|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"A zase někdy přijeďte!" vykřikl kdosi z mávajícího hloučku, auto už ale zahnulo za roh a nechalo skupinku za sebou. Rozhostilo se ticho, přerušované jen motorem a občasným vrznutím řadící páky. David zavřel oči.
"Bylo to prima, ne?" promluvila po chvíli Veronika, aniž by spustila zrak ze silnice před sebou. Přikývl, přestože nebyl na velké společenské akce zvyklý a tato rodinná sešlost ho unavila dvojnásob. Byl se totiž seznámit s rodinou své přítelkyně.
S Veronikou se poznali asi před půl rokem. Studoval třetí ročník vysoké školy, ona byla ve druhém. Chodil pravidelně na brigádu do prodejny s elektronikou, ona měla přísun štedrého kapesného od rodičů. On těžký introvert, který trávil večery učením nebo nad knížkou, Veronika byla královna večírků. Mnohokrát si kladl otázku, proč ji zaujal zrovna on. Přišla si koupit nový mobilní telefon, protože ten stávající měla už půl roku. Prostě starý křáp. David se v duchu pousmál a trpělivě s ní prošel všechny novinky, které na prodejně měli. Líbila se mu. Dlouhé vlnité blond vlasy, velké hnědé oči, pěkná sportovní postava a nádherné nohy. Když odcházela, dlouho se za její siluetou díval a litoval své plachosti.
Druhý den ale přišla znovu. Prý potřebuje něco nastavit a sama na to nestačí. Operace to byla na pár vteřin, ale David nespěchal. Když za ní zaklaply dveře, proklínal se, že nevyužil ani tuto druhou šanci. Třetí den už Veronika pozvala na skleničku jeho.
"Jinak bych se nikdy nedočkala," smála se, když kamarádkám na večírcích vyprávěla, jak se seznámili. A i dále byla ona ta aktivnější. Ona ho chytla první za ruku, ona mu dala první pusu, ona mu navrhla, aby se k ní přestěhoval. A taky ho pozvala k rodičům.
"Když už spolu chodíme," namítla, když se bránil, že je to po jednom měsíci příliš brzy. Po půl ruce naléhání už ale rezignoval a nakonec se na výlet na Moravu i těšil. Očekával věřící příbuzenstvo, o to více ho však překvapila běžná ateistická a velmi košatá rodina, která využívala každé příležitosti k oslavě. A když přijela na návštěvu Veronika s jejím přítelem z Prahy, přišla se na ně podívat snad celá vesnice.
Veronika pustila rádio a vnitřek auta se rozezvučel klasickými českými hity. David si v duchu přehrával všechny milníky v jejich vztahu. První pozvání na rande, chycení za ruku, pusa, u toho to skončilo. Do pyžama se převlékala v zamčené koupelně, přestože měli manželskou postel. David by rád posunul jejich vztah dál, nevěděl ale jak. Usoudil, že je z věřící rodiny, návštěva ho ale vyvedla z omylu.
"Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo," zpívala si spolu s rádiem Veronika a pokukovala po něm, jestli ho neprobudí k nějaké konverzaci. "Zažít nudu, jó, to vadí." Měla příjemný melodický hlas, David ale písničku nevnímal. Probralo ho až šťouchnutí do ramene.
"Cože?" otevřel oči a zadíval se na řidičku.
"Povídám, že znám jednu príma hru. Jmenuje se Vadí nevadí."
"A jak se to hraje?"
"Je to strašně jednoduché. Musí k tomu být alespoň dva hráči a ti si kladou otázky. Za otázkou se ještě zeptají - vadí nevadí. Když nevadí, tak otázka musí být po pravdě zodpovězena.Pokud vadí, tak následuje úkol. Máme před sebou ještě tři hodiny cesty, tak bychom si ji mohli trochu zkrátit, co?"
"Tak dobře," souhlasil David, který se chopil každé příležitosti, jak se o své přítelkyni dozvědět něco nového. Položila tedy otázku, on po pravdě zodpověděl, pak se vystřídali.
"Až budeme někoho předjíždět, otevři okénko a na někoho zamávej," vymyslela si úkol, když poprvé odmítl odpovědět otázku. A oba se smáli výrazu postaršího řidiče, kterému málem vypadly oči z důlků. Otázky postupně nabíraly na razanci a úkoly také. David se odhodlával položit otázku nejpalčivější, když na něj přistál velmi nepříjemný dotaz.
"Vadí," odpověděl a očekával úkol. Veronika se zamyslela déle než obvykle.
"Vystup a dojdi domů pěšky." Vytřeštil oči, jestli to myslí vážně, ale to už parkovala u krajnice. Do jejího bytu to byl už jen kousek, ale třicet minut autem pořád odpovídá minimálně šesti hodinám ostré chůze. Do poslední chvíle si myslel, že si dělá legraci, když však zaklaply dveře a modrá Fabia zmizela za zatáčkou, došlo mu, že žerty skončily. A s nimi i hra. To ho ty informace o Veronice stály pěkně draho. Jít pěšky nemá smysl, ale napadlo ho, že by mohl někoho stopnout. A hned první auto se smilovalo.
"Dobrý den, nejedete do Prahy?" zeptal se usměvavé přibližně pětadvacetileté brunetky. Ta jen beze slova ukázala na volné sedadlo vedle sebe a o pár vteřin později už pokračoval v jízdě.
"Kam přesně do Prahy jedete?" podívala se na něj hnědýma očima, které mu přišly povědomé. Najednou ho ale napadlo, že nemůže jet městskou hromadnou dopravou, protože veškeré doklady, klíče, peníze i oblečení veze Veronika.
"Dejvice," utrousil. "Pokud mě ale vyhodíte jinde, bude to stačit. Sice nemám lítačku ani klíče, ale nějak se domů snad dostanu." Řidička si tázavým pohledem vyžádala další informace. "Hráli jsme Vadí nevadí a přítelkyně mě vysadila, ať dojdu domů pěšky."
"Vadí nevadí?" zvedla obočí. "Jak se to hraje? Jinak já jsem Markéta." Když se seznámili a vysvětlil jí pravidla, chtěla si to hned vyzkoušet. David si jen pomyslel, že už se mu snad nic horšího stát nemůže a začali.
Je zvláštní to hrát s někým úplně neznámým, pomyslel si David. Ráno ještě netušil, že nějaké Vadí nevadí existuje a odpoledne už sedí v cizím autě s cizí dívkou, se kterou si na sebe prozrazují poměrně zajímavé věci. Markéta byla svobodná, aktuálně bez přítele, trochu rozhádaná s rodinou, pracující jako architektka. Byla na víkendu ve sklípku s kolegy z práce a teď se vrací do Prahy do svého útulného 2+kk. Na každou otázku odpovídala velmi otevřeně a vypadalo to, že nic netají.
David na sebe prozradil co studuje, co ho zajímá, kde pracuje a jak se poznali s Veronikou.
"Klape vám to spolu po všech stránkách? Vadí nevadí," vystřelila další dotaz. Jako by tušila, že něco není v pořádku a chtěla vyzkoušet, co je ochoten prozradit. Chvíli mlčel a hlavou se mu honily různé myšlenky.
"Nevadí. Skoro všechno nám klape," odpověděl vyhýbavě a chtěl honem položit svou otázku, tušil ale, že jeho odpověď byla neuspokojivá.
"Co se píše v pravidlech o situaci, když odpověď není úplně v pořádku?" zeptala se a v očích ji rošťácky zajiskřilo.
"Nevím," přiznal podle pravdy. "Veronika mi řekla asi jen část pravidel. Dobrá tedy, rád bych náš vztah posunul kousek dál. Nejen vodění za ruce a převlékání za zamčenými dveřmi. Ale nevím jak na to." Tato odpověď tazatelku uspokojila výrazně lépe, když však na ní opět přišla řada, přitvrdila.
"Nechal by ses svést ženou, kterou jsi předtím nikdy neviděl? A nemyslím autem," dodala ještě, když si uvědomila dvojí význam slova. Na chvíli se rozhostilo ticho. "Vadí nevadí?" dodala ještě Markéta tiše, protože tušila, jak odpoví.
"Nevím," překvapil ji. "Svádíš běžně stopaře?"
"Ne," odpověděla rychle, přestože chyběla ta dvouslovná formulka. "Jsi můj první. Obvykle stopaře neberu a také se mnou nehrají vadí nevadí. Řekl jsi mi, že jsi plachý, takže jsem se musela zeptat já."
"Jsem plachý, ale zadaný," pokusil se chabě o obranu.
"Jasně. Tvá blonďatá přítelkyně se zálibou ve večírcích a bezednou peněženkou by to velmi špatně nesla." David se na ní překvapeně zadíval.
"Jak víš, že má blond vlasy a..." Odmlčel se a začalo v něm klíčit podezření. "Ty Veroniku znáš?"
"Hrajeme ještě Vadí nevadí?" zeptala se Markéta tiše. "Ale to je vlastně jedno. Ano, znám ji. Nemusíš se bát, že by to na tebe přichystala. Prostě ji jen napadlo, že by tě mohla pozlobit a tak to udělala. Dělá běžně spoustu věcí, které ji napadnou. To je možná jeden z důvodů, proč ji nesnáším."
"Má to nějakou souvislost těmi problémy v rodině, o kterých jsi mluvila?" Přikývla.
"Mladší rozmazlená sestřička, které rodiče dělají první poslední." Otřela si oči a David nevěděl, co na to říci.
"Promiň, to jsem nevěděl," zkusil to neohrabaně, až se rozesmála.
"Kde budeš chtít vyhodit?" měla už zase dobrou náladu. "Do Dejvic máme ještě tak deset minut."
"Můžeme ještě pokračovat ve hře?" zkusil to.
"Ty chceš ještě pokračovat?" zadívala se na něj zkoumavě. "No prosím. Co jí řekneš, až přijdeš domů? Vadí nevadí."
"Nevadí. Maximálně jí jen trochu vynadám, protože jestli mě vyhodí na dlažbu, tak je ze mě bezdomovec."
"Tak já počkám dole a kdyžtak můžeš přespat u mě," nabídla s takovou samozřejmostí, až se zarazil. "Ve vší počestnosti, samozřejmě," dodala, když viděla jeho výraz ve tváři. "Nebo ne?" Opět ji zajiskřilo v očích. Davida napadlo, že ona si snad nedá pokoj, ale to už parkovala před známým domem.
"Počkej na mě chvilku," rozhodl se všechno vsadit na jednu kartu. Sice neměl klíče, ale zrovna vycházel soused, který mu dveře podržel. Výtah ani nepřivolával, do pátého patra vyběhl po schodech. Zazvonil a modlil se, aby už byla doma.
"To jsi stihl rychle," přivítala ho s úsměvem, on se však kolem ní jen protáhl. Sbaleno měl během pár minut, pak ještě ze svého svazku sundal dva její klíče, které ji vtiskl do dlaně.
"Sbohem," rozloučil se s ní a zmizel na schodech. U domovních dveří se na okamžik zaposlouchal do zvuků domu, kde několik měsíců přebýval. Slyšel jen ozvěnu svého dupání. "Sbohem," zašeptal znovu a otevřel domovní dveře. Stříbrný Hyundai tam čekal jako poslušný domácí mazlík. Sedl si na sedadlo spolujezdce s batohem na klíně a zadíval se na překvapenou řidičku.
"Můžeme," vydechl. "Jsem bezdomovec. Zvu tě na večeři, vyber nějakou dobrou restauraci. Rozhodl jsem se, že už nebudu plachý. Ale doufám, že na Moravu za rodinou nejmíň rok nepojedeme." |
|
|
