|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Detektivu Johnu Hardnessovi vyzváněl mobil. Nechtěl ho zvedat, protože uvažoval, že jsou jen dvě možnosti, kdo volá. Buď jsou to ti vydřiduši z Telrules a budou mu nabízet zcela nový a bezvadný tarif anebo se mu snaží dovolat jeho parťák Greg. Podíval se na display a otráveně vzdechl. Byla to ta horší možnost, volal Greg.
„Kurva, co chceš, viděli jsme se před hodinou?!“ zeptal se důrazně John a dal si záležet, aby působil extrémně podrážděně. Bylo pět hodin a on zůstal v kanceláři o hoďku déle, protože doma ho nic nečeká a na stanici mají dobrou kávu v automatu. Teda není zas tak dobrá, ale je zadarmo.
„Parťáku, bouchla…“
„…nejsme parťáci! Nejsem teplouš, jasný!? Kolikrát ti to mám říkat?!“
„Ježiš, promiň, Johne, fakt sorry. Vím, že jsi na holky. Měl jsi jich hodně, fakt hodně..“
„..drž hubu a řekni mi, co bouchlo.“
Někdy, tedy pořád, ho Greg štval. Připadal mu jak malé děcko, o které se má on starat.
„Hračkárna!“ křikl nadšením do telefonu Greg tak hlasitě, až si musel dát John telefon k druhému uchu, protože na první na chvilku přestal slyšet.
„Neřvi tak sakra! No a co? Nějaká posraná hračkárna mě nezajímá.“
„Jsou tři mrtví, šest vážně zraněných a prý vytekly nějaké chemikálie do okolních polí a do potoka.“
„Seru na to, nezajímá tě to.“
„Nezajímá?“
„Ne, zajímají mě jen naše případy.“
„Jsou tu tři mrtví.“
„Vyšetřujeme vraždy Gregu, ne pracovní úrazy s následkem smrti.“
„Přijeď se podívat, jsou roztrhaní na kusy a kluci z patologoického jsou v sedmém nebi.“
„Ty jsi fakt úchyl, Gregu!“ řekl znechuceně John.
„Je to hrozná nechuťárna, fakt paráda.“
„Říkáš opravdu hnus, děs běs?“
„Dokonale odporné, krom patologů všichni okolo zvracej.“
„Ok, tak teda jedu mrknout.“
Hračkárna stála na konci města, tam kde začínaly zdánlivě nekonečná pole s kukuřicí. Ze stanice to bylo sem deset minut cesty, ale John to stihl za pět, protože byl zvyklý jezdit rychle a bezohledně. Protože zastával názor, že všichni mají brát ohled na něj. „Jede John Hardness! Tak uhněte z cesty vy paka!“ Už když vyjížděl, viděl k nebi stoupající černý dým. Na místě zasahovalo několik hasičských aut, sanitek a policejních vozů tu bylo nepočítaně. Hračkárna už nehořela a vstup byl relativně bezpečný. V hale, kde k výbuchu došlo, se tísnilo mnoho policistů, kteří se přišli podívat na ten krvavý masakr. Spousta z nich však stálo opřených u stěn a zvracelo. To Johnovi nehrozilo. Špatně se mu dělalo jen z Gregovo rozjařeného kukuče. Ale stálo to za to. Takhle nechutné místo snad ještě neviděl. Vnitřnosti, kusy těl a tkání se válely všude. Musel dávat dobrý pozor, aby neuklouzl po všude přítomné krvi. V místě zemřeli tři lidé, ale místo důstojnosti, se dočkali jen davu přihlížejících, co se přišli podívat na krvavou podívanou. A přesně takové bylo celé město Hellnice. Cynické, zkažené, plné závisti a podivných lidí. Hodně se izolovalo od okolního světa a stačilo, abyste přijeli do jiného města v okolí žádat například o práci a říci, že jste z Hellnice. V tom případě se na vás jen znechuceně podívají a práci rozhodně nedostanete. Spíš doporučení se vrátit zpět do toho svého města bláznů.
Druhý den ráno jel John opět do práce, kde ho čekalo nemilé překvapení. Přijela psycholožka Emily Wetová, která měla za úkol dělat profily všech zaměstnanců policie v okrese. John ji nesnášel. Už třikrát se ho snažila zbavit funkce, protože je prý psychicky nestabilní.
Seděla v jeho kanceláři a něco si povídala s Gregem, což znamenalo dvojité nebezpečí.
„Dobrý den, detektive..,“ pozdravila psycholožka, když vešel John dovnitř.
„…doufám, že jsi jí o mně nic neříkal, Gregu!“ odsekl detektiv. Na Emily se vůbec nedíval, jen na svého kolegu.
„Vyprávěl mi o té smutné události v hračkárně a o tom, jak jste se museli ihned jet podívat na ta roztrhaná těla, abyste ukojili svou potřebu vidět krev a roztrhaná těla,“ řekla pohrdavě psycholožka.
„Bavím se snad s vámi vy obrýlená harpie?!“
Emily tohle oslovení nerozhodilo, John jí častoval i údernějšími přezdívkami. Pravdou je, že Emily měla hezky tvarovanou figuru, krásný obličej, který by se neztratil na obálce prestižního módního magazínu a tak jediné do čeho se mohl trefovat, byly její brýle.
„Jste milý jako obvykle. Možná jsem se minule unáhlila. Vy nejste nestabilní, vy jste prostě psychopat neustále.“
Greg jen seděl a ani nedutal. Věděl, že mu John potom pěkně vyčiní, měl zakázáno se s touhle ženskou bavit.
„Jestli vám jde o to, že jsem se byl podívat v hračkárně, tak teda říkám, hrozně mě to mrzí, cítím se strašlivě. Ale hlavně, mě to jako policajta muselo zajímat. Z profesního hlediska jsem to musel vidět.“
„No dobře, tohle je mi vcelku jedno. V Hellnici jste všichni morbidní. Přijela jsem ale na každoroční návštěvu, abych posoudila, zda jste psychicky kompetentní vykonávat svou práci.“
V Johnovi rostl vztek. A ta dáma to moc dobře věděla, nenápadně, ale znatelně se usmívala. John vydechl a uklidnil se.
„No to už je zase rok? Gregu nebyla tady v listopadu?“
„Jo byla, to je pravda šéfe,“ špitl Greg a byl nervózní z toho, jak konverzace s psycholožkou dopadne.
„Od letoška budou testy v červnu.“
„Výborně. Tak tedy začněme.“
Greg odešel, svůj test již měl za sebou, ale John dostal pět papírů otázek a začal se smát.
„To si děláte srandu ne? Vždyť je to úplně to samé jako minule.“
„No a? Vyplňte to. Chci vědět, zda jste se za tu dobu někam posunul.“
„Seru na to! Použijte stejně odpovědi jako minule. Já se měnit nemusím!“
John už zase běsnil a Emily to věděla.
„V tom případě vám napíšu o dost horší posudek.“
„Vyhrožujete mi?!“
„Ne, jen konstatuji, že pokud jste zůstal i nadále stejně..psychopatický, pak je mi líto, ale napíšu, že u policie nemáte co dělat a to ani tady v Hellnici.“
„Cože?! Vy si ze mě děláte srandu ženská. Vy jste blázen ne já.“
Bylo zajímavé slyšet kontrast mezi klidným hlasem Emily a Johnovým řevem. Celá stanice už poslouchala.
„Jste vznětlivý, násilný, morbidní, přehnaně emotivní, alkoholik, neuvěřitelně arogantní sobecký..“
„Tak hele, nejsem alkoholik!“
„Pijete dvě flašky kořalky denně.“
„Jen když jsem v depresi.“
„Minule jste tvrdil, že pijete jen v období jarní únavy.“
„Jenže díky vám mám deprese, tak musím chlastat. Navíc to mou práci neovlivňuje.“
„Řídíte pod vlivem! Moc dobře to vím, Greg se prokecl!“
„Řídím skvěle, i kdybych měl v sobě kanystr whiskey!“
„Jste nepoučitelný a já vám říkám, že napíšu takový posudek, že když se v práci jen blbě podíváte nebo uděláte sebemenší chybu, skončíte!“
„Tohle je fakt škoda. Jste docela pěkná ženská a prdelku máte luxusní, ale jinak jste naprosto frigidní prskající sépie plná blbých keců!“
„Odcházím, vy blbečku,“ řekla Emily a nechybělo mnoho a možná by se rozplakala.
„To je dost! Tak nashle v červnu dámo.“
„To těžko, vy už tu nebudete!“ křikla Emily a tryskem odcházela.
John jako správný vyrovnaný muž, rozkopal pracovní stůl, mrštil židlí do stěny a strhnul veškeré nástěnky. Pak šel uklidněný domu.
John měl po vyčerpávajícím dni krásný sen o gigantické hospodě, která se zvětšila snad desetinásobně. Spolu s ní se zvětšily i sudy s pivem a flašky s tvrdým alkoholem. Ceny však zůstaly stejné a on se tak mohl opít jako nikdy předtím. Když se konečně propil k dvoumetrové láhvi nejlepšího whiskey, probudil ho telefon. Trvalo mu dobrou minutu, než ho celý zmatený nahmatal na nočním stolku.
„Haló...!“ zachrčel do mobilu.
„Promiň, že tě budím kolego, ale…“
„Kolego?!!“ vykřikl John a rázem byl zcela vzhůru. „Nejsem tvůj kolega! Zní to, jak kdybysme byli banda přiteplenejch kolegáčků! Kolikrát ti to mám říkat?!“
„Ježiš, promiň, Johne, fakt sorry. Vím, že jsi na holky. Měl jsi jich hodně, fakt hodně..“
„..drž hubu a řekni mi, co se zas stalo.“
„Tys neslyšel ty rány?“
„Jaký rány? Spal jsem.“
„Tak tos spal hodně tvrdě. Něco explodovalo ve skladu dřeva v dolním městě.“
„Jak jako že něco explodovalo?“
„Muselo to bouchnout zevnitř, protože to rozházelo dřevo do všech světových stran. Půlka města si teď tahá z různých částí těla třísky.“
„Gregu, to je sice hezké, ale jak se to týká nás?“
„Jasně, šéfe, vím, že děláme vraždy. Je tady asi pět mrtvých. Měl by si přijet.“
„A jaký jsou ty mrtvoly?“
„Nechutný, opravdu nechutné. Úplně na kaši.“
„Dobře, za chvilku jsem tam.“
„Ještě něco Johne.“
„Copak?“
„Máme svědka, který viděl, co se stalo a hlavně, co to explodovalo.“
„Povídej.“
„Ne, chci, abys to od něj slyšel sám, protože když ti to řeknu já, budeš mi zas nadávat do hovad a idiotů.“
„To udělám tak jako tak. Ale dobře, poslechnu si toho tvého svědka. Zatím ahoj.“
„Budeš čubrnět, je to fakt mazec.“
Johna nepřestávalo překvapovat jak je jeho parťák…teda kolega….prostě Greg, aktivní a snaživý. Vždy je včas na místech činu, zatímco on se vyspává z opilosti. Zná Grega už léta, ale vlastně ho pořádně nezná. Nikdy u něj nebyl na návštěvě, i když si vzpomínal, že ho zval. Dokonce několikrát, ale John ho vždy pozval do háje. Začal přemýšlet, jestli by neměl změnit svůj přístup k Gregovi a vůbec lidem. Možná by neměl být tak….ale hovno, řekl si John a jel do skladu dřeva.
Sklad dřeva připomínal cvičební místo armády, která si chtěla vyzkoušet nějakou novou „hračku“. Stěny budovy sotva stály, ale střecha zmizela. John si nemohl nevšimnout zvláštní polohy trámů. Jejich rozmístění napovídalo, že něco muselo vybuchnout ze skladu ven. Nikde nehořelo, trámy zůstaly ohněm netknuté, což dávalo znamení, že o výbuch se nejednalo.
„To je masakr co?“ vybafl na Johna hned po vystoupení z auta příchozí Greg.
„Sakra, neřvi na mně Gregu, nejsem hluchej.“
„Ježiš, promiň Johne, já vím, že nejsi..“
„K věci. Už se ví, co se tu stalo?“
Greg se uličnicky usmál. „Říkal jsem, že mám svědka.“
Svědek seděl v sanitce a byl v péči psychologa, protože utrpěl veliký šok. Přesto měl Greg domluvené, že s ním může chvilku mluvit. Muž v sanitce měl kolem čtyřiceti let, ale momentálně vypadal ještě o dekádu starší.
„Terry, to jsem zas já. Říkal, jsem, že přijde můj kolega, vy mu řeknete to, co mně.“
Svědek Terry se na Grega podíval pohledem, který říkal, že se mu nic říkat nechce a John zas pro změnu skousával Gregovo zmínku o „kolegovi“.
Svědek nic neříkal a Greg vypadal, že neví, co si počít.
„Tak to vyklop Terry. Co jsi viděl ve skladu?“ zeptal se naléhavě John, ale přitom ne příliš hrubě.
„Křečka. Velikýho křečka.“
„Cože?“ dostal ze sebe John a měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Jo! Zasraně velkýho křečka. Nejdřív byl velkej jak pes, pak jak srnka a furt se zvětšoval. Pobíhal po skladě a nikdo ho neuměl chytit. Pak se zvětšil ještě víc, až nakonec probořil střechu, vyskočil a byl v tahu. Zadupal pár mých kolegů, hajzl jeden!“ vykřikl Terry a začal se klepat. Do sanitky se začal cpát psycholog.
„To mi ho teda vyndej. To je teda prdel,“ smál se John.
„Nedělám si srandu, ty policajtskej blbečku,“ řekl Terry a John jen kývl na Grega, že jdou ze sanitky ven. Cítil se uražený, není žádnej blbej policajt. Teda vlastně je, ale určitě ne blbej.
„To je mi teda svědek, Gregu.“
„Ty mu nevěříš?“ zeptal se udiveně Greg.
John se chytil za hlavu. „Jsi snad dospělej, ne? Ten chlap je v šoku, mluví z cesty. Křeček, velkej jak barák? To určitě!“
„Jsem dospělej, ale věřím mu.“
„Hm, to se bude dobře vysvětlovat na stanici. Kdo může za smrt pěti zaměstnanců skladu dřeva? Kurevsky přerostlej křeček, pane! Asi potřeboval novou podestýlku, proto se vydal sem, viď?“
Greg se tvářil zahanbeně.
„Stejně mu věřím, jiné vysvětlení jsme nenašli.“
„Tak jste blbě hledali. Holt to budu muset vzít do vlastních rukou.“
John pečlivě propátral okolí skladu a hledal stopy. Jediné co však našel, byl nezvyklý pohled na kukuřičné pole a začátek lesa za ním. Vypadalo to, jako se polem prohnalo něco velikého. Kukuřicí vedla dva metry široká nová cesta, která vedla do lesa. John si nemohl nevšimnout vyvrácených stromů. Stál, hleděl do dáli a přemýšlel, co to má znamenat.
„To muselo být něco velkého, co?“ zeptal se Greg, který se tu znenadání objevil.
„Třeba křeček, vid? A neříkal jsem, že jdu pátrat sám?“
„Věděl jsem, že dojdeš sem a budeš jen nevěřícně zírat. Já taky zíral. Historka o křečkovi je najednou uvěřitelnější, co?“
Greg se samolibě usmíval a Johna to provokovalo.
„Hele nejsi nákej moc chytrej? Jseš se mnou v týmu, ale šéf jsem já, jasný?! Takže přemejšlení o tom, co to bylo, nech na mně.“
„Jasně šéfe, omlouvám se. Fakt mě to mrzí.“
„Jo, hlavně už drž hubu,“ zamumlal John, bez pozdravu se sebral, odešel do auta a odjel domu.
|
|
|
