|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
P.K.Feyerabend - Proti metodě Autor: Zefram (Občasný) - publikováno 13.3.2003 (08:28:05)
|
| |
Myšlenka, že věda by se mohla a měla řídit pevnými a univerzálními pravidly, je jak nerealistická, tak zhoubná. Je nerealistická, protože se zakládá na příliš zjednodušeném vnímání lidských vloh i okolností, které podporují či podněcují jejich rozvoj. A je zhoubná, protože pokus vnutit vědě přísná pravidla by naši profesionální kvalifikaci zvýšil na úkor lidskosti. Kromě toho taková myšlenka rovněž škodí vědě samotné. Činí ji méně přizpůsobivou a dogmatičtější. Badatelé například tvrdí, že věda může být pouze empirická, předem tedy považují za dané, že smyslová zkušenost zrcadlí svět lépe než čisté myšlení. Úcta vědců k argumentaci se zase opírá o přesvědčení, že obratností Rozumu dosáhneme lepších výsledků než nekontrolovanou hrou citů. Takové předpoklady mohou být naprosto přijatelné a dokonce pravdivé. Přesto není na škodu je občas podrobit zkoušce.
Moderní věda své oponenty porazila, nikoli přesvědčila. Věda převzala vedení silou, nikoli pomocí argumentů. Dnes si uvědomujeme, že racionalismus, který se s vědou pojí, nám kvůli své vazbě na ni nemůže pomoci v rozhodování mezi vědou a mýtem. Díky zcela odlišnému druhu zkoumání také víme, že mýty si vedou mnohem lépe, než byli racionalisté ochotni připustit. Při zkoumání africké mytologie dospěl Horton k následujícím závěrům: hledat teorii znamená hledat jednotu, ležící za viditelnou složitostí. Teorie uvádí věci do příčinné souvislosti, která svou šíří přesahuje souvislost odkrývanou běžným zdravým rozumem: jak věda, tak mýtus překrývají zdravý rozum teoretickou nadstavbou. Hortonova zjištění zpochybňují předpoklad, že věda a mýtus vznikají podle rozdílných principů (jak tvrdil Cassirer), že mýtus postupuje bez reflexe (Dardel) a spekulace (Frankfort, ačkoli ten připouštěl příležitostné výjimky). Nemůžeme rovněž přijmout myšlenku, kterou nacházíme u Malinowského či jiných klasických badatelů, jako byli Harrison a Cornford, že mýtus plní v podstatě pragmatickou funkci nebo se zakládá na rituálu.
Věda a mýtus však v Hortonových očích přesto představují protiklady. Lidé, kteří věří mýtu, považují jeho ústřední ideje za posvátné. Téměř nikde se u nich nesetkáte s přiznáním nevědomosti a události, které se nebezpečně vzpírají v dané kultuře zavedeným hranicím klasifikace, se okamžitě stávají tabu. Tabuizace chrání základní články víry a plní tak stejnou funkci jako různá „druhotná rozvedení“, což jsou, našimi slovy, série nejrůznějších ad hoc hypotéz, které dodatečně obhajují platnost ohrožených principů. Na druhé straně stojí věda, která se vyznačuje bytostným skepticismem: začnou-li se zhusta množit neúspěchy, obrana teorie se neúprosně obrátí v útok na ni. To je možné díky otevřenosti vědeckého podniku, díky pluralismu idejí v něm obsažených, a také proto, že cokoli se vzpírá zapadnout do zavedeného systému kategorií, není pro vědce něčím děsivým, co je třeba izolovat nebo vyloučit. Naopak, takový jev badatele nanejvýš fascinuje – vidí v něm výchozí bod a výzvu ke hledání nových klasifikací a nových teorií. Vidíme, že Horton pečlivě četl práce rakousko-britského filozofa vědy Karla Raimunda Poppera. Terénní studium vědy samotné však ukazuje velmi odlišný obrázek.
Takové zkoumání nám odhalí, že ačkoli někteří vědci mohou postupovat popsaným způsobem, naprostá většina se jich ubírá jinou cestou. Skepticismus se vyskytuje v minimální míře, bývá namířen proti názorům opozice a proti drobným rozpracováním vlastních základních myšlenek, nikdy však proti těmto myšlenkám samotným. Napadení základních idejí vyvolává tabu reakci, která nebývá o nic méně intenzivní než tabu reakce v takzvaných primitivních společnostech. Cokoli, co nezapadá do zavedeného systému kategorií nebo se s ním zdá být neslučitelné, budí hrůzu. Daleko častěji se však takový jev prohlásí za neexistující. Stejně tak není věda připravena učinit základem výzkumu pluralismus teorií. Newton vládl 150 let, Einstein nakrátko zavedl liberálnější názory, ale vzápětí jej vystřídala „kodaňská interpretace“ Nielse Bohra. Podobnosti mezi vědou a mýtem jsou vskutku zarážející.
Primitivní myslitelé projevili v tom- to směru větší vhled do povahy vědění než jejich osvícení filozofičtí rivalové. Vzestup moderní vědy se přitom časově shoduje s potlačením nezápadních kmenů západními vetřelci. Potlačeny jsou nejen fyzicky, ale ztrácejí také svou intelektuální nezávislost a pod tlakem přijímají krvežíznivé náboženství bratrské lásky – křesťanství. Ve většině případů zmizí stará tradice beze stopy odporu, člověk se prostě stane otrokem tělem i duší. Dnes se tento vývoj postupně obrací – velmi váhavě, samozřejmě, ale obrací. Znovu se vrací svoboda, staré tradice jsou znovu objevovány, jak mezi menšinami v západních zemích, tak mezi širokou populací na nezápadních kontinentech. Ale věda si stále uchovává svrchovanost. Zatímco si například dnešní Američané mohou zvolit náboženství podle libosti, stále ještě nemohou požadovat, aby se jejich děti ve škole učily místo vědy magii. Existuje odluka státu a církve, ale dosud nedošlo k odluce státu a vědy.
Věda přesto nemá nárok na o nic větší autoritu než jakákoli jiná forma života. Cíle vědy v každém případě nemají žádné právo omezovat životy, myšlení a vzdělání členů svobodné společnosti, v níž mají lidé příležitost samostatně se rozhodovat a žít v sou- ladu s přesvědčeními, která sami považují za nejpřijatelnější. Odluku církve od státu je proto třeba doplnit odlukou vědy od státu.
Nemusíme se obávat, že toto oddělení povede k úpadku technologie. Vždy budou existovat lidé, kteří dají přednost tomu být vědci, místo aby se stali pány svého vlastního osudu. Vždy bude dostatek lidí, kteří se rádi podřídí i nejhanebnějšímu druhu (intelektuálního a institucionálního) otroctví, pokud budou dobře placeni a pokud budou v okolí existovat další lidé, kteří budou jejich práci přezkoumávat a pět na ni chválu. Řecko se rozvíjelo a prosperovalo díky tomu, že se mohlo spolehnout na služby nedobrovolných otroků. My se máme rozvíjet a prosperovat s pomocí množství dobrovolných otroků na univerzitách a v laboratořích, kteří nám poskytují pilulky, plyn, elektřinu, atomové bomby, mražená jídla a příležitostně též pár zajímavých bajek. Měli bychom s těmito otroky dobře zacházet, dokonce jim naslouchat, protože občas vyprávějí zajímavé příběhy, ale neměli bychom jim dovolit, aby našim dětem vnucovali svou ideologii, pod záminkou, že jde o „progresivní“ teorie vzdělávání. Neměli bychom jim dovolit vyučovat vědecké fantazie, jako by neexistovaly i jiné výpovědi o skutečnosti. Shrňme si proto důvody, jimiž lze argumentovat pro odluku vědy od státu.
Představu, kterou o vědě dvacátého století mají badatelé i laici, určují technologické divy jako barevná televize, snímky z Měsíce či mikrovlnná trouba. Její podobu utváří také poněkud mlhavá, leč vlivná povídačka či bajka, která nám vypráví, jakým způsobem tyto divy vznikají. Úspěch vědy je podle ní výsledkem křehké, ale pečlivě vyvážené kombinace vynalézavosti a kontroly. Vědce napadají myšlenky. Vědci také disponují speciálními metodami pro vylepšování myšlenek. Vědecké teorie jsou ty, které prošly zkouškou metody, a proto popisují svět lépe.
Bajka vysvětluje, proč moderní stát zachází s vědou tak zvláštním způsobem a proč jí uděluje privilegia, jimž se nemohou těšit jiné instituce.
V ideálním případě je moderní stát ideologicky neutrální. Náboženství, mýtus či různé předsudky mají určitý vliv, ale pouze zprostředkovaně, skrze politicky vlivné strany. Ideologické principy mohou vstupovat do vládní struktury, ale jen prostřednictvím hlasu většiny a po dlouhé diskusi o jejich případných následcích.
Avšak věda a stát úzce spolupracují. Na vylepšování vědeckých myšlenek se vynakládají obrovské částky. Téměř všechny vědecké předměty jsou povinnými předměty v našich školách. Jestliže si rodiče šestiletého dítěte mohou vybrat, zda jej nechají vzdělávat v základech protestantismu, judaismu nebo náboženskou výchovu zcela vynechají, je jim v případě věd podobná svoboda upírána. Fyzika, astronomie a historie se musí vyučovat. Nelze je nahradit magií, astrologií či studiem legend.
Vzdělávací systém se přitom nespokojuje s pouhým historickým představením fyzikálních (astronomických, dějepisných atd.) fakt a principů. Ve škole se neříká: někteří lidé věří, že Země obíhá kolem Slunce, zatímco jiní Zemi považují za dutou kouli, která obsahuje Slunce, planety a pevně umístěné hvězdy. Říká se: Země obíhá kolem Slunce – všechno ostatní je naprostá pitomost.
Způsob, jakým přijímáme a odmítáme vědecké ideje, se navíc radikálně liší od demokratických rozhodovacích procedur. Vědecké zákony akceptujeme, vyučujeme je ve školách, činíme na jejich základě závažná politická rozhodnutí, nikdy je však nepodrobujeme hlasování. Dokonce i jinak odvážní a revoluční myslitelé se sklánějí před soudem vědy. Ruský anarchista Kropotkin chtěl rozvrátit všechny existující instituce – ale vědy se ani nedotkl. Antropologové Evans--Pritchard, Lévi-Strauss a jiní rozpoznali, že „západní myšlení“, namísto aby čnělo jako osamělý vrchol lidského vývoje, se musí potýkat s mnoha problémy, které jiné ideologie vůbec nemusejí řešit – i oni však ze své relativizace všech myšlenkových forem vylučují vědu. I pro ně je věda neutrální strukturou, která obsahuje pozitivní poznání, nezávislé na kultuře, ideologii či předsudcích.
Ale tato bajka neříká pravdu. Neexistuje žádná zvláštní vědecká metoda, která zaručuje nebo alespoň činí pravděpodobným úspěch. Vědci nerozřeší problémy proto, že vlastní kouzelnou hůlku – metodologii či teorii racionality – ale proto, že studovali určitý problém hodně dlouho, že už obstojně znají situaci, že nejsou úplně pitomí (ačkoli to lze v dnešní době, kdy se může stát vědcem téměř každý, poněkud zpochybnit) a protože výstřelky jedné vědecké školy vždy vyvažují výstřelky školy jiné.
Existuje pramalý rozdíl mezi procesem, který uvnitř vědecké komunity vede k vyhlášení nového vědeckého zákona, a procesem, který předchází přijetí nového zákona ve společnosti: člověk informuje všechny občany nebo ty, jichž se věc bezprostředně týká, shromažďuje „fakta“ a mapuje předsudky, diskutuje o celé záležitosti a nakonec hlasuje. Ale zatímco demokracie se alespoň trochu snaží vysvětlit tento proces tak, aby mu každý rozuměl, vědci jej buď zastírají, nebo jej překrucují podle svých sektářských zájmů.
Žádný vědec nepřipustí, že by hlasování mohlo hrát v jeho oboru nějakou roli. Rozhodují jedině fakta, logika a metodologie – vypráví nám bajka. Podíváme-li se na vědu zblízka, vidíme něco jiného: fakta samotná nebývají dosti silná na to, aby nás přiměla přijmout nebo zavrhnout vědecké teorie, prostor, který nechávají myšlení, bývá příliš široký. Logika a metodologie zase eliminují příliš mnoho, nechávají myšlení příliš úzký prostor. Mezi těmito krajními body se rozkládá věčně proměnlivá říše lidských idejí a přání.
A právě zde plní vědecká bajka svou rozhodující funkci. Zastírá svobodu rozhodování, již mají tvořiví badatelé i obecná veřejnost dokonce i v těch nejpřísnějších a nejrozvinutějších oblastech vědy. Bajka opakuje stále tutéž písničku o „objektivních“ kritériích, a tím chrání pohlaváry (laureáty Nobelových cen; vedoucí laboratoří a speciálních škol; „vzdělávače“ atd.) před masami (laiky; odborníky v nevědeckých oblastech; odborníky v jiných oblastech vědy).
Vědci mají zkrátka více peněz, větší autoritu a sex appeal, než si zaslouží, a i ty nejhloupější procedury a nejsměšnější výsledky v jejich oblasti zahaluje aura výjimečnosti. Je čas přistřihnout jim trošku křídla a vyhradit jim ve společnosti poněkud skromnější pozici.
Tato rada, kterou je připraveno přijmout jen málo našich současníků, naráží na první pohled na některá jednoduchá a dobře známá fakta. Není snad faktem, že vzdělaný lékař je lépe vyzbrojen k tomu, aby diagnostikoval a léčil nějakou chorobu, než laik nebo šaman v primitivní společnosti? Není faktem, že epidemie i nebezpečné individuální choroby vymizely teprve s počátkem moderní medicíny? Nemusíme si přiznat, že technologie od vzestupu moderní vědy učinila ohromné pokroky? A nejsou snad snímky z Měsíce nejpůsobivějším a nezpochybnitelným důkazem její výtečnosti?
Tyto otázky splňují svůj polemický účel pouze tehdy, když předpokládáme, že věda ke svým výsledkům, které nikdo nezpochybňuje, dospěla bez jakékoli pomoci nevědeckých prvků. Rovněž bychom museli předpokládat, že věda vděčí za svůj úspěch správné metodě, a nikoli pouze šťastné náhodě. Takovýchto předpokladů je celá řada a žádný při bližším přezkoumání neobstojí.
Moderní astronomie započala Kopernikovým pokusem přizpůsobit staré Filoláovy ideje potřebám astronomických předpovědí. Filoláos nebyl precizní badatel, měl hlavu popletenou Pýthagorou a profesionální astronomové, jako byl například Ptolemaios, shledávali důsledky jeho doktríny „neuvěřitelně směšnými“. Dokonce i Galileo, který měl před sebou velmi vylepšenou kopernikovskou verzi Filoláa, prohlásil: „Můj úžas nezná hranic, když vidím, jak Aristarchus i Kopernik dokázali porazit rozumem smysly a navzdory jejich svědectví učinit rozum konkubínou své víry.“ „Smysly“ zde odkazují ke zkušenostem, jichž používal Aristotelés a jiní k tomu, aby ukázali, že Země musí spočívat v klidu. „Rozum“, s jehož pomocí Kopernik oponuje jejich argumentům, je oním mystickým rozumem Filoláovým... Moderní astronomie a moderní dynamika by tedy nemohly pokročit kupředu bez tohoto nevědeckého využití předpotopních idejí.
Zatímco astronomie těžila z pythagoreismu a z platónské záliby v kruzích, medicína čerpala z bylinkářství, z psychologie, metafyziky a fyziologie čarodějnic, porodních bab, různých vynalézavců a potulných lékárníků. Inovátoři, jako byl Paracelsus, se obrátili ke starším myšlenkám a vylepšili tak medicínu.
Tento proces se neomezuje na rané dějiny moderní vědy. Příkladem může být oživení tradiční medicíny v komunistické Číně. Když komunisté v padesátých letech nutili nemocnice a lékařské školy vyučovat myšlenky a metody obsažené v Příručce vnitřní medicíny Žlutého císaře a používat je při léčbě pacientů, mnozí západní experti byli zděšeni a předpovídali pád čínské medicíny. Nastal ale pravý opak. Akupunktura, moxa1) a diagnóza pomocí pulsu přivedly k novým poznatkům, novým metodám léčby a novým problémům jak západní, tak čínské lékaře. A ti, jimž se nelíbí zasahování státu do záležitostí vědy, by si měli připomenout nemalý vědecký šovinismus: většině vědců slogan „svobodná věda“ znamená svobodu indoktrinovat nejen ty, kteří se k nim přidali, ale též zbytek společnosti. Samozřejmě – ne každá směs vědeckých a nevědeckých prvků je úspěšná (příklad: Lysenko). Ale ani věda nebývá vždy úspěšná. Platí-li, že je třeba vyhýbat se směsím, protože občas střelí vedle, pak bychom se měli vyhýbat také čisté vědě (pokud něco takového existuje).
Odluka vědy a ne-vědy není pouze umělá, ale je také škodlivá pro další pokroky v poznání. Pokud chceme porozumět přírodě, pokud chceme ovládnout naše fyzické prostředí, pak musíme využívat všech idejí, všech metod, a nikoli pouze jejich úzkého výběru. Tvrzení, podle kterého neexistuje žádné poznání mimo vědu – extra scientiam nulla salus 2) – není ničím víc než další bajkou. Primitivní kmeny mají detailnější klasifikace zvířat a rostlin než současná vědecká zoologie a botanika, znají léčiva, nad jejichž účinností zůstává lékařům rozum stát (zatímco farmaceutický průmysl zde již cítí nový zdroj příjmů), mají prostředky k ovládání svých bližních, které věda po dlouhou dobu považovala za neexistující (voodoo), řeší složité problémy způsobem, který se doposud nepodařilo pochopit (stavba pyramid, cestování v Polynésii). Již v době kamenné existovala vysoce rozvinutá a „mezinárodně“ známá astronomie, která nejenom odpovídala faktům, ale také uspokojovala emociálně, řešila tedy zároveň fyzikální i sociál-ní problémy (což nelze říci o astronomii moderní). A tak dále.
Ano, neexistovaly žádné kolektivní exkurze na Měsíc, ale někteří jednotlivci, bez ohledu na obrovská nebezpečí pro vlastní duši a rozum, stoupali z jedné sféry k druhé, dokud konečně nestanuli tváří v tvář samotnému Bohu v celé jeho nádheře, zatímco jiní se měnili ve zvířata a zase zpátky v lidi. Ve všech dobách lidé přistupovali ke svému okolí s otevřenými smysly a plodnou inteligencí, ve všech dobách činili neuvěřitelné objevy, ve všech dobách se můžeme učit z jejich myšlenek.
Moderní předměty, jako je medicína, fyzika či biologie, se zdají být obtížné jenom proto, že se vyučují špatně, že standardní výuka obsahuje spousty zbytečné látky a proto, že se s nimi v životě začíná příliš pozdě. Během války, když americká armáda potřebovala množství lékařů ve velmi krátkém čase, bylo náhle možné zkrátit lékařské vzdělání na půl roku (odpovídající výukové materiály však už dávno zmizely. Vědu lze zjednodušit v době války. V míru si její prestiž žádá větší složitost.) Jako kdyby se často nestávalo, že pyšný a namyšlený soud nějakého odborníka je vykázán do patřičných mezí laikem! Nesčetní vynálezci konstruují „nemožné“ stroje. Právníci u soudů stále znovu demonstrují, že odborník neví, o čem mluví. Vědci, především lékaři, často docházejí k rozdílným výsledkům, takže pak zůstává na příbuzných nemocného člověka (či obyvatelích určité oblasti), aby svým hlasem zvolili, jakou proceduru při léčbě aplikovat.
Věda, která trvá na tom, že vlast-ní jedinou správnou metodu a jediné přijatelné výsledky, je ideologií a musí být odloučena od státu, především pak od procesu vzdělávání. Je možné ji vyučovat, ale pouze ty, kdo se rozhodli, že právě tento druh předsudků přijmou za svůj.
Samozřejmě, každá činnost má právo požadovat, aby se jejím vykonavatelům dostalo zvláštního způsobu vyškolení, a dokonce po nich může vyžadovat přijetí určité ideologie (osobně jsem například proti rozmělňování předmětů a oborů, v jehož důsledku se jedny k nerozeznání podobají druhým; komu se nezamlouvá současný katolicismus, měl by odejít a stát se protestantem či ateistou, namísto likvidace katolicismu prostřednictvím takových nejapných změn, jako je mše v místním jazyce). To platí pro fyziku, stejně jako pro náboženství či prostituci. Ale tyto speciální ideologie, tyto speciální dovednosti nemají žádné místo v procesu obecného vzdělání, které připravuje občana na jeho roli ve společnosti. Zralý občan neznamená člověk vyškolený ve zvláštní ideologii, jakou je puritánství či kritický racionalismus. Zralý občan je osoba, která se naučila přemýšlet, a která se následně rozhodla pro to, co jí vyhovuje nejlépe. Osoba s určitou mentální odolností (nenaletí prvnímu pouličnímu ideologickému zpěvákovi, na něhož natrefí), která si je proto schopna vědomě volit zaměstnání, jež jí připadnou nejpříhodnější, namísto toho, aby se jimi nechala pohltit.
Aby byl takové volby schopen, bude zralý občan studovat hlavní ideologie jako historické jevy. Bude tedy studovat i vědu jako historický jev, a nikoli jako jeden jediný smysluplný způsob zvládání problémů. Bude ji studovat spolu s ostatními bajkami, jako jsou mýty „primitivních“ společností, tak, aby měl dostatek informací ke svobodnému rozhodování. Podstatnou součástí takového obecného vzdělání je seznámení se s většinou význačných propagátorů jednotlivých ideologií, které žákovi umožní vybudovat si odolnost vůči veškeré propagandě, včetně propagandy zvané „argument“. Teprve po této utužující proceduře po něm lze chtít, aby se rozhodl v otázkách jako racionalismus-iracionalismus, věda-mýtus, věda-náboženství a tak dále. Jeho rozhodnutí ve prospěch vědy – pokud takové učiní – pak bude mnohem „racionálnější“ než jakékoli rozhodnutí, které činíme ve prospěch vědy dnes. V každém případě – věda a školství budou stejně tak pečlivě odděleny, jako je dnes od škol odděleno náboženství. Vědci se budou samozřejmě účastnit vládních rozhodování, stejně jako se jich účastní každý ostatní. Ale nebude jim dána rozhodující autorita. O zásadních otázkách, jako jsou používané učební metody či pravdivost základních přesvědčení typu evoluční či kvantové teorie, by se mělo rozhodovat hlasováním každého, koho se to týká, nikoli autoritou vědeckých špiček, které se skrývají za neexistující metodologii. Není žádný důvod k obavám, že takovéto uspořádání společnosti povede k nežádoucím následkům – věda samotná používá metody hlasování, diskuse a volby, byť bez jasného uchopení jejich mechanismů a také velmi předpojatým způsobem. Racionalita našich přesvědčení by se tím ale nepohybně významně zvýšila.
|
|
|