"Tvýho života. Tys opravdu nikdy neměl nutkání zjistit proč je to všechno právě takhle?"

"Pořád Vám nerozumím!"

"Sakra Oskare! Seš jedinej, kdo denně překračuje hranice. Seš jedinej, kdo žije za hranicí Kotliny a mohl kdykoliv utéct. Seš jedinej, kdo zná ten pocit z čerstvýho vzduchu. Proč ti to všechno elektrárenský tolerují?"

"Já ale nechci utéct."

"To je právě ono! Nechceš utéct. Nevadí ti to. Je něco, co ti vůbec vadí?"

"Nevím."

"Oskare, oni si tě vybrali k testu. Jako vzorek. Seš vzorek obyvatele. Pečlivě vybraný kus k dlouhodobému testování. A jsi to právě ty, kterej by nikdy nezmizel. Nemáš tu potřebu a cítíš se tady, nebo tam dole tak dobře, že zmizet nepotřebuješ. Sledujeme tě dost dlouho, abychom si k takovým úvahám došli samy."

"Proč by to dělali?"

"Testují si tím, jak pevnou moc mají."

"Několikrát se tu objevili a snažili se mě přesvědčit o přestěhování se do Kotliny."

"To je součástí výzkumu. Upevňují se v tom, že budeš stále reagovat stejně. Tak jak předpověděli po velmi zdařilém výzkumu, kterým jsi prošel."

"Já nevím o žádném výzkumu."

"O ničem vědět nemusíš. Je to mnohem hlubší, než nějaká prognóza a odhad na základě několika návštěv u lékaře. Mohu ti to dokázat. Jen mě musíš dostat dolů do Kotliny!"

"Jak tohle všechno víte?"

"Máme svý agenty. Každej režim je má. A mimochodem ty jsi náš."

"Váš?"

"Oskare, ty opravdu netušíš vůbec nic!" usmíval se muž.

"Dáte si čaj?"

"Ano, dám. Oskare, ty jsi přeci občan Republiky."

"Republiky? To je nesmysl. Jak jste na to přišel? Hned po válce jsem zůstal v Kotlině."

"To sice ano, ale taky tě velmi brzy prodali. Nám. Stal ses obyvatelem Republiky, ale sám jsi dostal průkaz z Kotliny, aby ses o ničem nikdy nedozvěděl."

"To je nesmysl. Ukážu Vám svůj průkaz. Proč by to dělali?"

"Tvůj průkaz je jen hra, Oskare. A proč by to dělali? To je další z věcí, které nevíme. V rámci výzkumu tvé osoby je jim tohle k ničemu. Musí tam být ještě jinej důvod."

"Jak mám všemu, co mi tu vyprávíte věřit?"

"Dostaneš mě dolů?"

"Nevím jak. Mám jen kolo."

"Existuje plán. Můžu si odložit?"

Mlčel jsem a on to zřejmě pochopil jako souhlas.

"Zítra jede z Republiky náklaďák gumový metráže. Tady po silnici pod Hohenwaldem bude projíždět někdy v poledne. Zastavíš ho s tím, že potřebuješ do Kotliny a já si mezi tím vlezu dozadu k nákladu. Na hranicích se normálně prokážeš a necháš se pak vysadit u kanceláře, kam odejdeš pracovat. O mě se nestarej. Večer si tě najdu."

Dopili jsme čaj, vykouřili několik cigaret a většinu noci jsem poslouchal pravdy o svém životě, kterým jsem pomalu začínal věřit. Ve svém gumovém kabátě měl ten muž schovanou složku dokumentů, které mluvily jako důkaz. Opravdu mě jejich agenti od války sledovali. Možná důkladněji než elektrárenský. Věřil jsem tomu, že mi to všechno dokáže vysvětlit a postupně jsem to začal moc chtít.

Ten muž působil docela sympaticky, nebo to výtečně hrál. Byl to přeci jen agent. I když jsem s republikou těsnější vztah neměl, o pozadí jejich vlády jsem něco věděl. I v Kotlině se nejprve o procesech jen proslýchalo, než o nich bylo napsáno nepočítaně článků v novinách. Byl to odstrašující příklad toho, kam až může vláda zajít. Byl jsem rád, že jsem obyvatelem Kotliny. I když mi to ten neznámý agent vyvrátil, cítil jsem to tak. Nepatřil jsem k té nesvobodné Republice a byl jsem za to rád. Byl to agent, a i když mi chtěl pomoct s osvětlením velké části mého života, byl jsem k němu velmi ostražitý.

Brzy ráno jsme vyrazili k silnici. Byly to asi dva kilometry po nezpevněné polní cestě. Muž si sbalil kabát do batohu a složku dokumentů jsme ukryli ve mlýně. U silnice jsem si sedl na krajnici a on se schoval v hustě rozvětveném křoví. Čekali jsme tam asi hodinu a kolem desáté jsem uslyšel, jak se do prudkého kopce dere naložené nákladní auto. Když jsem začal mávat, přibrzdilo a dlouze a těžkopádně zastavovalo. Zvedl jsem hlavu k okénku řidiče a snažil se co nejdéle domlouvat svezení, během čehož se muži z křoví podařilo přeběhnout a zezadu otevřít dveře nákladového prostoru. Nakonec jsem auto obešel a nastoupil k řidiči do kabiny.

"Tak vám se rozbilo kolo, říkáte! To jste mohl jít rovnou dolů. Někdo by vás od hranice odvezl. Sem jste to měl o kousek dál."

"Myslel jsem, že spíš něco pojede tudy, než spoléhat na pohraničníky."

"Jsou to hodný kluci. Určitě by vás svezli do města. Pracujete v elektrárně?"

"Ano, v kanceláři."

"Tak to máte asi dobrý, ne? Já ani pořádně nic nevím. Vždycky si ke mně jen jeden pohraničník vleze a jede se mnou až do skladu. Tam jak šijou ty gumový pláště a roušky. Vyložit a hned zase zpátky. Doma se mě pak všichni ptají, jaký to v Kotlině je a já nic nevím."

"Nastupuje k vám jeden z nich?"

"Ano. Musí to tak být!" dostal jsem odpověď a čelo se mi mírně orosilo strachem. Zapřel jsem se do sedadla a modlil se, jak to dopadne. Blížili jsme se k hranici.

Když jsme se napojovali na hlavní silnici vedoucí k závoře, vyjelo proti nám elektrárenské auto a zamířilo na cestu vedoucí směrem k mému mlýnu. Ihned mi došlo, že jakmile jsem se v kanceláři neobjevil přesně v osm hodin ráno, vyjela garda elektrárenských agentů zjistit, co se stalo. Potvrzovala se tak slova muže schovaného vzadu ve voze. Toto se nikdy nestalo. Já opravdu po celá ta dlouhá léta nikdy nezůstal neočekávaně doma, nebo se jakkoli neohlášeně ztratil. Stačilo pár minut mé nepřítomnosti v kanceláři a ihned byla garda v pohotovosti.