Nina se zavřela ve zbrojnici. Vyděšená a zraněná. Její laptop skomíral a hlásil, že baterka už ztrácí svou sílu. Desátník Michal ji dal svou bouchačku, kterou neměla skoro ani sílu ji unés. Nečekala ani, že takhle skončí tato mise. Nepatří mezi ty vysvalené žoldáky, kterýma pohrdá, protože na její vkus jsou to jen zelené bezcenné mozky co střílí po všem co se pohne a když jim dojdou náboje tak jsou schopni všechno umlátit pažbou. Ale ted, když kouká na monitor a vidí, že na mapě nesvítí ani jedna bodka značící někoho z průzkumného týmu, si tolik přeje aby aspon někdo z nich žil a vyvedl ji odtud. Její úkol bylo stáhnout data z cetrálního dataservru a předat je na ústředí. Svezla se na zem mezi regály. Ve tmě nebylo vidět co na nich je a její příruční svítilna mohla zhasnout kdykoliv. Lex, žoldák, měl nahodit záložní generátor, ale nebylo o něm slyšet už chvíli po příchodu do stanice. Něco nás tu všechny požralo a rozehnalo po celé stanici. Kouká na mapu a hledá nejkratčí cestu ven. Pamatuje si kde všude jsou zavřené chodby a jediná cesta asi vede přes oddělení, které je zamořené nějakým svinstvem, plynem nebo cosi. Opět se rozblikal ukazatel Lexa. Byl to šok ale i naděje, ale hned na to ji došlo, že asi nemusí být ten Lex, kterého znala, nesnášela. Brečí a vzlyká v tichu kovových stěn. Prohlíží si bazukoid a zkouší ho aktivovat, tak jak ji to Michal ukázal. Display ukazuje aktívní stav a energie krystalu svítí zeleně. Její srdce a žalůdek má stažený zoufalstvím a strachem. V tom děsivém tichu je slyšet jen hučení krve a tepu v uších a ozvěna slov z jednoho filmu - člověk nikdy neví jak moc je silný, dokud nemusí být opravdu silný. Ví jen jedno, bud tu zůstane a chcipne, nebo to zkusí a chcipne. Výběr je vskutku demokratický. Prohlédla rychle regály a ze zdi vzala gasmasku. Odporná žoldácká věc, pomyslela si. Zavěsila bazuku na rameno a přiložila ID kartu na dveře. Běží a nepřemýšlí, musí jen proběhnout. Další dveře a další a výtah. Zdi jsou pomalované výstrahou Biohazardu. Nouzové světla zlehka svítí u stropu. Tady by mělo být to místo zamoření. Vrata jsou zavřená. Ještě jednou koukne na laptop s mapou a doufá, že si cestu zapamatuje. Vezme tu ohyzdnou gumovou škrabošku, zavře silně oči a zatne zuby, aby si dodala odvahy. Slzy ji tečou po tváři proudem. Zavřela oči a před ní se objeví obraz svého miláčka. Beztak sedí doma přilepený na kompu a sjíždí nějaké prasárny na Skynetu. Hledá v něm ted oporu, ale ta tam nikdy nebyla, naopak se ji vybavila scéna z ložnice, kdy ji nutil při šoustání mít gasmasku na obličeji, ale pro něj to dělala, aby byl spokojený. Věřila v tuhle metodu, možná funkční. Jenže ted tu ohyzdu gumovou musí nasadit, aby přežila.
Znechuceně natáhla gasmasku na hlavu a rozdýchala ten gumový zápach, z kterého málem omdlela. Pípla kartou a v běhla do haly se zeleným oparem.
|