníků. Jiřina z marketingu se prostě letos vytáhla a stále nemohu uvěřit tomu, že se jí podařilo tohoto člověka dostat k nám. David Gilmour podle mě není někdo, kdo by si přivydělával na soukromých akcích, ale podle programu jsem se evidentně pletl.
Přivírám oči a přehrávám si před očima jeden ze svých oblíbených snů. Držím v ruce kytaru, reflektory se do mě opírají svými megawatty a z reproduktorů zní můj hlas. S kytarou se sice kamarádím, ne však natolik, abych ji připojil k zesilovači a vystřihl sólo. Před léty jsem se rozhodl, ze se po dráze hudebníka ubírat nebudu, a tak tu teď sedím a těším se na někoho, kdo si v mládí nastavil priority jinak. A je v tom opravdu dobrý.
"To by se dalo zařídit," zašeptá mi najednou někdo do ucha. Trhnu sebou a dívám se do temných očí, které si nějak nedovedu zařadit. Je pravda, že z pěti set zaměstnanců naší pobočky znám stěží polovinu, takhle výrazného obličeje bych si však všiml. Leda že by to byl nějaký nováček, který nastoupil nedávno.
"Co máš na mysli?" hraju nechápavého a dotyčný se vědoucně pousměje. Zadívá se k pódiu, kde ve stojanech stojí elektrické a elektro-akustické kytary a pak zpět na mě. Přemýšlím, jak dlouho mám dělat hloupého, až to vzdávám.
"Jak?" pokládám klíčovou otázku. "A co za to?"
"Nemusí tě trápit, jak se to stane. Tvá druhá otázka je už zajímavější. Vlastně nic nechci, jen to bude poslední věc, kterou uděláš." Úsměv mu mizí z tváře a střídá ho zkoumavý výraz. Jako by čekal, jak na jeho slova zareaguji. Upřímně řečeno, krve by se ve mě nedořezal. Pokušení je velké, co to ale znamená, že by to byla moje poslední věc? Všechno neznámé vyvolává nejistotu a strach.
"Tak rozmýšlej," zvedá ještě ruku na pozdrav a mizí v lidském hemžení dřív, než se ho mohu zeptat. A jak ho najdu? Najednou mě někdo chytá za loket, až sebou leknutím trhnu. Můj šéf Zbyněk se omluvně usměje, stisk ale nepovoluje a táhne mě stranou?
"Co pro tebe mohu udělat?" ptám se, když sevření povolí a do ruky se mi pomalu zase vrací cit.
"Máme problém," říká tajemně a na někoho mává. O pár vteřin později se k nám přidává ještě Jiřina z marketinku a můj dobrý kamarád Adam. Přesila? Na mě? Proč? Jiřina mi podá program a ukáže na jméno dnešní hvězdy večera.
"Kapela je už tady, ale tento pán nedorazí. Nějak se to celé zašmodrchalo. Ale náš generální s jeho vystoupením počítá a pokud tato část večera odpadne, celý firemní výjezd bude zkažený a pro mě to asi bude poslední věc, kterou jsem organizovala." Při zmínce o poslední věci sebou trhnu a na Jiřině je vidět, že tomuto hororovému scénáři by se velmi ráda vyhnula.
"To je mrzuté," chápavě pokyvuji hlavou. "A jak ti mohu pomoci já?"
"Ty jediný to dokážeš," natahuje ke mě svou ruku Zbyněk, tentokrát se ale chytit nenechám. "Renesanční člověk, muž mnoha řemesel, spisovatel, básník, hudebník. Prostě odehraj ten koncert místo Davida Gilmoura."
"To si děláte legraci," přelétávám pohledem z jednoho obličeje na druhý, všechny jsou však smrtelně vážné.
"Znáš přece našeho generála Štěpána," vloží se do diskuze Adam, čímž mi připomene několik výstupů, ke kterým jsem se nachomýtl. "Radši mu nedávat příležitost k nespokojenosti. Nedráždit chřestýše bosou nohou." Použití mé obvyklé průpovídky mi vyvolává úsměv na tváři, jsem ale jediný, kdo se směje.
"Já přece nemohu zaskočit za Davida Gilmoura, jednoho z nejlepších kytaristů na světě," snažím se logicky argumentovat. "Sice hraji na kytaru, ale jsem samouk, elektrickou jsem držel v ruce jednou, jeho sóla bezmezně obdivuji, ale napodobovat je..." Při své řeči stále pozoruji tváře před sebou. V Jiřinině čtu beznaděj, že toto organizační fiasko znamená její konec. Zbyněk s Adamem se trochu mračí, asi očekávali z mé strany více snahy. A já, zatlačený do kouta, chci pomoci, ale nevím jak. Najednou se mi zrak zatoulá k pootevřeným dveřím na pódium a v nich vidím stát postavičku, se kterou jsem se bavil před pár minutami. Gestem mě zve dál na pódium a já chápu, co se mi snaží říci. Ale co znamená ta poslední věc?
"Proč to nechceš udělat? Alespoň to nezkusit?" ptá se Zbyněk. "Co tě znám, tak jsi vždycky ochotně ostatním pomáhal."
"Protože by to byla moje poslední věc," odpovídám tiše. Tři páry očí se na mě zadívají tázavě. "Neptejte se mě, co to znamená, protože to nevím. Mohu to udělat, ale bude to moje poslední věc." Nikdo z těch tří nenaléhá, nepřemlouvá, jen se na mě dívají. Já musím rozhodnout, co bude dál. Před očima mi běží můj život, co jsem dokázal, čeho jsem dosáhl a teď to zahodím jen proto, že neumím říkat ne.
"Tak dobře," zašeptám, všichni tři mi však dobře rozumí. Během příštích deseti vteřin mi poděkují, poplácají mě po rameni a strčí mě do dveří, které se za mnou poté zaklapnou. Pár schodů nahoru a za nimi je už pódium, na kterém si hudebníci chystají nástroje. Jen jedno místo je prázdné.
"Takže sis to nakonec rozmyslel?" ozve se mi zase do ucha známý hlas. Ani se neotáčím, jen kývnu.
"Tady mi to podepiš," podává mi papír, propisku a ukazuje prstem. Jako ve snu kreslím svůj autogram MODROU propiskou. Takhle to přece nefunguje. Během vteřiny ale papír mizí z mého dohledu a s ním i kolega s uhrančivým pohledem.
"Nebudeš litovat," zaslechnu ještě a pak už jen ticho. Tedy relativní ticho. Tři schůdky nade mnou začíná pódium, na kterém už šramotí hudebníci a dokončují přípravy na vystoupení. V sále si povídají moji kolegové, hlasy se slévají v jednolitý šum, jen občas přerušený smíchem. Před tyto lidi bych měl předstoupit a odehrát svůj první koncert na nástroj, na který pořádně neumím. Čekal jsem, že třeba tím podpisem mi naskočí do hlavy všechny prstoklady a grify, nic takového se ale nestalo.
"Hi, Peter," položí mi ruku na rameno bubeník, až sebou leknutím trhám. Přicházejí i ostatní, třeseme si pravicemi a všichni mi moc děkují, že jsem ochoten je zachránit. Zachránit! Jsem nervózní jako pes a spíše než záchranu před sebou vidím totální fiasko, navíc za účasti mých kamarádů a kolegů. Do čeho jsem se to jenom nechal uvrtat!
"Vážím si tvé pomoci, Petře," promluví vedle mne svým sametovým hlasem náš generální ředitel. Ten mi tady ještě chyběl! Nezastavuje se však na dlouho a prochází na jeviště. Šum v sále utichá, aniž by musel cokoliv říci a já si jen říkám, kéž bych měl také takové charisma. Až nastoupím já, tak se ozve smích a o pár vteřin později pískot. Štěpán nemluví dlouho. Znovu opakuje velký dík za výborné výsledky naší firmy a jako odměnu nám chtěl představit žijící legendu rockové hudby. Bohužel David nedorazil a koncert byl ohrožen. Naštěstí nejsme jen společnost konzultantů, vývojářů, manažerů a podobně, ale jsou mezi námi i hudebníci. Radši ho přestávám poslouchat, abych se nervozitou nezbláznil a vzpomínám na své neumělé pokusy o sóla s tabulaturami staženými z internetu. Moc času však nedostávám a poslesk signalizuje, že projev skončil a veškerá světla v sále zhasínají. Kdosi mě chytá za ruku a vede mě k mému mikrofonu. Šoupu opatrně nohama, protože jediné světlo jsou blikající ledky zvukařské techniky. Tmavá silueta mi navléká přes hlavu popruh a já levou rukou chytám hladký krk kytary. V ten moment dostávám ránu, až se mi rozbrní celé tělo a hlavou mi bleskne, že kytara asi probíjí. Pak mi dochází, že do kytary se přece nepouští žádné velké napětí a tudíž bych takovou ránu dostat neměl. Jenže to se už ozývají první tóny Wish You Were Here, do kterých se pomalu a měkce rozsvěcují reflektory.
"Teď!" zašeptá mé podvědomí, levá ruka tiskne struny a pravá se po nich proběhne trsátkem. Nevím, jak je to možné, ale zní to přesně tak, jak má. A jestli je to playback, tak to během pár vteřin zjistíme. Nakláním se k mikrofonu.
"So, so you think you can tell," rezonuje můj hlas v přeplněném sále. Můj hlas! Reflektory již jedou na plný výkon a já se marně snažím dohlédnout o kus dál. Jen pár metrů přede mnou jsou moji posluchači. Následuje další sólo a když pak dozní poslední akord, zahlédnu ty oči, které mě sledují. Stovky očí, které hlídají každý můj pohyb. Tváře, které nadšeně a bez dechu hltají každý tón, každé slovo. Aplaus netrvá dlouho, protože bubeník hned navazuje další peckou. A prsty se skládají mezi pražce a slova vystupují před očima jako při karaoke. Funguje to, opravdu to funguje, jak jsi to dokázal, ty neznámý lotře? Snažím se ho v krátkých pauzách najít, bohužel ale bez úspěchu.
Ani nevím, jak jsme se dostali k poslednímu hitu. Když jsme se společně s kapelou ukláněli, vtrhlo pár kolegů na pódium a už mě nesli. Koutkem oka jsem zahlédl usmívajíciho se klávesistu a mávajícího bubeníka, pak už mi ale všechno splynulo do jednoho velkého kolotoče.
"Vstávej," třese mi kdosi ramenem. Ten hlas je mi povědomý, tón se mi však nelíbí. Otevírám oči a v zápětí je rychle zavírám. Nevěřím jim totiž ani slovo, tak proč bych je měl používat. Nedokážu si vysvětlit, proč bych se měl probudit ve sterilně bílé ohromné místnosti za jedním z mnoha stolů s počítačem. Asi je to sen, který nemusí dávat smysl. Za chvíli se z něj probudím, takže není třeba se stresovat. Cizí ruka se mi však do ramene zarývá docela bolestivě.
"Vstávej!" Tohle není sen. Otevírám oči a hledím do přísných očí mého nového kolegy.
"Ty?" V přeplněném sále jsem ho nenašel a teď se na mě mračí. "Kde to jsem?" U okolních stolů sedí samí neznámí lidé, kteří jsou zabráni do své práce a nevšímají si dění okolo.
"Kde to jsi?" opakuje mou otázku jako ozvěna. "No přece v práci," šklebí se. "Podepsal jsi mi přece smlouvu, že za splnění svého snu pro mě budeš pracovat až do roztrhání těla." Vybavuje se mi jeho prohlášení o poslední věci a rychlý podpis pod pódiem. "Pro případ, že by sis chtěl osvěžit paměť," pokládá přede mne papír a nešetří přitom ironií. "Ale za pět minut chci vidět, jak vyšíváš."
Beru do ruky papír a dovídám se, že jsem se zavázal za dvě hodiny poskalování po pódiu pracovat padesát let pro společnost na plnění snů. Veškeré mé předchozí závazky a smlouvy jsou tímto zrušeny a už pro mě neexistuje nic jiného. Mám velkou chuť tu smlouvu roztrhat na maličké kousíčky, otrokář se ale vedle mě zjevuje jako duch a papír mi bere z ruky. Pak mi ukazuje, co mám dělat a zase mizí. Mé prsty se rozeběhnou po klávesnici a obrazovka přede mnou se začne plnit textem. Padesát let, nekonečných padesát let. Ale nejhorší na tom je skutečnost, že z hlavy nemohu dostat ta kytarová sóla. David, wish you were there.
|
|
|
