|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
"Johne?!", křičím na svého bratra.
"Ano.", ozývá se z jeho pokoje.
"Chci s tebou mluvit."
"Jistě."
"Víš já... já.. mám rakovinu.", celá se třesu je to tak neuvěřitelné jako blesk z čistého nebe.
"Ví to naši?"
"Ne."
"Takže jsem první?"
"Ano"
"Co budeme dělat?"
"Nevím.", do očí se mi vlévají slzy. "Umírám, umírám já umřu. Budu mrtvá."
"Klid.", říká a objímá mě.
"Slib mi... ,že to bude dobrý."
"Věř a bude."
"Věřím."
"Sbohem."
Víte co je paradox? Většina knih takhle končí, ale že by něco začínalo smrtí řekne jen málo kdo. Přesto někteří tvrdí, že u každého konce je i začátek. Bohužel to není pravda vše jednou skončí mi tu nebudeme, tahle planeta, každý z nás, vesmír to všechno skončí. Nezbude nic a my všichni si to musíme uvědomit i když nechceme. Radši žijeme povrchní životy, které jsou ve srovnání s celou existencí nic. Ale co je ten konec, ten pravý smysl života. To nikdo neví, alespoň já ne takže nezbývá než věřit.
|
|
|