Na Svatojakubském hřbitově vládlo ticho a klid, podivuhodně netypický pro tuto čtvrť. Zdálo se, že stará kamenná zeď, sotva pár metrů vysoká, tvoří bariéru očím i uším. Hluk aut, křik prodavačů, nadávky řidičů sem pronikaly jen matně a zkresleně, tvoříce příjemné pozadí zlatavému odpoledni.

Kamennými chodníčky se pomalu procházely stařenky, do sebe zavěšené a tiše pomlouvající dávno mrtvé známé. Každá lavička byla obsazena milenci, ženami s kočárky nebo úředníky hledajícími útočiště pro pauzu. I křik a zpěv ptáků zněl jaksi decentně a mezi náhrobky se často zdálo, jako by světu zalehlo v uších.

Právě když slunce zlátlo nejvíc a blížila se pátá hodina, klid hřbitova se neobvykle narušil. Chodníčkem chvátala mladá žena, oblečená jen do lehkých letních šatů a vysokých střevíčků, od druhé brány jí přicházel vstříc pohledný mladík v džínech a tričku. Stařenky zpozorněly a ustaly na chvíli v hovoru, všechny stíny se chystaly na vášnivé objetí při setkání, ke kterému mělo už-už dojít. Jedna z pomlouvačných dam už se chystala k mravoučnému prohlášení ke své mladší přítelkyni zapomínajíc, že její družce už také minulo šedesáté jaro. „Schůzka na hřbitově…Pf!“

Zaskočilo jí však v ústech, protože žena s mladíkem se minuli. Pouze na kratičký okamžik se jejich ramena dotkla a rychle kráčející žena se maličko zapotácela. Dvorný muž se otočil na místě, na okamžik se dotknul její dlaně a ujistiv se, že je už vše v pořádku, s omluvou na rtech pokračoval v původním směru. Stejně tak mladá žena. Mír se opět snesl na kamenné cestičky a zdálo se, že i do duší jeho návštěvníků. Ale jeden pár očí, po celou dobu skrytý za náhrobkem a pečlivě událost sledující, klidu naleznout nemohl.

Mladá žena došla k nárožní kavárně, usedla ke stolku, objednala si kávu a rozprostřela na stole papírek, který svírala zmuchlaný v dlani. Přečetla si několik řádků, které na lístku stály, a podívala se na hodinky. Z kabelky vytáhla mobilní telefon a zvedla jej k uchu, čekajíc na tón. Ohlédla se při zvuku známého zvonění od nedaleké trafiky, ale při zvuku hlasu v mluvítku na to zapomněla.

                      „-Miláčku, jsi ještě v práci ?

-Ano, jsem ještě ve městě. Potřebovala bych si ještě zajít ke kadeřníkovi a na masáž. Mohl bys prosím nakoupit ?

-Díky, jsi zlato ! Nadiktuju ti seznam…            Piš si: Dvě bagety, sýr, salát, máslo, nějaké sladkosti pro děti, sprchový gel do koupelny, čokoládové lupínky…., to bude asi všechno. Máš to ?

-Fajn ! Miluju tě, lásko. Díky !“

Dopila jedním švihem zápěstí kávu, uhladila si vlasy, přivolala gestem číšníka a vykročila směrem do města. Ke stolku jakoby náhodou přistoupil postarší muž, v mžiku sebral zmačkaný papírek a bez pohledu na obsah textu jej strčil do kapsy. Potom se vydal za ženou.

Na Svatojakubský hřbitov se mezitím sneslo lehké stmívání a stařenky i ptáci se vytratili. Mladá žena se vracela touž cestou jako původně, prošla první i druhou branou a vešla do dveří kosmetického salonu, jehož budova na hřbitovní zeď přiléhala. Muž, který ji sledoval, se nerozhodně zastavil před prosklenými okny. Skrz dveře k němu proudila těžká vůně tužidel a parfémů. Chvíli vyčkával, ruku na uklidňujícím chladu ukrytém v jeho kapse. Po několika minutách se pomalu přiblížil k oknům a snažil se nahlédnout skrz žaluzie dovnitř. Už-už se chtěl odvrátit, když jeho pohled zachytil známé gesto a potom i tvář. Byla v úsměvu nakloněna k muži, s kterým se srazila na hřbitově, a cosi mu vyprávěla. Mladík, se zástěrou plnou nůžek a hřebenů, usměvavě poslouchal a přitom načesával a fénoval její vlhké vlasy. 

Už neváhal ani vteřinu a vtrhnul do dveří.

“Proč !? Jak jsi...mohla...?” Zoufalství čišelo z každého slova.

Žena se udiveně otočila a otvírala ústa k překvapené otázce. Rozlícený muž ji však nenechal promluvit.

           „Mlč ! Jen mi stále lžeš ! Tajné schůzky, podstrčené papírky….a já ti tak věřil, tak jsem tě miloval…!”, hlas se mu bolestí zlomil. Z kapsy vytáhl zbraň a namířil na ženu v křesle. Chtěla zvednout ruce v obraně, ale kulka ji odhodila stranou a v posledním plavném pohybu nechala padnout k zemi.

Muž stál s kouřící hlavní uprostřed místnosti plné lidí. Vládlo strašné, zhrozené ticho. Jeden z nich k němu učinil krok, snad ve snaze odebrat mu pistoli. Muž ustoupil a s pohledem na nehybnou tvář své ženy šeptal:

„Nechte mě být....jsem v právu, byla nevěrná... Mám důkaz !“ Najednou jakoby se rozvzpomněl. Vytáhl z kapsy žalostně pomuchlaný cár papíru a vítězně ho podal člověku, který stál nejblíže. Ten ho obřadně rozložil a začal číst.