Minule jsem ukázku přerušil v místě snu rybáře Sîndeho, ale i ostatní jeho druhové nenacházeli klidu...

Amahem, jeho ženě, se zdál odporný sen. Stále sebou zmítala na lůžku a vydávala nesrozumitelné výkřiky

Za úplňkové noci se milovala se Sîndem a když na něho naposledy pohlédla, zjistila, že má  pojednou tvář Aikabovu. Vzkřikla na něho:

„Cos udělal se Sîndem? Ty proklatče!“

Aikab jí však odpověděl:

„Zabil jsem ho. Kassar ti ho navrátí, až jeho tělo rybáři chytí do sítí! Provdáme se! Buď mi nyní však ještě pár chvil po vůli!“

„To radši ať mne Qñèv pohltí!“ zvolala ona.

Její přání se jí splnilo. Aikab se náhle proměnil v boha smrti Qñèva a odnesl ji do své říše.

Dêpidos tiskl k hrudi svoji vzácnou lyru a bezděčně občas prohrábl její struny. Linuly se z nich tóny nelibé, připomínající caerfí skřeky, a sám Dêpidos zařval hrozivě.

Putoval se svojí lyrou pustou krajinou. Marně tloukl na brány měst, bez úspěchu se doprošoval vstupu do vesnic a osad. Nikdo nestál o vyprávění příběhů, nikdo nedopřával slechu jeho písním.

Vyprávěči a hudebníci byli vyděděnci, pronásledovaní ve všech končinách. I ptáci byli zbaveni daru zpěvu.

 Jednoho dne šel Horami osudu i potkal Sēdeho s jeho společníky, ženami a dětmi. Přidal se k nim a poté se zeptal:

„Proč nejste u Ķràkϊşe?“

Černý Sėlïm odvětil za Sēdeho:

„Ķràkϊş nás vyhnal z korun stromů, jako tebe Kassar ze Skalního města na Bezedným jezerem.“

Dêpidos posmutněl a odevzdaně pravil:

„Budeme putovat spolu. Dá-li Ĥoram, někde snad o nás stát budou.“

Pojedenkráte přišli do neznámé osady. Nepoznali ji. Byla to však osada jejich nepřítele, obživlý Môsnis si ji znovu postavil na jiném místě. Zabušili na brány. Vyhlédl skřet a byl vidět v jeho tváři podlý úsměv. Môsnis otevřel bránu v přestrojení, šťasten, že se konečně pomstí svým přemožitelům a pravil:

„Jen vstupte. Konečně zase hudebníci. Zahrajte něco!“

„Je nám ctí,“ pravil Ğàsmødes.

Všichni se chopili nástrojů a počali hrát.

Poté maskovaný Môsnis zvolal:

„Výborně!!!“    

Roztleskal se a chválil je:

„Jste nejlepší hudebníci na světě!“

 Tu odložil přestrojení, smrtelně se zasmál a zvolal na kata:

„Kate, zbav je utnutím rukou a vyrvi jejich jazyky! Opovážili se hrát a zpívat!!“

Sēde se sice bránil, ale marně. První měl být ztrestán Dêpidos. Klekl si na popravčí kůži a dal paži na špalek. Kat se rozpřáhl a sekl. Dêpidos pocítil ukrutnou bolest a vzkřikl… 

Podivný neklid zachvacoval i jindy klidně spící stádo. Zvířata se choulila k sobě, vystrašeně se třásla a v obavách se tiskla k Bèũovi, který jako jediný nejevil známky strachu, a klidně spal spánkem bezstarostného dobytčete pod temnou oblohou, na které se vyjímaly třpytivě zářící hvězdy.

Onaibova tvář této noci nepůsobila klidně a vyrovnaně, jak bylo tomu dosud vždy. Občas s výkřikem zaryl nehty do měkké hlíny, našeho lože.

Jeho duše putovala na opačný břeh, než kde spočívají naši předkové. Tak, jako asi Đuròn ve chvilkách neznámého vytržení, hleděl i on široce otevřeným oknem do dnů potomků našich potomků, do dnů rodů, které ani nebudou již znát své pravé předky. Podivná moc jim dá sílu opustit pevnou zemi, ale ne nakrátko a pouze směrem z výše dolů, jak jim tomu ukázal Âssandíán. Tvorové, kteří přijdou, budou umět vzlétnout vzhůru. Nejen že se vznesou nad hladinu řek a jezer, přeletí i přes moře. Nebude jim stačit vzlétnout nad zelené hvozdy a ledové vrcholky hor, budou cestovat k vzdáleným světům na hvězdách, které ukazoval mladým lovcům, stanou pevnou nohou na měsíci, určujícím běh ročních období a dnešní noci skrytém a čerpajícím v odpočinku sil do dalších nocí.

Onaib nepociťoval strach z výšky, ale z konání budoucích obyvatel. Války pustošily zemi, bojovníci umírali v takové míře, že ani neznal pojmenování pro číslo, vyjadřující počet obětí. Osidlování cizích světů se také neobešlo bez bojů, oblohou se místo pásu, zvaného Bílá mlha, táhla krvavě narudlá stopa. Válečníci si ani v bitvách nestanuli tváří v tvář, města i vesnice ničila zbraň, kterou nezadržely žádné hradby ani příkopy. Môsnisovo běsnění se zdálo být ničím proti tomu, co viděl…

I jeho druh Aenleb zažíval podobné chvilky, sevřenými ústy občas uniklo slůvko modlitby, jeho vrásčité ruce hmataly po knize modliteb.

Nebyl tak daleko ve dnech příštích jako Onaib, ale to, co spatřil, ho též zděsilo. Při vyslovení slova skřet se každý třásl hrůzou a v obavách chápal se zbraně. Bylo to slovo zosobňující zlo, zapomenuty byly činy udatných a moudrých hrdinů.

Celá říše přestala věřit ve všemocné bohy, viděl spousty těch, kteří se jim vysmívají. Spatřil ale také ty, kteří se počali klanět novým bohům. Však jedni pronásledovali druhé, pravíce, že toliko právě jejich bůh je ten pravý. I mnoho krve teklo v bitvách o pravého boha. Bůh sám byl dobrý, ale bezradně plakal vprostřed nebes, hledě na zla a ukrutenství, páchaná jeho jménem. Neměl však tolik moci, jak mu věřící přisoudili, a tak jen s utrpením toho, který vše vidí, ale nemůže to změnit, smutně shlížel na zemi a lid pod sebou…