|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Opět na chvilku zapnul rádio.
Dělal to každý den v jednu hodinu odpoledne. Třicet minut se snažil naladit nějaký signál, a potom jej zase vypnul. Malé stařičké rádio na baterie, kterých neměl moc a tak se jimi snažil šetřit.
Zase nic, jen šumění. Je to až neuvěřitelné, ale tři roky dodržuje tuhle půl hodinu naděje. Vypnul rádio. Pocítil, že mu v zádech stojí jeho manželka. Otočil se k ní a pousmál se. Ona nikoliv, tvářila se velice vážně.
„Co se děje, zlato?“ zeptal se jí.
„Došly konzervy s hovězím masem,“ řekla s napětím v hlase.
To mu radost neudělalo, ale nic hrozného v tom neviděl.
„Tak budeme jíst kuřecí.“
„Petře, ono dochází skoro všechno.“
Věděl, že jednou takovou větu uslyší, ale ne, že tak brzo.
„Jak je to vážné?“
Manželka vzdechla. „Petře, máme zásoby tak na měsíc.“
„Cože?!“ vybuchl Petr a vstal ze židle. „To mi říkáš až teď?!“
Stála tam, u dveří manželovo pracovny, a byla smutná.
„Promiň,“ šeptla. „Bála jsem se ti to říct. Nechtěla jsem tě naštvat. Vím, jak pořád doufáš, že se v rádiu někdo ozve. Byl jsi pořád tak pozitivní a já to tak chtěla nechat. Petře, bojím se.“ To už se rozplakala naplno. Petr ji objal.
„Lucie, neplač. Nějak to zvládneme. A omlouvám se, že jsem tak vyletěl. Hlavně už neplač,“ konejšil ji a přemýšlel, jak to vlastně zvládnout.
Dochází jim jídlo. Vidina konce je jasnější než kdy dřív.
Lucie ještě chvilku plakala, potom si utřela slzy, lehce se na manžela usmála a šla zpět do kuchyně. Petr si sedl zpět ke stolu a zapnul rádio. Teď už ho bude nechávat v pohotovosti po celý den. Sakra, kde jsem udělal chybu? Jak to že baterky ještě stále mám, ale jídlo mi za měsíc dojde? Měl hlavu v dlaních a vyčítal si, co mohl.
Jenže před koncem světa to bylo složité. Do posledních dní vlastně lidé nevěřili, že se stane, co se stalo. Většina se ani neobtěžovala pořídit si kryt, jiní na to, ale objektivně neměli. Tady si Petr mohl připsat důležitý plusový bod. On na to měl! Podnikal poctivě a dokázal šetřit. Jeden z nejlepších truhlářů široko daleko. A hlavně dokázal postavit včas kryt. V podstatě si pod domem postavil druhý dům. Moc dobře věděl, že jestli nastane, co nastalo, budou se muset v krytu schovat na hodně dlouho. A to znamenalo, vytvořit domovské prostředí. To všechno zvládl na jedničku, jenže co to jídlo?!
V posledních třech dnech před koncem nastala prostě panika. Petr kupoval nějaké věci už předtím, ale konzervy s masem, brambory a další věci ještě neměl. A právě v té době se všichni zbláznili a vzali obchodní střediska útokem. Kdo dřív přišel, ten měl více zásob. A Petr zůstal někde tak napůl cesty. Od všeho měl něco. Počítal, že tak na šest sedm let to vystačí, ale počítal špatně. Navíc jeho důvěra v to, že se někdo ozve a zachrání je, byla obrovská. Pořád si říkal, když jsme, jako civilizace došli tak daleko, tak přežijeme všechno. Jenže zapomněl, že lidská blbost se přežít nedá. Pořád, i po tisíce let, jsme jako lidstvo v pubertě. Hašteříme se, pereme, obhajujeme svou pravdu a jednáme v návalu emocí. A někdy přestáváme přemýšlet. Jednou se pár světových mocností začalo hašteřit mezi sebou a bylo zaděláno na malér. Pak někdo v návalu emocí zmáčkl několik tlačítek. Pár chvil a bylo po stoletích vývoje. Svět se zastavil. Úplně a na hodně dlouho. A je vlastně úplně jedno, která z mocností to zmáčkla. Možná to udělali všichni najednou.
A teď tu Petr sedí. Teprve nyní, po třech letech mu to došlo. Právě pro něj začínal konec světa. Až teď, když došli zásoby. Do dneška věřil v přežití.
U večeře panovala skleslá nálada. U dětí samozřejmě ne, protože ty dál žili svůj bezstarostný život a Lucie, se snažila nedát na sobě nic znát. Petr však seděl jak tělo bez duše. Jen hleděl na stůl a mlčel. Ozval se, až když Lucie nandávala večeři.
„Míň. Lucie, neplýtvej tolik!“ řekl nezvykle ostře, až i děti zmlkli a chvilku se na svého otce dívali překvapeně. Lucie vypadala přepadle. Takhle s ní nikdy nemluvil. Podala mu talíř a popřála dobrou chuť. Sama si dala malinkou porci, děti však dostali to, co obvykle.
Petr se díval, jak si pochutnávají a bylo mu ještě smutněji. Brzy tohle skončí. Pětiletý Petřík a čtyřletá Evička. Tak hezké děti a vyrůstají v takovéto situaci. Na dřívější život si nemohou pamatovat. Je to na jednu stranu výhoda. Jsou tady spokojené. Nepoznali nic jiného, proto jim připadá normální žít, tak jak žijí. Petr a Lucie se jim hodně věnují. Učí je číst, psát, malovat a znát historii Země. Děti jsou to zvídavé a učenlivé, stále se vyptávají. Petr z nich má radost.
„Omluvte mě,“ řekl pohnutě a odešel z kuchyně.
„Co se stalo tatínkovi?“ ptal se Petřík.
„Nic se nestalo. Jen mu není dobře,“ uklidňovala děti, a částečně i sebe.
Chvilku si ještě s dětmi hrála a potom je uložila ke spánku.
Znovu si uvědomila, kolik práce tu její manžel vykonal.
Kryt měl několik místností. Kuchyň, obývací pokoj, kde si spolu povídali, hráli si s dětmi nebo si četli, ložnice, dětský pokoj, Petrova pracovna, sklad potravin rozdělený do několika malých různě chlazených komor a koupelna se záchodem. Prostě normální bydlení. Kryt byl vyzdoben snad lépe než jejich původní dům. Ty tři roky přežili velice dobře. V psychické pohodě a s radostí z jejich potomků. Zvláštní bylo, že se ze začátku bála toho, jak budou spolu vycházet. Protože být uzavřen v poměrně malém, ohraničeném prostoru a nemít možnost hnout se jinam, je dosti náročné na psychiku. I když svého muže vždycky milovala, přesto se obávala, že si začnou lézt na nervy. Jenže to se nastalo. Naopak, byli si čím dál bližší a navíc je naplňovala výchova dětí. I když byl konec světa a asi nikdy nezískají žádné školní vzdělání, dokonce ani historické či matematické znalosti nebudou v novém světě třeba, oba rodiče považovali za důležité, aby jejich děti měli povědomí o všech možných odvětvích. Svého muže milovala Lucie víc, než kdy dříve. A brzy má přijít vyhladovění? Vyčítala si, že možná s jídlem plýtvala, že jako hospodyně silně pochybila.
Když přišla Lucie do ložnice, Petr ještě nespal. Jen ležel na zádech a díval se do stropu. Přisedla k němu a sklonila se.
„Miluji tě,“ pošeptala a políbila ho na ústa.
„Já tebe taky, zlato. Promiň za tu večeři, nebyl jsem ve své kůži.“
Usmála se. „V pořádku, měl jsi na to právo, zlobit se.“
„Přemýšlel jsem a vyšla mi jediná možnost.“
Lucie se opět napřímila.
„A to je?“
„Musím se vydat na povrch a sehnat zásoby.“
„Petře, vůbec netušíme, jak to nahoře vypadá. Je to strašně nebezpečné.“
Pohladil jí po vlasech. Hrozně rád to dělal.
„Lásko, jiná možnost není. Stejně by k tomu někdy muselo dojít. Dobře se připravím a pozítří vyrazím.“
Políbila ho.
„Budu se o tebe strašně bát.“
„Neboj, dobře to dopadne.“
Opět ho políbila a jen u líbání nezůstalo.
2.
Děti pobíhaly po chodbě, smály se a dělaly rámus. Normálně by je už Petr okřiknul, ale dnes, poslední den před odchodem, mu to vůbec nevadilo. Poslouchal jejich smích, užíval si ho. Do očí se mu snažily dostat slzy, při pomyšlení, že už je nikdy neuvidí. Ještě horší pomyšlení bylo na to, že se mu nepodaří včas sehnat zásoby. Ne! Tohle se mu prostě povést musí.
Po snídani se začal připravovat.
Nevěděl, jaké to bude. Možná je povrch radioaktivní pustinou, možná je takřka neporušený. Ale to byla velice nepravděpodobná možnost. Otázkou spíš bylo, jak velká je nahoře radiace? Spadla atomová bomba sto nebo více kilometrů daleko nebo do vedlejšího města? Pokud to bylo blízko, tak ho nahoře čeká okamžitá smrt.
Protože se na katastrofu připravoval uvědoměle, několik týdnů před dnem kdy svět skončil, sehnal radiační obleky pro celou rodinu. Jeho nejlepší kamarád byl plukovníkem v armádě a obstaral mu je. Ale ani u kamaráda to nebylo zadarmo. Petr na obleky vydal životní úspory. Původně je šetřil na vzdělání pro děti.
Oblek měl. Vlastnil též i Geigerův počítač. Úplně vzadu v tom nejtemnějším rohu pracovny byla zamčená skříňka. Otevřel ji a vyndal její obsah. Brokovnice, několik krabic s municí a dvě pistole. Zavolal Lucii.
„Vem si ji.“
„Co s tím budu dělat?“ zeptala se trochu překvapeně.
„Nikdy nevíš, co se může stát.“
„Bojíš se, že sem vtrhnou nějací mutanti?“ zeptala se skoro výsměšně.
„Tomu by ses neměla smát. Prostě si ji vezmi a schovej ji na nějaké své místo, kde bude rychle v dosahu a přitom se k ní nedostanou děti.“
„Dobře. Ale ani neumím střílet.“
„Doufám, že ji nebudeš muset použít, ale kdyby přeci jen…věřím, že to zvládneš.“
Usmála se. „Teď hlavně musím zvládnout oběd.“
Chtěl jí říct, ať jídlem šetří, ale neudělal to. Připadalo by mu to divné. Na to měli myslet dřív.
Z pracovního stolu vytáhl mapu města nahoře. Jeho první kroky budou vést k marketu v centru. Do batohu už připravil baterku, několik balíčků s náhradními bateriemi a náhradní filtry do plynové masky.
Zbytek dne byl Petr nervózní.
Snažil se to zamaskovat úsměvy, ale i děti to poznaly. Přesto si však udělali hezké odpoledne. Hráli „Člověče, nezlob se“ a „Pexeso“.
Celou poslední noc doma objímal Petr Lucii a nemohl usnout. Ona také ne. Užívali si těsné blízkosti a toho, že k sobě patří.
Ráno přišlo a s ním i poslední snídaně, poslední polibky s manželkou, poslední objetí s dětmi a poslední vysvětlování těm malým človíčkům, že tatínek jde jen pro jídlo a brzy se vrátí.
„Přinesu vám spoustu dobrot,“ říkal vřele. Jenže děti tak snadno neoblbnete, když jde o takové věci jako je odchod jejich otce – na neurčito.
Plakaly. A plakala i Lucie. Ještě Petrovi přibalila do batohu jídlo a pití.
Petr nechtěl loučení protahovat, protože se bál, že by nakonec zůstal dole. Prostě vyšel vpřed. Východ z krytu představoval, zadat číselnou kombinaci zámku silných pancéřových dveří v pracovně. Ozval se kovový zvuk odemčení zámku. Petr se ještě naposledy otočil na svou rodinu a pak zmizel.
Za masivními dveřmi byly další.
Následoval kovový žebřík vzhůru a poklop.
Nad ním býval, a Petr stále doufal, že je – sklep jejich domu. Ten měl představovat poslední místo, které je chráněno před radiací.
Tmavá malá místnost vypadala přesně tak, jak si ji Petr pamatoval. Protože Petr ani Lucie nikdy nebyli nevšímaví a měli soucit s dalšími lidmi, nechal Petr ve sklepě instalovat zvonek. Kdyby totiž někdo seshora potřeboval pomoci, mohl zazvonit a ohlásit se přes interkom. Nikdy k tomu nestalo. Dveře ze sklepa byly sice zamčené, ale na druhé straně nechal Petr na číselník vyznačit správnou kombinaci.
Otevřel.
Schody ze sklepa vypadaly neporušeně.
Geigerův počítač však vydal obávaný zvuk a zaznamenal zvýšenou radiaci.
Petr smutně vzdechl.
Nebyla to však smrtelná dávka a oblek by ho měl bez problémů ochránit.
Poté se však opět zastavil. Do očí mu vyhrkly slzy.
Nad hlavou měl nebe. Jeho dům byl….pryč.
Jako by tu nikdy nebyl. Chyběly trosky. Zachovaly se jen náznaky obvodového zdiva. Dříve bydleli v ulici, nyní stál uprostřed holé pláně. Nikde nic. Město zmizelo.
Zkroušeně dělal krok za krokem a přemýšlel, co se tu asi tak stalo. Geigerův počítač tu a tam zapraskal. Silnice zmizely pod nánosem prachu. Krajina připomínala cizí nehostinnou planetu. Petr kličkoval mezi různě velkými krátery a pociťoval hluboký smutek. Kráčel po hřbitově lidstva.
Vypadá to takhle všude? Ptal se a napadla ho hrozivá myšlenka. Já to jídlo nenajdu. Nikde nic není. Mé děti zemřou.
Tvar bývalých ulic byl sotva znatelný, ale věděl, že došel tam, kde měl být market. Ani už nečekal, že bude stát. Rozhodl se, že zkusí dojít do vedlejšího, mnohem většího města. Tam se snad něco zachovalo.
Cestou pustinou se jeho mysl vracela zpět do krytu k manželce a dětem. Noc trávil pod stanem. Spalo se mu mizerně. Oblek nesměl sundat a pohodlnou pozici nedokázal najít. Na další cestu vyrazil proto brzo ráno, ještě před rozedněním.
Musel obejít asi stometrový kráter a konečně dorazil do města. Naději mu dodalo, že některé domy tu ještě vypadaly jako domy. Při bližším prozkoumání zjistil, že stojí doslova na vlásku. Mnoho budov mělo zřícená celá patra a nebyla možnost dostat se dovnitř. Mezi ruinami skučel vítr a sem tam se ozval zvuk padajících cihel či zřícení celých stěn. Proces rozpadu města, stále pokračoval a neskončí, dokud bude stát alespoň jediná stěna.
Sedl si na schod bývalé banky, ze které zbyl jen její vchod. Vše ostatní se propadlo do podzemí. Banka přitom měla jistě svůj protiatomový kryt, jen se muselo něco pokazit. Seděl a svačil. Bylo to poměrně riskantní, protože musel sundat masku. Jenže Geigerův počítač ukazoval jen mírně zvýšenou hladinu radiace. Pokud bude jíst rychle, neměl by si moc uškodit. Jídlo mu nechutnalo. Věděl, že ho potřebují jeho děti a on zatím nenašel vůbec nic.
3.
Jak probíhaly boje, kdo koho přemohl, kam spadly bomby…to nevěděl. Tou dobou byl už v krytu. Rádio vysílalo ještě asi dvě hodiny. Byly to však zmatečné zprávy. Poslední slova si však pamatuje Petr zcela jasně.
„Lidé dobří, je to tady. Panebože! Konec světa je tady! Vidím…slunce…jak přichází k nám. Až přímo k nám!... Tolik svět…..!“
Petr věděl, co tím sluncem moderátor myslel. Stanice vysílala z druhého konce státu. A podle hodnot radiace, bomba musela dopadnout daleko. Tady se bojovalo jinými zbraněmi a padali jiné bomby. I přesto vykonaly dokonalou zkázu.
Chodil od trosek jednoho domu ke druhým. Byl to smutný pohled. Mnohem horší však bylo to, že nacházel mrtvoly. Spálené, zkroucené a hrozivé. Nyní již němí svědci zkázy. Často leželi v pozicích, které napovídali, že v posledních okamžicích života se chtěli někam schovat, utéct nebo ochránit své potomky. Pohled na mrtvolu matky, kterak pod sebou schovává malé dítě ve snaze ochránit, byl srdcervoucí. Petr rychle přidal do kroku.
Opravdu se pečlivě všude díval. Pokud mu přišel nějaký dům alespoň trochu bezpečný, jeho ruiny prošel. Hledal například vchod do krytu. Jenže tohle byla čtvrť spíše chudšího obyvatelstva. A ti si kryt nemohli dovolit. Vždyť on sám byl jediným z ulice, který si ho postavil. Pořád doufal, že na ně někdo z jejich sousedů zazvoní, že přijdou, ale nestalo se tak.
Terén postupoval mírně do kopce a dostal se do jiné čtvrti města. Tady dřív bydleli ti movitější. Pamatoval si, jak tudy kdysi projížděl. Stály tu krásné rodinné domy se zahradami a bylo tu vždy tak čisto.
Ale ani zde nebyla nouze o mrtvé. Viděl otevřené kryty dokořán a u nich jejich spálené majitele. Co se tu vlastně stalo? Přeci není možné, aby všichni zemřeli těsně před tím, než se schovali v krytech. Nebo je někdo z krytů vytáhl a pak zabil?
Bylo divné přespat v takovém prostředí. Rozbalil stan, i když klidně mohl přespat pohodlně v nějakém z otevřených krytů, ale nepatřili jemu, nýbrž zesnulým. I tak měl neustále pocit, že ho sledují. Několikrát se dokonce zastihl, že s sebou prudce cukl. Cítil chladný vzduch, který mu projel kolem těla. V polospánku si dokonce myslel, že venku vidí světla. Možná se mu jen zdály živé sny, možná blouznil a Geigerův počítač několikrát nepříjemně zahlásil prudké zvýšení radiace. Podivná noc. Petr si oddechl, když nastalo ráno. Byl zmatený a zjistil pár podivných věcí. Když vylezl ze stanu, málem si rozbil koleno o kus vyrvaného betonu vyčnívajícího ze země. Jenže on včera postavil stan o nějakých deset metrů vedle od tohoto místa. Rovněž mu připadalo, že někdo hýbal s mrtvými těly. Ležely blíž.
Zjistil ještě jednu věc. Filtr si měl vyměnit…už před hodinou. Rychle, téměř panicky, tak učinil, ale pak si uvědomil, že je to vlastně blbost. To bych už přeci umřel. Zvláštní je, že by dal téměř ruku do ohně za to, že včera večer byl filtr ještě naprosto v pořádku a čerstvý.
Rozhodl se, že nemá cenu o tom, kdo ví jak přemýšlet, stejně na nic nepřijde. Možná mi už trochu přeskakuje.
Pokračoval dál ve své cestě, která byla monotónní a nudná až do chvíle….
|
|
|
