DOPLÁCÍME NA TO, ŽE PŘEKRAČUJEME SVOU MEZ

Miluji člověka, který žil. Žil "přímo" a "po svém", stejně jako já
žila. Nechával mne žít "jeho" a já mu nabídla žít "mé". Tak jsme žili
"spolu" "naše". Od doby co začal jen přežívat se vše změnilo. Přežívá
stejně "přímo" a "po svém", možná ještě víc. Pořád smím žít "jeho",
jen on opustil "mé". "Mé" se teď cítí velmi osamělé, zvyklo si na
jeho společnost a mou pozorností pohrdá. Příšerně žárlí na "jeho".
Někdy už je přímo nesnesitelné - neumí unést svoje osamění, nechce se
smířit s tou náhlou ztrátou, a tak kolem sebe kope a mlátí, až mi
vyhrknou slzy...A pojednou nenávidím své "mé". Nenávidím i "jeho".
Mám chuť odejít od obou a nikdy už se s nimi nesetkat.
S "jeho" by to bylo vcelku snadné. Nebyl čas tolik se sblížit - snad
proto, že o to samo moc nestálo. Za všechno může I"mé". Jsme spolu už
tak dlouho, že si nedokážu ani představit žít bez něj. Máme se rádi..
Nejsem zrovna ženou, která by uměla několika obratnými pohyby háčkem
vypléct oko, které se rozplakalo po celé délce "nás".
Jedině on může utišit "mé". O nikoho jiného už nestojí.
"Mé" se teď ke mě chová zlomyslně a krutě, už se mnou ani nemluví.
Vyčítá mi lehkomyslnost s jakou jsme si vzájemně nabídli já "mé" a on
"jeho", aniž bychom jen na chvilku uvažovali co na to "naše".
Neuváženě jsme překročili mez sama sebe. Nemohu nic dělat. On
by musel znovu začít žít. Jenže chtějte po člověku, který spokojeně
přežívá "přímo", "po svém" a s "jeho", aby začal žít a ještě k tomu s
"vaším"!
Já a on už se nestýkáme. Možná jsme spolu opravdu chtěli zůstat. jak
ráda bych žila nablízku jeho přežívaní. Zůstalo by nám "spolu" a "mé"
a "jeho" by se mezi nás nepletli. Jenže to jsme měli vědět dřív. Teď
oba doplácíme na to, že jsme překročili vlastní mez.