Kdosi
v černém kradl z kostelních věží
peříčka
z odžitých hnízd,
zatímco
města
protkaná
doteky pouličních lamp
šla
spát,
já
zas slyším smích Markétčin,
takže
sen se mi zdá,
takový
život dal jsi mi básníku,
ještěže
smím si být nepodobná,
zlodějkou
svých rozepsaných knih,
až
zakotví poslední výletní lodě,
tma
rozdělí přístavní kavárny
na
vaše a mé,
mezi
pohledy tanečnic
nechá
uvězněné,
nejtišší
ticho jaké lze snést,
třeba
výměnou za důvěru
napíšu
vyznání na téma fantazie,
ale
nejsem tu od toho, abych foukala za vás
do
sněhových peříček slepených v dlaních,
tuším
je odevšad kolem,
jako
trosečník za každým kopcem tušící moře
přes
všechnu tu vodu kolem dokola věří,
i já
věřím na šťastná rozuzlení,
náhodným
tvářím nehledám jména,
včerejšky
učím se zapomínat,
proto
zítřejší ráno, až splyne s dočasností,
znovu
ztratím svá prožitá podobenství,
budu
milovat víc než kdy jindy,
závrať
je pocit,
ztráta
soudnosti shrnutí bytí
a
peříčka …..
…. ať si každý svůj příběh dopíše sám.
|