JOHANN JOACHIM WINCKELMANN

☼     9.12.1717   STENDAL                ۞       7.6.1768    TERST

Byla to scéna hodná béčkového krváku, ne od Josefa Váchala v roli klasického režiséra výtvarnické alchymie. Pozdní večír, sešeřelá hotelová cimra. U nízkého stolku s lampou sedí polosvlečený muž. Ještě si zapisuje několik nosných nápadů, které se mu před chvílí mihly hlavou. Do zítřka by je mohl zapomenout, a tohle by si nepřál. A pak vejde ta nezvaná návštěva dovnitř. Muž s psacím náčiním v ruce není překvapen. Zná sice svého hosta necelý týden, je to však v celém městě jediný člověk, se kterým tráví čas do příjezdu kýžené lodě. Ví, že nemá smysl pro exkluzivní chování, ale konec konců, kdo při sobě znalecky dovede rozprostírat vybrané chování. Vítá příchozího, hovoří. Nemá ani nejmenší podezření, bez obav se k němu točí zády a hledá v zásuvce jakýsi předmět, o který jej požádal. Koutkem oka spatří na poslední chvíli neobvyklý pohyb. V příští vteřině již úlek střídá urputný zápas o život. A pak se nad klubkem atomů a molekul náhle zableskne čepel dýky, vražedné, smrtelné, bohužel tak přesné.

Útočník se však z výhry neraduje dlouho. Zdola se rychle blíží hluk několika párů dupajících končetin, rozčilené hlasy. Chvatně zabaví ze stolu několik lesklých mincí a utíká jako o život.

Pobodaný maník ztrácí každou vteřinou plno krve. Ale číšníci, kteří se nad ním seběhli, stojí jako přimraženi. Až přivolaný lékař rány ováže a zastaví krvácení. Je tu však už vlastně zbytečné se o cokoli snažit. Do pokoje vešla smrt. Umírající ještě nadiktuje s vypětím sil závěť a po šesti hodinách v bolestech ztrácí dech.

V té době jsou už sečteny i dny jeho vrahouna. Je poznán a hned lapen. Po třinácti dnech popraven lámáním v kole…

Drastický šlus dostal život Johanna Joachima Winckelmanna, německého historika umění a velkého obdivovatele antiky. Muže, který se svou průkopnickou prací stal otcem zakladatelem dvou vědních oborů – archeologie a vědy o umění. Když umíral, nebylo mu ještě ani jednapadesát let. Jeho hlavní dílo však již bylo v základě dokončeno a vydáno. Otevřel jím svým současníkům oči, ukázal jim neznámý svět a ovlivnil tak celou epochu klasicismu.

DLOUHÁ TRAŤ K CÍLI

Když se v pruském Stendalu v rodině chudého příštipkáře narodil v roce 1717 syn, měl pramalé vyhlídky na to, že by se mohl v budoucnosti stát významným nebo snad slavným z Němců. Nikdo si nedělal velké iluze ani tehdy, když směl, jako mimořádně nadaný student, usednout do lavic městské latinské školy. I tady zřejmě zaujal svou nabušeností a tak učitel Tappet ochotně využil svých osobních kontaktů, aby prosadil jeho přijetí na proslulé Köllnské gymnázium v Berlíně.

V Berlíně se však pedagogům zdá, že Winckelmannovi přímluvci jeho nadání dost zveličili, jediné, co študáka opravdu zajímá, je studium řečtiny. Vedle toho se věnuje historii, využívá možnosti navštěvovat přednášky na Akademii umění a každou volnou chvíli tráví v bohaté gymnazijní knihovně. Ale… latinu zanedbává a s ní i mnohé další předměty, které berlínští učitelé považují za pilíře vědění. Snaha o zjednání nápravy je však marná. Johann Joachim je ochoten dál ukrajovat z hodin určených původně ke spánku, jen aby si mohl vyhledat a přečíst další spisy, které v knihovně snad nikdo před ním ještě ani neměl chuť cílevědomě absorbovat. Má už mnohem větší znalosti řecké literatury než mnoho mužů za katedrou, ale v ostatních znalostech pokulhává… s mezerami a bílými místy na mapě… „Je příliš těkavý a vrtkavý vrt,“ hodnotí jeho povahu rektor, jako by se daly všechny hlavy měřit jedním metrem, „nic z něj nebude.“

Berlínské období brzy končí. Johann Joachim se bude muset rozhodnout, co podnikne dál. Živí se všelijak, váhá, pak si vybere – studium teologie. Láká jej vidina zajištěného postavení? Jeho náboženské cítění není extra takové horoucí, naslouchá aspoň dobře míněným radám? Poznal přece bídu, nikdy se již do ní nechce až po instinkt zabořit. A tohle je cesta ze zakletého kruhu. Odjede do Halle.

Na tamní univerzitě si k řečtině přidá i další jazyky, zabývá se i filozofií, ale po dvou letech odchází jinam. S oprávněním vyučovat na latinských školách. Rok se živí jako domácí učitel, a pak se náhle rozhodne pro studium medicíny. Berlínští učitelé měli, zdá se, skutečně svou nemalou pravdu. Winckelmann hledá, těká, stále jednou nohou někde jinde, stále připraven k ústupu. Jen milovaní řečtí klasikové mu jsou věrnými společníky. Ani medicínu nedokončí a znovu se potlouká v nejistém postavení domácího preceptora. Nakonec zakotví jako korektor latinské školy v Seehausenu.

Již se skoro zdálo, že tady jeho přelétavosti přistřihli křídla. Že bude do důchodu s prsty zabílenými od křídy vtloukat do německé palice místním študákům ta latinská slovíčka, sousloví, slovní hříčky. Ale pak… Hrabě Bünau, historik a bývalý diplomat, sepisuje na svém sídle Nöthitz u Dresdenu Historii německých císařů a říše. K vyhledávání nezbytných pramenů si najímá sečtělé velké bratry, které zaměstnává ve funkci knihovníka a asistenta. Winckelmann neváhá ani augenblick. Takovou příležitost nemůže nechat plavat. Ne že by jej tak rajcovala historie říše, kdepak, dobře tuší, jak nudná bude jeho budoucí statistika, ale hrabě vlastní rozsáhlou a nekončící knihovnu, jednu z nejproslulejších v celém Německu! Obsahuje na 40 000 svazků a Winckelmann správně doufá, že kromě titulů, které uspokojí hraběte, v ní bude i dost knih, jež zaujmou i jeho.

DRÁŽĎANSKÉ MEZIOBDOBÍ

Johann Joachim se zaručeně nezmýlil. Vedle povinností vůči svému chlebodárci má skutečně dostatek času na vlastní studium, i na navazování nových kontaktů v Drážďanech.

Drážďany se staly za vlády Augusta Silného a jeho následovníka syna Augusta III. významným táborem společenských šumů a ruchů, hodně se tu staví a do centra se sjíždějí umělci z celého Německa. Saský dvůr udává tón a ostatní se po něm opičí spolehlivě lacino. Vládne zde rokoko, ale jsou tu občas k rozeznání i proslavené umělecké sbírky, obrazy a sochy z kostelů a zámků, doplňované nákupy po celé Evropě, umístěné ve výstavní budově upravené z bývalých stájí v Jüdenhofu. Díky jim se o městě začalo mezi zasvěcenými hovořit jako o Florencii na Labi.

Winckelmann tu brzy splaší společnost přátel a známých, se kterými jej bude pojit obdiv k antice, láska k umění, se kterými bude dlouho do noci diskutovat o poslání uměleckých děl a jejich vlivu na člověka. S nimi se může obdivovat dílům starých mistrů v těch řídnoucích chvílích, kdy se brány vedoucí do kurfiřtských sbírek pohostinně rozevřou. Ale jsou i jiné taktiky, jak se nacpat dovnitř – ke kroužku Winckelmannových známých náleží i ředitel všech zdejších galerií a sbírek Christian Ludwig Hegedorn. Mezi jeho přáteli jsou i sochař a malíř Adam Oeser, budoucí rektor lipské výtvarné akademie, i evropsky proslulý tvůrce otisků antických gem Lippert.

A tak se v Drážďanech začíná z kukly líhnouti extravagantní motýlek, modýlek… pokus omyl. Nevyhraněný, přelétavý a citlivý mladý muž, venkovan z nemanic, filolog a historik Johann Joachim Winckelmann se pod dojmem vlastní četby, praktického studia uměleckých děl a také díky tříbení názorů svých přátel, stává stále zkušenějším znalcem umění. Však už bylo načase, odbil ten nejvyšší čas gong. Vždyť už překročil třicítku!

A v Drážďanech se jeho životní cesta poprvé setká se skutečným, hmatatelným dědictvím antiky. Zatím je znal jen z Plinia, Paasánia, Hérodota a jiných, jenže… saský dvůr přece vlastní největší a nejcennější antickou sbírku severně od Alp. Kurfiřt nakoupil v Itálii několik kolekcí proslulých sběratelů, pozůstalost učence Belloriho i několik plastik kardinála Albaniho. Jenomže poklady nepředstavitelné ceny leží ve velké většině již od dvacátých a třicátých let v bednách: „Nemohu stanovit, která díla jsou v ní ta nejkrásnější, protože ty nejlepší sochy jsou naskládány jako slanečci v prkenné boudě a bylo možno je sice vidět, ale ne důkladně prozkoumat.“ (J. J. Winckelmann Pojednání o schopnosti vnímat krásno v umění)

Za své zklamání je však odškodněn jiným pokladem, který se kurfiřtovi lépe řečeno jeho nákupčím, povedlo získat v Itálii. V roce 1754 se z chrámu San Sisto v Piacenze přestěhovala do Drážďan slavná Raffælova Madona di san Sisto – Sixtinská madona. Kurfiřta to stálo rovných 17 000 dukátů. Znalec a milovník umění je nadšen. Od prvního spatření až do konce života bude propříště přísahat na Raffæla. Jen on najde v jeho očích ze všech novověkých umělců skutečnou milost. Jeho díla budou mít „grácii“, kterou jinak všem ostatním, pochopitelně kromě antických, upře.

Z drážďanského období pochází i první Winckelmannovo dílko Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství. Vyšlo jako soukromý tisk v počtu – padesátky číslovaných výtisků. A přece vyvolalo neobyčejně živou diskuzi. Stojí tu jistě za zmínku i to, že vedle historika umění, který se tímto vydal na svou cestu ještě poněkud vratkýma nohama se ve Winckelmannovi probudil i důmyslně protřelý reklamní agent. Nespěchá s dalším dotiskem, i když je po jeho úvodu, stati a omáčce dost velká sháňka. A když ji konečně napřesrok vydá, vydá i anonymní Otevřený list, ve kterém jsou napadány téměř všechny jeho argumenty, a zároveň i Vysvětlení, v němž závěry anonyma uvádí na správnou míru. Nikdo ze čtenářů, kteří se zapojili do obrany či snad i do protestu vůči jeho názorům však netušil, že Otevřený list i Vysvětlení mají jednoho jediného autora. Věřili v pravost autentické polemiky a Winckelmannova popularita sílila jak zralý sýr v dílnách Roquefortu.

Získal si úspěch i proslulost. Stal se do jisté míry autoritou. Ale dostal víc. August III. mu na naléhání papežského nuncia udělil dvouleté stipendium k pobytu v Římu. Splní se tak jeho velikánská touha. I když… nikdy nedostal od života upřímně nic gratis. I tentokrát bude muset platit ze své kapsy. Prozíravý nuncius jej předběžně seznámí se všemi úskalími jeho chystané stipendijní stáže a Johann Joachim – přestoupí na katolickou víru. On, učiněný protestant. Jeho nečekaný krok se později budou mnozí snažit přijatelně vysvětlit. I Winckelmannův obdivovatel Gœthe. Pro samotného Winckelmanna bylo rozhodující jen jediné. Pojede do Itálie, kde na vlastní oči spatří vše, co se z antických památek povedlo ještě zachránit. A za to je ochoten překousnout nejeden avízovaný svízel.

ŘÍM

Alpy už má za zády a plnými doušky vdechuje podzimním slunkem prohřátý terén, vůně lisovaných hroznů se mísí s vůní moře a oliv. Rozhlíží se po kraji, ale nevidí současnost, myslí jen na to, co tu kdysi hrálo prim. Svým přátelům doma píše nadšené zdravice, o dost nadšenější závěry bádání. Tolik zajímavé krásy, kam se jen poohlédneš. Jak úchvatná by byla cesta do Řecka! A náhle si uvědomí, že v něm uzrálo nezvratné rozhodnutí. Do Drážďan se už nikdy nepodívá.

V Římě brzy zapadne do mnohonárodnostní mozaiky spletitých umělců i milovníků umění a rád přijme nabídku barona Stochse, usazeného na dobré adrese ve Florencii skutečné, aby zpracoval dle svého nejvyššího vědomí a svědomí katalog jeho sbírky gem. Zajímavá brigáda ve Florencii mu poskytla možnost seznámit se s tamním uměním i s uměním Etrusků od A–Z. A baron jej jako znalec navíc doporučil svému kamarádovi kardinálovi Albanimu, majiteli jedné z nejproslulejších sbírek antiquit. Zakotví tu jako knihovník a nemusí se již strachovat o budoucnost, co bude, až kurfiřtovo stipendium dojde.

Katalogizace Stochsovy sbírky mu zajistí 100% proslulost, před časem neznámý Němec na pohled se stane autoritou na čich všech výhod a výhodných příhod, členem římské Akademie San Luca, londýnské Society of Antiquity a cortonské Etrusca academia. O jeho soudy stojí i renomovaní a zkušení sběratelé a vůbec tím neprohloupí. Jen občas je ovlivní subjektivně laděná vkusná záliba. O Raffælovi již byla řeč. Winckelmann vedle něj zcela nekriticky obdivuje svého kámoše Antona Raphaela Mengse, módního i výstředního malíře, i přes to, že jej svými kousky občas přivede do trochu trapné náhody. A pak má ještě jednu slabost. Sám sebe. Je dost po německu ušito ješitné jelito.

HERCULANEUM

Již déle než deset let probíhá pátračka v hlubokých štolách u podnoží Vesuvu za pomoci desítek chlapů z příkazu krále obou Sicilií Karla III. po uměleckých skvostech Pompejí a Herculanea. Zavinila to vlastně jedna slavná veselka. Dcera saského kurfiřta Augusta III. Marie Amálie Kristina opustila otcovský dvůr a v roce 1738 se vydala za svým manželem Karlem III. z bourbonské dynastie do Neapole. Ve svém novém zázemí brzy vyčmuchala zajímavé sochy, které sem byly dopraveny z náhodných nálezů při výkopech poblíž Vesuvu. V roce 1709 hloubili v docela nevýznamné vesnici studnu a přitom narazili na antické mramory. Po čase však „žíla“ seschla a ve vykopávkách se již nadále nepokračovalo. Nová panovnice si však aktuálně ráčí schrastit další poklady a manžel jí fakt nemá důvod v tomto manýru nevyhovět.

Oddíly vojáků se ozbrojily krumpáči, muklové ani neceknou a hloubí podzemní štoly. Královna může být spokojena. Brzy bylo nabíledni, že bohatá naleziště antických památek hluboko pod zemí je zaniklé Herculaneum, že nálezy vynesené z undergroundu o kus dál zdobily kdysi dávno město Pompeje. Zvěsti o pokladech se rychle rozšířily. Zvědavost vzbuzuje i nález 1800 papyrových svitků. Nalezli poctivě vedenou knihovnu. Ale co obsahuje, to se dá jen spekulovat. Karel III. své muzeum, kam shromažďuje veškeré nalezené rarity, obklopil nepodplatitelnou hradbou kustodů. Nikdo nesměl vstoupit, nikdo si nemohl nic přivlastnit, ani obkreslit.

Winckelmann navštívil Neapol celkem čtyřikrát, pokaždé však odjede zklamaný a rozladěný. Nepustili jej vrtat se do obsahu dovnitř. Vznešeně znějící tituly Komisař pro římské starožitnosti a Písař jazyka řeckého otevírají jaksi zabouchnuté brány jedině v Římě. Tady se to jmenuje Neapol. Vrací se sem kdykoliv se mu naskytla příležitost, ale se zděšením pozoruje, jak se praktiky necitlivého zacházení se starožitnostmi ani trochu nezměnily za ta léta. S poškozenými papyry jako s cáry milované Sáry se zachází jako se smetím, i když možná obsahují neznámá a ztracená díla učenců Sofokla, Eurípida, Aischyla… A přitom v samotné Neapoli žije muž, který je pomocí zvláštního přístrojku „podobného rámu jakého užívají parukáři v praxi“, umí milimetr po milimetru natáhnout a bezchybně přečíst!

Své poznatky sepíše ve dvou otevřených dopisech a litaniích a po jejich zveřejnění si může být jist, že jej neapolský dvůr nebude mít o nic raději. Ale to nic nemění na skutečnosti, že nálezy z Herculanea a Pompejí, které ostatně dodnes nejsou definitivně uzavřeny, podstatně rozšíří znalosti o světě antického umění i prostého života starých Římanů. Ať už si své tajemství bude Karel III. střežit jako zatvrzelé oko v hlavě býka, nepatří jen jemu.

DĚJINY UMĚNÍ ZMIZELÉ CIVILIZACE

Winckelmann se obdivuje klasickému Řecku. A přece se do Řecka nikdy na zkušenou nevypraví. Bál se snad, že tam nenajde to, co si tolik vysnil, vybarvil, přimyslel? Kolik let už prožívá osudy vzdálené Attiky nad záznamy jejích současníků. Zná je takřka důvěrně. Snaží se alespoň představit slavné sochy Feidovy, Práxitelovy, Skopovy. Tolik by je chtěl pozorovat vlastníma očima. Nikdo se jim nevyrovná, i když asi již dávno je po nich veta. Jsou pro něj vrcholem vrcholné dokonalosti. Copak jim může konkurovat drážďanské rokoko?

Drážďany. Už tam začal pracovat na objemném a vyčerpávajícím díle věnovaném dějinám umění starověkých národů. Pomalu, opatrně formuluje své záměry v závěry, třídí chaos promísený dokonale s mythologií, hledá prameny známých tvrzení a popisků, zanechaných pro následníky od klasiků. Pomalu přibývají kapitoly, ve kterých se zamýšlí nad vznikem umění a jeho odchylkami u jednotlivých národů, popíše materiály, které mají umělci k dispozici. A pak se přes umění Egypťánků, Féničanů, Peršanů a Etrusků přenese do Řecka. Samostatnou kapitolu věnuje řeckému umění a uvede ji jednoznačně – O důvodech a příčinách řeckého umění a jeho prvenství před ostatními národy té doby.

Ve své práci nezapomene pochopitelně ani na umění Říma, hlavně tyto partie po návštěvě Neapole předělával k lepšímu. A ještě mu zbyla spousta nevyužitého materiálu. Uplatní jej při dalších vydáních, každý den se přece dají kdekoliv čekat a čerpat novinky, bude muset své Dějiny stále upgradeovat, víc vygradovat, vylepšeně doplňovat…

Zatím se však raduje z vydání prvního, které mu jeho nakladatel poslal z Drážďan před vánoci v roce 1763. A s ním i přátelé Albani, Mengs… Jak se na sebe tváří Winckelmann s Mengsem? Vždyť teprve nyní se dozvídají, že jeho opěvované „antické malby“ znázorňující Dia s Ganymedem i dvě další, jsou falzifikáty jako vyšité, které mu Mengs s malířem Casanovou úmyslně škodolibě podsunuli jako nuly. A on jim naletěl na vějičku…

A pak se dozví o ohlasu, který jeho dílo vzbudilo v Německu. Přátelé mu dokonce nabízejí správu Kabinetu starožitností a medailí u pruského dvora. Váhá, ale dilema rozlouskne jedině Bedřich Veliký. Plat, který Winckelmann tvrdošíjně vyžaduje, sníží na polovic. „Málem jsem udělal hloupost!“ odtuší s ulehčením scientist JJW. Vyvázl z maléru.

Ale přece jen se do severní Evropy jeho maličkost vypraví. Pohrává si s nápadem vykopat Olympii. „Mým úmyslem je zapůsobit na uskutečnění podniku v Élidě, abych dostal pomoc a podporu, takže bych mohl po příslušném sultánově fermanu (Řecko spadá pod nadvládu Turků) zahájit se stovkou brigádníků vykopávky na stadiónu.“ Vydá se na některé německé panovnické dvory, setká se i s Marií Terezií ve Vídni. Odváží si zamlžené přísliby. A pak cestu přeruší a vrací se opět do Říma. V Terstu čeká na nalodění na loď… a je tam zamordován jako nevěřící psisko.

Jeho Dějiny umění starověku znamenaly pro jeho uměnímilovné současníky i pro dobu pozdější jeden z průkopnických popudů, zkoumání minulosti bylo postaveno na kvalitativně vyšší stupínek. Dnes už jsou pochopitelně překonány. Ale den jeho narození je úředně stanoven, aby se ctil jako svátek řady archeologických nadací a společností. Winckelmannův den je příležitostí k udílení slavnostních poct.