Šachová partie
Na šachovnici dle prapodivného řádu drží
cílený směr černí s bílými. Na počátku stojí proti sobě s jasnou
hrdostí vlastních barev, v pevné formaci a s hrou daným cílem
rychlého zákeřného matu. Při cestě za naplněním cíle se barvy postupně
prolínají. Barva proti barvě drží jasnou společnou taktiku. Každá
z figurek ale žije i vlastním životem, každý tah patří pouze jedné
z nich.
Malí pěšáci ve své většině oproti ostatním
zabírají místa provokatérů i záměrných obětí. Král je hájen a chráněn pro
udržení možnosti další hry. Královna podle využívá svých téměř neomezených
možností. Kůň, věž a střelec dle svých schopností drží strategii. A
s postupem hry figurek ubývá a s každou další odebranou se zvyšuje
důležitost těch zbylých. Král, hrstka pěšáků, kůň, věž a střelec zůstali po
nepočítaném množství tahů posledními bojovníky chránícími čest své barvy. Ti
ostatní již mimo šachovnici léčí své rány s klidným svědomím, že se právě
oni nestali těmi posledními, na kterých stojí výsledek rozehrané partie.
Vztyčený kůň na pokraji pravidel pevně
stojí na hranici útoku i obrany. Chrání poslední malé pěšáky, ale zároveň je
neurvale vede vstříc do největších bitevních vřav. Možností přeskoku čistí
průchozí pole pro střelbu střelce. Rozpoutá zmatečný hřmot a z šachovnice
pro další momenty vytvoří vlnami dunící bojovné moře. Nedovolí soupeři
poklidnou chvíli taktiky. Postaví se do popředí a do očí protivníkova krále
tiše a s úsměvem pronese „Šach …“. Ví, že se staví do marného boje bez
možnosti vlastní obrany. Již ale došel příliš daleko. Dalším tahem soupeře kůň
vyřazen ze hry. V tichosti je odstaven mimo herní pole. V jeho
vzpurné mysli se už ale tvoří plán na další z her.
Poslední z věží se přizpůsobuje běhu
času a nárazům bojovných vln. Rozsvícené blikající světlo ji proměnilo v maják.
Nenápadně bliká a varuje před skalisky. Námořníci by zřejmě pochopili, však ti
na šachovnici neplují. A bláhový střelec přijal světlo majáku jako možnost
skrytého zázemí. Naivně a netušeně jde v ústrety vlastního přímého
ohrožení. Rány do skal, bičující údery větru … vidina světla a vzpomínky na
chvíle, kdy světlo bylo klidem a útěchou, vedou jeho kroky i přes čím dál větší
bolest. Rozervaný a unavený dosáhne pošetilého cíle. Opřel se o zeď věže majáku
a poslední jeho síly mu jen dovolily sledovat blikající světlo na jeho vrcholu.
Točící se světlo, které svým blikáním jen stále dokola říká „Ne … ne … ne … sem
ne … ne … ne … ne“. Pozdě došel střelci smysl tohoto světla. Každý záblesk,
každé „ne“, říká „ne“ i vzpomínkám a bolestně je ukládá do přihrádky
v srdci mezi staré memoáry. Jakýkoli ze zásvitů přidává další „ne“ i k
dosud nevyřčenému, už asi nikdy nevyřčenému.
Je čas na další tah. Věž se pohne o jediné
políčko. Střelec ale na šachovnici nikdy nesmí jít přímým směrem, vždy našikmo,
vždy jen po polích vlastní barvy. Bez opěrné zdi, bez jízdní zálohy … Unavenýma
očima střelec přejede všechna pole jeho barvy na šachovnici … pár pěšáků,
vlastní král a na posledním z polí on sám. Žádné místo pro další úkryt,
z okraje šachovnice lze jen vyrazit do útoku. A malí pěšáci opuštění
v popředí volají po další figurce, jež by se postavila do jejich čela.
Možná zbývá jen pár tahů do konce partie,
možná to bude ještě dlouhá hra plná strategie. Nikdy nelze zcela odhadnout tahy
protivníka, který je právě na tahu. Má šanci vyhodit střelce, protáhnout hru
úhybným manévrem i dát mat. Ale ví to? Co si vybere? A střelec čeká … vzpomíná
na koňskou jízdu, zpovzdálí mu do očí bliká světelné „ Ne … ne … ne“ z vrcholu
věže … a čas běží … Ruka soupeře se natahuje nad figurky obrácené barvy.
Střelec čeká vlastní strach, ale ten nepřichází, čeká zmatek, ale ani on se
nedostavil. Žádné pocity … únava … prázdnota … nic.
Kousek dřeva vyřezaný lidskou rukou do
tvaru střelce a obarvený na barvu hodící se pro hru stojí a čeká na jednom
z šachových políček. Jen kousek dřeva, kterému na chvíli jeden z lidí
propůjčil příběh vlastního života. Jen na chvíli …
|